Kampaň za ďalšie finančné kompenzácie od Nemecka

Žiadanie ďalších peňazí od Nemecka vyzerá veľmi zle. Dnes žijúci Nemci sa ničoho zlého nedopustili; tí čo sa dopustili, už zomreli a za ich činy sa zaplatilo. Do akej miery sa ľudia ešte musia ponížiť? A ako hlboko ešte my môžeme klesnúť?
Izraelčania, ktorí v Nemecku neodpracovali ani jeden deň a ktorých rodičia odtiaľ nepochádzajú, si dokázali vybojovať nemecké penzie z peňazí, ktoré existujú len preto, lebo ich dokázali ušetriť nemeckí pracujúci ľudia. Tá penzia je oveľa štedrejšia, než akú ponúka Izrael. A myšlienka, že krv niekoho možno vyčísliť v peniazoch, je neprijateľná. Smrť milovaného nemožno vyjadriť v peniazoch. Reparácie, ponúknuté tým, čo prežili holokaust, boli v tom čase opodstatnené. ale peniaze pre tých, čo "trpeli v dôsledku holokaustu" a pritom v tom čase žili v Rusku, to nie je nič iné len napľutie do tváre.
Na začiatku existencie Izraela hrozila krajine katastrofa, keď do nej prišlo okolo 200 000 tých, čo prežili holokaust a nemali nič. zatiaľčo krajina stále trpela nedostatkom a hladom po vojne, o ktorej sa ukázalo, že bola najťažšia v dejinách. Bolo potrebné usadiť imigrantov a vybudovať armádu po úmrtiach vojny za nezávislosť, preto Ben Gurion začal vtedy s reparáciami. ...Ale reparácie, to nebol dar zadarmo. To bola kompenzácia pre tých, ktorí osobne prišli o dom, o zamestnanie a o život. Izrael okrem toho dostával výpomoc, ktorá mu pomohla zotaviť sa.
Ale keď ide o túto záležitosť žiadať ďalšie peniaze za to, že niekto v dôsledku straty blízkeho v holokauste, potom následne trpel bolesťami hlavy, keď študoval, to je "čucpa" prípad prvej triedy. ...
Imigranti z Dánska alebo imgranti z Iraku tiež trpeli. Či si nezaslúžia kompenzáciu aj tí? A keby sa za každé utrpenie mala platiť kompenzácia, tak potom sa trpieť zrejme oplatí. Namiesto aby sme pracovali, ľahneme si na ulicu a budeme si vybavovať kompenzáciu od podniku, ktorý vyrobil auto, čo nás prešlo. A prečo by sa potom žena nemala dožadovať kompenzácie za bolesť, ktorou trpela pri pôrode?
Na jednej strane si tisíce Izraelčanov vybavuje nemecký pas a tisíce sa snažia dostať do Nemecka a žiť tam - na mieste, o ktorom kedysi vyhlasovali, že tam nikdy nevstúpia, podobne ako sa hrdí židia dušovali, že nevstúpia do Španielska 500 rokov. Na druhej strane však chcú cynickí Izraelčania, voziaci sa v Mercedese, kompenzáciu od vnukov starých rodičov, ktorí sa dopúšťali vrážd. Minister Rafi Eitan, ktorí o nacistoch niečo vie, by nás nemal zahanbovať požiadavkou o kompenzácie od Nemcov, ktorí v tom čase nežili.
Nikto v Nemecku nám teraz už nedlhuje ani halier. Dlhujú nám len nemecké dejiny. Práve tie nám pomohli stať sa národom, úspešnou krajinou, ale my sme sa premenili na ľudí, ktorí si sami seba vôbec nevážia. Nemáme hanby. Berieme všetko, čo sa len dá.
Izraelčania a židia celé roky pochodujú pred Nemcami s pútačom Osviečim, hoci im to nikto neschválil. Ak niekto v našej vláde vie čítať po hebrejsky, nech zastaví ten úklon pred nemeckými peniazmi - nech okamžite zastaví túto zahanbujúcu celoštátnu kampaň naháňania peňazí.
Yoram Kaniuk: "Germans don´t owe us a dime"
http://www.ynet.co.il/english/articles/ ... 39,00.html

Rovnost na německých drahách

Po německých drahách jezdí prazvláštní vlak, resp. z Německa vyrazil, ale procestuje i další státy. Čím že je tento vlak zvláštní? Podle informací médií se v něm mají ukrývat osudy tisíců židovských dětí, které zemřely v koncentračních táborech. Jak se v něm ty osudy skrývají, to už agentury nezaznamenaly. Vlak vyjel 13. listopadu loňského roku z Frankfurtu a 8. května roku letošního má dorazit do Osvětimi. Cestou už se zastavil nebo se ještě zastaví celkem ve třiceti městech.

Dne 13. dubna tento zvláštní vlak dorazil do Berlína. Dle přání organizátorů této akce měl oba dva dny stát na berlínském hlavním nádraží, německé dráhy jej ale odstavily na východní nádraží a jejich představitelé to, pro mě zcela logicky, zdůvodnili tím, že vlak by po dva dny blokoval hlavní nádraží a narušil by příjezdy i odjezdy řady spojů. Holocaustová lobby se však s tímto vysvětlením nespokojila a německé dráhy začala osočovat z neúcty a z toho, že jsou vlastně dědici nacismu. Jistě, co je nějakým holocaustníkům do provozních záležitostí nějakých drah, co je jim do rozpisů jízd a včasných příjezdů a odjezdů.


Německé dráhy si však dovolily ještě více - po provozovatelích osudového vlaku požadovali v přepočtu cca 1,8 milionu korun za dvoudenní používání nádraží. Argumentovaly tím, že organizátoři holocaustového vlaku jsou pro ně stejnými zákazníky, jako všichni ostatní, a že stejně jako všichni ostatní by měli za využívání nádraží platit.

Ovšem to si představitelé drah neuvědomili, že organizátoři holocaustového vlaku nejsou jen tak někdo, nejsou na stejné úrovni, jako všichni ostatní. To musel vedení německých drah po telefonu vysvětlit spolkový ministr dopravy Wolfgang Tiefensee, který je vyzval, aby od holocaustového vlaku žádné peníze nepožadovali. Všichni zákazníci německých drah jsou si rovni, někteří si však jsou rovnější.

http://cz.altermedia.info/ze-zahranici/ ... _4092.html

Carter: Hamas je ochotný akceptovať Izrael ako svojho suseda

Bývalý prezident Jimmy Carter sa vyjadril, že islamská skupina Hamas je ochotný „existovať vedľa Izraela ako svojho suseda.“
Varoval však, že v Izraeli nebude mier, dokiaľ Američania budú pokračovať vo vylučovaní Hamasu a Sýrie. Izrael považuje Hamas za teroristickú skupinu a verbálne útočil na Cartera za jeho stretnutie s Hamasom.
„Problémom nie je to, že ja som sa stretol s Hamasom v Sýrii“ povedal Carter. „Problém je, že Izrael a Spojené štáty sa odmietajú stretnúť s niekým, kto musí byť zúčastnený.“
http://ap.google.com/article/ALeqM5h1rJ ... AD9069BLO2

kali520 napísal:

I sometimes feel very frustrated, like a salmon swimming upstream, fighting against what seems like an overwhelming tide of leftist Jews who hate Judaism, the White Race, and basically anything good and decent.
I had a vicious zionist woman verbally assault me and my young daughters after a Passover Seder last April. I attended a Seder at a non-Orthodox* synagogue (stupid me), because we were new to the area and I did not yet find an Orthodox synagogue or Seder to attend.
Anyway, I was totally unprepared for what happened as the Seder ended. The rabbi told everyone to stand up, turn around and sing Hatikvah, the Israelie national anthem.
I remained seated, with my back to that flag, and so did my daughters. This character comes over afterward, outraged, saying, “Do you realize that while everyone else was standing, you sat there with your back to the Israeli flag?”
I lost it…I snapped back, “I am a Jew NOT a zionist, and I am an American, first and foremost! If you like Israel so much, GO THERE!” The rabbis then came over and asked me to leave, and I said, “Gladly! I thought this was a Jewish synagogue but I see its a zionist one instead”.
I was shaking after we left, because I know how crazy zionists can get, esp. to other Jews who do not share their views. It was scary too because my young daughters were there and I was afraid they’d get hurt.

Izrael si pripomína 60. výročie svojho založenia

TEL AVIV - Izrael si v týchto dňoch pripomína 60. výročie svojho založenia. Oficiálne oslavy Dňa nezávislosti sa v tejto krajine začínajú 7. mája.

Historické dokumenty označujú za dátum vzniku Izraela 14. máj 1948. V ten deň predniesol známy štátnik Ben Gurion Deklaráciu o založení štátu Izrael. V úvodnom paragrafe sa píše, že Erec Jisrael (Krajina Izraela) bola rodiskom židovského ľudu. Tu získal ľud prvýkrát štátnosť, vytvoril kultúrne hodnoty s národným aj univerzálnym významom, a dal svetu
reklama
Knihu kníh.

Pamätnú rezolúciu číslo 181 (II) prijalo po búrlivej debate Valné zhromaždenie OSN dňa 29. decembra 1947. Dokument hovoril, že na území historickej Palestíny, nad ktorou si v tom čase uplatňovala mandát Veľká Británia, majú vzniknúť dva samostatné štátne útvary - židovský a arabsko-palestínsky.

Krátko po vyhlásení nezávislosti uznali Izrael Spojené štáty americké a Sovietsky zväz. Po vyhlásení samostatného židovského štátu bola ihneď vytvorená dočasná vláda. Prvým prezidentom nového štátu sa stal Chaim Weizmann.

Druhá časť rezolúcie VZ OSN, ktorá predpokladala vznik samostatného arabsko-palestínskeho štátneho útvaru, sa do dnešných dní nerealizovala.

http://www.bleskovky.sk/cl/11/244322/Iz ... -zalozenia

Insider describes zionist control of Amnesty International

Francis Anthony Boyle is a professor of international law at the University of Illinois College of Law.
Between 1988 and 1992 he was a member of the board of Amnesty International USA.

From 1991 to 1993 he was a legal advisor to the Palestine Liberation Organization.

Boyle says US and UK security services have infiltrated Amnesty International’s staff.

Here’s what he says about zionist control of Amnesty International.

Remember, Boyle sat on the governing board…

http://www.wakeupfromyourslumber.com/node/6782

Izrael: „Židé spálili Nový zákon“

OR JEHUDA – Studenti židovských náboženských škol spálili výtisky Nového zákona, které předtím rozdávali křesťanští misionáři. Na organizováni sběru misionářských materiálu se podílel i člen městské rady tohoto města Uzi Aharon.

Podle izraelského deníku Haaretz objížděl člen městské rady město Or Jehuda a vyzýval obyvatele megafonem, aby vydali literaturu rozdávanou křesťany včetně Nového zákona. Studenti židovských škol mezitím obcházeli domy a vybírali tuto literaturu.

Literatura byla poté shromážděna na hranici nedaleko synagogy a spálena. Uzi Aharon řekl, že „neodsuzuje spáleni knih, ale odsuzuje ty kteří je rozdávali". Jak dále zdůraznil judaismus přikazuje spálit všechnu literaturu vyzývající židy ke změně víry.

Článek z deníku Haaretz.

http://www.bezcenzury.org/rs/article.php?id=1092

Sabo napísal:Pozrite : http://sk.wikipedia.org/wiki/Sionizmus

Sionizmus sa člení na viacero politických smerov a skupín spojených hlavnou myšlienkou. Sionizmus nie je všeobecne prijímaný ani medzi Židmi, významné skupiny ortodoxných Židov (napr. chasidi) myšlienku sionizmu odmietajú a na palestínske/izraelské územie sa odmietajú vracať.

V Izraeli bylo zaznamenáno 90 případu mučení Palestinců


Izraelská organizace věnující se dodržováni základních lidských práv v izraelských věznicích zveřejnila zprávu v niž poukázala na mučení a ponižováni zadržených Palestinců v izraelských věznicích a internačních táborech.

Izraelská organizace uvádí 90 případu mučení a ponižováni zadržovaných osob a poukazuje na fakt, že izraelští věznitelé terorizovali i mladistvé a to i přes skutečnost, že izraelské zákony věnuji zvýšenou pozornost dodržováni prav mladistvých.

Izraelští věznitele měli některým z napadených způsobit vážná zranění. Nebyl ale zaznamenán žádny případ, kdy by byl některý z izraelských mučitelů obviněn nebo souzen na toto brutální chováni. Izraelské bezpečnostní síly zprávu nekomentovaly, pouze sdělili, že izraelské bezpečnostní síly dodržují izraelské zákone normy a mezinárodní zákony.

http://www.bezcenzury.org/rs/article.php?id=1132

Německo odmítlo další holocaustové reparace

Když německá vláda odmítla na konci minulého roku další požadavky izraelské vlády, pustily se překvapivě do křížku Izrael a mocná Jewish Claims Conference sídlící v New Yorku. Tu označil izraelský ministr Rafi Eitan v dokumentárním filmu letos v květnu za „vyděračský gang“. Aférou se začal zabývat německý Der Spiegel.

Až doposud těžila většinu holocaustových reparací plynoucích z Německa organizace Jewish Claims Conference, založená v roce 1951, aby koordinovala a inkasovala požadavky na odškodnění. Platby byly zahájeny neprodleně a jejich přesná evidence není dostupná. Ve snaze udělat za odškodněním a nároky tečku uzavřela německá vláda v roce 1965 smlouvu s Jewish Claims Conference (JCC), podle které měly být holocaustové reparace uplatněny nejpozději do roku 1969. Podle údajů Der Spiegel bylo poté vyplaceno 63,2 miliard € a 1,5 miliardy € přímých plateb izraelské vládě.

Problémem bylo, že proud peněz začal časem postupně vysychat. V roce 1990 ale přišly změny režimů ve střední a východní Evropě, došlo ke sjednocení Německa a JCC začala ve východním Německu aktivně vyhledávat majetek, který byl v minulosti vlastněn Židy a poté přešel na do jiných rukou za nacistického nebo komunistického režimu. Jen v Berlíně bylo uplatněno 240 000 restitučních nároků na židovský majetek, jak napsal Der Spiegel.

Většinu nároků uplatnila sama JCC v zastoupení mnohdy neexistujících (nedostupných) restituentů, když si najala armádu skautů, kteří používali staré telefonní seznamy a seznamy adres z třicátých let. Na konci roku 1992 německá vláda JCC odsouhlasila, že JCC může podávat restituční nároky „naslepo“, tzn. detaily jako jméno vyvlastněných Židů, přesná lokace nemovitosti apod. můžou být doplněny později. To umožnilo JCC výsadu podávat masové nároky, na rozdíl od obyčejných restituentů, kteří museli své nároky doložit. Dohoda znamenala, že pokud bývalí židovští vlastníci nebo jejich nástupci nemohou být nalezeni, nesmí majetek propadnout německé vládě, ale nárok na něj má JCC.

Zvláštní platby byly ujednány např. za synagogy zničené během Křišťálové noci v roce 1938. Německo zaplatilo 69 milionů €. Der Spiegel si stěžoval, že veškerá vyjednávání i výše plateb byly drženy stranou od pozornosti médií i veřejnosti a zjistit skutečné výše kompenzací je krajně obtížné.

Tato další vlna holocaustových reparací byla proto poznamenána tím, že peníze od německé vlády dostávala spíše JCC, a nikoli skutečné oběti holocaustu.

Der Spiegel informoval o případu, kdy se dva bratři žijící v Austrálii v roce 1999 dozvěděli, že jejich děd kdysi vlastnil dům v berlínské čtvrti Pankow. Pokusili se tedy uplatnit restituci, ale zjistili, že dům byl již vydán JCC, která jej prodala v dražbě. Začali se proto s JCC soudit.

Ještě v roce 2005 leželo na účtech JCC asi půl miliardy €, alespoň takové číslo oznámil Der Spiegel na základě uniklých dokumentů z vnitřního auditu JCC. JCC, která byla půl století zvyklá na průběžný přísun velkých finančních částek, je nyní znepokojena vysycháním financí. Německá ekonomika jde dolů a neumožňuje žádné větší finanční sanace směrem k JCC.

Peníze potřebují také oběti holocaustu žijící v Izraeli. V prosinci minulého roku se proto sešel izraelský ministr Rafi Eitan a německý velvyslanec Harald Kindermann. Německo řeklo ne, především proto, že většinu reparací již inkasovalo JCC. Dalším logickým argumentem mohlo být, že prostě není z čeho brát. Německé ekonomika je v úpadku.

Izraelská vláda se proto obrátila na bohatou JCC, ale ani tam neuspěla a oheň byl na střeše. Izraelští novináři Guy Meroz a Orly Vilnai-Federbush natočili nový dokumentární film nazvaný „Morálnost restitucí – boj pokračuje“ o obětech holocaustu, ve kterém vylíčili jejich obrovské utrpení a nedostatek peněz. Ministr Rafi Eitan v něm neváhal kritizovat JCC za neochotu poslat izraelským seniorům peníze a označil ji za „vyděračský gang“. Podle dokumentu žije 80 000 obětí holocaustu v Izraeli v bídě a chudobě. Film dále obvinil JCC, že skrývá mnoho faktů o své činnosti a peníze plynou ke skutečným obětem jen sporadicky.

Ihned po odvysílání dokumentu v květnu 2008 poslal JCC do Izraele 400 milionů € a začal jednat s německou vládou o dalších reparačních platbách. Důvodem je to, že senioři jako oběti holocaustu potřebují mnohem více peněz nyní, než když byli v produktivním věku.

V izraelském Knessetu byla zřízena zvláštní komise na vyšetřování toku financí v JCC. Vláda i jednotlivé oběti holocaustu si totiž stěžují, že peníze mizí neznámo kam. Protože hlavním argumentem německé vlády pro odmítnutí dalších reparací bylo to, že partnerem pro taková jednání není izraelská vláda, ale JCC, dá se očekávat úspěch dalších reparačních nároků, pokud je vznese právě JCC.

Ujo Marky napísal:A Zidovsky narod bol nehanebne vyvrazdneny a ziadne reparacie ho pravdepodobne necakaju pretoze z tychto penazi rodiny mtrvych neuvidia ani f.

Eisenhowerovy americké tábory smrti
Zločin, o kterém se nemluví. Aby se s německými vojáky po kapitulaci nemuselo zacházet jako s válečnými zajatci chráněnými mezinárodními dohodami, vymyslel pro ně Eisenhower (Žid, i když se z politických důvodů vydával za křesťana) nové označení, tzv. „DEF“ (odzbrojené nepřátelské síly) a umístil je do 200 podobných táborů, jako Sinzig-Remagen. Označení tábor není moc přesné, protože se zde nejednalo o nic víc, než ostnatým drátem obehnaný pozemek. Žádné přístřeší, žádná hygiena, skoro žádné jídlo. Minimálně 1 milion životů si vyžádalo tohle počínání „osvoboditelů“. To je čtyřnásobek počtu všech Američanů, kteří padli během celé války. Ani v jednom německém koncentračním nebo zajateckém táboře nebyly tak strašné životní podmínky jako zde.