kde je dobre hadzat petardy
No,vcelku fakt zaujimava téma
Inac,najsilnejsie co som zazil bolo ked kamarat plnil sifonove bombicky,odpaloval to elektronicky na dialku a v mieste kde to nikoho neohrozovalo,bolo to totizto fakt ako maly granat...
Zmes ktoru tam dal radsej pre dobro spolocnosti nepoviem
Inac nieco,prijatelne,ked ti ide o rachot
,tak niekedy davnejsie este za cias pveho stupna ZS sme hadzali piraty do odpadoveho betonoveho tunela co siel z jednej fabriky,dolezite je vsak ze uz bol odstaveny a nepouzivany!!!...ale to bol fakt rachot
-
erytrocyt
VIP
- Príspevky: 3651
- Registrovaný: 10 aug 2006, 11:22
- Bydlisko: Tam dze še muchy obracaju
- Kontaktovať používateľa:
Dúfam že si z toho vezmete ponaučenie
Zdroj: http://www.dfens-cz.com/view.php?cisloclanku=2009091304
Kód: Vybrať všetko
Nitroglycerin
Je další se série pravdivých příběhů o dvou nezbedných nezletilcích a jednom ohromném výbuchu, který mi dlouho nedal spát a který nás málem zahubil. Tedy mne a bratrance Jiřího.
Bylo to někdy v roce 1982, takže mi bylo deset let. Bolševici a Ká eS Čé hlásali své skvělé ideály, Elvis v srpnu dodýchal a John Lennon byl zastřelen fanatickým fanouškem. Gustáv Husák se na nás šklebil podivným pohledem z televize, v Rusku hromadně umírali generální tajemníci a dva roky zbývalo Černobylu, než vybuchne a zasype Evropu radioaktivním prachem.
Poslouchala se ABBA, Kisáci, Katapulti, letěla CC. Catch, Sandra, Iron Maiden a Led Zeppelin. Tedy poslouchalo se toho více, ale to není v našem příběhu až tak důležité. Bratránek byl velmi šikovný student chemické fakulty, nadšený experimentátor s průšvihem na dosah a kouřil startky bez filtru. Tedy v té doby je jistě neměli a byly ve žluté krabičce.
Jiří neustále něco vytvářel. . neviditelný inkoust, bouchací kuličky, speciální mazadla na všechno, kyselinou vyleptal stůl při pokovování a dokázal malým výbuchem zapálit záclony. Drogy nevařil, ale výbušniny ano. Jeho motto bylo asi to, že když na konci pokusu není výbuch, tak se pokus nepovedl.
Jednou, když jsem byl u nich na prázdninách jsem zavítal do jeho království. Jeho pokoj, to byl už jiný svět. Plakáty, přístroje, hudební nástroje, křivule, baňky se zvířaty, chemikálie, zkumavky, kahany a plno trubiček šířících zápach ze sublimace a bůhvíco ještě. Jednoho krásného dnes (asi den Dé) Jirka pobral tátovi ze skříně Indulonu, to je ta mast na ruce co se fasuje v práci a všechno to vymačkal do kastrolu a zahříval podivným způsobem.
Míchal to a míchal, až získal to co chtěl. Slil horní vrstvu, obsahující průsvitnou tekutinu, vypadalo to docela mastně.
„To je glycerín Lůďo,“ povídá a chladí ho v baňce, ještě více olejovatí a já se neptám, proč to dělá. On vždy věděl co dělá. Potom si přichystal kyselinu dusičnou, kterou kdesi splašil a pak řekl historickou větu:
„Ustup, mohlo by to bouchnout“ a zcela vážně se štítem a v brýlích se dal do smíchávání glycerínu s kyselinou.
Ustoupil jsem od něj na dva kroky zpět a zíral, jak to při míchání v baňce šumí a prská. Kdybych věděl, že ten půllitru nitroglycerínu by srovnal dva paneláky, tak bych mu to vymlouval anebo bych utekl dva kilometry od něj. Ale já ustoupil na dva metry od něj a pochopil, že až tohle otestujeme, to bude pecka. Tedy pokud se to smíchá ve správném poměru, jak Jiří podotknul.
A tak jsme výsledný produkt slili do zavařovací sklenice a v síťovce jsme šli přes městečko ven do staré pískovny a otestování tohoto koktejlu. Prý ta směs vybuchuje nárazem a tak jsme nemuseli shánět rozbušku ani zápalnou šňůru. Kdyby nám síťovka, tedy ta taška na brambory povolila, tak z nás nezbudou ani boty. To nebezpečí jsme si však neuvědomovali a kráčeli jsme rychle za město. Slunce se pomalu schylovalo k západu, když jsme stanuli na vrcholu kopce u srázu, kde se těžil písek na beton. Dole pod námi bylo staré zařízení na úpravu štěrku a hromady písku.
Dole pod námi byla hloubka a já i Jirka jsme byli na okraji srázu docela kryti malým valem, který se zde vytvořil těžbou. Dokonce jsem nalezl pohozenou šachetní přilbu, kterou jsem si důležitě nasadil, když nás čeká ten slavný odpal.
„Tak bacha!“ řekl bratránek a vší silou hodil do dálky a dolů pod sráz tu sklenici s tím roztokem. Já se krčil na zemi, oči zavřené, uši ucpané čekajíc velký třesk. Nic se však nedělo, podivné ticho.
Nebouchlo to. . napadlo mě. Doufám že k tomu ten chemik nebude chtít jít….
Pomalu se díváme dolů. Hluboko pod máma nic není a pak náš pohled upoutá sklenice. Leží na zemi v písku, daleko od nás a lehce se z ní kouří bělavým dýmem.
“No jo, já to věděl…“ říka Jirka. „Nic z toho nebude, asi jsem dal blbej poměr. . “
Jeho slova přerušil záblesk, silný jako svářečka. Přikrčili jsme se instinktivně k zemi. Následoval ohlušující výbuch.
Mohutný, neuvěřitelný a brutální. Takový jaký jsem nikdy v životě nezažil s doufám že už nezažiji. Ohlušil nás oslepil.
Do nebe vylétl ohromný sloup prachu, písku a kamení. Zameteno v pískovně…
Házelo to s námi a pak to na nás všecko padalo. Bratránek se krčil a s křecí v obličeji se díval na to co stvořil. Já přestal mluvit a jen jsem hystericky ječel. Byl jsem přeci malý kluk a on skoro dospívající hipík, experimentátor, který stvořil něco co nemělo obdoby. Asi mu to došlo. Rychle mě tahal do lesa nad strání.
Zalapal po dechu a říká „Ty vole, to bylo nějaký moc silný…!“ Sama intenzita s síla nitroglycerinu ho překvapila. Mohlo nás to zabít. Stále jsem brečel a ani nevím co se dělo kolem. Šel jsem za ním jako robot. Mrak prachu se zatím snášel nad město a pokrýval vše jemnou vrstvou. Ten nářez byl slyšet na desítky kilometrů okolo. “Ani necekneš, jasný!!“ velel bratranec. Začal vyhrožovat: “Jinak půjdu do pasťáku, tebe vezmou vašim do děcáku a všechny naše rodiče zavřou!“ Už nevěděl jak by ten průšvih zkoulel. Pod námi se zatím cosi dělo.
Přišla půlka města. Hasiči, tehdy požárníci už dorazili k mělkému kráteru v pískovně.
Pak VeBé tehdejší policie.
Záchranka. .
Hromady lidí a vyšeřovačka.
Jiří si zapálil starku a pozoroval tem mumraj dole. Došlo mu, že tohle je průser.
Ještě mě chvilku zpracovával a pak jsme šli domů.
V noci jsem se probouzel a celé dny jsem měl to pekelné divadlo před očima.
Ve městečku zatím chodily fámy o nevybuchlé pumě z války v pískovně, o explodujícím muničáku a dokonce obdobě malého tunguzského meteoritu.
Nic nezjistili.
Až po čtvrt století jsme se o tom začali bavit a zavzpomínali jsme si.
A loni jsem o tom napsal delší pojednání a příběh. Který se ovšem kamsi na webu zakutálel a na disku nezůstal.
Proto zde přináším zkrácenou verzi pravdivého postřehu na počtení o tom, jak jsme z blbosti mohli přijít o ty naše živůtky.
Indulona a co to umí….-
erytrocyt
VIP
- Príspevky: 3651
- Registrovaný: 10 aug 2006, 11:22
- Bydlisko: Tam dze še muchy obracaju
- Kontaktovať používateľa:
Stojí za to prečítať si tento článok
Zdroj: http://pavelkolar.blog.idnes.cz/c/93093 ... ybuch.html
Kód: Vybrať všetko
A vtom se ozval výbuch
Znáte to. Někdo vypráví historku, kterou slyšel od přítele a ta se stala známému jeho přátel. Říká se tomu Urban legend.
Nikdo nikdy nezná toho, komu se ten příběh skutečně stal a přitom se ale tradují neuvěřitelné šílenosti. Ve skutečnosti nikdo neví, nejsou-li to pohádky.
Já vám nyní budu, budete-li chtít, popisovat historku, která se nestala nějakému známému mých známých, ani nikomu z mého okolí, ale konkrétně mně. Ano, tuhle šílenou věc jsem zažil já osobně na vlastní kůži a až ji bude někde vyprávět nějaký veřejný bavič, prosím ať na mne nezapomene s přiměřeným honorářem a alespoň oznámí mi to.
Snad každý člověk si projde obdobím mladické nerozvážnosti a ani já nebyl tohoto ušetřen. Byl jsem tehdy student gymnázia a psal se rok tuším 1981. Jako pubertální mladík jsem byl naprosto fascinován přírodními vědami a hlavně chemií. Ta fascinace mi vydržela dodnes a chemii jsem nakonec vystudoval. První seznamování s oborem ale bylo v rovině zábavné. Bavilo mě udělat si na stole funkční model sopky, nebo nechat růst faraonovy hady. Prostě jak se někdo stará o rybičky, já na okně pěstoval krystaly různých látek do velikosti tenisáku. S jedním kamarádem jsme třeba sublimovali uhlík, nebo vytvářeli „atomové hříbečky“. (Jestli to tam nahoře Ivo čteš, věř mi, že si na tebe často vzpomenu.)
Kouzelné na tom bylo to, že všechno jsem musel poctivě nastudovat. REMY a Votoček byli mými kamarády před spaním. Neexistoval internet, kde by mi někdo naservíroval vše přežvýkané. Na většinu věcí bylo nutné přijít, poctivě nastudovat a poté je vyzkoušet osobně. Vše si vyžadovalo hodiny a hodiny studia. Antikvariát na České byla má oblíbená zastávka, v technické knihovně jsem trávil hodiny. Na Orlí jsem si v drogerii, kde se prodávaly chemické látky s prodavači tykal.
No a tak jsem jednoho dne narazil na látku zvanou jododusík. Nevíte-li o co se jedná, zkusím vás navést. Možná si vzpomenete na jeden starší český film, kdy vstoupí učitel do třídy a pod nohama mu začne něco práskat. Tak to je ten jododusík. Velmi nestabilní sloučenina jódu, která při sebemenším doteku exploduje za třaskavého efektu a tvorby fialových jodových par. Je v celku neškodná, pokud se udělá jen ve velmi malém množství a hlavně není v čemkoliv uzavřená. Používá se na podobné salónní kreace. Může se uchovat pod vodou, ale to jen po velmi omezený čas. Je-li suchá, samovolně exploduje, či je inicializována sebemenším dotekem, třeba i zrnkem prachu. Já se jí v té době naučil vyrábět a nebyl snad kamarád, kterého by nepřekvapila nějaká podobná kulišárna jako je třeba práskající chodník před domem, explodující záchod a podobné vtípky.
Doma to jednu chvíli vypadalo tak, že jsem se nemohl otočit na posteli, aby to nezapraskalo. Docela podařená zábava byla vyhodit do popelnice filtrační papír od zbytků a pozorovat, kdo půjde další se smetím. Upozorňuji, že vše bylo uděláno s maximální opatrností a nikdy nikoho nic neohrožovalo, maximálně tak úlek. Tímto se všem, koho to kdy pohoršilo dodatečně omlouvám.
Jednoho veselého odpoledne, protože byla hluboká totalita, jsme museli povinně jako školní akci na setkání s nějakými soudruhy. Pro všechny případy jsem si udělal malé množství jododusíku s tím, že vše poté předvedu dalším kamarádům, případně zpestřím soudruhům odpoledne. Bohužel soudruzi byli příliš ukecaní a tak z avizované nudné půlhodinky byly ty hodiny dvě a jododusík stihnul vesele překrystalovat a navíc nebyl prostor pro jeho užití. Takže co s ním? Vyhodit do popelnice jen tak to nešlo, musel se zlikvidovat.
V parku na lavičce jsem se ho snažil opatrně vyklepnout z plastové nádoby na kus novin. No on tam ale tvrdošíjně zůstával jako přilepený. Nu co s ním? Na cestě leželo dřívko od nanuka, tak jsem ho použil s tím, že mu velmi opatrně pomohu ven. A to byla pěkná chyba. Přesto, že byl pod vodou, ozvalo se plllluuuuuffff…. Jako když z něčeho vystřelíte kus bahna a já byl v tu chvíli naprosto kompletně ohozený obsahem. Od hlavy až k patě. Včetně vlasů obličeje. Prostě paráda.
„Já se na to můžu vy….,“ zahlásil jsem. „Dnes už nic nebude“ a smutní kamarádi se rozloučili, že musí už domů. Utřel jsem se do kapesníku a záhy jsem tam směřoval také já, tedy k domovu. Jak jsem se blížil k zastávce tramvaje, tak z počátku sporadické cvakání se stávalo čím dál častější, jak jododusík na mém oblečení postupně schnul. Představte si že jdete a každý třetí krok je doprovázen výstřelem z dětské kapslovky. No do zpěvu mi nebylo.
Po krátkém čekání přijela šalina. Zcela záměrně jsem nastoupil do druhého vozu a odklidil svou maličkost na zadní plošinu, která byla naštěstí téměř prázdná. Tam jsem si potichu nadával. Holt chybami se člověk učí…
Tramvaj jela poměrně pomalu a trvalo to relativně dlouho, protože na cestě bylo několik semaforů, než jsme dojeli k další zastávce. Přesto, že jsem se zabýval tím, jak budu čistit oděv a vymýšlel další postup, upoutalo mě dění venku na zastávce. Snědý, přibližně stotřicetikilový chlapík, omotaný řetězem ze žlutého kovu, evidentně notně posilněný alkoholem tam agresivně pořvával na své okolí. Kdo mohl, prchal z jeho dosahu. A to už se tramvaj zastavila, otevřely se dveře a tohle individuum nastoupilo, lépe řečeno nasoukalo se no kam jinam, než do zadního vozu dozadu, přesně tam, kde jsem se nalézal já.
Chlap asi o dvě hlavy vyšší a o 80 kg těžší než v té době vážil já se svým opileckým agresivním okem rozhlédl po okolí a zařval. V tu ránu se všichni soudní cestující přesunuli do přední části vozu a já si tiše představoval, že tam nejsem, protože dopředu bych musel kolem něj a do toho se mi opravdu ale opravdu nechtělo. On se rozhlédl po okolí, počastoval předek vozu několika sprostými výrazy a už už si chtěl sednout aby ho rozjíždějící se vůz nepovalil, když v tom okamžiku si všimnul toho drzouna, tedy mě, který se před ním neuklidil.
„Co ty …. co čučíš, mám tě…“ a v tomhle slovním průjmu pokračoval když se zvedal, aby mi dal za vyučenou. Nezmohl jsem se na žádnou reakci. Jakýkoliv argument neměl smysl a odpor by ho pravděpodobně rozzuřil ještě víc. Zrychlil se mi tep, na čele mi vystoupil studený pot, očekával jsem nejhorší a doufal, že to ve zdraví přežiji, respektive zůstanu alespoň v celku, či se mi podaří zmizet ze dveří na zastávce ke které jsme se blížili, když v tu chvíli…
Ano, stalo se to. Ten chlap na mě šáhl, respektive pokusil se mě chytit za levé rameno a TO neměl dělat, neboť velká většina jododusíku, jako by čekala na ten správný okamžik, již uschla a stala se velmi dychtivou explodovat. Jododusík ani na vteřinu nezaváhal a vesele explodoval. Ozval se výbuch, jako když vystřelí z kanónu a já se ocitl ve fialové mlze jódu. Chlap ztuhnul a já poprvé v životě viděl, jak se někdo s naprosto evidentní fyzickou převahou zčista jasna strachy znečistil. Nejprve tupě, udiveně zíral na mě obklopeného fialovou mlhou a svou ruku, následně zařval a vystřelil z otvírajících se dveří ven do prostoru. Jeho útěk a skučení nevěřícně pozoroval nejen já, ale navíc celé osazenstvo druhého vozu tramvaje, které ani náhodou takovýto obrat nečekalo. Ti co dosud hrdinně seděli ve střední části vozu neváhali ani vteřinu a do další zastávky se všichni mačkali u prázdné kabiny řidiče. Je pravdou, že každý můj pohyb doprovázela exploze a fialový obláček, takže se jim ani moc nedivím. Vidět chlapíka co vytáhne kapesník, který bouchá a bouchne i při smrkání musí být vrcholným kulturním zážitkem.
Na další zastávce jsem pro jistotu také vystoupil a vydal se k domovu pěšky. Provázely mě udivené pohledy cestujících ze zastávky, zvláště pak, když jsem se zastavil a začal si oprašovat oděv. Znělo to jako salvy při cvičných střelbách.
Dnes už na to vzpomínám s úsměvem, ale tehdy jsem se s tím raději moc nechlubil a když jsem říkal, že mi to nikdo nebude věřit, nemýlil jsem se. Ale opravdu se to stalo. Snad jsem trochu zmoudřel a jododusík jsem dávno přestal dělat. Ale musím uznat, že zážitek to byl naprosto excelentní.no tak to je si pamätám, že som na silvestra dal 9 zelených pirátov na zem a do tvaru takej hviezdice...jeden ten zelený pirát som si vzal, zapálil a vrátil ho späť na svoje miesto...ten jeden pirát zapálil všetky ostatné piráty...a o koberček som mal postarané...taktiež to spravilo aj dobrý rachot
...inač som ich hádzal do kanálov, kovových smetiakov, do odkvapovej ríny pod most alebo do úzkych priestorov, kde by sa to mohlo parádne ozývať...
raz som mal aj takú kocku, čo mala cca 5cm zápalný knot...na tej kocke bolo písané, že to má silný vizuálny efekt (ale to, že tam bola aj minimálne vzdialenosť písaná som si nevšimol)...tak som asi na cca 2 metre od toho na to čumel a zrazu rana ako z dela...páni ja som vtedy odpadol na zem a nechápal čo sa deje...totálny flash a v ušiach mi zvonilo, ako keby som bol uviazaný o kostolný zvon...ešte šťastie, že som to nedržal v ruke lebo by som skončil s potrhanou rukou...škoda že neviem nájsť tie "kocky"...bolo to veľké asi ako tenisová loptička, hnedá farba a vyzeralo to, ako keby to bolo obalené zo šnúr hrubých cca 3mm...
//erytrocyt: Link ktorí si uviedol naozaj nebol vhodný. Scenzurované.
upravil som príspevok aby to tam nebolo
raz som mal aj takú kocku, čo mala cca 5cm zápalný knot...na tej kocke bolo písané, že to má silný vizuálny efekt (ale to, že tam bola aj minimálne vzdialenosť písaná som si nevšimol)...tak som asi na cca 2 metre od toho na to čumel a zrazu rana ako z dela...páni ja som vtedy odpadol na zem a nechápal čo sa deje...totálny flash a v ušiach mi zvonilo, ako keby som bol uviazaný o kostolný zvon...ešte šťastie, že som to nedržal v ruke lebo by som skončil s potrhanou rukou...škoda že neviem nájsť tie "kocky"...bolo to veľké asi ako tenisová loptička, hnedá farba a vyzeralo to, ako keby to bolo obalené zo šnúr hrubých cca 3mm...
//erytrocyt: Link ktorí si uviedol naozaj nebol vhodný. Scenzurované.
upravil som príspevok aby to tam nebolo
my sme s bratom hádzali jeden silvester petardy (zelené) z balkóna a mali sme krabicu na stolíku a hneď vedľa čajovú sviečku no a uznajte kto by to povedal že papierová krabica môže chytiť ?
sme utekali do kuchyne za neutíchajúcej salvy jak v Band of brothers do zákopov
no a raz som sa tak ako malý hral v izbe s jednou petardou a zápalkovou krabičkou a predstavoval som si ako ho zpalujem a hádžem na nepriateľov až zrazu škrt...ešte že som ho stihol hodiť do okna...škoda že okno bolo zatvorené
no a raz som sa tak ako malý hral v izbe s jednou petardou a zápalkovou krabičkou a predstavoval som si ako ho zpalujem a hádžem na nepriateľov až zrazu škrt...ešte že som ho stihol hodiť do okna...škoda že okno bolo zatvorené
...
do hlavy hoď niekomu.. tam je to dobré...
Ja mam tiez par peknych prikladov, ale to som bol este mlady a dnes sa nad tym normalnym ludom a aj mne hlava zastavuje
Raz sa stalo, ze som s jednym kamaratom skusal splachovat petardy do hajzla. Ked sme to skusali v kine, co bola trochu starsia budova, zvykol vypadavat prud, ale raz sme to skusili v byvalej skole a odpalili sme tam hajzel. Kks tak rozje**ny hajzel som este nevidel.
Alebo sranda vcelku bola ked sme dali tu malu zltu patardu do snehovej gule a hrali sme sa, ze su to granaty. Dokonca, ked sme to svacli o stenu, ostalo to tam pricapene jak bomba a potom to buchlo. To bola v celku sranda
Raz sa stalo, ze som s jednym kamaratom skusal splachovat petardy do hajzla. Ked sme to skusali v kine, co bola trochu starsia budova, zvykol vypadavat prud, ale raz sme to skusili v byvalej skole a odpalili sme tam hajzel. Kks tak rozje**ny hajzel som este nevidel.
Alebo sranda vcelku bola ked sme dali tu malu zltu patardu do snehovej gule a hrali sme sa, ze su to granaty. Dokonca, ked sme to svacli o stenu, ostalo to tam pricapene jak bomba a potom to buchlo. To bola v celku sranda
Tak ja mam s petardami bohate skusenosti z mojho mladi 
Raz som dal do zeleznej trubky a nedal som to dostatocne od seba a k tomu som si este usi nezakryl a ked to buchlo tak som 15 min na jedno ucho pocul akokeby cez roztrhany papier. Odvtedy si uz davam s petardami bacha...Tak zase najlepsie efekty co si spominam to malo v takej plechovej skrini co mal dedo na dvore a taktiez ked som to hodil do kanala takeho s 2mi dierami malymi. Ale uplne najsamlepsie to bolo u nas v Sabinove je taka stara vodaren ktora sa postavila a nikdy nesfunkcnila a tam ked to hodite tak tresk brutalny...Normalne akokeby to z lietadla bombardovali
Raz som dal do zeleznej trubky a nedal som to dostatocne od seba a k tomu som si este usi nezakryl a ked to buchlo tak som 15 min na jedno ucho pocul akokeby cez roztrhany papier. Odvtedy si uz davam s petardami bacha...Tak zase najlepsie efekty co si spominam to malo v takej plechovej skrini co mal dedo na dvore a taktiez ked som to hodil do kanala takeho s 2mi dierami malymi. Ale uplne najsamlepsie to bolo u nas v Sabinove je taka stara vodaren ktora sa postavila a nikdy nesfunkcnila a tam ked to hodite tak tresk brutalny...Normalne akokeby to z lietadla bombardovali
-
erytrocyt
VIP
- Príspevky: 3651
- Registrovaný: 10 aug 2006, 11:22
- Bydlisko: Tam dze še muchy obracaju
- Kontaktovať používateľa:
Re: ...
Petardy su najrozšírenejšie v období vianoc a silvestra. Čiže zima. A v zime nosíme vetrovky, bundy, kožuchy a čo ja viem čo ešte. Ale, problém je, že tie majú kapucne. Pamätám si na prípad, keď si tiež takto chceli vystreliť z jedného chlapca na ulici. Hodili doň petardu. A tá spadla do kapucne a ostala tam. On otočil hlavu že čo sa deje a ... dodnes nepočuje na jedno ucho. Sranda je sranda, ale toto radšej nie. Sranda by mala človeku život spestriť, nie skomplikovať.Badynko napísal:do hlavy hoď niekomu.. tam je to dobré...
Keď už sme pri tej vyrobe bomb a iních výbušnín :
Za zmienku stojí toto video : Koniec je najlepsi
http://www.ceknito.sk/video/269583
Za zmienku stojí toto video : Koniec je najlepsi
http://www.ceknito.sk/video/269583
-
tomaxx_199
Medium Professional
- Príspevky: 1265
- Registrovaný: 08 apr 2009, 15:22
-
Royalflush
Guru wannabe
- Príspevky: 2301
- Registrovaný: 14 aug 2008, 3:11
- Bydlisko: Šaľa
tomaxx_199 napísal:pozor do petard sa treba rozumiet. pojdeme do obchodu a musime vediet ze ktora sa nam zide a jej sila napr. titani, megace, piki,mini,pirati, atd. treba nato skolu
Sorry, ale nedalo mi.
//Grim-reaperka: Asi tak.
-
tomaxx_199
Medium Professional
- Príspevky: 1265
- Registrovaný: 08 apr 2009, 15:22
malokedy mame petardy a chodime ich strelat tam kde nesu ludia niekde ku potoku a tak. viem ze je to pre deti a je to blbe ale bavi ma to je to sranda. sice sme deti. pytam sa preto lebo sa blizi obdobie ked sa budu hadzat petardy ak niekto ide po ulici tak si sem.tam nieco hodi
asi nic s tej temy nechcem nic povedat zle ale dufam ze ste nezabudli ze som genius na tomto fore vsak ze? 