Grécko je dobrý príklad toho, ako sa takéto myšlienky môžu dostať k moci a aké negatívne dopady (až smrteľné) na životy ľudí to má.
Antifašisti sú v drvivej väčšine anarchisti. Samozrejme, aj v zahraničí aj na SK či v Čechách sa nejaké marginálne skupinky trockistov a stalinistov (v zahraničí aj menej marginálne) odvolávajú na nejakú antifašistickú tradíciu, ale o tých sa nebavíme.
V tých dobách mali svoje strany bežne svoje bojové skupiny a na uliciach sa to mlelo. Veď tak aj vznikla Antifašistická akcia, treba uznať, že pôvodne išlo o akčnú skupinu medzivojnovej komunistickej strany. Ale aj sociálni demokrati mali svoje bojové skupiny, Hitlerovci mali, na Slovensku tiež pôsobili takéto skupiny, takže tvrdiť, že si AFA berie príklad od Hitlera je scestné.
mne to tak pripada, tiez len napadate ludi ineho nazoru a presviedcate, ze konate dobro...
Toto sú demagogické tvrdenia. Za prvé, napádajú sa nacisti (vyskytli sa útoky aj proti štátnym komunistom), ty to prezentuješ tak, ako keby proste teraz sa na každého s opačným názorom útočilo.

A fyzické násilie a útoky sú len jedna z mnohým foriem aktivít, ktoré AFA vykonáva.
Toto je dobrý zhrňujúci článok:
http://www.antifa.cz/content/nase-postoje
Proč jsme ochotni v boji proti fašismu použít i násilí?
Kód: Vybrať všetko
Násilí chápeme jako jeden z prostředků boje proti fašismu, avšak snažíme se k němu sahat, až když je to nevyhnutelné. Mnohokrát jsme se přesvědčili, že je násilí to jediné, čemu neonacisté rozumí. Sami totiž často nemají žádný skutečný zájem na politické činnosti a je to právě pouze násilnická a agresivní image, které je na neonacismu přitahuje. Násilí představuje mantinely jejich světa, a proto se bez něj nelze v rámci antifašismu obejít. Jestliže bojujeme proti neonacistům i násilím, nebráníme jen sami sebe a náš svobodný prostor, ale bojujeme i za všechny, kteří se bránit nemohou. Zároveň neuznáváme monopol státu na násilí. Nevidíme důvod, proč by mělo násilí, které používá policie, být bráno jako z principu lepší než jiné násilí. Přesto se snažíme roli násilí nepřeceňovat, neboť si uvědomujeme i jeho negativní důsledky. Raději pořádáme osvětové akce, přednášky, koncerty a festivaly, případně demonstrace, nebo naopak sportovní utkání, na kterých můžeme problematiku fašismu vysvětlovat pokojnou cestou. Nejdůležitější antifašistický boj se totiž vede v hlavách lidí.
Velmi dobře si uvědomujeme fakt, že ohrožení naší svobody nepředstavují jen bojůvky neonacistů. Ve skutečnosti jsou neonacisté jen další z mnoha marginalizovaných skupin, které současný politicko-ekonomický systém vytváří, skupinou, která představuje bezprostřední fyzické nebezpečí, ale ne skutečnou politickou výzvu.
Výrazně větší nebezpečí spatřujeme v plíživém oklešťování svobod jednotlivců, ke kterým v moderní společnosti dochází, a v destrukci společenské solidarity. Příčinu tohoto jevu spatřujeme v hodnotách, na kterých je založen kapitalistický systém.
Fašismus není mrtvou filosofií, fašismus je politický styl, který vychází z víry v nadřazenost určitých skupin a který popírá principy rovnosti, samosprávy, svobody a sociálních práv. Představuje rovněž politiku síly, agresivity, nesnášenlivosti a sociálního darwinismu. Tento politický styl samozřejmě existuje i dnes. Proto nejsme jen proti pohrobkům historického fašismu (spojeného s osobou Benita Mussoliniho) a nacismu (zapsaného do dějin Adolfem Hitlerem), ale proti každému systému, který potlačuje lidskou svobodu, a místo solidarity žene lidi proti sobě.