stans napísal:Tie dve mená tam máš správne... ale ten Havel? Prečo ho považuješ za hrdinu? Ako dokážeš, že mal rád Slovákov a Slovensko? Fakty? Fakty trošku vyššie hovoria niečo iné - vyvráť ich.

Václav Havel: politická tragédie v šesti dějstvích

Tak sa nazýva kniha Johna Keanea, ktorá pred rokom vyšla v českom preklade (1). Autor dal politickej dráhe Václava Havla podobu antickú drámy. Z knihy vyplýva, že táto dráma, aj s jej dnešnou trápnou záverečnou fázou, bola vlastne už zaprogramovaná v Havlovom rodinnom prostredí, v jeho obmedzenom vzdelaní, i v jeho charakterových vlastnostiach, najmä v neobyčajnej schopnosti sebaštylizácie a sebaklamu. Tvorca absurdných divadelných hier stal sa autorom a režisérom absurdnej hry vlastného života. Ale tiež, žiaľbohu, absurdnej hry s Masarykovým dedičstvom.
Jedno z dejstiev sa týka demontáže československého štátu. Václav Havel nepoznal Slovensko a nerozumel mu. V jeho očiach boli Slováci rurálnym národíkom staromilského katolicizmu. Veď preto jeho prvá prezidentská návšteva slovenskej časti štátu viedla medzi zbožný ľud na cirkevnú púť do Šaštína – tak Václav Havel “chápal” Slovensko. Obávam sa, že Tatarkov “Démon súhlasu” bola asi jediná slovenská kniha, ktorú kedy Václav Havel prečítal. John Keane líči, ako Havel v prezidentskej funkcii nečítal žiadne slovenské noviny. Nemal poradcov pre Slovensko. A ako jedného z lídrov slovenského prevratu, ktorý mu prišiel pomáhať v slovenských záležitostiach na Hrad (s ambíciou byť viceprezidentom za Slovákov), Milana Kňažka, nechával aj niekoľko dní čakať, než ho vôbec prijal. Nečudo že urazený Kňažko, herec milovaný českým publikom a sám čechofil, sa stal po odchode z Hradu najbližším druhom Mečiara a že mu asistoval pri zničení československého štátu.
Ale nie iba nezaujatý anglický pozorovateľ Keane zdokumentoval gestá prezidenta-dramatika, jedno po druhom, pasujúce tak akurát na dosky divadiel, ale nie do politiky. Niektoré z nich už v r. 1993 rozobral a odsúdil mladý brnenský politológ Rostislav Gargulák (2). Havlovovo demonštratívne odstúpenie z funkcie po tom, čo v polovici roku 1992 slovenský parlament vyhlásil zvrchovanosť SR (gesto, ktoré už vtedy mnohým pripomínalo truc urazeného decka), vidí takto: “Presidentova abdikace byla výrazem opuštění miliónů lidí jak v Čechách, tak na Slovensku, jejichž vůlí bylo zachovat společný stát, a kteří mu tento úkol svěřili. Na mysl se vynořuje symbolika Mnichova a Února, když president taktéž svou abdikací uvolnil prostor silám rozkladu.” Havel vtedy povedal v rozhovore pre americký Time: ”Necítím žádné citové vazby k československému státu, nepřičítám nejvyšší hodnotu státu, ale spíše člověku a lidstvu”. To vykladá Gargulák, tak že “Havel buď smysl státu nepochopil a teda ani neměl důvod ho hájit, anebo ho nebyl schopen uhájit a proto nyní tento neúspěch vysvětluje popřením jeho smyslu. (...) Je smutné, že (...) se snaží celé fiasko filosoficky omluvit způsobem, který naprosto neodpovídá skutečnosti ani jeho celoživotnímu postoji.” Podľa Garguláka Havlova výhovorka, že rešpektoval emancipačný proces slovenského národa, je rovnaká, akú použil po vojne Jozef Tiso pred národným súdom. Je to tvrdé odsúdenie, ale, nedá sa nič robiť, spravodlivé.

Zdroj: www.fns.uniba.sk/~lkovac/063.doc

danny707 napísal:havel bol hrdina, o tom niet pochyb.. ani som nevedel ze bol spisovatel..

Tajemné Havlovy restituce
Richard Král
2.3.2006

Václav Havel nabyl po své sametové revoluci v restituci rozsáhlý majetek. Pozadí této restituční transakce, jedné z prvních, která prolomila Benešovy dekrety, je však zatemněno a objevuje se jméno pražského pozemkového krále, miliardáře Miloše Červenky.

Rodina Havlů patřila k nejbohatším židovským rodinám v Praze již na počátku 20.století. Současné bohatství, resp. zrestituované majetky jsou dílem strýce Václava Havla Miloše Havla, filmového podnikatele. Významnou měrou se na majetku rodiny podílel i otec Miloše Havla Václav Havel, majitel stavební firmy a stavitel Lucerny. Vztahy Václava Havla se svým synem Milošem Havlem však byly později poznamenány synovou neutajovanou homosexualitou.

Asi nejproslulejším projektem Miloše Havla bylo vybudování Barrandovských studíí, které vybudoval spolu s židovským podnikatelem Osvaldem Koskem. Miloš řídil i filmovou společnost Lucernafilm a bohatl na dovozu a promítání amerických filmů.

Po začátku války vstoupila na Barrandov německá správa a ateliéry se nebývale rozrostly. Točila se řada filmů, na kterých se podílela tehdejší elita českých herců. Miloš Havel byl ochoten učinit cokoli, jen aby se zachránil. Ochotně tedy spolupracoval nejen s okupační správou, ale také s Gestapem. Později po válce měl štěstí, že se dokumenty o jeho stycích s Gestapem ztratily (stalo se tak v průběhu jeho námluv s StB).

Po válce byl Miloš Havel označen filmovou obcí za kolaboranta s nacisty, byl také obžalován, ale obvinění bylo za nejasných okolností staženo. Z této doby existují také doklady o čilých stycích Miloše Havla s StB. Aby se zachránil, podepsal Miloš Havel StB také spolupráci. Po navázání spolupráce s StB odcestoval Miloš Havel do Německa. Oficiální prameny tvrdí, že poté svou spolupráci s StB ukončil.

V Západním Německu požádal Miloš Havel jako pronásledovaný český žid za války o odškodnění za majetek, který ztratil. V průběhu války totiž prodal polovinu barrandovských studí německé správě za částku asi 7 milionů korun, což považoval za podhodnocenou cenu, ke které byl přinucen. Západoněmecký rehabilitační soud nároky Miloše Havla uznal a v plném rozsahu jej odškodnil.

Vraťme se však k našemu Václavu Havlovi. Ten se celý život programově angažoval v „antikomunistickém“ disentu, ve kterém však byla řada (bývalých) komunistů, tzv. „osmašedesátníků“. Namátkou uveďme jména jako Ludvík Vaculík, Pavel Kohout, Jiří Hájek, Jaroslav Šabata, Miloš Hájek, Karel Šiktanc a řada dalších.

Václav Havel nebyl řadový disident. Jezdil v lepším automobilu než tehdejší předseda komunistické vlády (vlastnil luxusní Mercedes), obýval rozlehlý a komfortní byt na Rašínově nábřeží a stejně tak měl k dispozici svou usedlost Na Hrádečku, kde mohl nerušeně pořádat své disidentské seance.

Havlův čas přišel v listopadu 1989, když na Letné a z balkonu Melantrichu mával nadšeným statisícům doufajících. V témže roce byl komunistickým parlamentem jenomyslně zvolen prezidentem a když skládal slib, přísahal symbolicky na komunistickou ústavu. Neštítil se mávat nadšeným a doufajícím davům a poté přísahat věrnost komunistické ústavě.

V roce 1990 se uvažovalo, jakým způsobem uskutečnit restituce a především v jakém rozsahu. Václav Havel, který měl tehdy v Občanském fóru rozhodující slovo, prosadil široké a rozsáhlé restituce. Vzhledem k hrozbě nároků sudetských Němců se parlament rozhodl navracet majetky zabavené teprve po 25.2. 1948.

Způsob, jakým se Václav Havel dostal k majetkům svého strýce a děda, je zahalen tajemstvím. Jeho strýc Miloš Havel byl po válce označen jako kolaborant a jeho majetek znárodněn podle Benešových dekretů. Proto se na něj klasické restituční předpisy o navracení majetku ztraceného po roce 1948, nevztahují. Václav Havel přesto jako jeden z prvních dostal veškerý majetek, o který požádal.

Možná i proto se Havel bojí tématu Benešových dekretů jako čert kříže. Na přímou otázku na svůj názor na ně uvedl pro BBC v roce 2002: „Já jsem se k tomuto velmi důležitému a citlivému tématu vyjádřil už mnohokrát, ale vždycky jsem se k němu vyjádřil, když jsem já chtěl a ne tehdy, když jakási zhysterizovaná atmosféra mě k tomu nutila, já zůstanu věrný této tradici, pokud jde o ty dekrety.“ Jednoznačné stanovisko k Benešovým dekretům však Václav Havel nikdy neposkytl a dobře ví proč.

O pozadí Havlových restitucí se nikdy nemluvilo a žádný novinář se jimi netroufl zabývat. Ještě dnes je Havel pěstovanou ikonou sametové revoluce a falešného sametového „národního obrození“. Restituce příjemně postihly řadu disidentů z Charty 77, a ti chartisté, na které nic nezbylo, si dokumenty k restituci alespoň padělali. Učinila tak Havlova spolupracovnice a disidentka z Charty 77 Marta Chadimová, jejíž restituční podvod s nemovitostmi na Loretánském náměstí v Praze byl však bohužel odhalen a před odsuzujícím rozsudkem jí zachránila jen milost jejího přítele z Charty 77.

Restituce Václava Havla proběhly však tiše a úspěšně. Upozornit na to, že prolamují Benešovy dekrety a jdou hluboko za stanovenou restituční čáru 25.2.1948 si nikdo netroufl a netroufá si tak učinit ani nyní. Lze přitom konstatovat, že právě Havlovy restituce byly jedny z průkopnických v tom smyslu, že prolomily Benešovy dekrety.

Na počátku 90. let se u restitucí Havlova majetku objevuje jméno Miloše Červenky, současného miliardáře a pozemkového magnáta v Praze. Absolvent moskevského MGIMO (aneb „Akademie KGB“) Červenka také Havlův majetek spravoval a fungoval jako Havlova „peněženka“. Naskýtá se proto otázka, pro koho vlastně dnes agent Červenka svůj obrovský majetek spravuje.

Havlovy úzké vztahy na staré struktury v souvislosti s jeho majetkem ukazuje i známá transakce, když prodal svou polovinu paláce Lucerna společnosti Chemapol vedené agentem StB Václavem Junkem. I u této transakce asistovala šedá eminence jménem Červenka.

Dnes je (bývalý) majetek rodiny Havlů zdevastován a pomalu chátrá. Důkazem toho jsou jak Barrandovské terasy, tak Lucerna. Havlův praděd se musí obracet v hrobě, vida jak Václav s rodinným majetkem naložil. Rozhodně však nezchudl, svá aktiva má uložené jinde.

Skutečný obraz Václava Havla je diametrálně odlišný od toho, jak jej vykreslují některá média a samozvaní kulturní elitáři. Vyzní tedy velmi trefně, je-li při jedné společenské akci k nazvání Václava Havla za „jednoho z nejlepších synů národa“ vybrán jistý deviantní fotograf obscénních polopornografických snímků a sál plný ovcí nadšeně tleská. Je to jen důkazem, kterak se instalovaná „česká kulturní elita“ utápí v bahně pokrytectví a bezpáteřosti.

Václav Havel zneužíval ideály, kterými se zaštiťoval. Ač celý život žil s maskou bojovníka s totalitou a s komunismem, již v období Charty 77 s (bývalými) komunisty ochotně spolupracoval. Po jeho úspěšném 17. listopadu 1989 Havel v čele Občanského fóra zajistil, aby si komunistická elita udržela moc ve státě. Symbolicky jmenoval federálním premiérem bývalého komunistického ministra Mariána Čalfu.

Svou maskou plachého, slušného a sympatického „Vaška“ ohlupuje Havel řadu občanů dodnes. Václav Havel je dokonalý symbol falešné a pokřivené morálky naší společnosti. Zradou vlastních ideálů, které hlásal v roce 1989, se na úpadku morálky a národního cítění Václav Havel podepsal ještě více, než celý komunistický režim. Ten, kdo jej uznává a uctívá jako „morální symbol“, tímto zároveň přijímá tuto pokřivenou a neupřímnou morálku za svou.

peterkozel napísal:prekvapilo ma ze negativne vnimanie havla ma az tolko hlasov, ty ktory daju hlas negativnemu postoju su bud narodeny v rokoch 90.tych alebo im uplne hrabe

Beznicku napísal:Dair: Ako prevratil kabat? Ze bol disident a stal sa z neho komunista? Alebo ako si myslel? Tie smiesne uveznenia boli dohromady 5 rokov. Pamatam v 70 rokoch ked prisla nejaka ruska navsteva, tak disidentov brali vtedy policajti preventivne a boli zadrzani na ten cas kym tu boli sudruhovia zo ZSSR. Alebo nejake oslavy VOSR, tak ich tiez brali aby to nahodou nezneuzili. Keby tebe zabavili komunisti majetky, tak myslim, ze by si ich tiez chcel nazad a myslim, ze hromade ludi vratili teraz majetky. Nechapem ako mozes porovnavat Havla s Meciarom. Pre mna je a ostane Havel hrdina za to co urobil pred 89 rokom, lebo som tu dobu zazil na vlastnej kozi a viem o com pisem.