Multikulturalismus a totalitarismus
Napsal: Frank Ellis
Jedním z nejdepresivnějších jevů na Západě dnes, obzvláště na univerzitách a v médiích, je připravenost považovat feminismus jako hlavní přínos vzdělání a ochota podřídit se jeho absurditám. Je pozoruhodné, že toto nevyžaduje žádné fyzické donucení. Je to touha po uznání, co činí lidi servilními vůči středostavovským rádobyrevolucionářům. Petr Stěpanovič Verchovenskij, který je osnovatelem vražd a chaosu v Dostojevského Běsech to vyjadřuje s obdivuhodným pohrdáním: “Vše co musím udělat, je zvýšit hlas a říct jim, že nejsou dostatečně liberální.” 1) Rasoví hochštapleři hrají samozřejmě stejnou hru: obviňují liberály sklonku 20. století z “rasismu” nebo “sexismu” a sledují, jak se hroutí v orgiích sebemrskačství a maoistické sebekritiky. I “konzervativci” ztrácí odvahu, když slyší tyto slova.
Staré svobody a presumpce neviny neznamenají nic, když přijde na obvinění z “rasismu.” Jste vinen, dokud neprokážete nevinu, což je téměř nemožné a navíc poté jste už navždy podezřelým. Obvinění z “rasismu” má úplně stejný účinek, jako obvinění z čarodějnictví v Salemu v 17. století.
Je to síla obvinění z “rasismu”, která dusí výsměch, se kterým by se jinak setkala idea, že bychom měli “oceňovat diverzitu.” Pokud by “diverzita” měla skutečný přínos, bílí by ji chtěli víc a požadovali aby ještě více měst v Evropě a Spojených státech bylo předáno přistěhovalcům. Samozřejmě že bílí nijak nespěchají s oslavováním diverzity a multikulturalismu; naopak jsou ve střemhlavém letu v opačném směru. Oceňování diverzity je koníčkem pro lidi, kteří nemusí zakoušet její přínos na vlastní kůži.
Multikulturní společnost je společností, jejíž podstatou je náchylnost ke konfliktu, ne harmonii. To je důvodem, proč jsme svědky obrovského nárůstu vládních byrokracií, které se věnují řešení sporů podél rasových a kulturních linií. Tyto spory nemohou být nikdy vyřešeny trvale, protože byrokraté popírají jeden ze zakladních zdrojů těchto sporů: rasu. To je důvodem, proč se tolik používá slovo “multikultura” spíše než více přesný termín “multirasovost.” Je zaváděno stále více změn a zákonných norem aby byla hostitelská společnost ještě více vstřícnější k rasovým menšinám. Tohle však vytváří více požadavků a povzbuzuje nekrvavou válku proti bílým, jejich civilizaci a i západnímu myšlení.
Jak je takový radikalní program uskutečňován v praxi? Sovětský svaz měl obrovský cenzurní systém – komunisté dokonce cenzurovali i mapy – a stojí za zmínku, že zde byly dva druhy cenzury: otevřená cenzura státních úřadů a její skrytější verze ve formě sebecenzury, kterou se obyvatelé “lidových demokracií” velice rychle naučili.
Situace na Západě není tak jednoznačná. Není zde nic, co by se dalo vzdáleně přirovnat k sovětskému stylu vládní cenzury a přece zde máme cílené potlačování disentu. Arthur Jensen, Hans Eysenck, J. Philippe Rushton, Chris Brand, Michael Levin a Glayde Whitney – ti všichni byli ostouzeni pro jejich názory na rasu. Případ profesora Rushtona je obzvláště znepokojující, protože jeho akademická činnost byla vyšetřována policií. Pokus o jeho umlčení byl založen na kanadských zákonech proti “projevům nenávisti” (hate speech laws). Toto je druh intelektuálního teroru, který by člověk očekával za starých dob v Sovětském svazu. Pokud ho lze nalézt v zemi, která se hrdě považuje za pilíř západní liberální demokracie, tak je to jedním z nevíce znepokojujících důsledků multikulturalismu.
Způsobem kontroly myšlení, který je měkčí než otevřená cenzura, je současná posedlost s fiktivními “modelovými příklady.” Dnes jsou feministická a antirasistická témata konstantně včleňována do filmů a televizních pořadů, což je příkladem zásady Bertolda Brechta, že marxistický umělec nesmí ukazovat svět takový jaký je, ale takový jaký by měl být. To je důvodem, proč máme tolik televizních rolí černých soudců, pouličního života znalých akčních policistek, počítačových géniů rekrutujících se z řad menšin a, samozřejmě, degenerovaných bílých mužů. To je téměř přímá výpujčka ze socialistického realismu sovětského stylu, s jeho idealizovaným zobrazením houževnatých proletářů porážejících kapitalistickou škodnou.
Multikulturalismus ma stejné ambice jako sovětský komunismus. Je absolutistický v provádění svých různých programů, zároveň však relativizuje všechny ostatní názory v útocích na své nepřítele. Multikulturalismus je ideologií, která má za cíl skoncovat se všemi dalšími ideologiemi, a tyto totalitní aspirace nám dovolují dojít ke dvěma závěrům. Prvním závěrem je to, že multikulturalismus musí zlikvidovat veškerou opozici a to všude. Pro kontrarevolucionáře nemůže zůstat žádné útočiště. Druhým, že jakmile je jednou multikulturní ráj zaveden, musí být bráněn za jakoukoli cenu. Ortodoxie musí být udržována za pomoci využití všech státních zdrojů.
Taková společnost poté bude směřovat přímou cestou k společnosti totalitní. Nebude muset mít koncentrační tábory, ale bude mít přeškolovací centra a “tréninky citlivosti” pro ty smutná stvoření, která se budou stále angažovat v diskursu orientovaném na “hegemonii bílého muže.” Spíše než tvrdý sovětský totalitarismus budeme mít měkčí verzi, ve které naše mysli budou chovanci státu. Budeme osvobozeni od břemena myšlenek a proto i neschopni upadnout do hereze politické nekorektnosti.
Pokud přemyslíme o multikulturalismu jako o dalším projevu totalitarismu 20. století, můžeme nalézt útěchu ve faktu, že Sovětský svaz zkolaboval? Je multikulturalismus fáze, periodická krize, kterou Západ prochází, nebo představuje něco zásadního a možná nezvratitelného?
Nehledě na úsilí prosovětských elementů, Západ identifikoval sovětské impérium jako nebezpečí. Nerozpoznává však multikulturalismus jako nebezpečí stejného druhu. Z tohoto důvodu mnoho jeho hypotéz a cílů zůstává bez námitek a protestů.
Z dlouhodobého hlediska jsou Spojené státy nejdůležitějším bitevním polem, na kterém se odehrává válka proti multikulturalismu. Bude to bude pravděpodobně pomalá, frustrující a vyčerpávající válka. Pokud bude prohrána, šílenství multikulturalismu bude něco, s čím bílí Američané budou muset žít. Jistě, v určitém momentě mohou bílí požadovat konec postihu za selhání černých. Jak tvrdí profesor Michael Hart v knize The Real American Dilemma může dojít k rozdělení Spojených států na základě rasové příslušnosti. Nakonec poté můžeme shledat, že to co se stalo na Balkáně není specifické jen pro tuto část světa. Rasová válka není to, o co většina [multikulturních] radikálů cíleně usiluje, avšak jejich politika nás tlačí tímto směrem.
Samozřejmě, multikulturalismus je daleko od toho být řešením pro rasový nebo kulturní konflikt. Zcela naopak. Multikulturalismus je cesta do zvláštního druhu pekla, který již jsme viděli v 20. století plném hrůz. Pekla, který člověk, opustivše rozum a v revoltě proti Božímu řádu, vybudoval pro sebe i ty druhé.
Poznámky:
1) V překladu Bohumila Mathesiuse: “Já vám říkám, že mi skočí do ohně, jen když na něho vykřiknu, že není dost liberální.” (Fjodor Michajlovič Dostojevskij; Běsi. Praha : Odeon, 1966)
2) V originále “race hustlers”. Hustle: živit se podvody, vydělávat si různými machly; Hustler: podrazník, podvodník (Jaroslav Peprník; Slovník amerikanismů. Praha : SPN, 1982)
Frank Ellis byl profesorem na katedře ruských a slovanských studií na University of Leeds ve Velké Británii. Překlad je druhou (mírně krácenou) částí obsáhlejšího článku poprvé uveřejněného v magazínu American Renaissance č. 11/1999.
První část naleznete zde – Multikulturalismus a marxismus.
//autoeditácia príspevku (01 Sep 2010, 15:49)
Více imigrantů pro Evropu, říká Brusel
Bruselští úředníci se chystají povzbudit nové příchozí do Evropy, aby přicházeli v hojnějším počtu, navzdory zvyšující se nezaměstnanosti.
http://zvedavec.org/komentare/2010/08/3 ... o1vh3c96h0
) Ohľadomu budúcnosti je však vcelku optimistická: „Je tu možnosť multikultúrnej výchovy v rámci vzdelávacieho procesu...“ Aj vláda SR uvádza zavádzanie vo svojom programovom vyhlásení multikulturalizmu ako jednu z priorít.
Prekvapive? 
