Antifašistická akce napísal: Přestože se systém dávek díky sociálním reformám od roku 2012 kompletně změní a veřejná sféra sociálního zabezpečení bude do velké míry privatizována, je na místě připomenout některé aktuální údaje o poměrně složitém fenoménu sociálních dávek a jejich zneužívání.
Systém vyplácení sociálních dávek není nastaven tak, že by umožňoval upřednostňování nějaké etnické skupiny – na dávky má nárok každý, kdo splňuje podmínky, za kterých se dávky přiznávají. Na některé dávky mají nárok všichni bez ohledu na příjem (jako je tomu třeba u rodičovského příspěvku – tzv. mateřské), jiné jsou určené osobám a rodinám, jejichž celkový měsíční příjem nedosahuje zákonem stanoveného životního minima. Od poloviny devadesátých let existuje trend vyplácet dávky jen nízkopříjmovým rodinám – cca 70% dávek je vázáno na příjmy rodiny. Když rodina nemá dostatečný příjem na to, aby žila nad hranicí životního minima, jsou ji přiznány některé ze sociálních dávek. Životní minimum jedné rodiny o dvou dospělých a dvou dětech v dnešní době činí přibližně 9 690 Kč. Sociální dávky, které jsou vázané právě na výši příjmu, který má rodina celkem měsíčně, jsou přiznávaný do výše násobku příjmu (např. 2,4 násobku v případě státní sociální podpory). Takže, čtyřčlenná rodina, jejíž příjem je pod hranicí 23 256 Kč měsíčně (tj. 9 690 x 2,4), má nárok na další sociální dávky, jako jsou přídavky na děti. Ty se na jedno dítě pohybují mezi 500Kč a 700Kč měsíčně. Obecně jsou vyplácené částky velmi malé a jsou velmi přísně stanovené. Rozhodně tedy neplatí, že by někdo pobíral např. 18 tisíc korun na dávkách na úkor někoho jiného, kdo by kvůli tomu nepobíral nic. Pokud se příjem člověka nebo rodiny nachází pod zákonem stanovenou hranicí životního minima i poté, co do něj byly započítány přidělené sociální dávky, pak se do tohoto minima peníze dopočítávají (u jedince činí stropní částka 3126 Kč). V praxi to tedy znamená, že všichni příjemci dávek mají v porovnání s výdělečně činnými jednotlivci či rodinami mnohem nižší příjem, který nepřesahuje zákonem stanovené minimum. Nikdo nedostává nic navíc. Existují v podstatě jen dvě možnosti zneužití sociálních dávek,
kterých si všímá Ondřej Lánský: 1) dávky jsou vypláceny někomu, kdo pomoc státu nepotřebuje a komu nevzniká díky jeho socio-ekonomické situace nárok na dávku (např. při práci na černo), a 2) nárok na dávku vznikl, ale v menším rozsahu, nebo dávka nebyla použita pro daný účel a tedy nebyla splněna aktuální kritéria nároku (např. při zapírání skutečných příjmů, které je podle Lánského v ČR časté zejména u osob samostatně výdělečně činných - tedy živnostníků).
Studie několika málo antropologů a sociologů ukazují, že podíl většiny příjemců sociálních dávek tvoří „bílí“ spoluobčané „slušných“ lidí, nikoli Romové. I ve městech s velkými sociálními problémy a velkým procentem romské populace – jako je např. Broumov – tvoří většinu příjemců ne-romské rodiny s dětmi a jednotlivci (jedná se až o dvě třetiny všech příjemců). Chudoba si barvu pleti nevybírá.
Velmi zajímavou studii v kontextu představy zneužívání sociálních dávek ze strany Romů vypracoval v roce 2001 sociolog Mareš, který se zabýval problémem nečerpání sociálních dávek. Mareš zjistil, že řada lidí, kteří mají nárok na sociální dávky z důvodu nízkých příjmů, o ně nežádá. Důvodů je více. Jednak je to nejistota nízkopříjmových rodin v tom, na co mají nárok a za jakých okolností jim nárok vzniká. Často jsou přesvědčeni o tom, že výplata dávek závisí na benevolenci lokálních úředníků. Dalším důvodem je stigmatizace příjemců sociálních dávek a tvrzení, že přijetím finanční pomoci ze strany státu přijímají i skutečnost, že se o svou rodinu nepostarají sami. Jedná se o tvrzení, které je silně živené napříč politickým spektrem i „slušnou“ občanskou společností. Karla, další sociální antropoložka z Univerzity Karlovy, se kterou jsme toto téma konzultovali, přidává postřehy z vlastního výzkumu:
„V místě, kde jsem dělala výzkum, byla řada zejména mladších Romů, kteří se nechali z evidence úřadu práce vyškrtnout a staly se tak pro instituce statisticky nezachytitelnými. Nejsou zachyceni v sociálním systému, ale přitom to jsou lidé, kteří by měli z hlediska svých příjmů nárok například na dávky pomoci v hmotné nouzi. Část Romů tak vůbec nečerpala peníze jak z úřadu práce, tak z dávek státní sociální podpory či pomoci v hmotné nouzi čistě z toho důvodu, že nechtěli zakoušet stigmatizaci příjemců sociálních dávek.“
Rovněž se v posledních letech zakořenila představa, že díky zneužívání sociálních dávek stát tratí obrovské množství peněz. Politici si na základě této představy vzali zneužívání sociálních dávek jako stěžejní politické téma – tak jako např. občanští demokraté, kteří by rádi učinili ze zneužívání sociálních dávek trestný čin. Ondřej Lánský si ve své
analýze dal tu práci, aby ukázal, že výše zneužívání „problémových“ sociálních dávek, mezi které patří příspěvek na živobytí, doplatek na bydlení, sociální příplatek, příplatek na bydlení a podpora v nezaměstnanosti, se pohybuje okolo 0,35% státního rozpočtu, který je na rok 2011 připraven ve výši 1 179 miliard korun.
„Ztráty ze zneužívání sociálních dávek“, uzavírá analýzu Lánský,
„jsou nepatrné ve srovnání s úniky prostřednictvím podivných investic, nákupů a korupce ve vládních resortech: podle zveřejněných zpráv proteklo ve veřejných zakázkách za uplynulé roky více než 250 miliard Kč, podle studie doktorandů z Karlovy univerzity o polovině z nich nejsou veřejně dostupné informace.“
„Slušné“ občany rovněž velmi dráždí představa, že Romové peníze z dávek utrácejí hlavně za automaty, drogy, chlast a cigarety. Nevíme, kolik procent z dávek na tyto atributy padne, protože nám je protivný tento typ „maloměšťáckého moralizování“, o kterém rovněž hovoří Ondřej Lánský, ale víme určitě, že to na severu Čech není jejich největší položka ve výdajích – tou je totiž placení nájmů v nehorázným způsobem předražených ubytovnách. Některá města či sítě soukromých společností si udělaly ze svých nemovitostí a ubytoven a v posledku z chudoby nájemníků velmi výnosný byznys. Peníze z dávek (tzv. doplatek na bydlení) tak velmi často řada romských rodin pořádně ani nevidí, protože jsou přímo posílány na účet majitelů ubytoven.
Vezměme si takový Varnsdorf, kterému se v tomto ohledu věnoval server aktualne.cz. Dvě ze tří „problémových“ ubytoven vlastní město, které si nechává od lidí platit obrovské sumy. Totéž soukromý majitel třetí ubytovny. Plocha jednoho pokoje o velikosti dvaceti metrů čtverečních stojí čtyřčlennou rodinu necelých 9 tisíc korun. Městu jde do kapsy čtyři sta korun za metr čtvereční. Ceny jsou srovnatelné s cenou bytů v Praze, přesto jsou na tom lidé v ubytovnách hůře, protože, jak
si všímá server aktuálně.cz,
„Nájem se tu nepočítá z obývané plochy plus voda, energie a služby, ale z pronajímané postele. Měsíční poplatek za bydlení se společnými záchody, kuchyní, koupelnami a prádelnou stanovila radnice na 2900 korun za dospělého, dítě platí 1450 korun. Do pokoje o rozměrech přibližně dva krát pět metrů se kromě postele vejde většinou už jen televize, malý stolek, lednička a skříň. Dva nocležníci se v něm sotva minou a v pokoji bydlí často i více lidí najednou.“
Podobně je tomu v případech, kdy ubytovny byly privatizovány a nyní je vlastní soukromí majitelé, podnikatelé – tak jako je tomu v případě společnosti Šluknov Appartements, která ve městě Šluknov vlastní několik panelových domů. Server aktualne.cz
upozornil na problém, který se týká dodávky tepla. Za panelový byt 2+1 platí tamější nájemníci okolo 9 tisíc korun. Polovinu z částky tvoří cena tepla a teplé vody, která je dvakrát dražší než v jiných částech republiky. Jestliže průměrná cena je kolem 400 korun za gigajoule, lidé ve Šluknově platí až 785 korun za gigajoule tepla. Teplárna Solo Sport se nyní pře s Šluknov Appartments o to, čí je to vina. Ať už je problém v tom, že teplárna dodává teplo za nehoráznou sumu či v tom, že si majitel domu přiráží k ceně tepla speciální cenu, aby nemusel nájemníkům vracet přeplatky ze záloh, je pro nás druhotné. Klíčová je skutečnost, že na problém doplácí chudí nájemníci, na které je navíc shazována vina, že si za své problémy mohou sami.
Ať již město či soukromé firmy, všichni v tomto asociálním byznysu těží ze sociálně špatného postavení chudých lidí, zejména Romů – konkrétně např. z jejich neznalosti právních předpisů či jiného ekonomického přemýšlení, které neobstává v konkurenčním a „vyčůraném“ prostředí českého kapitalismu, ve kterém se, slovy Václava Bělohradského, privatizují zisky a ztráty se naopak přenášejí do veřejného prostoru.
„Když je cena srovnatelná s klasickým bytem 3+1, proč se do něj romské rodiny nepřestěhují?“ říkáte si. Faktem je, že předražené nájemné Romové neplatí z nějakého svého dobrého rozmaru, ale proto, že uvažování majitelů domů, vycházející z primitivní představy „co cigán to problém“, jim prakticky znemožňuje opustit bludný kruh předražených a vysoce zanedbaných ubytoven, na kterých si mastí kapsy město či soukromé firmy.