Nie nepatrím k tým čo tvrdia že žid je viera. Židia sú národ.

Vzorky boli podľa Cola odobrané v 4 plynových komorách v Brzezinke, a v jednej v Auschwitz I. O ktorej plynovej komore ale hovoria sa už Cole nezmieňuje.

Čo sa týka Sobiboru - http://www.jewishvirtuallibrary.org/jso ... st/Sobibor
Treblinka - http://en.wikipedia.org/wiki/Treblinka_ ... ation_camp
Belzec - http://www.deathcamps.org/belzec/belzecoverview.html

Ako prvé si polož otázku. O existencii táborov nie je žiadna námietka, postavené sú, o tom že tam židia odosielaní boli tiež nikto nepochybuje, preto sa pýtam, ak by ich tam nevraždili, prečo by ich postavili? Ako výletný tábor?

Ešte chcem dodať k bazénu v Auschwitz I. Cole je neuveriteľne smiešny človek, vraj ho pri prehliadke neuvidíte.

Páči sa mi ako pracuje s tým, že síce mnoho ľudí v Oswiencime bolo, no väčšina nie, tak sa snaží ovplyvniť tú časť, ktorá v Oswiencime nebola.
Nikto nepopiera, že tam bazén je, nikto ho netají a môže k nemu ktokoľvek a kedykoľvek prísť. Normálne ho ukážu, slúžil na rozptýlenie dôstojníkov a vojakov.

Čo sa týka zastrelených židov na východnom fronte, priznajme úprimne, toto už nikto nikdy presne nespočíta.

erytrocyt napísal:Ako prvé si polož otázku. O existencii táborov nie je žiadna námietka, postavené sú, o tom že tam židia odosielaní boli tiež nikto nepochybuje, preto sa pýtam, ak by ich tam nevraždili, prečo by ich postavili? Ako výletný tábor?

Ako docasne riesenie zidovskej otazky a ich vyuzitie na rozne prace atd.

A este jedna zaujimavost

Židia prežili pod dozorom nacistov

Viac ako 800 židov z nemocnice v strede Berlína prežilo vojnu a čo je zaujímavé - pod ochranou Adolfa Eichmanna. Ako je to možné?
Ruskí vojaci pri oslobodzovaní Berlína našli v troskách podzemia jednej nemocnice stovky ľudí - viac ako 800. Na otázku Červeného kríža kto sú odpovedali: "Sme židia."
Išlo o kolaborantov a špiónov. Čo je však zvláštne, išlo tiež o židov, ktorí boli chránení najvyšším velením nacistov. Vie sa o tom, len málo, pretože dokumenty zhoreli predtým, ako prišli Rusi.
Nemocnica sa vyhla židovským pogromom a viedol ju židovský doktor Walter Lustig a personál sa mohol starať o chorých a stala sa jedným útočiskom berlínskych židov.
Lustig však pracoval pod priamou nemeckou kontrolou. Mal blízke styky s Gestapom, od ktorého preberal rozkazy.
Adolf Eichmann's list
http://www.timesonline.co.uk/tol/news/w ... 537593.ece

Kali520: Tá zaujímavosť vysvetľuje sama seba. Išlo o kolaborantov a špiónov. Kolaboranta a špióna potrebuješ, preto sa o neho postaráš, nie?
Nemám o tomto žiadne informácie, takže ďalej sa k tomu vyjadrovať nechcem, aspoň zatiaľ.

http://beo.sk/domace-udalosti/34-t/482- ... osviencimu

Najpodstatnejsia posledna cast clanku ktoru tu odcitujem,

V súčasnosti chodia školy na exkurzie „pamätných miest holokaustu“ dobrovoľne a podľa dejepisárky z Gymnázia na Metodovej ulici Adelaidy Mezeiovej by to tak aj malo zostať: „Myslím si, že nie je možné študentom rozkázať, aby povinne chodili k pamätníku holokaustu. Ani niektorí dospelí to emocionálne nezvládnu.“ Podľa nej by to bolo pre časť žiakov priveľká psychická záťaž.

Pripomeňme, že exkurzia Osvienčimu je nastavená na emocionálne propagandistické maximum. Mnohí, ktorí to absolvujú, si so sebou odnášajú tzv. Auschwitz komplex alebo syndróm bielej viny. Tieto nadobudnuté psychické defekty u zasiahnutých spôsobujú, že niektoré témy nedokážu vnímať kriticky a racionálne. Nedokážu vnímať židovstvo súvislostne a komplexne, iba cez obrovský iracionálny pocit hanby a viny. Tieto psychické defekty potom spôsobujú aj to, že ich nositelia dokážu ospravedlňovať vraždenie palestínskych alebo libanonských detí židovskými vojakmi a na slovenský národ ako aj iné európske národy hľadia ako na semenisko protižidovskej nenávisti a tak sa aj hanbia za svoj pôvod.

Ministerstvo školstva miesto snahy vytvárať takéto duševné trosky by malo do kníh dejepisu naopak vložiť súvislosti smerujúce k pochopeniu toho, prečo zo strany najmä Európanov dochádzalo k pogromom na židovskom národe. Vzhľadom k tomu, že je naivné takého niečo v súčasnej Európe očakávať, môžem to len odporučiť všetkým ľuďom: skúmajte a poznávajte dejinné súvislosti. Až keď sa vám história bude zdať ako jedna prirodzená niť akcií a reakcií a boja protichodných záujmov a pre túto históriu budete mať plné pochopenie, až vtedy ste sa dopátrali k ako takej pravde. Dovtedy len tápete v obmedzenom nepoznaní.

Rozhovor s revizionistickým historikem Carlem Mattognem


Považujete se za revizionistického historika. Spolupracujete s časopisy a píšete knihy s revizionistickým obsahem. Co je podle vás „revizionizmus“?

Revizionizmus je v podstatě metodologie psaní historie. Je to metoda psaní historie, normálně používaná všemi historiky ve všech odvětvích historie s jedinou výjimkou – tématem holocaustu. Popření historické reality vražedných plynových komor je logický výsledek této metodologie, protože tato historie stojí na důkazech, které nedokáží čelit seriózní historické kritice.

Znamená to, že stovky historiků, kteří se od konce druhé světové války zabývali studiem holocaustu, nepoužívaly vědeckou historiografickou metodologii?

To je i názor Jean-Claude Pressaca, oficiálně nejlepšího historika tábora Osvětim. Pressac nazval předcházející historiografii „historií, založenou z velké části na svědectvích, shromážděných podle momentální nálady, překroucených tak, aby vyhovovaly předem dané pravdě a přikrášlených několika německými dokumenty nestejného významu bez jakékoliv vzájemné souvislosti“.

Historická realita holocaustu byla prokázána během Norimberského procesu a v desítkách soudů s nacistickými válečnými zločinci, které se konaly později. Co k tomu můžete říct?

Bylo by naivní věřit, že tyto soudy, v nichž vítězové soudili poražené, měly za cíl zjistit historickou pravdu. Naopak, byly to politické procesy – v podstatě se nijak nelišily od stalinských soudů. Ve skutečnosti, jak prohlásil hlavní žalobce Spojených států během slyšení 26. července 1946 v Norimberském procesu, mezinárodní vojenský tribunál byl prostě „pokračování válečného programu spojeneckých národů“ proti Německu, s nímž byli „formálně vzato stále ve válce“, třebaže politické a vojenské instituce nepřítele byly zničeny.

V Norimberku, jak udává anglický historik A. J. P. Taylor, „byly vybírány dokumenty nejen k demonstraci válečných zločinů mužů před soudem, ale k zamaskování viny žalujících mocností“. Vina obžalovaných proto byla předpokládána a priori: „Rozsudek byl určen před soudním řízením a byly předkládány takové dokumenty, které podporovaly již předem dané závěry.“

Aby se snadněji došlo k předem daným závěrům, byly pro tuto příležitost vytvořeny nové, nenormální právní nástroje, jako například články 19 a 21 Londýnské dohody z 8. srpna 1945, které stanovily, že „soudní dvůr nebude vázán žádnými formálními pravidly průvodními“ a „soudní dvůr nebude žádati důkazu skutečností obecně známých, nýbrž bude je považovati za soudu známé“. Tyto články prakticky opravňovaly žalobce opakovat ty nejabsurdnější historky, jako by byly fakticky prokázané – například okamžité zničení experimentální čtvrti s 20 000 Židy na předměstí Osvětimi novou německou „destruktivní substancí“ (Zerstörungsstoff) nebo lži, jako v případě masakru v katyňském lese, jenž spáchali Sověti a který byl nestydatě připsán Němcům.

Krom toho si obhájci museli vybírat dokumenty k obhajobě z těch, které už předem vybrali žalobci za jediným účelem, prokázat vinu obžalovaných.

Začněme od začátku. Vy popíráte, že existoval rozkaz Hitlera – nebo někoho z jeho hierarchie – který dal vznik vyhlazení Židů. Také zpochybňujete autentičnost protokolu z konference ve Wannsee 20. ledna 1942, kde bylo oznámeno rozhodnutí o vyhlazení.

Co se týče prvního bodu, mohu předložit dva základní argumenty: Za prvé, neexistují žádné dokumenty – žádný rozkaz nebo všeobecný plán – na vyhlazení evropských Židů.
Staré vysvětlení oficiální historiografie, které znělo, že tyto dokumenty neexistují, protože rozkazy byly dány ústně a těch pár existujících dokumentů bylo nacisty zničeno, nyní smetlo na jedné straně nové hnutí zastánců „plánování“ v oficiální historiografii a na druhé straně práce Jean-Claude Pressaca.

Tito funkcionalisté popírají celý koncept rozhodnutí nebo rozkazu jako konkrétního aktu a připisují proces, jenž údajně vedl k holocaustu, souběhu různých protichůdných sil a tendencí, které krystalizovaly kolem führera jako charismatické osoby, poskytující legitimitu – konkrétní rozkaz k vyhlazení je v tomto případě nahrazen prostým „kývnutím hlavy“ ze strany Hitlera. Martin Broszat, bývalý ředitel Institutu soudobých dějin (Institut für Zeitgeschichte) v Mnichově, dospěl k logickému závěru, že „Hitler nikdy neučinil žádné definitivní rozhodnutí a nikdy nedal rozkaz ke konečnému řešení“, jak uvedl Christopher R. Browning.

Archivy osvětimské stavební správy (Auschwitz Bauleitung) – úřadu zodpovědného za plánování a stavbu, mimo jiného, krematoria a údajných plynových komor v Osvětimi – padly „neporušené“ do rukou Sovětů, avšak tyto archivy (podle Pressaca sestávající z 80 000 dokumentů uložených v Moskvě, které Pressac zkoumal) – neobsahují ani jediný dokument, týkající se rozkazu nebo plánu na vyhlazení Židů.

Za druhé, nacistická politika přesídlení Židů, která byla sledována s velkým odhodláním až do 23. října 1943, kdy byla emigrace zakázána, jasně odporuje úmyslu vyhladit Židy a ze širšího úhlu pohledu nacistická politika židovské emigrace odporuje tvrzení, že existoval celkový plán na jejich vyhlazení.

Historik Christopher R. Browning k této věci poznamenává:
Snaha nacistických specialistů na židovskou otázku podporovat emigraci a jejich plány masového přesídlení byly Hitlerem nejen tolerovány, ale i povzbuzovány. Je obtížné dát toto chování do souladu s hypotézou dlouho plánovaného vražedného plánu ohledně západních Židů.

Browning dochází k přesvědčivému závěru, že:
Židovská politika realizovaná nacisty až do roku 1941 nepodporuje tezi, podle které existoval dobře řízený plán nebo dlouhodobě existující touha zlikvidovat evropské Židy.
Vyvstává zde ovšem další problém, který oficiální historiografie nechala nevyřešený. Při absenci starého vysvětlení jsou důvody pro Führerbefehl (Vůdcův rozkaz) záhadné a nepochopitelné: Hitler prý až do října 1941 sledoval vůči Židům politiku emigrace a přesídlení a pak se najednou, bez jakéhokoliv hodnověrného důvodu, rozhodl evropské Židy vyhladit, přičemž spěchal, aby předal zprávu o svém rozhodnutí zodpovědným úřadům prostřednictvím konference ve Wannsee, jež byla původně plánována na 9. prosinec 1941.

Skutečný význam protokolu z Wannsee – jehož autentičnost jsem nikdy nepopíral – je zřejmý, pokud si tento text člověk přečte vcelku a v jeho historickém kontextu. Tyto elementární historiografické normy oficiální historiografie téměř vždy přehlíží.

Heydrich, šéf tajné policie a bezpečnostní služby, v tomto dokumentu za prvé sumarizuje základní období nacistické politiky a pak poznamenává, že vláda Říše až do 31. října 1941 i přes různé obtíže úspěšně dosáhla emigrace 537 000 Židů ze Staré říše, Rakouska a Protektorátu Čechy a Morava.

Mezitím, pokračuje protokol, Reichsführer SS a velitel německé policie [Himmler] zakázal emigraci Židů vzhledem k nebezpečí emigrace během války, a protože možnost emigrace na východ, předtím možné řešení, má nyní být na základě zmocnění Führera nahrazena evakuací Židů na východ. Tyto operace by nadále měly být považovány jen za provizorní řešení (Ausweichmögligkeiten) s cílem získat praktické zkušenosti, které budou mít velký význam v budoucím konečném řešení židovského problému.

Informační dopis z ministerstva zahraniční z 10. února 1942 vysvětluje význam konference ve Wannsee mimo jakoukoliv pochybnost:

V srpnu 1940 jsem vám doručil plán na konečné řešení židovské otázky (zur Endlösung der Judenfrage), vypracovaný mým úřadem, podle kterého by bylo nezbytné Francii v mírové smlouvě požádat o ostrov Madagaskar, ale celkové provedení tohoto úkolu by mělo být svěřeno Hlavnímu úřadu říšské bezpečnosti. V souladu s tímto plánem byl gruppenführer Heydrich pověřen Hitlerem realizací řešení židovské otázky v Evropě. Válka proti Sovětskému svazu nám mezitím umožnila disponovat dalšími územími pro konečné řešení. Führer proto rozhodl, že by Židé neměli být vyhnáni na Madagaskar, ale na východ. Proto by se pro konečné řešení nemělo o Madagaskaru uvažovat.
Z tohoto dokumentu je naprosto jasné, že slavné „konečné řešení“ nebylo nic jiného než plán na přesídlení.

Izraelský historik Jehuda Bauer dal před pár lety tradičnímu výkladu historiografie ránu z milosti, když ho nazval „hloupou starou historkou“. Ale jak poznamenal S. Friedländer, již funkcionalista Hans Mommsen došel k závěru, že „součástí konference ve Wannsee nebyla debata o plánu na vyhlazení“.

V novější době tento výklad smetl Jean-Claude Pressac:
20. ledna 1942 proběhla v Berlíně takzvaná konference ve Wannsee. Ačkoliv na ní rozhodně bylo předpovězeno vytlačení Židů směrem na východ se zmínkou o přirozené „eliminaci“ prací, o průmyslové likvidaci tam nikdo nemluvil. V následujících dnech a týdnech Bauleitung von Auschwitz nedostal ani jeden telefonát, ani jeden telegram, ani jeden dopis požadující studii zařízení určených k tomuto účelu.

Na východní frontě fungovaly notoricky známé Einsatzgruppen, jejichž úkolem bylo vyhladit Židy nebo od nich vyčistit území čerstvě obsazená Wehrmachtem. V současných zdrojích existují původní dokumenty o těchto masakrech.

Revizionizmus nepopírá, že během druhé světové války byly páchány masakry Židů na východě, stejně jako sovětských civilistů, ale popírá, že zde byl předem stanovený plán masového vyhlazení Židů, zahrnující všechny evropské Židy, protože byli Židé, plán, vytvořený vládou Říše a poté realizovaný ve speciálních „vyhlazovacích táborech“ používajících popravčí „plynové komory“. Pokud jde o činnost Einsatzgruppen, nejnovější poznatky oficiální historiografie jasně určily toto:

1. Vyhlazení Židů nebyl jeden ze základních úkolů Einsatzgruppen, jak uvedl židovský historik Arno J. Mayer:

Když vyrazily na svou misi, Einsatzgruppen a RSHA neměly určeno vyhlazení Židů jako svůj hlavní, natož jediný úkol.

Fakta to plně potvrzují. Alfred Streim, historik a představitel Zentrale Stelle von Ludwigsburg poznamenává, že Einsatzgruppen v červenci a srpnu 1941 „oznamovaly vytváření ghett a registrace Židů ,podle rozkazů‘“ a zdůrazňuje, že „ghettizace a registrace nemluví ve prospěch vyhlazení, ale záchrany“.

Jeden důležitý dokument z této doby, Braune Mappe (hnědá spisová složka), začíná těmito slovy:

Všechna opatření vztahující se k židovské otázce na obsazených územích musí být brána s vědomím, že po válce bude tato otázka v Evropě celkově vyřešena.

2. Pozdější masakry nebyly prováděny na základě výslovného písemného či ústního rozkazu říšské vlády. Arno J. Mayer píše, že „pokud víme, ani Heydrich, ani Hitler nebo Himmler nikdy nevydali rozkaz k likvidaci těchto civilistů“. Existence písemného rozkazu pochází z výpovědí Otto Ohlendorfa, velitele Einsatzgruppe D, před soudem; ale Alfred Streim bez obalu prohlašuje, že tyto výpovědi jsou lživé (sind falsch):

Před soudem s Einsatzgruppen mohl bývalý kápo Einsatzgruppe D přemluvit spoluobžalované, aby se drželi jeho verze obhajoby, upozorněním na fakt, že kdyby [dokázal, že] od začátku prováděli vyhlazovací akce „na Führerův rozkaz“, mohli by [všichni] počítat s nižším trestem.

3. Masakry spáchané v Sovětském svazu nemají žádnou souvislost s domnělým plánem vyhladit evropské Židy. Browning uvádí, že se ve skutečnosti „nacistická politika vůči Židům nezměnila hned: Nadále mluvili o emigraci, vyhnání a plánech na budoucí reintegraci“. Poté ještě explicitněji dodává:

Představa konečného řešení pro evropské Židy vznikla separátním procesem a vyplynula z odlišného rozhodnutí.

4. Sovětští Židé byli masakrováni ne v kontextu celkového plánu na vyhlazení evropských Židů, ani „jen proto, že byli Židé“, ale v důsledku hrůzného zradikalizování války na východě i proto, že na ně bylo pohlíženo jako na nositele bolševismu. To je závěr Arno J. Mayera, jenž píše:

Masakry sovětských Židů úzce souvisely nejen s rostoucí brutalitou války, ale také se stále nelítostnějším násilím vůči civilnímu obyvatelstvu.

A dále:

„Politici a zpolitizovaní vojáci v operaci Barbarossa na ně (Židy) útočili, protože je považovali za hlavní nositele bolševického systému a jeho ideologie – a také proto, že byli zranitelnější než jeho další skuteční nebo domnělí nositelé.“

Pravdivost údajů o počtech obětí, udávaných ve zprávách Einsatzgruppen, nebyla nikdy ověřena, až na jeden případ – soudu s polním maršálem Erichem von Mansteinem. Ohlendorfova jednotka ve svých zprávách zaznamenala zabití 10 000 Židů v listopadu 1942 v Simferopolu. Obhájce obžalovaného, Angličan Reginald T. Paget, pomocí řady dalších důkazů prokázal, že v Simferopolu v té době došlo jen k jedné hromadné popravě, která se nedotkla víc než 300 osob, z nichž navíc jen část byli Židé. Šlo jen o přehánění z Ohlendorfovy strany, nebo o zmanipulování dokumentů?

Revizionizmus se snaží uplatňovat svou kritiku holocaustu na technické úrovni. Ale Jean-Claude Pressac ve své knize Les crématoires d’Auschwitz tuto kritiku na technické úrovni definitivně boří, například svým přesným technickým popisem krematorií. Jaká je vaše odpověď Pressacovi?

Já jsem Pressacovi odpověděl celou knihou, vydanou nejprve ve Spojených státech, nazvanou Osvětim: Konec legendy. Kritika J. C. Pressaca (Auschwitz: The End of a Legend. A Critique of J.C. Pressac; Institute for Historical Review). Původní italská verze vyšla jako Auschwitz: Fine di una leggenda (Edizioni di Ar) a vyšla rovněž v němčině pod názvem Auschwitz: Das Ende einer Legende ve výboru Auschwitz: Nackte Fakten (Vrij Historisch Onderzoek, Postbus 60, B-2600 Berchem 2, Belgium). Tato studie dokumentuje Pressacovu nekompetentnost nejen ohledně chemicko-fyzikálních záležitostí a využití cyklonu B k dezinsekčním účelům, ale především konstrukce a funkce kremačních pecí.

Pressacova prohlášení k této věci jsou chybná nejen technicky, ale i historicky: Všechny jím provedené technické návrhy pecí – které mohou udělat dojem na laika – mají konstrukční chyby, způsobené jeho nedostatečnými termotechnickými odbornými znalostmi. Pressacova prohlášení o kapacitě krematorií v Březince jsou technicky nepodložená; jím předpokládaná maximální kapacita činí čtyřnásobek maximální teoretické kapacity krematorií; kdežto množství koksu potřebného ke spálení jedné mrtvoly, vypočítané Pressacem, je naopak pětkrát nižší než skutečná průměrná spotřeba. Krematoria v Březince byla naplánována v srpnu 1942 poté, co Himmler během své inspekce 17.-18. června nařídil zvýšení reálné plánované pracovní síly v táboře Březinka ze 125 000 na 200 000 vězňů, a během tyfové epidemie, nekontrolovatelně se šířící mezi vězni (na níž umírali i civilisté a vojáci, včetně SS). Kapacita kremací dosahovaná těmito krematorii – kolem 500 kremací denně při plánovaném průměru pracovních sil 200 000 vězňů – proto dokonale postačovala ke zvládnutí nové situace, zvážíme-li, že v srpnu 1942 byla evidována průměrná denní úmrtnost 269 vězňů z celkové efektivní pracovní síly asi 35 000 zajatců. Krematoria v Březince proto neměla zločinný účel – jak mimochodem ohledně krematorií II a III explicitně připouští dokonce i Pressac.

Ale Pressac dokazuje, že se tato krematoria později změnila v nástroj vyhlazení.

Pressac tvrdí, že krematoria II a III (v nichž bylo pravděpodobně spáleno 95 % všech těl, o nichž se tvrdí, že byla spálena v pecích) byla projektována a postavena jako normální hygienicko-sanitární zařízení. Ale podle Pressaca byla koncem roku 1942 údajně změněna v nástroje zločinu instalací vražedných plynových komor s cyklonem B v jejich suterénu. Krematoria IV a V byla prý naopak od počátku projektována a postavena k vražedným účelům. Proto je nutné věřit, že stavební správa Osvětimi naplánovala 30 kremačních komor (krematoria II a III) na normální táborové sanitárně-hygienické použití a jen 16 kremačních komor (krematoria IV a V) pro vražedné účely, což znamená, že očekávala značně vyšší úmrtnost z přirozených příčin než údajným masovým vyhlazováním!

Navíc po údajné zločinné přestavbě krematorií II a III měly jejich místnosti s pecemi stále stejné množství pecí, jaké bylo vytvořeno pro přirozenou úmrtnost vězňů, přičemž ventilátory v příslušném Leichenkeller I (podzemní márnice; pro Pressaca údajné vražedné plynové komory) měly stále stejnou kapacitu, určenou pro obyčejnou márnici (4 800 m3/hod = 9,5 výměn vzduchu za hodinu v porovnání se 72 výměnami vzduchu ve standardním modelu Degesch-Kreislauf dezinsekčních (odhmyzovacích) komor, používajících cyklon B). Takže v čem spočívala zločinná přestavba krematorií? A jak vysvětlíme skutečnost, že Leichenkeller 2 – údajně místnost pro svlékání obětí s 11 výměnami vzduchu za hodinu – měla lepší ventilaci než údajné vražedné plynové komory?

Kali prepac ale to su strasne hovadiny. Ty chces povedat ze Hitler vlastne Zidov ani vrazidit nechcel, a nevedel o tom ze existuju koncentraky, alebo ze nevedel co sa tam so Zidmi dialo. Kali tomu snad ani sam neveris. Podla mna je jedno ci Zidia umierali od hladu, od spiny, boli splynovany alebo zomreli na zapchu to je uplne nepodstatne podstatne je ze vacsina tych ludi boli kazdodenny ludia ktory sa lisili iba niektory nabozenstvom a povodom. Ale zbytocne vysvetlovat niekomu pre koho je kazdy Zid nepriatel ci je chudbony jak potkan alebo bohatsi jak cele Slovensko dokopy.
Aj keby ich nezomrelo tolko vies kolko rokov zivota tam stravili v zlych podmienkach a museli makat pre nic? Ty by si tam isiel urcite rad ked to opisujes skoro ako raj na zemi.

Ujo marky napísal:Ty chces povedat ze Hitler vlastne Zidov ani vrazidit nechcel, a nevedel o tom ze existuju koncentraky, alebo ze nevedel co sa tam so Zidmi dialo.

Ja tym nechcem povedat nic. Clanok som sem skopiroval len tak pre zaujimavost, a aby bol vidiet aky pohlad na vec maju revizionisti.

A myslim si ze to nechcel ani autor povedat

Za prvé, neexistují žádné dokumenty – žádný rozkaz nebo všeobecný plán – na vyhlazení evropských Židů.
Staré vysvětlení oficiální historiografie, které znělo, že tyto dokumenty neexistují, protože rozkazy byly dány ústně a těch pár existujících dokumentů bylo nacisty zničeno, nyní smetlo na jedné straně nové hnutí zastánců „plánování“ v oficiální historiografii a na druhé straně práce Jean-Claude Pressaca.

Takze to stale samozrejme nemusi znamenat ze Hitler o tzv "vyhladzovani" nevedel.

Ked nieje dokument tak to nieje pravda hej?
Nechcem niak urazat tvoje zdroje alebo co ale vo vacsine chces dokaz nieco o com nieje ziadny dokument takze kebyze mam z tvojho pohladu pozerat na tvoju teoriu ze Zidia ovladaju svet tak poviem ze to je blbost pretoze niesu ziadne dokumenty?
Myslis ze to je zdrave uvazovanie? Lebo ak ano tak si kakas do ust

Ujo Marky, tych dokumentov, ze zidia ovladaju tento svet, je viac nez dost .

Ujo Marky napísal:Ked nieje dokument tak to nieje pravda hej?
Nechcem niak urazat tvoje zdroje alebo co ale vo vacsine chces dokaz nieco o com nieje ziadny dokument takze kebyze mam z tvojho pohladu pozerat na tvoju teoriu ze Zidia ovladaju svet tak poviem ze to je blbost pretoze niesu ziadne dokumenty?
Myslis ze to je zdrave uvazovanie? Lebo ak ano tak si kakas do ust

Tymto prispevkom si mi naramne pripomenul ignoranta Saba.

Takze, este raz si precitaj tu citaciu, najlepsie cely clanok, potom moj prispevok, zamysli sa nad tym a potom sa mozes znova vyjadrit.

krija napísal:Ujo Marky, tych dokumentov, ze zidia ovladaju tento svet, je viac nez dost Wink .

A ked sme uz pri tom tak tiez nieco podobne
http://www.prop.sk/exprezident_carter_jimmy.html

Ja viem tie videa su velmi pekne a dokazov je tiez strasne vela.
Narozdiel od Saba si citam vase odkazy viac ako jednu vetu. Ale aj o Holokauste je dost dokazov ale neni dokument.
To ze exprezident nieco povie je dost diskutabilne ako u nas, ked sa niekto stane ex- hocico tak na ostatnych pinda a casto si vymysla. Nevravim ze to co on hovori nieje pravda, podla mna to je uplne jasne. Ja sa len nestotoznujem ze riesenim je ich vyhladit

Na světě existují věci, které jsou tak odporné, že je nutno je skrývat a zamlčovat, nejen z důvodů estetických, nýbrž z důvodů čistě humánních. Pravda například.

Najnovsie Vas zatvoria ak poviete pravdu o islamu, alebo kritizujete islam.

Inak zidia naozaj ovladaju svet... V kazdom lese je ich 20.

to neviem ale je iste ze kazdy zid ma priemerne v zadku ason takych 20 Sabov..

dosli argumenty a uz urazanie xD

Dobry web o holokauste: http://www.sviecka.blogspot.com/

Sabo napísal:Dobry wed o holokauste: http://www.sviecka.blogspot.com/

> http://www.hojko.com/viewtopic.php?p=833777#833777
... a nasl.

Ty naozaj nebudes uplne v poriadku.

Sorry ja som si nevsimol.

Stopy kyseliny kyanovodíkové na zdech

Kyselina kyanovodíková se váže na železo obsažené v cihlách a omítce do velmi stabilních železokyanidů. Fred Leuchter byl první, kdo se na prozkoumání přítomnosti těchto kyanidů ve zdech údajných plynových komor a dezinfekčních komor zaměřil.
Tyto železokyanidy vykazují velkou stálost i při působení extrémního počasí. Při trvalostním testu uskutečněném v průmyslovém Londýně se neprojevila na jimi zabarvených hliníkových deskách ani po 21 letech prakticky žádná ztráta kyanidu. Železokyanidy se léty utvářejí ve zdech a zabarvují je do modra. Tyto barevné pigmenty jsou skoro tak stabilní jako zeď sama. Nejsnadněji se utvářejí ve vlhkých pročištěných místnostech. Vzhledem k tomu, že podzemní vlhké márnice v Birkenau měly být hned po svém vybudování používány ke zplynovávání, musí být zvláště u jejich zdí přítomnost velkého množství kyanidu snadno zjistitelná. Leuchter a Rudolf odebrali vzorky ze zdí a podlah „plynových komor“ a dezinfikačních komor, které nechali prozkoumat ve vědeckých laboratořích v USA a Německu. Největší pozornost se přitom soustředila na „plynovou komoru“ krematoria II, ve které se mělo zplynovávat nejvíce. Zde se musely železokyanidy utvořit v největším množství. Avšak jak Leuchter, tak Rudolf, tak Krakovský institut, který se následně rozhodl udělat vlastní analýzu, nalezli jen minimální hodnoty blízko hranice měřitelnosti. Germar Rudolf navíc ještě pro srovnání odebral vzorek cihly jednoho zříceného bavorského statku, který obsahoval také nepatrné, ale přesto větší kyanidové hodnoty, než vzorky z „plynových komor“ (tyto odpovídají železokyanidu vyskytujícímu se volně v přírodě).
Úplně jiný obraz ukázal průzkum vzorků z objektů, kde se opravdu cyklon B používal – z dezinfikačních komor, na které se hlavně zaměřil Gemar Rudolf. Zde byly zjištěny kyanidové hodnoty tisícinásobně vyšší než ty z „plynových komor“
Zdi dezinfikačních komory byly výrazně zbarveny do modra, a to nejen zevnitř, kde byly místy celé modré, ale i vně, kde byly vystaveny účinkům počasí (viz foto na dvojlistu uprostřed knihy). Železokyanid zde pronikl až na venkovní stranu zdi a 50 let se tam udržel.
Výsledky Rudolfova posudku znamenají stejnou senzaci, jako Leuchterův posudek. Oba neoddiskutovatelně dokazují, že v údajných nacistických plynových komorách nikdy neprobíhalo vyvražďování cyklonem B. Takovýto vědecký důkaz už nemůže nikdo ignorovat.

Tábor Osvětim

V knihách, publikacích, učebnicích a v oficiálních sdělovacích prostředcích je koncentrační tábor Osvětim vždy označován jako tábor vyhlazovací. Úplně je přehlíženo, že samotný účel tábora spočíval převážně v zabezpečení dostatečného počtu pracovních sil pro nově vybudovaný chemický komplex IG-Farben. Zde se měly produkovat chemické výrobky pro potřebu východní fronty a hlavně buna (syntetická guma). Američan A.Butz k tomu píše: „V roce 1942 neexistovalo ve III. Říši žádné místo větší důležitosti a žádný strategičtější průmyslový komplex než Osvětim.“ Butz poukazuje dále na USA, které po Pearl Harbour a ztrátě pacifického prostoru přišly o své kaučukové zdroje a vyvíjely maximální úsilí, aby mohly také syntetickou gumu vyrábět. Už proto byla Osvětim pro americkou tajnou službu místem velkého zájmu. Zde se měla nacházet ta nejmodernější průmyslová výroba buny. Zřejmě proto existují už z té doby americké letecké snímky Osvětimi. V každém případě musela americká tajná služba zaměřit vše na prozkoumání celého komplexu. Taková špionážní akce nebyla obtížná, protože v táboře byla spousta civilních zaměstanců s volným vstupem a přes Rumunsko a Maďarsko existovalo dobré spojení do Polska.

2 erytrocyt: rudolf seidl: facta non grata: osvětim- fakta versus fikce- nové a utajované poznatky o holocaustu (cena 60 kč).
pokracuj napr. tu: http://www.hojko.com/post493356.html#493356

Krija: Zdroj ?

cast z knihy richarda e. harwooda: Zemřelo skutečně šest milionů? ziadny revizionisti, ale info (vypis) z 1600 stranovej spravy cerveneho kriza:

9. ŽIDÉ A KONCENTRAČNÍ TÁBORY: PRAVDIVÁ VÝPOVĚĎ ČERVENÉHO KŘÍŽE

Existuje jeden přehled o židovské otázce během 2. světové války a podmínkách v německých koncentračních táborech, který je nejčestnější a nejobjektivnější, třísvazkový Report of the International Comitee of the Red Cross on its Activities during the Second World War (Zpráva Mezinárodní komise červeného kříže o jeho aktivitách během druhé světové války), Ženeva, 1948). Tato podrobná zpráva z úplně neutrálního zdroje sloučila a rozepsala svoje nálezy ve dvou zprávách: Documents sur ľactivité du CICR en faveur des civils detenus dans les camps de concentraton en Allemagne 1939-1945 (Ženeva, 1946) a Inter Arma Caritas: the Work of the ICRC during the Second World War (Ženeva, 1947). Tým autorů, kterému předsedal Fréderic Siordet, na úvodních stranách zprávy vysvětluje, že jejich cílem byla, v tradicích Červeného kříže, přísná neutralita, a v tom spočívá její obrovská hodnota.

Mezinárodní komise červeného kříže (ICRC) se v roce 1929 úspěšně zúčastnila Ženevského vojenského sjezdu, aby získala přístup k civilním vězňům, které ve střední a západní Evropě zadržovaly německé úřady. Naopak ICRC nebyla schopná získat jakýkoliv přístup do Sovětského svazu, který usnesení sjezdu nepřijal. Miliony civilistů a vojenských zajatců zadržovaných v SSSR, o jejichž podmínkách se vědělo, že jsou jedny z nejhorších, byly tímto úplně odříznuty od jakéhokoliv mezinárodního spojení a nebo dozoru.

Zpráva Červeného kříže je první, ve které jsou opodstatněny okolnosti, za kterých byli židé dopraveni do koncentračních táborů, tzv. jako nepřátelští cizinci. Při popisování dvou typů jako kategorii civilních zajatců rozeznává zpráva druhý typ jako „Civilisti deportovaní z administrativních důvodů (v němčině „Schutzhäftlinge“), jejichž zatčení mělo politický a nebo rasový charakter, neboť jejich přítomnost byla považována jako nebezpečí vůči státu a nebo okupační síly“ (svazek III, str. 73). Pokračuje, že tyto osoby „se nacházely ve stejném stavu, jako osoby zatčené a nebo uvězněné podle zákona z bezpečnostních důvodů“ (str. 73).

Zpráva přiznává, že na začátku se Němci zdráhali povolit Červenému kříži inspekci lidí, kteří byli uvězněni z bezpečnostních důvodů, ale ve druhé polovině roku 1942 obdržela ICRC od Německa důležité povolení. Od srpna 1942 měl dovoleno distribuovat balíčky s jídlem do hlavních koncentračních táborů v Německu a počátkem února 1943 bylo toto povolení rozšířeno na všechny tábory a věznice (svazek III, str. 78 ). ICRC se co nejdřív spojila s velitely táborů a začala je podporovat jídlem, což fungovalo až do posledních měsíců roku 1945 a židovští zajatci se doslova vrhli do psaní děkovných dopisů.

PŘÍJEMCI BALÍKŮ ČERVENÉHO KŘÍŽE BYLI ŽIDÉ

Ve zprávě se uvádí, že „denně bylo zabaleno 9 000 balíků. Od jara 1943 do května 1945 bylo do koncentračních táborů posláno asi 1 200 000 balíků s celkovou hmotností 4 500 tun.“ (svazek III, str. 80). Kromě jídla obsahovaly i oblečení a léky. „Balíky byly poslány do táborů Dachau, Buchenwald, Sangerhausen, Sachsenhausen, Oranienburg, Flossenburg, Landsbergam-Lech, Flöha, Ravensbrück, Hamburg-Neuengamme, Mauthausen, Terezín, Osvětim, Bergen-Belsen, do táborů v blízkosti Vídně a ve středním a jižním Německu. Hlavními příjemci byli Belgičané, Holanďané, Francouzi, Řekové, Italové, Norové, Poláci a hlavně židé“ (svazek III, str. 83). Během války „komise rozbírala a rozdělila v podobě pomocných příspěvků víc jak 20 milionů švýcarských franků, které dostala od židovských sociálních organizací, hlavně od americké Komise společné distribuce z New Yorku“ (svazek I, str. 644). Této organizaci povolila německá vláda řídit v Berlíně svoji kancelář a to až do doby, dokud nevstoupili Američané do války. ICRC prohlásila, že stáhnutí jejích rozsáhlých podpůrných operací pro židovské zajatce nebylo ze strany Německa, ale kvůli nepřístupné spojenecké blokádě v Evropě. Většinu nákupů potravin byla uskutečněna v Rumunsku, Maďarsku a na Slovensku.

ICRC udělila zvláštní pochvalu bohatým podmínkám, které až do její poslední návštěvy v dubnu 1945 převládaly v Terezíně. Tento tábor, „kde bylo z různých zemí deportováno 40 000 židů, byl poměrně privilegovaným ghettem“ (svazek III, str. 75). Podle zprávy „delegáti komise mohli navštívit tábor v Terezíně, který byl jen pro židy a vládly tam zvláštní podmínky. Z informací, které posbírala komise, byl tento tábor založen jako experiment, který uskutečnili jistí vůdcové Říše... Tito muži si přáli dát židům prostředky na založení komunálního života ve městě s jejich vlastní správou a možností skoro úplné autonomie... Dva vyslanci navštívili tento tábor 6. dubna 1945. Potvrdili příznivý dojem, který získali už během první návštěvy“ (svazek I, str. 642).

ICRC také udělila pochvalu režimu Iona Antonesca ve fašistickém Rumunsku, kde mohla komise rozšířit svoji pomoc mezi 180 000 rumunských židů, a to až do dob sovětské okupace. Pomoc byla potom ukončena a komise hořce poznamenala, že se nikdy nepodařilo „poslat něco takového do Ruska“ (svazek II, str. 62). Taková situace se vztahovala na mnoho německých táborů po jejich „osvobození“ Rusy. Poté, kdy bylo po začátku sovětské okupace mnoho zajatců evakuováno na západ, obdržela ICRC objemný příliv pošty z Osvětimi. Ale snahy Červeného kříže poslat pomoc zajatcům, kteří byli v Osvětimi a zůstali pod sovětskou kontrolou, byly marné. Avšak balíky s jídlem byly ještě poslány bývalým obyvatelům Osvětimi, kteří byli převezeni do táborů jako Buchenwald a Oranienburg.

ŽÁDNÉ DŮKAZY O GENOCIDĚ

Jedna z nejdůležitějších stránek zprávy červeného kříže je, že objasňuje pravdivé příčiny událostí, které se ke konci války v táborech nepochybně staly. Zpráva říká: „V chaotických podmínkách, ve kterých se Německo během invaze v posledních měsících války nacházelo, nedostaly tábory žádné zásoby jídla a hlad si vyžádal zvyšující počet obětí. Německá vláda, sama znepokojená touto situací, naposled informovala ICRC 1. února 1945... V Březnu 1945 přinesly rozhovory mezi prezidentem ICRC a generálem S.S. Kaltenbrunnerem ještě rozhodnější výsledky. Podporu mohla nadále poskytovat ICRC a do každého tábora byl povolán jeden vyslanec...“ (svazek III, str. 83). Je jasné, že německé úřady i přes většinu problémů maximálně ulehčovaly tuto strašnou situaci. Červený kříž je celkem přesný, když uvádí, že pomoc s jídlem byla v té době zastavena kvůli spojeneckému bombardování německých transportů a v zájmu internovaných židů protestoval 15. března 1944 proti „barbarské vzdušné válce spojenců“ (Inter Arma Caritas, str. 78 ). Kolem 2. října 1944 varovala ICRC německé ministerstvo zahraničních věcí o hrozném úpadku německého transportačního systému prohlášením, že podmínky hladomoru se pro lidi v Německu staly nezvratnými.

Co se týče teto podrobné třísvazkové zprávy, je důležité zdůvodnit, že vyslanci Mezinárodního červeného kříže nenašli v táborech v okupované Evropě, v těch, které byly pod správou Trojpaktu, ani jediný důkaz o úmyslné politice vyhlazování židů. Ani v jedné ze svých 1 600 stran nevzpomíná zpráva nějakou takovou věc, jako je plynová komora. Přiznává, že židé, jako mnoho jiných národností zapletených do války, trpěli bídou a nedostatkem, ale jeho úplné mlčení o nějakém plánovaném vyvražďování je samo o sobě dostatečné vyvrácení mýtu o šesti milionech. Jako zástupci z Vatikánu, se kterými spolupracovali, tak i Červený kříž považoval za nemožné, aby připustili vykonávání genocidy, která se podle některých zdrojů stala rozkazem dne.

Co se týče množství úmrtnosti, zpráva poukazuje, že většina židovských doktorů z táborů byla použita při bojích na východní frontě, takže v roce 1945, když vypukla tyfová epidemie, nebyli k dispozici (svazek I, str. 204). Mimochodem, taktéž je často tvrzeno, že masové popravy byly vykonávány v plynových komorách rafinovaně zamaskovaných jako sprchy. Zpráva toto nepodložené tvrzení považuje za nesmysl. „Nejen prostory na umývání, ale i instalace pro koupelny, sprchy a pracovny byly delegáty prošetřeny. Často se museli dožadovat, aby udělali armatury ještě jednoduší a aby je opravili a nebo zvětšili“ (svazek III. str. 594).

NE VŠICHNI BYLI INTERNOVÁNI

Třetí svazek zprávy červeného kříže, kapitola č. III (I. Židovská civilní populace) se zabývá „pomocí, která byla dána židům, jenž byli na svobodě“, a tato kapitola celkem objasňuje, že do internačních táborů nebyli v žádném případě umístněni všichni evropští židé, ale že někteří z nich, i když byli vystaveni určitým omezením, zůstali součástí civilního obyvatelstva. To ale přímo odporuje „důkladnosti“ údajného „vyhlazovacího programu“ a ve zfalšovaných Hoessových pamětech se tvrdí, že Eichmann chtěl se svojí posedlostí získat „každého žida, který byl v jeho dosahu“. Například o Slovensku, které měl na starost Dieter Wisliczeny, zpráva uvádí, že „povolení zůstat v zemi měla velká část židovské menšiny a v té době bylo Slovensko považováno za něco jako nebeské útočiště pro židy a to hlavně pro ty, kteří přicházeli z Polska. Zdá se, že ti židé, kteří zůstali na Slovensku, byli až do srpna 1944, kdy se tam uskutečnilo povstání proti německým silám, v úplném bezpečí. I když je pravdou, že vydáním zákona z 15. května 1942, který se týkal internování několika tisíc židů, tito lidé byli zadržováni v táborech s poměrně dobrým jídlem a ubytováním a zajatci mohli dobrovolně vykonávat placenou práci, jejíž podmínky a platové požadavky byly podobné těm na volném pracovním trhu“ (svazek I, str. 646).

Nejenže se velký počet z těchto přibližně tří milionů vyhnul uvěznění, ale emigrace židů pokračovala i během války hlavně přes Maďarsko, Rumunsko a Turecko. A co víc, emigraci z území, která předtím okupovali Němci, ulehčila také Říši, jako tomu bylo v případě polských židů, kteří utekli do Francie ještě předtím, než bylo Polsko okupované. „Židé z Polska, kteří se nacházeli ve Francii a obdrželi vstupní vízum do Spojených států, byli zadržováni německými okupačními úřady, které později uznaly platnost asi třem tisícům cestovních pasů, které židům vydali konzultanti jihoamerických států“ (svazek I, str. 645). Tito židé byli jako budoucí američtí obyvatelé uvězněni v táboře pro americké cizince v jižní Francii ve městě Vittel.

Emigrace evropských židů zejména z Maďarska pokračovala i během války a německé úřady jí nekladly vůbec žádné překážky. „Až do března 1944,“ říká zpráva červeného kříže, „mohli židé, kteří měli vízum do Palestiny, svobodně opustit Maďarsko“ (svazek I, str. 648). I po nahrazení Horthyho vlády v roce 1944 (kvůli pokusu o příměří se Sovětským svazem) vládou ještě víc závislou na německých úřadech emigrace židů ještě stále pokračovala. Komise ochraňovala záruky Spojených států i Británie, „aby všemi způsoby podporovala emigraci židů z Maďarska,“ a od vlády USA obdržela ICRC zprávu, kde stálo, že „Vláda Spojených států... výslovně opakuje svoji záruku, že udělá přípravy na péči o všechny židy, kteří mají za současných okolností povolení odejít“ (svazek I, str. 649).