recberko napísal:Jednou, když jsem byl nováčkem na High School, uviděl jsem kluka z naší třídy, který šel ze školy domů. Jmenoval se Kyle. Vypadalo to, že nese domů všechny své učebnice. Myslel jsem si: "Kdo by odnášel v pátek všechny knížky? Musí to být pěkný trouba…!"
Já měl naplánovaný celý víkend - párty a fotbalový zápas s přáteli na zítřejší odpoledne... . Pokrčil jsem rameny a šel dál. Jak tak jdu, uviděl jsem bandu kluků co utíkali jeho směrem. Běželi na něj! Vytrhli mu knížky z rukou, podrazili nohy tak, že přistál v blátě. Jeho brýle odlítly a viděl jsem je dopadnout do trávy asi 10 stop od něj. Podíval se na mě a já uviděl ten strašný smutek v jeho očích. Rvalo mi to srdce… Přiběhl jsem mu na pomoc a jak se plazil a hledal brýle, uviděl jsem v jeho očích slzy. Podal jsem mu je a řekl: "Tihle kluci jsou hajzlové, neumí se normálně chovat!" Podíval se na mě, řekl: " Díky!" a na jeho tváři se objevil úsměv. Byl to jeden z těch úsměvů, co projevují skutečnou vděčnost…
Pomohl jsem mu sebrat knížky a zeptal se, kde bydlí.Ukázalo se, že nedaleko mě. Ptal jsem se, proč jsem ho nikdy předtím nepotkal. Prý chodil na soukromou školu. /Nikdy dřív bych se nedal dohromady s klukem ze soukromé školy..!"../ Nesl jsem mu pár knížek a celou cestu jsme si povídali.
Ukázalo se, že je to príma kluk. Ptal jsem se, zda si nechce zítra zahrát fotbal. Prý "jo!" Celý víkend jsme byli spolu venku a já poznal Kylea víc a oblíbil si ho. I mí přátelé ho vzali...
V pondělí ráno tu byl Kyle s hromadou knížek zpátky. Zastavil jsem ho a se smíchem řekl, že bude mít dobré svaly z těch knížek. Jen se smál a polovinu knížek mi naložil.
Během čtyř let jsme se stali nejlepšími přáteli. Poslední rok jsem se přemýšleli o nějaké střední škole. Kyle se rozhodl pro Georgetown a já půjdu na Duke. Věděl jsem, že vždycky budeme přáteli a ty míle nebudou žádným problémem. On se chtěl stát lékařem a já hodlal využít stipendia na práci kolem fotbalu.
Kyle byl premiantem třídy, tedy si musel připravit proslov na závěrečnou slavnost školy. Zlobil jsem ho, že si zamachruje , ale byl jsem rád, že to nemusím být já tam nahoře a mluvit.
Závěrečný den byl tady. Viděl jsem Kylea, vypadal skvěle! Byl jeden z těch kluků, který dospěl a našel se během let na High School. Zesílil a moc mu slušely brýle. Měl víc děvčat než já, všechny ho milovaly, až jsem někdy žárlil…
Dnes byl ten den! Viděl jsem, jak je nervózní z proslovu, tak jsem šel za ním, poplácal ho po zádech a řekl: "Hej, chlape, budeš dobrej !" Podíval se na mě tím vděčným pohledem, usmál se a "Díky!" - řekl.
Začátek proslovu měl za sebou, odkašlal si a pokračoval: "Závěr školy je čas, abychom poděkovali všem, co nám pomohli přes tyto těžké roky. Rodičům, učitelům, sourozencům, možná trenérovi, ale hlavně přátelům. Jsem tady, abych vám všem, kteří jste něčí přítel, řekl, že být někomu přítelem, to je ten největší dárek, který můžete někomu dát! Řeknu vám příběh...
Díval jsem se nevěřícně na svého přítele, když začal vyprávět o dni, kdy jsme se poprvé potkali. Plánoval, že se o víkendu zabije. Mluvil o tom, jak si vyklidil školní skříňku, aby jeho máma s tím neměla později starosti a nesl si věci domů. S vážností se na mě podíval a malinko se usmál: "Díky Bohu jsem potkal přítele. Ten mě zachránil od mého nevysloveného rozhodnutí...!"
Slyšel jsem to zděšení v davu, když ten příjemný a populární kluk nám řekl vše o svém nejslabším životním momentu. Viděl jsem jeho mámu a tátu, jak se na mě dívají s vděčností v očích. Dodnes si neuvědomuji hloubku svého činu …
Nikdy nepodceňujte sílu okamžiku. Jedním jediným gestem můžete změnit život člověka. Někdy k lepšímu a taky občas k horšímu. Bůh nás vložil do života toho druhého, abychom někdy zasáhli. Hledejte Boha v přátelích!

Každý má tú svoju, každý ju proste hľadá...svoju ružu...Každý ju raz nájde, krásnu a voňavú...a vie, že je to tá najkrajšia vôňa na svete...A tak zmámený krásou a vôňou zabúda na to, že ruža má tŕne...Necíti ich bolestivé pichanie a nevidí ani krv vytekajúcu z rán...Občas síce pocíti kruté bodnutie pri srdci, keď vidí, že niekto iný sa dotýka jeho ruže... že niekto iný je zmámený jej voňou...vtedy by chcel ružu skrotiť, zbaviť tŕňou a vône a ukryť ju ďaleko od všetkých....potom si ale uvedomí, že keby ju zmenil, zničil by to, prečo ju miluje...už by to neboha jeho RUŽA...a tak zanechá ružu a nájde si ľaliu...nevyzerá tak nádherne, aj vonia akosi placho...je jemná a poddajná....nezraňuje...ani nepovznáša....len miluje...prejde veľa času... občas stretne ružu a spomína na jej vôňu a krásu...zabúda na tŕne...vrhne sa k nej...zraní sa na tŕňoch a vracia sa k ľálii ............................................
Čo je horšie v živote?
Trpieť pre ružu, alebo ublížiť ľalii??
A čo ak nie je východiska???