A ešte prihodím aj ja jeden citát -

Kto nepozná minulosť, je odsúdený na opakovanie jej chýb

mohl bych se tedy jeste jednou zeptat tech, kteri nas nenavidi, proc ?

myslite si, ze my obycejni lide, kteri kazde rano chodime do prace, abychom zaplatili najem, abychom meli na jidlo a aby nam zustalo na pivko nebo nekdy na nejakou vecerni akci.. ze my jsme zodpovedni za to, ze na Slovensku se podle vas malo stavelo ?
Jen co jsem slysel od drive narozenych. kdyz se stavely jaderne elektrarny u vas, byla to tzv narodni priorita. to znamena temer veskery vyrobeny material se posilal na tyto prioritni stavby. Kdyz nekdo chtel postavit tady dum, musel pozadat pres jadernou elektrarnu a oni mu pak neco mozna pustili.
To jen k tomu staveni. A jeste jedna vec. Nemuzeme si nadavat za to, ze my mame skodovku a vy mate harmasan. Proste takto to rozhodli lide nahore a lidi se neptali. Ptal se nekdo vas, ze za valky udelate slovensky stat a budete s hitlerem ? .. a jak vas tu ctu, mel bych vas za to nenavidet. Ale nebudu protoze za to proste NEMUZETE !!! nemohli jste to ovlivnit. Panove a damy: Bavme se o vztazich, vadi nekomu z vas to, ze pisu do fora jen proto, ze jsem Cech ? udelal jsem primo vam neco zleho ? mejte se a hezky den...


EDIT

neda mi to.. musim zareagovat na IvanSk
prosimte jaky ceskoslovensky jazyk ?
zpravy se u nas vysilaly cca jednou cesky a jednou slovensky.
nebyla ceska televize.. byla Ceskoslovenska televize.
Proc myslis, ze cesi maji v povaze byt svine ? to jsi narazil na nejake pravicove ko*oty, kteri mysli jen na sebe a je jim vsechno jedno. Takovych je tu dost, ale nehodnot podle toho vsechny cechy prosimte.
Jinak pokud nadavas jen na cechy, jako na ty co jsou v Cechach a ne na Morave, zrejme mas opet zkreslene videni sveta. Potkal jsi namachrovaneho prazaka co ti rekl "hele vole ty ses z toho vychodu veed"
no tak se nedivim ze jsi byl nasraty, i ja bych byl. Ale prosimte. Nehodnot podle par pitomcu cely narod. Nebo to mam jako rict: V Chorvatsku me malem okradli, nesnasim chorvaty ? Nebo v Recku jsem mluvil anglicky a oni mi nadavali a PROTO NESNASIM REKY ? kdepak ivanku... takto ja nepremyslim. Jsou samozrejme staty a narody kde bych dobrovolne nejel, ale to je spise zakoreneno v poznatcich lidi co tam byli a byli radi ze se vratili zivi a zdravi


ted uz vazne konec

Trance boi vsetko si to tu velmi zle vysvetlujes. V diskusii sa skorej kritizuje existencia ceskoslovenska a ludia ktori ho podporovali a zalozili. To neni nenavist voci cechom ako narodu.

kali520 napísal:Trance boi vsetko si to tu velmi zle vysvetlujes. V diskusii sa skorej kritizuje existencia ceskoslovenska a ludia ktori ho podporovali a zalozili. To neni nenavist voci cechom ako narodu.

ano, skorej. Bohuzel .. Muj prvni prispevek byla reakce na to jak strasne jsme arogantni a agresivni ...

Takze budeme kamaradi a nebudeme si nadavat
Dny Cesko-Slovenskeho - Slovensko-Ceskeho pratelstvi
:



mate tu uzasny smajliky

Trance.Boi napísal:prosimte jaky ceskoslovensky jazyk ?

ivan mal pravdepodobne namysli fakt, ze pokial sa cesi ucili na skolach cesky a na vysvedceniach mavali znamky z jazyka ceskeho tak na slovensku sa vyucoval jazyk slovensky, ale na vysvedceniach mali nasi predkovia znamky z jazyka ceskoslovenskeho.

//autoeditácia príspevku ( 08 Mar 2009, 21:19 )
W. Sakharow : České legie na Sibiři

Za mého dětství v době první republiky nás učili, že za naši svobodu musíme být vděčni prezidentu Masarykovi, vlastencům ze Sokola a hlavně hrdinnému boji legionářů. Brzo mne oslavy bitvy u Zborova, narozenin "tatíčka osvoboditele" a podobné báchorky přestaly bavit a o legie jsem se už nezajímal. Pro mne tehdy anabáze na Sibiři byla dávnou historií, nečetl jsem ani Medka, ani Koptu, nevím, jak to tehdy skutečně bylo ; dostávám se k tomu až teď.

Za okupace jsme dostali korespondenční lístek ze zajateckého tábora v Německu, na kterém nám neznámý Ukrajinec drobným písmem popisoval, jak se s nimi zachází, jak strašný mají hlad a prosil o zaslání trochu chleba. Překlad zabral 2 stránky A4, udělal mi jej bývalý legionář. Měl pěkný statek s novou budovou asi 100 metrů od nás.

Přečtěte si v následujících odstavcích krátký obsah knihy, kterou Masarykova vláda zakázala, ačkoliv nikdy se nepokusila vyvrátit fakta, v ní vylíčená. Autorem je Lt.Gen. W. von Sakharow, vyšla v němčině (Die tschechischen Legionen in Sibirien). Více o legiích se dozvíte od profesora Stolešnikova níže.

L. Petr

Brzo po začátku války byl v Rusku založen český prapor. Následkem přílivu českých dezertérů, r. 1916 z praporu se stal pluk a ještě v tom roce brigáda. Na jaře 1918 už to byla armáda s 50 tisíci vojáky.

Podle příkazu Masaryka, který se nacházel v Rusku od května 1917 do dubna 1918 a byl ve spojení s bolševiky, všichni čs. zajatci se stávali automaticky legionářemi ve službě Rusku. Ruská národní armáda na ně hleděla s nedůvěrou, podle přísloví "zrádcem jednou - zrádcem vždy".

Tou dobou ruská armáda dobyla už Irkutsk, Omsk, Čeljabinsk, Ufu a Samaru. Pokud ruská vojska vítězila nad rudými, bolševický tisk vždy připisoval vítězství Čechům, kteří ve skutečnosti s bílými neměli žádné styky. Bílá armáda je nechávala na pokoji, protože uznávala jejich status zajatců.

Češi táhli za bílými směrem na západ a kradli co se dalo. Rabovali vše možné, lékárnou počínaje, knihovnou v Permi konče. Byli v tom mistry. Špatně obutí a lehce oblečení carští vojáci s nenávistí a zlostí vzpomínají na otřesný pohled na elegantní Čechy, fintící před nimi v nových amerických uniformách a holinkách. Když se velitel bílých na ně obrátil s žádostí o pomoc proti bolševikům, český náčelník odpověděl: "naším úkolem je pouze železnice".

V týlu Češi chránili nakradené zboží dvojnásob bedlivě. Nahromadili celé sklady vojenského obleku, zbraní, munice, civilního oblečení, proviantu, obuvi, všechmožných věcí a celá stáda ukradeného skotu. Jen léků nakradli za 3 miliony zlatých rublů, kaučuku za 40 milionů zlatých rublů. Měli též obrovské zásoby mědi, zabrané v Čurenšenských dolech. Část těchto zásob byla výhodně prodána na místě a část byla dopravena vlaky do Čech (!!)

Češi měli ohromné množství lokomotiv a víc jak 20.000 vagonů. Mohli je použít a odjet domů? Jistěže mohli, ale o to jim už nešlo. Pomocí těch lokomotiv a vagonů "Čechoslováci" sbírali a vozili za sebou své trofeje.

18. listopadu 1918 generál Kolčak byl jmenován Vrchním správcem Sibiře se štábem v Omsku. Tehdy se rozhodl udělat konec českému loupežnictví, což Čechy úplně vyvedlo z příčetnosti. Začali se rvát s kolčakovci a nakonec vydali Kolčaka bolševikům, kteří ho zastřelili. Skirjanov napsal: Hlava Kolčaka byla cenou za volný průjezd Čechů.

Kolčakova armáda konfiskovala bolševikům 30 vagonů carského zlata, které měl Trocký připravené k zaslání do Ameriky. Češi se o tom doslechli a náčelník štábu ruské armády po příjezdu do Irkutsku zjistil, že jeden vagon, plný pětirublových zlatých mincí, Češi zcela vykradli. Kromě toho, Češi uloupili ještě 8 milionů zlatých rublů u generála Skipetrova, když v Irkutsku napadli na jeho vlak. Připravovali se ukrást všech 30 vagonů zlata, ale bolševici a Amerikáni jim v tom zabránili.

Před odjezdem z Irkutsku Češi vyplenili budovu Státní banky a z místního eráru odvezli všechny stroje na tisknutí peněz. Bankovky byly narvány do pytlů a poslány speciálním vlakem na východ. Tehdy měli Češi mnohem více vlaků, než měl Trocký. Během cesty do Vladivostoku, Češi tiskli ruské peníze dnem i nocí. Hlavně tisícirublové bankovky.

Jak divoká horda barbarů, Češi okrádali každý vlak, s kterým se cestou setkávali, a konfiskovali lokomotivy. To vedlo k úplné paralyze železniční dopravy, veškerá doprava na východ od Tomska stála a jiná nebyla. Češi tvrdí, že doprava stála sama od sebe. Ale byli to oni, kteří schválně zablokovali železniční dopravu, aby mohli krást. Dvacet tisíc jejich vagonů představovalo nepřetržitě jedoucí nekonečný ešelón.

Nadarmo ruské ešelóny raněných žádaly o pomoc. Neměli sebemenší šanci hnout se z vedlejších kolejí. Roku 1918 každým dnem se ochlazovalo. Ženy, děti, ranění, nikdo nemohl dojet na místo určení, kvůli Čechům zůstali stát. Zima nastupovala, neměli co jíst, neměli teplé oblečení, neměli nic. A sehnat nebylo kde. Desítky tisíc Rusů, hladových, polonahých, nemocných, odsouzených umírat na železniční trati, zatímco jelo kolem 50 tisíc vykrmených, zhýčkaných Čechů, starající se jen o ochranu svého bohatství...

Smrt kosila nebohé lidi každým dnem. Pomaloučku utichaly výkřiky o pomoc matek i dětí. Očividný svědek situace na stanici Tajgo pod Omskem napsal : "Budiž prokleti Češi za jejich satanské zločiny proti Rusům."

V Chabarovsku Češi vyvlekli orchestr hrajících sudetských Němců přímo z restaurace a tloukli je. Rusové se pokusili je uklidnit, že orchestr je poslán od Červeného kříže. Češi jim odpověděli: Držte hubu, nebo vás také zastřelíme. Hudebníků se zeptali: Kdo z vás chce se stát Čechem? - Mlčení. Celý orchestr byl na místě postřílen.

Vedoucí švýcarské mise Červeného kříže uvedl, že v lágru zajatých "Vojennyj Gorodok" Češi zastřelili 18 Maďarů. Herr Diding, švédský reprezentant Červeného kříže, řekl: To, jak Češi jednali s Němci, zajatci ze stejné armády, je nejhnusnější válečný zločin v historii lidstva.

Veškeré vagony až do Vladivostoku byly od Čechů rekvizírované až do chvíle, dokud neodpluli. Vagony po nich zůstaly holé, servali a odnesli vše : zrcadla, kliky, koberce.

Ve Vladivostoku se také hezky vyznamenali. Dokonce dům dánského konsula pana Havardo byl vykraden. Než čeští vojáci upadli do zajetí, měli hlad a byla jim zima. Domů se vraceli nasyceni a bohatí. Přetíženi ruským zlatem, drahocennostmi a uměleckými předměty v množství, jaké nelze popsat. Do Prahy se vraceli hrdinové.

Nelze spočítat, kolik si Češi nakradli. Hrubým odhadem, šlo o mnoho, mnoho set milionů rublů ve zlatě. Bolševická vláda Trockého poslala židu M. Kovalevskému, vedoucímu celnice ve Vladivostoku, následující telegram: Za zásluhy Rusku, Čechům se dovoluje projít přes hranice bez celní prohlídky a odvézt vše, co se nachází v jejich držení a bez jakéhokoliv omezení. Mají právo vzít s sebou co chtějí.

Jak dojemná starost o Čechy !

Třicet osm ohromných parníků potřebovali Češi na odvezení všeho, co v Rusku nakradli. Před odplutím, k českému generálu Syrovému přišel člověk, ruská ordonance, a předal mu balíček. V balíčku bylo 30 mincí ze stříbra. Doprovodná cedulka hlásala: Generálu Syrovému, veliteli české armády. Důstojníci a vojíni Iževského a Votkinského pluku vám zasílají těchto Třicet Stříbrných, jako cenu za krev a zradu.

Generál Hooks, anglický representant, vzpomíná na nápisy na plotech: "Ať zhynou Češi, Bože spas Rusko!" Ostatně už dávno tam nazývali Čechoslováky - Čechosobákami (čechopsi).

Doma Čechoslováky vítali jako národní hrdiny. Svým zlatem a nakradeným bohatstvím Češi vnesli ohromný vklad pro založení nezávislého státu po Versailské konferenci r. 1919 a pro zvolení prvního prezidenta, kterým se stal nijak náhodou český žid Tomáš Masaryk.

Díky ohromnému bohatství, čeští legionáři založili vlastní banku-úschovnu Legiobanku, v které měl v trezoru každý legionář veliký sejf. Banka vlastnila několik masivních budov s četnými ocelovými sejfy. Počáteční kapitál banky byl 70 milionů korun ve zlatě.

Pouze u jednoho z těch 50 tisíc Čechů se hnulo svědomí a zastřelil se. Byl to plukovník Švec. V dopise, který našli po jeho smrti, píše: "Nemohu přežít tu hanbu, která pokryla naši armádu. To nejlepší, co jsme měli, naši čest, jsme zničili."

Nebýt Čechů, Rusové by se dokázali vyrovnat s importovaným bolševizmem, avšak zrádný úder do zad zničil všechny ruské naděje. Tento Kainův zločin byl uskutečněn na Sibiři, kde operovala ruská národní armáda. České zrádcovství nikdy nebude zapomenuto. Hanba Čechů je nesmytelná.

O řádění čs. legionářů


České legie a židé

V židovské sféře existují dvě hlavní tendence: komunizmus a sionizmus. Obě metody vedou ke stejnému cíli, totiž ke konečnému vítězství vlády nad celým světem. To je nutná podmínka, aby přišel na svět světovládce Mesiáš. Dnešní hegemonie nestačí. Ale neuškodí, když se počet nežidů zredukuje, což úspěšně provozoval ruský žid Trocký (plánovaným hladomorem a popravami desítek milionů lidí).

Po roce 1917 se zdálo, že na světě vyhraje bolševizmus, neboli světová revoluce Trockého. Když ale v roce 1991 zvítězil sionizmus, židé naráz komunismus odvrhli, jakoby nikdy neexistoval. To však neznamená, že se nemůže vrátit.

Anglie byla nejmilejší dítko mezinárodního organizovaného judaizmu v době, kdy neexistoval stát Izrael. Už od reformace a krále Jindřicha Osmého, Anglie byla ztělesněním Izraele. USA jsou postaveny od samého zrodu, pod pláštěm svobody vyznání, na judaizmu v různých formách protestantizmu.

Do konce 19. století židé využívali vojenské síly Britské impérie, avšak jakmile se USA staly nejprůmyslovější zemí světa, využili síly Ameriky k založení státu Izrael tím, že oslabili evropské státy. Rusko i Německo se staly pro sionisty nepotřebnými, tím spíš Rakousko-Uhersko.

V dvacátém století pro Ameriku bylo užitečné vyvolat války mezi Německem a Ruskem, stejně jako pro Anglii počátkem 19. století mezi Francií a Ruskem. Rusko už od Petra Velikého poslušně plnilo plány anglických židů a Francouzi si to ani neuvědomovali.

Anglický premiér Dizraeli (okolo 1850) řekl : "Záhadná ruská diplomacie, která tolik znepokojuje západní země, je dílo židů." Diky Rusku, Anglie úplně vystrčila svého konkurenta z Ameriky. Málokdo ví, že právě za rusko-napoleonské války r.1812 se v Americe odehrála tak zvaná anglo-americká válka, rovněž 1812 !
NENÁVIST SIONISTŮ K CAROVI

Díky intrikám Rotschilda, Napoleon pohřbil svou dosud vítězící armádu na bitevních polích dalekého Ruska, které mu stejně nemohlo posloužit jako trofej. Předtím Francii patřila Kanada i celý divoký západ, počínaje Luisianou až k Pacifiku.

Tehdy ještě Roschild měl v úmyslu Ameriku zničit, aby nekonkurovala jeho buldozeru, Anglii. Nicméně jednota Ameriky byla zachráněna jednak pomocí Francie a levnou prodejí Luisiany, jednak Ruskem. Víte o tom, že za této tak zvané občanské války, car Alexandr poslal svou baltskou flotilu do New Yorku a tichooceánskou do San Francisca ? Tento fakt, stejně jako carovu pozici na vídeňské konferenci, Rotschild Rusku nikdy neodpustil.

Pokusy donutit cara k poslušnosti zklamaly, sionisté se tedy rozhodli k jeho svržení. Celé 19. století je nepřetržitá příprava k revoluci. Ruská mládež jezdila studovat na západ, odkud přivážela podvratné myšlenky, tiskly se časopisy, zakládaly se různé spolky a politické kroužky, organizovaly atentáty na cara (jeden car jich přežil tolik, že se to přestalo počítat...). V březnu 1854 veterán z bitvy u Waterloo lord Raglan vysadil 22 tisíc anglických vojáků v Krymu a současně Anglie napadla Peterburk. Car jej však ubránil.

Dnes nám čeští historici tvrdí, že za Rakouska jsme žili v útlaku a že za autokratického ruského režimu byla nesvoboda. Moje rodiče žili za Rakouska, dědeček byl v Americe a podle něho tam to nebylo lepší. Mluvil jsem s mnoha lidmi, kteří prožili mládí v carském Rusku a z jejich vyprávění usuzuji, že jak za cara, tak i za císaře pána se žilo spíš svobodněji, než žijeme dnes. Vidíme to i v literatuře. Nebyl ovšem internet a nebyla ropa, díky které celý svět nesmírně zbohatnul.

Dnes, na začátku 21. století, hlavním buldozérem stínové světovlády, nebo jak se říká "JEJICH" vlády, jsou prozatím USA. Britskou říši nakonec postihlo to, co "ONI" plánovali původně pro USA, totiž rozdrobení. Celé 20. století USA bohatly díky vzájemnému sebezničení Německa a Ruska a díky nikým nerušenému rozkrádání menších zemí celé planety. Francie a Španělsko totiž byly vyřazeny ze hry už předtím.

LP

úryvky z knihy prof. A. P. Stolešnikova "Rehabilitace nebude", kapitola 15:

DOBRÝ VOJÁK ŠVEJK

České prapory se formovaly za první sv. války nejen v Rusku, ale i ve Francii a v Italii. Rrekrutovali se i v USA a po celém světě, hlavně mezi židy. Dobrovolníci - "internacionalisté", jak se později říkalo ve Španělsku - byli většinou přesunuti do Ruska. V Masarykově biografii (Edward Polson Newman, The making of a State, 1960) se píše o 92.000 z Ruska, 12.000 z Francie, 24.000 z Itálie plus 54.000 dobrovolníků, to by dělalo asi 182.000 lidí.

Ale dejme tomu, že 50 tisíc ozbrojených Čechů se ocitlo na ruském území jako rakouští zajatci. Ze začátku byli odzbrojeni. Pak nějaký chytrák měl nápad je znovu ozbrojit a poslat proti Němcům. Ozbrojení Čechů byla vlastně diverze proti Rusku a došlo k ní ještě za cara.

Carská armáda však namítala, že lidé, kteří příliš nebojovali za svoje Rakousko, nebudou se rvát za cizí Rusko a lehko ho zradí. Tak se později i stalo. Z mrtvého bodu se věc hnula až po březnové "buržoazní" revoluci. Teprve 9. října 1917 socialistický premiér Kerenskij uznal nezávislou čs. armádu, formálně vedenou Masarykem, ve skutečnosti Amerikou; veleli jí francouzští, italští a ruští generálové. Čtyři neděle před bolševickým převratem ! Důvodem uznání bylo zřejmě to, že mezi čs. zajatci bylo značné množství židů.

Židé neradi bojují jako prostí vojáci. V hodnosti politického komisaře nebo důstojníka, to je něco jiného ! V rusko-japonské válce z 20 tisíc židů hned první měsíc se 18 tisíc dalo zajmout. To samé na sovětsko-německé frontě - ruští židé se vzdávali Němcům, zatímco němečtí, čeští a rakouští se vzdávali Rusům. Richard Goldhurst v knize The midnight war píše, že 1. pražský pluk pochodoval do zajetí v plné zbroji i s hrající kapelou vpředu.

Jedním z těch českých zajatců byl i autor Dobrého vojáka Švejka. Otec Haškův byl český žid, jménem Josef, matka snad byla Češka. Jaroslav hned po skončení školy se stal povalečem se sklonem k alkoholu. V knize českého autora Radko Pytlíka se popisuje, jak byl znám jako alkoholik a věčný návštěvník pražských putyk, policejních stanic a psychiatrických nemocnic. Jeho zeť přemlouval první Haškovu ženu k rozvodu s alkoholikem a zpustlíkem.

Hašek byl jedním z těch legionářů, kteří přešli na stranu Trockého zcela otevřeně. Sám vypráví, jak s ostatními českými bolševiky se setkali v Moskvě s předsedou VCIK Jakovem Sverdlovem. Píše: "Sverdlov velmi pomohl českým komunistům. Češi byli spokojeni besedou." Hašek dostal za úkol agitovat mezi Čechy pro Trockého Rudou armádu.

Hašek potom úspěšně komisařoval v Rudé armádě. To mu nakonec nevadilo, aby s ostatními Čechy směl odplout z Vladivostoku i se vším, co nakradl, což je výmluvné samo o sobě. V Praze už nepracoval, měl plno peněz. V hospodě diktoval svého Švejka a chlastal, od čeho také zemřel ve věku 40 let.

Jestliže podle Švejka rakousko-uherská armáda se sestávala z idiotů, její protivník, ruská armáda, nebyla lepší. Není divu, že Švejk byl zařazen mezi židovské hrdiny typu Sancho Pancha, Tyla Ullenspiegela a Hašek sám mezi židovské veličiny: Rabelais, Cervantes, Charles de Coster.

Švejk je idiotská apologie pacifizmu v moment, kdy je třeba hájit vlast. Je zajímavé, že židovští autoři jiných zemí psali kopie : A. Zweig špiní německou armádu (Skandál kolem seržanta Gríši), V. Vojnovič píše paskvil na rudou armádu (Neobyčejné příhody vojáka Ivana Čonkina), atd.

Systém je prostý. Zatímco jejich organizace provokují války na oslabení nežidovských národů, židové sami nechtějí se jich zúčastnit a pokud mohou, usazují se přechodně dál od konfliktu. Kdo ve všech válkách, pokud nejsou v zájmu Izraele, je nejhorlivějším pacifistou? Židé. To vysvětluje, proč v době vietnamské války byl v americkém tisku chválen pacifismus, zatímco za válek ve střední Asii (Irák), které běží v zájmu Izraele, je pacifismus div ne přestupek.
SPOLUPRÁCE MASARYKA S BOLŠEVIKY

Žádná občanská válka v Rusku neexistovala, existovala pouze válka ruského národa proti okupantům, kteří byli nástrojem v rukách Židovské internacionály. Bolševici zvítězili, protože zájmy tří židů byli momentálně shodné Wilsona-Volfsona, Masaryka a Trockého-Bronsteina.

Hned po ruské ("buržoazní") revoluci 20. března 1917, Masaryk byl jmenován velitelem čs. vojsk v Rusku a odjel z Londýna do Peterburku, jak ostatní špioni, na anglické lodi přes Stockholm. Dojel tam 16. května. Lenin dojel už v dubnu, o něco později Trocký. Zajímavé je všimnout si, že falešný pas Masarykovi vystavil osobně šéf Scotland Yardu, a považte jen, na jméno Marsden !

Viktor Marsden byl známý anglický novinář a později překladatel Protokolů sionských mudrců, po jejichž vydání r.1921 nevysvětlitelně zemřel. V předmluvě k Masarykově biografii Eduarda Newmana, sir Robert Bruce-Lockhard (známý z českého vysílání "Volá Londýn", poz. překl.) nazývá Masaryka "Pražský mudrc", chybí jen slůvko "sionský".

V komuniké koalice Antanta z 12.1.1917 (tedy před vstupem do války USA) se píše "osvobození od cizího jha italů, slovanů, rumunů a čechoslováků". To poslední slovo prý tam vnutil Masaryk.

Z jakého titulu se mohl Masaryk vecpat do kabinetů hlavních spojenců a dělat opravy v mezinárodních dokumentech? Oficiálně byl nanejvýš na seznamu vlastizrádců. Zde je možná jediná odpověď. Stejně jak i Trocký, Chaim Vecman nebo plukovník House, Masaryk byl emisarem Židovské internacionály.

Po vypuknutí války Masaryk vyvinul aktivitu v Rusku, dokonce vystupoval na mítingu v Alexandrově divadle v Peterburku. Bolševici mu nijak nebránili v činnosti a když si vybrali hlavním městem Moskvu, český Národní svaz se také přestěhoval. Za americké peníze! V Moskvě sídlily tedy dvě vlády - bolševická a Masarykova nelegální - obě spíše židovské.

Masaryk, s pomocí prosionistických vlád USA, Anglie, Francie, Italie a agentů uvnitř Ruska, sebral armádu mezinárodních dobrovolníků, která vyplnila první úkol daný sionisty, znemožnit návrat Němců na západní frontu. Druhým úkolem Masaryka pak se stala likvidace ruské bílé armády.

Češi plnili tyto úkoly. Na Sibiři se nahromadilo přes milion německých a rakouských zajatců, kteří se vraceli domů po uzavření separátního míru Leninem v únoru 1918. Je zajímavé, jakým směrem se vraceli - jako Češi, přes Vladivostok? Kdepak ! Jeli přímo na západ. Z toho je vidět, že ani Čechům nic nemohlo zabránit jet se domů na západ, nebýt Masarykova rozkazu.

Na zastávkách při křižování vlaků mezi legionáři a německými zajatci docházelo ke střetům. Jelikož čeští internacionalisté byli po zuby ozbrojeni a Němci měli holé ruce, dá se rovnou mluvit o exekuci. Zavražděné prohlásili za oběti ruského zvěrstva. Jen málo Němců přežilo setkání s "čechosobákami".

Je dostatek důkazů o tom, že Američani a Češi bojovali ve skutečnosti za bolševiky proti Kolčakovi. Příklad, když Kolčak chtěl zastavit postup Američanů a vyhodit tunely poblíž Bajkalského jezera, český generál Gajda mu v tom zabránil. Dostal za to od krále George Pátého anglický řád.

Nebo ten fakt, že Češi nezachránili cara před exekucí, ač k tomu měli možnost. Celá rodina byla zastřelena v Jekatěrinburku dne 16. června. Češi vešli do města teprve 25. června. Na co čekali, čim se zabývali ? Prý "systematickým pročesáváním lesů". A pročpak pročesávali lesy? Hledali zbraně? Trocký začal organizovat Rudou armádu teprv v dubnu.

Třetí úkol, zajistit vítězství rudých, byl svěřen Trockému. Od Američanů dostal Trocký obrněný vlak s kulomety, tak těžký, že jej musely táhnout dvě obrněné lokomotivy. Byl v něm i sekretariát, restaurace, carský vagon Trockého, koupelna a sauna, vagon oddychu, telegraf a radiovysilač, tiskly se tam noviny. Podobný výstřelek americké technologie měli i Češi. Vlak měl i citernu s benzinem a ohromnou garáž, odkud mohly rychle vyjíždět obrněná osobní i nákladní auta stovky km od tratě,

Ale vraťme se do jara 1918 : Češi byli soustředěni na Ukrajině, hlavně v Kyjevě, ale měli své zástupce v Moskvě v České národní radě, které předsedal Juraj Klesenda a Prokop Maxa. Už 7. února 1918 Masaryk podepsal s Muravjovem, emiserem Trockěho, smlouvu o spolupráci ! Tim Češi dali Kyjev bez boje do správy trockistům, avšak měsíc poté museli z Kyjevu utíkat.

Po Trockého odmítnutí Leninova Brest-Litovského míru, Ukrajinská rada totiž požádala o pomoc Německo, zemi, kde se Trockého sen o světové revoluci rozplynul. Němci začali rychle postupovat a zabírat ukrajinské území. Češi táhli směrem na Penzu, jen tak tak že jim uklouzli. Dokonce na jeden jejich ešelón Němci stříleli.

Kdyby Němcům neunikli, mohlo to zachránit Kolčaka a SSSR by nikdy neexistoval ! Jenže dostali se až do Penzy, odkud na rozkaz Masaryka, tedy na rozkaz z USA, se vydali okupovat sibiřskou magistrálu. Pomyslete jen : byla-li ta železnice užitečná pro Ameriku, jak životně důležitá musela být pro Kolčaka! Bez ní byl beznadějně izolován v nesmírných prostorách Sibiře.

Ubohý car, co všecko jen neudělal pro rozpad své říše: dal svobodu spodině národa, z lokální války udělal světovou, opustil koráb (podepsal abdikaci), a postavil magistrálu. Kdyby ta neexistovala, Kolčaka Trocký by z Moskvy nikdy nedostal a USA z Vladivostoku také ne. Uznávám, že bez magistrály Kolčak by se do Moskvy těžko dostával, ale porazit ho bylo nemožné.
ANABÁZE

Železnice vedla z Penzy do Samary a dále do Čejabinsku na Urale, kde začínala Sibiř. Aby ovládli magistrálu, Češi ji rozdělili na několik kousků. Kapitán Češek a 8 tisíc mužů vzalo pod svou kontrolu úsek z Penzy do Čeljabinska. Zrádce ruské armády, žid českého původu, generál ruské carské armády Bruno Vojcechovský s 10. tisíci legionáři kontroloval úsek Čeljabinsk-Omsk. Rudolf Gajda s 5 tisíci legionáři vzalo kontrolu z Omska do Krasnojarsku. Dál na východ Češi nepronikli - tam jim pomohla americká a japonská armáda.

Čechoslováci natolik zesílili, že 18.5.1918 v Čeljabinsku organizovali sjezd čs. armády. Město bylo v rukách bolševiků. Kdo byl komisařem v Čeljabinsku? - Sadputskij. Na sjezdu účinkovala i delegátka Trockého, madam Jekatěrina Breškovskaja, židovka, zvali ji "matkou revoluce". Češi zvolili i svůj VCIK (Prozatímní Centrální výkonný výbor), tedy velitelství armády, které dostávalo přes Masaryka pokyny od amerického prezidenta. Maxa se souhlasem Masarykovým a jménem České národní rady poslal z Moskvy na Čeljabinský sjezd legionářům rozkaz vydat zbraně bolševikům.

Legionáři neuposlechli, protože jednoho z nich bolševici zatkli za vraždu maďarského zajatce. Co si to Rusové dovolují? Češi zaútočili na místní sovět, osvobodili svého člověka a za odměnu vybili celý arsenál. Nakonec rudý komisař incident urovnal, ale vztahy mezi legionáři a bolševiky nebyly už takové, jak by si Američani přáli.

Je pochopitelné, že kdyby Češi, ozbrojeni po zuby, odjeli po magistrále na východ ve svých 20 tisíci vagonech nakradeného majetku, nikdo by si netroufl jim v tom bránit. Nepotřebovali rozbíjet dráhu na sektory, zabírat nádraží a dlouhodobě železnici kontrolovat, nebylo třeba bránit se útokům Kolčaka. Bohužel, USA dala Čechům strategický úkol udržet magistrálu tak dlouho, dokud ruská armáda vedená Kolčakem, sama nezemře v izolaci na Sibiři a nerozpadne se pod útoky rudé i české armády.

Dobře to vymysleli ve Washingonu. Místní bolševická klika takové strategie nebyla schopna. Víte, co Čechům řekl prezident Wilson? Že Američani a Japonci berou pod kontrolu zbytek železnice z Irkutsku do Vladivostoku. Tím celá magistrála byla odebrána od admirála Kolčaka, jehož armáda se tak octla v pasti.

Šlo tedy o společné koordinované postupy amerických, japonských a československých vojsk proti ruské národní armádě. Dodejte k tomu útoky Trockého, kterému na Sibiři pomáhá 50 tisíc Čechů... jakou měl Kolčak naději ? Žádnou. Byli to Češi, kdo rozbil armádu Kolčaka, zajali jej a vydali bolševikům !

Všimli jste si, jak jsou dezinformováni čtenáři na západě ? Říká se jim, že Češi a Amerikáni bojovali s rudými, což je primitivní, sprostá lež. Ale čtenář, jako vždy, spokojí se lží a odpověď dále nehloubí. Nedošlo mu dosud, že historická pravda není pokryta jednou, nýbrž několika vrstvami lží.

V “The Quarterly Journal of Military History” (2001, Vol. 13) se píše: Pouze při kontrole železnice armáda může převážet vojska, zbraně, proviant. Trassibiřská železnice byla dvojnásobně důležitá, protože dovolovala výjezd ze Sibiře do evropské části Ruska.

V časopise jsou fotografie. Pohleďte na americký obrněný vlak Čechů. Trocký měl taky takový. Tehdy to byl nejmodernější zázrak americké technologie, zdaleka ne něco předpotopního, co vidíme v sovětských filmech o revoluci. Takové vlaky bylo možné zničit pouze dalekonosnou artilerií, kterou Kolčak neměl.

A teď hádejte, kdo po odjezdu Čechů zabral ty skvělé americké obrněné vlaky ? Správně, Trocký, muž, který zabral pro sebe i lecos jiného. Od toho okamžiku Rudá armáda se stala nejmocnější silou od "tajgy až do britských moří"! Vzpomeňte na Pasternakův "Doktor Živago", jak rudý obrněný vlak se blíží k neposlušné vesnici a srovnává ji se zemí...

Otázka: Za kolik dní šlo dojet vlakem z Penzy do Vladivostoku ? Odpověď: za 7 dní. I když uvážíme, že převézt 50 tisíc vojáků není nic snadného, za měsíc tam mohli být. Masaryk před nimi tam sám dojel. Uvažte, že poslední loď s Čechy odplula z Vladivostoku až 2. září 1920. Cesta z Penzy jim trvala víc jak dva roky!! Dobrý chodec by to ušel pěšky za rok. Co tam tedy dělali?

Začátkem roku 1919 byli Češi vtaženi do občanské války. Ale na čí straně ? Americká vláda, kontrolovaná židovskou internacionálou, úporně tvrdí, že bojovali za Kolčaka. Přitom jejich noviny popisovali "tyranský režim admirála Alexandra Kolčaka, bezžalostného diktátora, který má ambice stát se novým carem..."

Zkrátka, prostý Američan neměl ponětí, čím se zabývá jeho vláda v daleké Sibiři. Myslel zajisté, že na svých bajonetech přináší tam demokracii a svobodu, jako v Iráku. Říká se tomu lhát bez začervenání. Vězte však, že vše, co se odehrává ve vysoké politice, běží podle jiných pravidel, než se obyčejně uvádí.
AMERICKÝ PLÁN

Goldhurstova kniha popisuje situaci : Prezident Wilson-Volfson sedí a dumá, jak pomoci Trockému zbavit se Kolčaka. Spojenci naléhali, aby udělal masovou intervenci, nějakých 100 tisíc amerických vojáků, a že není jiného východu. Wilson se bál, že při válce takového rozměru by se mohlo dostat na veřejnost, za koho vlastně Amerika bojuje. Byl ve slepé uličce.

A najednou k němu sám pánbůh posílá Masaryka, jehož armáda se právě nacházela v centru Ruska. Stačí ji pomoci finančně i zbraněmi a poslat do boje proti Kolčakovi. Rychle byl vypracován plán zmocnit se magistrály. Důležité bylo, že šlo udržet události na Sibiři mimo zájem americké veřejnosti tvrzením, že Amerika jen pomáhá nešťastným Čechům dostat se domů.

Češi se vetřeli do přízně Kolčaka natolik, že Kolčak jmenoval českého plukovníka Rudolfa Gajdu generálem ruské armády, velitelem svých vojsk ! Připomeňme amerického majora Schulera, který vyprávěl : "Americká armáda na Sibiři byla plná bolševiků z Moskvy. Štáb se skládal téměř výlučně z židů. Všechny naše informace, určené generálu Kolčakovi, šly tak přímo do Moskvy."

Když v lednu 1920 armáda Trockého se přiblížila k Omsku, což bylo sídlo štábu Kolčaka, Rudolf Gajda udeřil Kolčaka zevnitř. Porazil Kolčaka, zajal ho a předal komisařům. Ubohý, naivní Kolčak ! Jeho osud dokazuje, že dříve, než se voják dá do boje, měl by s jistotou vyjasnit, kdo je přítel a kdo nepřítel.

Ze výše citovaného amerického časopisu známe sumu carského pokladu ve zlatě, kterou Češi zabrali: 414 milionů 254 tisíc zlatých rublů. Jestliže 20 milionů tehdejších dolarů představuje okolo miliardy dnešních, sumu ve zlatých mincích lze násobit dnes pětsetkrát - to by dělalo asi 10 trilionů dolarů.

Amerikáni mince mohli přepočítat, protože Trocký vyplatil i s procenty své americké pány jak za revoluci, tak i za občanskou válku, ještě než si našel nové zaměstnání : organizaci hladomoru v Povolží, na Kubáni a na Ukrajině, která až do té doby bývala "sýpkou Evropy". Jakob Schiff mu dal na revoluci 20 milionů dolarů. Říkejte si co chcete, ale nejúspěšnější finanční operace jsou války a zabírání majetku.

Trocký popisuje, jak 23. srpna zasadil první úder Čechům a nedovolil jim evakuaci s Angličany z Archangelska. Boris Sokolov, autor biografie Masaryka, pokračuje ve vyprávění, jak se 8. září zúčastnil Druhého ústavodárného zasedání, které znovu zkazil nehezky známý Viktor Michajlovič Černov. Konalo se v Ufě, když Češi táhli od Volhy na východ. Hle, co píše: "Sovětská vláda rychle se zorientovala a dala Čechům povolení vrátit se do vlasti, ale pouze přes Sibiř."

A proč ne přes Černé moře nebo přes ten Archangelsk? Protože kdyby Češi odjeli z Archangelska, neměl by Trocký koho proti Kolčakovi postavit. To vysvětluje, proč se tolik bil s Čechy pod Kazaní. Čs. armáda se tak převrátila na bandu, která táhla na východ, vraždila a loupila cestou, co se dalo. Půl roku, od září 1918 do jara 1919, s nimi cestoval Boris Sokolov, který kdyby mohl, musel by říci, že to byla banda dezertérů, která kradla cestou, co se dalo. Z jisté příčiny to nenapsal, dokonce později vydal biografii Tomáše Masaryka.

Ve Vladivostoku na legionáře vřele čekal sám Masaryk, dokonce i s dcerou Olgou. Byl osobou číslo 1 ohledně legií. Platil agenty, kurýry, špiony, všech 7 milionů amerických dolarů procházelo jeho rukama. Vrátilo se mu to nastokrát.
VERSAILSKÁ KONFERENCE

6. června 1918 prezident Wilson přečetl genrálnímu štábu svůj plán: USA a Japonsko se vylodí ve Vladivostoku, celkem 7 až 8 tisíc mužů, s úkolem zajistit čs. armádě zásobování a týl až do Irkutska. 19. června pak došlo k setkání s Masarykem, kde mu vysvětlil, co od legií čeká. Angličani uznali čs. armádu 9. srpna.

V říjnu 1918 byl Masaryk jmenován hlavou "Středo-evropského svazu", který vyhlásil vojenskou unii s USA. Když byla svolána mírová konference, Masaryk Wilsonovi poradil se jí osobně nezúčastňovat. Místo Wilsona do Versailles přijel americký miliardář Bernad Baruch s týmem 117 židovských poradců. Během konference se nečekaně zhoršilo zdraví jak Wilsona, tak i Lenina.

Za dosud neexistující Českoslovansko přijela nemalá delegace, vedená českým židem Karlem Kramářem, byl tam i Eduard Beneš. Zajímavá situace : Češi, bojující v poražené rakouské armádě, jsou pozváni. Za formálně vítěznou velmoc - Rusko, tam nebyl ani jeden delegát, ani z carské, ani z Rudé armády.

Zato na konferenci velkou účast přijímalo - o čemž neradi se zmiňují mnozí historikové - sdružení židovských delegací, mezi nimi Světová sionistické organizace, Světový židovský kongres i mocná americká B'nai Brith. Reprezentovali více než 10 milionů amerických a evropských židů.

Kdo jim dal na to právo? Bohatství. Prezident Světového židovského kongresu N. Goldman řekl v třicátých letech, že pouhá jeho organizace disponuje stovkami milionů dolarů (dnes by to byly stovky miliard), má tisíce zaměstnanců a rozpočet vyšší, než u mnoha států.

Jelikož i v jiných delegacích bylo značné množství židů, Versaillská konference se dá pokládat za filiálku Světového židovského kongresu, která měnila hranice států podle zájmů židů. Američtí politikové nikdy nevěděli, kde leží Bosna, Bohemie, Slovenie a Slovácko, tím se zabývali američtí židé. Už 3. června uznali hranice ČSR, tak jak je načrtnul Masaryk Wilsonovi, a hlavně Baruchovi, který stál za jeho zády.

Masaryk ve své práci "Vznik státu" vysvětlil svůj názor na Evropu, v jehož středu měl být silný (židy ovládaný) český stát, dále na Německu a na Rakousku nezávislé Polsko a Jugoslávie. Dokázal vše, ale časem jak český, tak i ledabyle uplácaný jusoslávský stát se rozpadly. ČSR byla vytvořena tak, aby v ní byl pokud možno každý národ v minoritě a vládli židé. Vzniklý stát vždy hrál proizraelskou politiku, i při komunistech (pomohl r. 1948 dodávkami zbraní Izraeli), i za Dubčeka (odvedl pozornost na urvání Jeruzalému od Palestinců) i dnes (válka v Iráku, smlouva s USA o radaru).
MASARYK A ŽIDÉ

Roku 2000 slavili Češi 150. výročí narozenin Tomáše Masaryka. Jeho památník v Praze odhalovala státní sekretářka USA ve vládě Clintona, židovka českého původu Madeleine Albright. Přítomen byl rovněž prezident, český žid Václav Havel.

Matka Masarykova byla služkou v domě velmi bohatých židů jménem Redlich. Masaryk byl nemanželským synem Nathana Redlicha. Když služka otěhotněla, rodina zvolila jí za ženicha jednoho svého kočího. Kromě nezákonného syna, Nathan Redlich měl ještě tři legitimní syny, o jejichž výchovu se staral. Tomáše poslal studovat na university do Leipzigu a do Vídně.

Z Pamětí majora Vitáčka se dozvídáme, že díky německým školám český pravopis nikdy pořádně nezvládl. Pokládal se za povýšeného nad své okolí, měl drzost a panské záliby. Celý život si dělal blázny z českého národa a vědomě ho obelhával, že je slovanem jako poleno. Hájil Podkarpatské rusíny v Marmaroši a Jihoslovany v Záhřebu, což zastřelo jeho vstřícný postoj k židovstvu, které radši mluvilo německy.

Ve Vídni se Masaryk setkal s americkou studentkou, židovkou Charlottou Garrigue a dokázal se s ní oženit. Charlotta byla příbuznou velmi bohatého amerického bankéře a podnikatele jménem Charles Crane. Ten vzal Masaryka k sobě do zaměstnání a Masaryk prožil nemalou dobu v USA. Díky Cranemu, o existenci Masaryka se dozvěděl i prezident Woodrow Wilson. Wilson byl totiž vděčen Cranemu za pomoc při financování voleb, v kterých byl zvolen.

Zajímavé je si všimnout, že Masaryk jezdíval se léčit na italský ostrov Capri (navštívil jsem ten dům s rajskou zahradou, pozn. překl.), kam jezdíval i největší židovský vrah a diktátor Trocký - možná kontrolovat školu ruských teroristů žida Rappoporta.

Masaryk jako profesor a advokát hájil žida Hilznera (1900), podezřelého z rituální vraždy. Mluvilo se o tom i mezi americkými židy. Proto r. 1917 žid Luis Brandeys, nejvyšší soudce USA a přítel Wilsonův, organizoval v New Yorku setkání židovské společnosti na počest Masaryka. Židé sebrali na jeho politickou kariéru velké peníze. Později, r. 1918 dostal půjčku 10 milionů dolarů od židovských bankéřů z Wall Streetu. Masaryk byl v Americe pokládán za odborníka na Rusko.

Ještě před válkou hájil Podkarpatské rusíny v Marmaroši a Jihoslovany v Záhřebu, což mu vyneslo pověst slavofila a zastřelo jeho postoj k židům. Napsal knihu "Russland und Europa", která vyhovovala německým židům v chápání slovanského a pravoslavného carského Ruska jako nepřítele. Při formování České družiny v Rusku za války kniha českým zajatcům škodila. Když Masaryk přijel do Ruska, zbavil se postupně ruských Čechů v čele s dr V. Vondrákem a obklopil se těmi, kdo šířili jeho slávu v Odbočce České národní rady. Ta byla řízena židem Prokopem Maxou, středoškolským profesorem, a stala se klanem zednářů, kolaborujících s bolševiky (Patejdl, Pavlů, Maixner).

V podrobnostech se biografie Masaryka podobá biografii Trockého (i biografii oranžových revolucionářů Juščenka a Gruzínce Saakašvilliho, pozn. překlad.). Oba díky ženitbě se dostali do kruhu amerických bankéřů. Oba dostali peníze na svoje revoluce od nejbohatší new-yorkské židovské společnosti (kniha Benjamin R. Epstein, “Thomas G. Masaryk and the Jews”).

V rakousko-uherské říši 14 hlavních národů žilo celkem v přátelství a souladu. Masaryk měl jiný náhled na situaci a s pomocí Wilsona jej r. 1919 uskutečnil a změnil tak mapu Evropy.

Když se stal prezidentem, svého bratra po otci, Josefa Redlicha, udělal ministrem trhu a financí. Syn Charlese Craneho, Richard, bratr Charlotty Garrigue, byl v Praze vyslancem USA. Druhý jeho syn John byl od r. 1922 sekretářem Masarykovým. Syn Masaryka, Jan, pracoval jak u Craneho, tak později i u prezidenta Wilsona. Oženil se s dcerou Craneho. Potom pracoval v ministerstvu zahraničí a později byl velvyslancem v Londýně.

Tři roky po návratu Čechů domů, Masaryk daroval 2 miliony korun ve zlatě každému členovi své početné rodiny, jakož i svému druhovi Benešovi. Měl dva syny a dvě dcery. Svému nelegitimnímu synovi koupil dům. Nevlastnímu bratrovi koupil tiskárnu. Sobě koupil zámek Lány. Mnoho peněz rozdal různým přátelům, roku 1932 dal 10 milionů zlatých korun jím založenému "Masarykovu fondu".
EMANUEL VOSKA

S Masarykem je spojena ještě jedna zajímavá osobnost, český žid Emmanuel Viktor Voska, narozený r. 1875, emigrující do USA r. 1894. Byl to sochař, v USA se stal majitelem kamenolomu. Málokdo na něj vzpomíná, ale byl velmi činným členem Čs. Vojenské organizace USA a aktivně pracoval pro prezidenta Wilsona. Byl vůdcem českých Sokolů, v Americe tehdy spíše bolševické organizace, v češtině tiskl několik marxistických časopisů. Po zahájení 1. sv. války jezdil po Evropě se zvláštní misí, to jest jako špion, byl ve Vídni, v Praze, Paříži, Londýně a Peterburku.

Ještě v červnu 1915 Masaryk jménem neexistujícího Československa vyhlašuje válku Rakousko-Uhersku. V USA tiskne letáky, vybízející k dezerci, Voska zabezpečuje jejich šíření v rakousko-uherské armádě. To vysvětluje, jak vznikla čs. armáda - Češi se dávali zajmout téměř kolektivně.

Po vstupu USA do války, Voska se stal oficiálně kapitánem armády USA. Na vlastní žádost ! Zkuste jen, pocházíte-li z nepřátelského státu, stát se americkým důstojníkem ! Ovšem pracujete-li pro Židovskou internacionálu, projdete i betonovou stěnou.

Nejmíň od dubna do září 1917 pod krytím Slovanského Press-byró organizoval Voska v Peterburku špionážní Středně-evropský oddíl generálního štábu USA, v letech 1918-19 byl jeho náčelníkem, prostě byl hlavou amerických tajných služeb v Peterburku. Tvořil spojení mezi Masarykem a Wilsonem. Na Versailské mírové konferenci byl konsultantem za Ameriku.

V dubnu 1917 prezident Wilson (článek Eustace Mullins: “FDR”) vyslal do Evropy 1,2 milionu amerických vojáků. 18. října odmítl mírový návrh, předložený mu rakouským císařem Karlem. Ten samý den v Pittsburku Masaryk vyhlásil nezávislé Československo. Byl to smrtelný úder císařství.

Biografie Emmanuela Vosky je výmluvná. Díky jemu, čs. legie se vydala na Sibiř. Od r. 1919 žil v ČSR. V letech 1936-37 aktivně podporoval občanskou válku ve Španělsku na straně mezinárodních (židovských) brigád. Špion jednou - špion vždycky.

Roku 1939 ho zatýká státní policie, ale kvůli špatnému zdraví (!) je propuštěn a odjíždí do USA ! Tam r. 1940 píše špionážní recepty (“Spy and Counterspy”). Po válce se vrátil, r. 1959 byl odsouzen. Chcete vědět za co ? Jelikož napsal knihy o špionáži, musí to být americký špion! Rehabilitován teprve r. 1991 !

http://tnit.fr/book/sakharow.htm
http://tnit.fr/book/stolesnikov15.htm

Poprava M. R. Štefánika

http://www.ta3.com/sk/relacie/5_tema-dn ... -stefanika

Gen. Dr. Milan Rastislav Štefánik bol neobyčajný, multitalentovaný človek. Nestretol som v mojom živote Slováka, ktorý by nebol hrdý na tohto národného génia. O Štefánikovi a jeho predčasnej smrti sa napisalo množstvo článkov a kníh.
A predsa sú medzi Slovákmi a najmä Čechmi a Moravanmi ľudia, ktorí nevedia pravdu o Štefánikovej smrti.
V roku 1981 dobroduché Slovensko-americké kultúrne stredisko v New Yorku vydalo knihu v anglickom jazyku General Milan Rastislav Stefanik. Bol som vtedy predsedom Publikačnej komisie S-AKS a jeden z pripravovateľov knihy. S-ASK si dal za úlohu oboznamovať Ameriku s históriou Slovákov, opravovať nepravdy
a nezmysly písané o Slovákoch a slovenskom národe v amerických novinách, encyklopédiách a univerzitách. Primnohí historici, politici a novinári píšuci o vzniku Česko-Slovenska nesprávne vychvaľujú iba Masaryka a Beneša a vynechávajú alebo zľahčujú dôležitú úlohu ktorú Štefánik zohral pri oslobodzovaní Slovákov, Moravanov, Slezanov a Čechov zo žalára národov Rakúsko-Uhorska. Počas prípravy knihy som preštudoval dostupnú tlač o Štefánikovi v angličtine, slovenčine a češtine. A prezrel som tiež jednu z najväčších knižníc na svete, New York Metropolitan Library. Žiaľ, stále som sa nedozvedel celú pravdu o príčine smrti nášho bohatiera. Viacerí z generácie našich rodičov a prarodičov tvrdili,
že Štefánikovo lietadlo bolo zostrelené česko-slovenskými vojakmi pod francúzskym velením a na rozkaz ministra zahraničných vecí prvej ČSR
dr. E. Beneša. Akú úlohu hralo v tejto tragédii Benešove a Štefánikove slobodomurárstvo?
Podstatnou časťou knihy S-AKS je anglická štúdia historika profesora
Milana S. Ďuricu: Milan R. Stefanik and his tragic death in the light of Italian military documents. Hoci táto štúdia (vyšla v Slovak Studies X, v Slovenskom inštitúte Cleveland- Rím) sa snaží odhaliť príčinu smrti, ešte nedokazuje, že Štefánikovo talianske dvojmotorové lietadlo Caproni bolo zostrelené. Úvod do tejto knihy napísal nebohý slovensko-kanadský priemyselník a vtedajší predseda za slobodu Slovenska pracujúceho Svetového kongresu Slovákov dr. h.c. Štefan Román. Jeden novinový článok o Štefánikovi je od vojnového korešpondenta a člena Americkej misie na Mierovej konferencii v Paríži plukovníka Bonsala. Článok pl. S. Bonsala pod nazvom Wilson’s promise to Stefanik bol publikovaný v novinách New York World v roku 1919. Ďalej do knihy prispeli svojimi myšlienkami diplomati a historici dr. Jozef Kirschbaum, dr. Jozef Mikuš a dr. Jozef Cincik („vojaci č-s armády zostrelili Štefánikovo lietadlo“). Kniha naznačuje, ale nedokazuje zostrelenie Štefánika. Slovensko-americké kultúrne stredisko touto knihou vykonalo dobrú informatívnu službu slovenskému národu. Slovensko bolo Prahou podvedené
a izolované od sveta.
Publikácie o tragickej smrti gen. Štefánika, ktoré vyšli pred a po páde čechoslovakizmu a komunizmu (1989) sú rozdelené na na dva tábory: Prvý, väčšinou slovenský tábor tvrdí, že „na Štefánika bol spáchaný atentát“. Druhý tábor, väčšinou vládny, hlása, že „ bola to nešťastná náhoda“. Vďaka každému človekovi, ktorý sa úprimne snaží nájsť pravdu! Všetci vieme, že pravda oslobodzuje. Pravda vždy zvíťazí. Bez Božej pravdy každé ľudské dielo padne.
Nedávno som si z Nemecka objednal veľmi informatívnu knihu nazvanú Černá kniha minulosti. Kniha má výstižný podnadpis: „Zločiny proti lidskosti na území ČSR
po roce 1945 a po únoru 1948 – kruté vzpomínky a svědkové století – vyprávění prominentú za mřížemi a dráty – dokumentace.“
Sú to vzácne svedectvá, pamäti a dokumenty protikomunistických bojovníkov
a trýznených väzňov. Tieto zozbierali a vydali autori-exulanti Zbyněk Ludvík
a Václav Bureš (www.zludvik.de). Autor Z. Ludvík žije v Nemecku, V. Bureš nedávno zomrel. Obidvaja českí vlastenci strávili dlhý čas ako väzni neľudských politických systémov v uránových baniach v Jáchymove a inde. Kniha je svedecká výpoveď a obžaloba falošných ideológií komunizmu a čechoslovakizmu. Jedna kapitola je venovaná svedectvám a dokumentom o gen. dr. M. R. Štefánikovi.

Citáty z knihy Černá kniha minulosti:
„Tak sa svet odpláca.
Masaryka a Beneša ako politikov urobil Štefánik. Až do stretnutia s ním boli iba súčasťou davu. Keď vo Francúzsku kapitán Štefl založil 21. júla 1914 prvú českú rotu Nazdar a o deň skôr bola v Kyjeve založená Česká vojenská družina v ruskej armáde, v tej dobe bol Masaryk ešte stále poslancom vo Viedni a Beneš súkromným docentom v Prahe. V novembri 1914 boli už obidve vojenské jednotky na fronte
a Masaryk ešte stále vo Viedni.
Bol to Štefánik, ktorý po príchode Masaryka a Beneša na Západ uvádzal obidvoch do dôležitej a vplyvnej francúzskej spoločnosti. Dovtedy na všetky memorandá, ktoré Masaryk písal vedúcim osobnostiam Dohody nikto neodpovedal. Až légie
a dr. Štefánik obidvom urobili meno. Štefánik, Slovák, francúzsky občan a generál, zakladateľ légií v Taliansku, snúbenec talianskej princezny, atakďalej.“

„Čo rozprával MUDr. Rudolf Maxa, odsúdený na 16 rokov vo väznici Kartouzy. Stomatológ z Paríža, priateľ majora Štefla, francúzskeho dôstojníka, zakladateľa roty legionárov Nazdar.
Nepohodlný byl generál dr. Štefánik hlavně proto, že před odletem na ruskou frontu k našim legionářúm požadoval na schúzi svolané majorem Šteflem do Švýcarska (1918) , za přitomnosti dalších představitelú našeho osvobození, od pana
dr. Eduarda Beneše vysvětlení, kam přišla většina sbírky amerických Čechú a Slovákú ve prospěch financování zahraničního odboje. Tomaš G. Masaryk svěřil ten obnos proti podpisu do rukou pana Beneše. Když tento ale nebyl ochoten podávat vysvětlení, generál dr. Štefánik zbledl rozčílením a naléhal, kam ty peníze přišly a k čemu byly použity. Pán Beneš zrudl v obličeji a všelijak se vykrucoval. Jen major Štefl zachoval klid a hladil si svúj černý vous. Vytáhl z aktovky deník „Petit Parisien“ a přečetl článek, že dr. Beneš, zvaný „roy de roulette“ (kráľ rulety) prohrál v Monte Carlu nesmírně sumy peněz. Článek byl zakončen otázkou, odkuď ty peníze měl. „To je provokace“, zařval pan Beneš, „někdo mne chce kompromitovat manipulovanou lží“. Generál Štefánik, který se mezitím uklidnil řekl: „Jsme v cizí zemí, zde se hádat nebudeme. Vyjasníme si to před národním soudem
za přitomnosti prezidenta Masaryka, jak a kdo pro naši zemi pracoval a s těmi dary na osvobození hospodařil“. Schúze se rozešla rozmrzele. Major Štefl před loučení
s ostatními prohlásil: „Přátelé, to jsou zatím jen začátky. Mnoho si od toho neslibuji. Defraudace je kriminalita. Dr. Beneš od této chvíle nebude spát a jen kout pikle, jak se zbavit soudního přelíčení.“
Převažnou čast sbírky amerických krajanú* získal pro první odboj předseda Čechoameričanú dr. Karel Pergler, organizátor a vúdce tohoto odboje. Hned
po převratu v roce 1918 byl uklizen jako velvyslanec do USA a pozěji do Japonska. Doma byl zvolen poslancem. V roce 1932 předložil otázku amerických peněz veřejně, že je snád čas aby to prezident T.G.Masaryk, který je předal dr. Benešovi, konečně vyúčtoval.
Během 48 hodin bylo „zjištěno“, že dr. Pergler je americkým občanem a na nátlak vedení státu musel republiku opustit. Že není Čechem, ač se narodil v Čechách. Přesto že po řadu let byl v zastupitelských službách našeho státu a jako takový ho reprezentoval a byl dva krát zvolen poslancem. Typická ukážka tehdejšího hradního teroru, řízeného Benešem. Kdyby se bylo bývalo ono vyšetřováni uskutečnilo, alespoň část pravdy o Benešovi by se bývala dostala už tehdy na veřejnost.
A mohlo být zabráněno uskutečení jeho dalších ničemností na pokračování, včetně zaprodáni naši země do bolševické sféry.
Aby zlí lidi zvítězili, stačí, když dobří mlčí.
Po návratu gen. Štefánika od legií v Rusku v roce 1918, kde už byl jako ministr války nového státu, psal pan Frič, jeden z účastníkú tehdejšího setkáni majoru Šteflovi (v té době již konzulovi našeho státu v Paříži), že „pozoruje intriky proti gen. Štefánikovi a znižováni jeho věhlasu mezi politiky. Že pan Beneš jediný se staví vedle T. G. Masaryka. Že má pocit, že ho hryže výhrúžka Národním soudem
po návratu Štefánika do vlasti. A navíc, že se mu dostaly do rokou nějaké dokumenty, dokládajíci připravu atentátu na gen. Štefánika při jeho návratu vlakem“ (pôvodne gen. Štefánik plánoval cestovať vlakom do Prahy). To bylo sděleno i gen. Štefánikovi a ten byl rád, že se někdo o jeho bezpečnost stará.
Při návratu z Italie do vlasti Štefánik tedy použil pro něj připravené trojmotorové italské letadlo Caproni. Netušil, že letí v letadle smrti. Přesto, že kde kdo v Bratislavě znal poměrně přesnou dobu příletu gen. Štefánika, určené vojenské jednotce bylo tvrzeno, že se čeká maďarské vyzvědné letadlo, které musí být sestřeleno. Vojáci poznali sice ne maďarskou, ale italskou značku na křídlech celkem zavčas, ale... !
Proto ti střílejíci vojáci byly podle stupně upovídavosti likvidováni.“

„K odhaleniu mohyly gen. Štefánika prišli všetci – okrem Beneša a komunistov.
(Upravené podľa štúdie Miroslava Lička, Slovenské národné noviny 1990.)
Okolnosti, za ktorých došlo k vajnorskej katastrofe boly na Slovensku verejným tajomstvom. Jeden z prvých žalobcov bol Milanov brat Igor Štefánik, evanjelický kňaz z Palanky v Juhoslávii. V liste, uverejnenom v Slovenských národných novinách v Martine, napísal: “Generálovu smrť nezapríčinila náhoda, to bola úkladná vražda!
Na to poukazujú mnohé stopy, ktoré čakajú na vyšetrenie.“
Milanov brat Igor urobil verejné prehlásenie preto, lebo dúfal, že na základe toho príde k súdnej obžalobe a riadnym vyšetrovaním budú praví vinníci usvedčení. Ale k tomu nedošlo! Namiesto súdu, Hrad vymenoval niekoľko komisií a jedna
za druhou, ako na rozkaz, prišli k tomu istému uzáveru: Nešťastná náhoda. Verejná mienka však naďalej označovala dr. Beneša za hlavného vinníka Vajnorskej tragédie.
Ešte raz Milanov brat Igor protestoval a to pri odhaľovaní Štefánikovej mohyly
pod Bradlom. V jeho prejave publikum upozornil na neprítomnosť Beneša.
V roku 1919 sa začal tajný proces s vojakmi, ktorí o streľbe na lietadlo Caproni rozprávali. Pri prelete lietadla nad delostreleckými kasárňami, vo výške asi 100 metrov jednotka vojakov dostala rozkaz strieľať najprv salvou na trojmotorové lietadlo Caproni a potom jednotlivo. Lietadlo začalo horieť. Vojaci vypovedali: „Dostali sme rozkaz, že priletí nepriateľské lietadlo a že ho musíme zostreliť“. Nebolo to prvý raz, že vojaci takto hovorili. Súdne pojednávanie bolo náhle prerušené a svedkovia boli políciou zastrašení s celá záležitosť sa dočasne ututlala.
Ale žiar skutočného podozrenia pod povrchom tlel ďalej a trvale zaťažoval bratské vzťahy medzi Slovákmi a Čechmi.“

„Zostrelenie gen. Štefánika – likvidácia posledných svedkov ešte po roku 1945.
Po zostrelení talianskeho trojmotorového lietadla Caproni č. 11.495 s gen. Štefánikom a jeho talianskym vojenským sprievodom, po výsluchoch vojakov v máji 1919, ktorí priznali, že sa zúčastnili streľby na lietadlo, začali títo vojaci umierať
za záhadných okolností. O tom sa dozvedeli aj účastníci streľby Jiří Forman z Plzne a Oldřich Fořt z Litomyšle. Obaja v tú dobu pracovali v Prahe. Keď spozorovali, že i oni sú sledovaní a že po ich idú, jednej noci utiekli do Paríža. Tam sa živili maľovaním bytov až do roku 1938. Až keď prezident Beneš v roku 1938 utiekol
z Prahy na aeropláne do Londýna, páni Forman a Fořt sa odvážili navrátiť domov. Po príchode domov zisťovali, čo sa stalo s vojakmi, ktorí dostali rozkaz strieľať
na Štefánikovo lietadlo. Všetci už boli mŕtvi až na dvoch Slovákov. Jeden bol Karol Murgaš a druhý bol jeden starý lesný inžinier. Napríklad zistili, že jeden z nich Bohumil Raiman umrel v roku 1930 v Proseči za nevysvetliteľných okolností.
Po skončení 2. svetovej vojny a návrate Beneša na prezidentský stolec do Prahy, poslední štyria svedkovia boli ihneď uvrhnutí do väzenia. Ale nehovorili nič
o streľbe, lebo vedeli čo ich čaká. Hneď v máji roku 1945 J. Formana zavreli na 16 rokov, O. Fořta na 16 rokov, lesného inžiniera na 20 a Karola Murgaša tiež na 20 rokov.“
Tak umlčali všetkých svedkov o zastrelení Štefánika. Ale pravdu nemožno zastreliť!
Možno ju iba dočasne umlčať!
Táto česká kniha nazvaná Černá kniha minulosti je jeden z významných svedkov trvalo svedčiacich o politických vraždách a o utrpení čestných ľudí pod nečestnými politickými systémami čechoslovakizmom a komunizmom. Na základe už zozbieraných materiálov bolo by múdre zorganizovať súd o zostrelení Štefánika
a urobiť definitívnu bodku za politickou vraždou nášho protibolševického milovníka svojho národa a bojovníka za slobodu európskych národov.
_________________________________
* Milión dolárov, zbierku amer. Slovákov „Za slobodu Slovenska“, osobne
do Masarykových rúk odovzdal katolícky kňaz, maliar, vedec, vynálezca účinkujúci vo Wilkes Barre. Pa. Jozef Murgaš v roku 1918. Masaryk ho pritom pozval
na Hradčany. Pri návšteve Prahy v roku 1926 prezident Masaryk odmietol Murgaša prijať.

http://www.jarokrupa.sk/basne/39.htm

Záhady okolo smrti generála Milana Rastislava Štefánika trvajú aj v súčasnosti, 88 rokov po havárii lietadla

--------------------------------------------------------------------------------
rubrika: slovensko 2008



Pravdu môže objasniť exhumácia



V minulom roku uzrelo svetlo sveta svedectvo generála Janina, ktorý bol blízkym spolupracovníkom Milana Rastislava Štefánika. Zverejnil ho historik Dušan Kováč, podľa ktorého Janin chcel, aby generálove svedectvo bolo zverejnené až po roku 2000, teda po jeho smrti. Podľa Janina mal Štefánik údajne spáchať 4. mája v roku 1919 samovraždu. Tento názor je extrémny, ak si uvedomíme, že Štefánik by v takom prípade zabil aj troch nevinných Talianov, ktorí ho do Bratislavy v lietadle
sprevádzali. Navyše je jasné, že Štefánik lietadlo nepilotoval, takže ťažko predpokladať, ako asi mohol samovraždu spáchať. Rovnako je jasné, že na lietadlo sa viedla streľba, čo potvrdila aj vyšetrovacia komisia, ktorú dal zriadiť T. G. Masaryk na nátlak verejnosti.

Predstava samovraždy Štefánika naráža na viacero ďalších faktov, ktoré tento scenár vyvracajú. Prečo Janin tvrdil túto vec, dnes už nezistíme. Môžeme si však pripomenúť tieto fakty, aby sa ďalej nešírili o smrti nášho velikána takéto názory. V roku 1992 som sa osobne zoznámil s vtedy žijúcim generálovým synovcom Pavlom Štefánikom, ktorý mi povedal: „Beneš bol úhlavným nepriateľom uja Milana, pretože vedel, že ak sa ujo Milan
postaví na zadné, tak za ním bude stáť 800 000 legionárov. Nik nechce pichať do osieho hniezda.

Nemám podporu nielen na Pražskom hrade, ale ani u slovenskej politickej reprezentácie (v roku 1992). E. Beneš bol ministrom zahraničných vecí a súčasne minister vnútra. Prezident Masaryk bol súčasne ministrom financií. Mali všetky kľúčové postavenia, a bez týchto dvoch ľudí sa nemohlo nič odohrať. Písal som Havlovi, Čarnogurskému, Mikloškovi, Keltošovej, Dubčekovi, avšak nie všetci mi aj odpísali. A ak, tak iba naivným spôsobom odpovedali pre odpovedanie, ktoré nič nerieši. Trvám na tom, aby pražská vláda predložila protokol o páde. Keď sa to tak vezme, tak za každú ukradnutú hus je protokol, a o tomto nie je žiaden? Pýtala sa matka gen. Štefánika, teda moja stará matka, ešte T. G. Masaryka, aby osobne odpovedal, avšak mlčal, ani na pohrebe nebol. 4. mája 1919 predsa prilietaval francúzsky generál, minister vlády, podpredseda zahraničného výboru, a nik nebol na letisku? To znamená, že nik nechcel byť svedkom. A čoho nechcel byť svedkom?
Beneš rozhodol, že to bola tragická smrť, avšak to je omyl. Bolo tam veľa sedliakov idúcich do roboty, takže svedkovia boli. Raz darmo, staré rímske právo hovorí: Volenti not fit iniuria - kto chce, tomu sa krivda nedeje. Talianska vláda predsa prevzala prepravu československého ministra, francúzskeho generála a snúbenca markízy Giulianni Benzoni - príbuznej rodu Savojskovcov - teda talianskych kráľov, predtým aj habešských cisárov. Tým prevzali zodpovednosť. Lietadlo padlo zásahom takým alebo onakým, avšak československá vláda to nemohla nechať len tak. Museli hlásiť do Ríma, že sa niečo stalo. Zomrel francúzsky generál, museli to hlásiť do Paríža, a kde sú tie protokoly? V archívoch T. G. Masaryka.

Prečo ich neotvoria, veď od smrti prešlo už 73 rokov (v roku 1992)? Z historikov, či je to Mlynárik, Juríček, Štvrtecký alebo Zuberec, všetci prišli len po 4. máj 1919 po 12. hodinu 5. minútu, dovtedy píšu dosť informovane, ale ďalej nie, prečo?“

Pavol Štefánik mal v roku 1992 už vyše osemdesiat rokov. Onedlho aj zomrel. Jeho otázky ma ako novinára stále trápili. Tak som sa snažil nájsť na ne odpovede sám. Utŕžil som za to množstvo posmechu, i vysloveného nepriateľstva od rozličných osobností, novinárov, politikov. Naozaj nik nechcel pichať do osieho hniezda, hoci každý kultúrny národ na svete sa snaží objasniť pravé príčiny úmrtí svojich velikánov. Robia sa výskumy. Exhumácie. A my máme Štefánikove telo priamo na mohyle na Bradle. A v hrobe je uložené aj jeho srdce. Ako prvá vec by však muselabyť vedecky preukázaná pravosť pozostatkov generála. Veď vieme, ako sa stratili neznámo kam aj ostatky Andreja Hlinku. No a potom by sa pomocou vedeckých metód dalo hádam zistiť, čo je pravdy na rôznych chýroch, že náš generál mohol byť aj na zemi ešte živý, ba vraj mohol byť úkladne zavraždený strelou do srdca. Vraj preto je jeho srdce stále v tumbe na mohyle. Čo nám teda bráni pozrieť sa pravde do očí?

Po stretnutí s Pavlom Štefánikom mi o rok na to osud doprial spoznať očitého svedka Štefánikovej tragédie. V dome opatrovateľskej služby v Považskej Bystrici v roku 1993 žil Jozef Haronik, ročník 1906, z obce Prosné. Keď mal trinásť rokov, pracoval u pastiera dobytka vo Vrakuni pri Bratislave. V deň, keď prichádzal na Slovensko generál M. R. Štefánik, teda 4. mája 1919, sa zhodou osudových okolností stal Jozef Haronik prvým očitým svedkom nešťastia za Ivánkou pri Dunaji, na mieste, kde dnes stojí pamätná mohyla. O tejto udalosti Jozef Haronik spomínal:

„V ten deň som bol pri železničnom moste, čo vedie do Komárna. Zrazu som zbadal lietadlo, ktoré letelo ponad most nad Vrakuňou do Vajnor. Keď už bolo nad Vajnorami, zrazu som si všimol, že lietadlo dymí. Rozbehol som sa za ním. Keď som prišiel k miestu nešťastia, našiel som na ceste ležať nejakého muža v koženej kombinéze. Vtedy som ešte nevedel, že je to Štefánik. Lietadlo horelo asi desať-pätnásť metrov od neho. Ležal na chrbte a bolo jasne vidieť, že dýcha - kombinéza sa pohybovala. Nato sa objavil muž na bicykli, ktorý prišiel smerom od Bratislavy.

Mohol mať asi štyridsať rokov. Hneďza ním prišlo čierne auto, z ktorého vystúpili neznámi civili. Zohli sa nad Štefánikom a rozopli mu kombinézu. Pod ňou mal kožené sako a v ňom zlaté hodinky. Našli uňho aj doklady, podľa ktorých zistili, koľkí boli v lietadle. Preto hneď vydali rozkaz vojakom , ktorí prišli za nimi, aby našli ďalších troch Štefánikových spolucestujúcich. Jeden ležal v priekope pri ceste neďaleko Štefánika. Okolo hlavy mal bielu šatku so stopami krvi. Bolo zjavné, že je mŕtvy. Druhý ležal tiež mŕtvy v žite. Tretieho nemohli nájsť. Jeden čatár odtrhol tyč z lietadla a prehrabával trosky a tak ho našiel. Všetkých troch naložili do vojenského nákladného auta. Pozostatky muža z lietadla zabalili do plachty. Na Štefánika som videl zblízka, keďže som bol iba dva metre od neho. On jediný žil. Keď mu rozopli kombinézu, nikde nebolo vidieť nijaké stopy krvi. Len jeho jediného naložili do čierneho osobného auta. Mňa na mieste vypočuli a odviedli ma z davu ľudí, ktorý sa tam o chvíľu zišiel. Šiel som späť do Vrakune. Druhého svedka, ktorý prišiel za mnou na bicykli, naložili aj s bicyklom do auta a odviezli doBratislavy.“

Z tejto výpovede Jozefa Haronika vyplynuli dôležité otázky, ktoré on ochotne zodpovedal: • Hovorili ste neskôr, už ako dospelý, o tom, čo ste vtedy videli? „Nie. Bál som sa to povedať, pretože všade boli Česi, a tí by ma hádam aj zavreli. V roku 1931 som totiž odišiel spolu so Štefanom Budajom,Paľom Ugrošom a Cupákom do Francúzska za prácou. Keď som sa po piatich rokoch vrátil, vstúpil som do komunistickej strany a aj preto som sa bál, že by ma zavreli.“ • A počas Slovenského štátu? „Opäť som sa bál, z toho istého dôvodu. Za komunistov sa vtedy považovali väčšinou Česi...“ Na záver rozhovoru na otázku, čo by ešte mohol dodať, Jozef Haronik povedal: „Prisahám na to, čo som videl. Vyberte si, či mám pravdu ja, alebo niekto, kto má falošnú pravdu.“

Po zverejnení týchto slov v roku 1993 som sa dočkal slovných útokov dokonca v tlači, že svoje teórie o možnej Štefánikovej vražde staviam na výpovedi pastierika kráv. Nielen ja som však pochyboval o nešťastnej náhode, ktorou sa vysvetľuje Štefánikova tragédia. Mnohí leteckí odborníci mi potvrdili, že výsostné znaky zo zeme nebolo vidieť, ako tvrdila antipropaganda s tvrdením, že si vojaci poplietli výsostné znaky Talianska s maďarskými a preto sa v Bratislave 4. mája 1919 na Štefánikove lietadlo strieľalo. To, či ide o nepriateľské lietadlo, sa zisťovalo podľa jeho tvaru vo vzduchu a Maďari nemali dvojmotorové a dvojtrupové lietadlo, akým bol stroj Caproni, ktorým priletel Štefánik. Vojaci v tom čase vedeli, že je to Caproni a teda, že je to talianske a nie maďarské lietadlo. Dostali však príkaz strieľať.

Dočkal som sa však zadosťučinenia. Matica slovenská totiž v roku 2005 vydala významnú knihu podporujúcu moje tvrdenia. Napísal ju Emil Karol Kautský a volá sa Kauza Štefánik - Legendy, fakty a otázniky okolo vzniku Česko - Slovenskej republiky. Autor je austrálsky Slovák a moje dovtedajšie zistenia publikované na Slovensku nepoznal. A dospel k rovnakým záverom. Pritom mal to šťastie nahliadnuť aj do Masarykových archívov. Bol tam vlastnou rukou Masaryka napísaný dôležitý záznam, o ktorom sa vo verejnosti nevedelo. Našiel ho v Masarykovom archíve v Prahe - Karlíne, v kartóne MA 14-Osoby, fascikel Štefánik, kde sa píše: „Štefánik měl plán, že by po svém návratě z Francie domů se stal vicepresidentem Slovenska.“

Táto informácia od Kautského dopĺňa informáciu generálovho synovca Pavla Štefánika, podľa ktorého, ak by sa M. R. Štefámik postavil na zadné, tak by za ním stálo 800 000 legionárov v Rusku! A to bola významná sila, ak si uvedomíme Kautského informácie z obdobia vzniku ČSR, keď bol aktuálny spor medzi francúzskou a talianskou vojenskou misiou nad ochranou novej československej republiky. Taliansko aj Francúzsko chceli zo vzniku ČSR ťažiť, ako to Kautský dokázal podľa dobových dokumentov a sporili sa o vojenský vplyv. No a Kautský podrobne zdokumentoval aj spor medzi Štefánikom a Benešom tesne pred generálovým návratom na Slovensko.

Štefánik chcel dodržať svoje slovo a trval na vojenskej ochrane Talianska, hoci bol francúzskym generálom a Francúzi si od ČSR veľa sľubovali vďaka tomu, že vznikla s ich pomocou. A tento spor vtedajších európskych veľmocí, v ktorom Beneš s Masarykom podporovali zväčšovanie francúzskeho vplyvu, chcel Štefánik riešiť po svojom. Ako sám Masaryk priznal, chcel sa vyhlásiť za viceprezidenta. Štefánik koketoval aj s monarchiou. Preto vznikla úvaha, či sa nechcel vyhlásiť za prvého slovenského kráľa, keď sa zasnúbil s markízou Benzoni, ktorá pochádzala z rodu savojských - talianskych kráľov. Preto dôvody na odstránenie Štefánika mohli mať aj mocnosti a ich vplyvné tajné služby.

Ďalšou nespornou výhodou Kautského knihy je, že vyvracia blud, ktorý o Štefánikovej smrti vypustil do sveta Jozef Husár vo svojom diele. Kautský vysvetlil tzv. čiernu skrinku, ktorá sa našla v podobe zápisníčka. Doňho účastníci Štefánikovho letu zapisovali svoje vety. Pomocou zápisníka sa dorozumievali, lebo vo vzduchu sa nemohli rozprávať v starom nekabínovom lietadle, kde bola teplota pod bodom mrazu a fičal vietor. Tieto zápisky vznikli v inom čase, než si myslel Husár. Kautský to technicky v knihe zdôvodnil zostavením presnej mapy, kde všade nad Bratislavou lietadlo videli svedkovia z vojenskej vyšetrovacej komisie a v akom čase. V zápisníku je veta: „Mali sme pristáť vo Viedni“.

A spomína sa tam poškodené výškove a smerové kormidlo. Z toho Husár usúdil, že Štefánik letel s poškodeným lietadlom už od Viedne a preto havaroval v Bratislave. Pravdu dokázal Kautský, ktorý zmapoval všetky vyjadrenia známych svedkov z vojenskej vyšetrovacej komisie zriadenej Masarykom pod vedením generála Čečeka a dokázal pomocou mapy, že Štefánikovo lietadlo nepriletelo nad Bratislavu poškodené. Inak by nemohlo lietať hore - dolu nad Bratislavou a snažiť sa vyhnúť paľbe vojakov a nájsť miesto na pristátie. Pritom Čečekova komisia vyšetrovala udalosti priamo po ich vzniku 4. mája v roku 1919, teda vypočúvali a to veľmi prísne vtedajších svedkov. Takže vojenské záznamy musia byť presné. Keby prilietalo lietadlo poškodené, nelietalo by ponad Bratislavou taký dlhý čas, ale šlo by priamo na pristátie bez manévrovania vo vzduchu, lebo by manévrovať vôbec nemohlo.

Ďalej Kautskému potvrdili technici poznajúci lietadlá značky Caproni, že rádiový drôt, ktorý mal kormidlo poškodiť a zablokovať, musel byť z prestrelený, nemohol sa odtrhnúť sám nad Viedňou a poškodiť lietadlo. Keby sa to stalo, muselo by lietadlo okamžite pristáť vo Viedni a do Bratislavy by ani nedoletelo, čo takisto Kautskému potvrdili leteckí odborníci na typ Caproni. Teda veta, že mali pristáťvo Viedni sa viazala na streľbu z rôznych kútov Bratislavy znemožňujúcu pristátie lietadla a nie na poškodené kormidlo, ktoré bolo poškodené následne až nad Bratislavou, lebo inak by Caproni nemohlo toľko manévrovať vo vzduchu, ako priznávali samotní svedkovia Masarykovej vyšetrovacej komisii.

No a nakoniec samotná komisia potvrdila známe vyjadrenia Michala Lechtu z Ivánky pri Dunaji, že na Štefánikove lietadlo sa nad Bratislavou strieľalo zámerne. Masaryk výsledky tejto komisie poznal. Vedel, že je to pravda overená priam o ním menovanou komisiou. A pravda je aj tá, že Vavro Šrobár ako minister pre správu Slovenska vedel, že 4. mája priletí Štefánik a aj napriek tomu odcestoval z Bratislavy a šiel do Skalice sadiť lipu, čo bol riadny nezmysel. Zjavne sa vyhýbal tomu, aby bol v Bratislave v deň, keď mal Štefánik zomrieť. Možno náš prvý slovenský kráľ. V každom prípade obeť.

Pravdu o páde generála Štefánika nemôžu priniesť záhrobné vyjadrenia od ľudí, ktorí neboli vo vtedajšej vojenskej vyšetrovacej komisii. Janin uviedol len svoj osobný názor, pričom ho mohol uviesť z viacerých dôvodov. Mohol tejto predstave vďaka vlastnému pokročilému veku uveriť, ale mohol mať i vlastný zámer, aby história ani v budúcnosti nepotvrdila škaredú teóriu vraždy. Viac svetla do tejto záhady môže priniesť len exhumácia Štefánikových pozostatkov. A o tú by malo ísť rovnako všetkým historikom, ako aj všetkým Slovákom. Kultúrne národy svetavďaka exhumáciám svojich velikánov dopĺňajú biele miesta v ich dejinách. exhumácie robili Francúzi v prípade Napoleóna, ale aj Česi vo viacerých prípadoch ich predkov. Je na čase, aby sme s nimi začali aj my.




--------------------------------------------------------------------------------

Stanislav Háber
http://www.slovenskyrozhlad.sk/images/09-08.pdf

Podstatná vec ktorá nám uškodila že už sme nemali spoločné hokejové a futbalové mužstvo. To bolo najlepšie čo sme mali za ČeskoSlovenska.

[OT]vo futbale by sa s tebou dalo suhlasit, ale v hokeji pravdepodobne nie. od roku 1920 do roku 1992 sme boli ako CSR a CSSR majstrami sveta spolu 6x. od roku 1993 do roku 2008 spolu tiez 6x (cesko 5, slovensko 1)

http://www.webnoviny.sk/mshokej2009/cla ... -2008.html [/OT]

Po 1. svetovej vojne, spojenecké vládne mocnosti bez veľkých problémov určili hranice medzi novoutvoreným ČS, Nemeckom, Rakúskom, Maďarskom a Rumunskom. Len hranice medzi Poľskom a ČSR koncipovali na úrovni veľvyslancov.

Sporom bolo Tešínsko, kde žilo početné poľské obyvateľstvo, a hlavne kde bol karvinský hnedouhoľný revír. O tejto problematike padlo rozhodnutie dňa 28. 7. 1920 veľvyslancami V. Británie, Francúzska, Japonska a Talianska. Okrem uvedených veľvyslancov sa tohto aktu zúčastnili: Eduard Beneš /Čsl/, Wladislav Grabski a Jozef Pilsudski /Poľsko/a markíz George Curzon /v tom čase miestokráľ Indie/. Po ňom je pomenovaná ako "Curzonova línia"/.

V prospech Poľska odstúpili územia severozápadnej časti Spiša a severovýchodnej časti Oravy a nie oblasti TEŠÍNSKA! Slovensko bolo okyptené o 12 oravských a 13 spišských dedín, spolu približne s 25 000 obyvateľmi , t. j. o 584 km2 územia! Zamietli princíp historického a etnického práva. Vymenili Tešínsko za Oravu a Spiš!

Z hľadiska pražskej vlády sa táto výmena slovenských obcí a územia za hnedouhoľný karvinský revír a košicko-bohumínsku dráhu považovala za úspech pre ČSR. Zachovali sa mestá Bohumín, Karviná a ďalšie mestá /pre Česko/.

Márna bola snaha našich krajanov -- amerických Slovákov, ktorí po obdržaní tejto jóbovej zvesti z Paríža o pripojení časti Oravy a Spiša k Poľsku s rozhorčením protestovali u vlád ČS a Poľska. Svoj protest vyjadrili aj mierovej konferencii v Paríži a Lige národov.

Obyvatelia na tomto území patrili k naj uvedomelším národovcom,
Slovákom. Nebola núdza ani o tragédie. Strieľalo sa, kradlo a
rabovalo. Nebolo slovenských kňazov, učiteľov a škôl. Nastala tvrdá asimilácia, ktorá s prestávkami v rokoch 1939-45 trvá dodnes. V priebehu 2. sv. vojny boli tieto územia prinavrátené, a po vojne sme ich opäť stratili.

V konečnom dôsledku však obyvateľstvo odtrhnutých obcí doplatilo nato, že sa spor riešil na úkor o Tešínsky región. Záujem o tento región bol prvoradým úsilím a cieľom českej politickej reprezentácie ČS. Na druhej strane boj o opätovné prinavrátenie slovenských dedín zostal mimo pozornosti československy orientovanej reprezentácie Slovenska.

Poľská nespokojnosť s určením poľsko-slovenskej hranice z roku 1920 bola všeobecne známa. Po celé medzivojnové obdobie poľská strana raz otvorenejšie, inokedy skrytejšou formou prezentovala svoje nároky nielen na Javorinu, ale na celú Oravu, Kysuce a Spiš. Po priznaní autonómie Slovensku v októbri 1939, poľská vláda v ten istý mesiac otvorene vystúpila požiadavkami na severe. Keď tieto požiadavky boli odmietnuté slovenskou vládou, Poľsko sa rozhodlo vyvinúť nátlak cez Prahu.

Keď to inak nešlo, k slovu sa dostali poľské teroristické skupiny tzv. "strzelców" zo základne v Ľvove. Odtiaľ operovali v skupinách 100-150 mužov a prepadávali finančné a četnícke strážnice na Slovensku. Zabili 4 fin. úradníkov, 20 príslušníkov Stráže obrany štátu SR odvliekli. Pod týmto nátlakom začala pracovať delimitačná komisia so záverom dňa 1.12.1938 o odstúpení ďalšieho slovenského územia Poľsku . A to 226 km2 so 4280
obyvateľmi. Najbolestnejšie však prežívalo situáciu miestne
obyvateľstvo, pretože odstúpené územia ani v jednom prípade poľskému štátu nikdy nepatrili. Mali silné slovenské povedomie a zúfalo sa bránilo odlúčeniu.

Už v čase vyhlásenia samostatného Slovenského štátu l4.3.1938 sa opäť prejavila krátkozrakosť vtedajšej poľskej politiky. József Beck, minister zahraničných vecí oznámil všetkým veľvyslanectvám Poľskej rep., že rešpektuje síce rozhodnutie o samostatnosti Slovenska, ale súčasne podporuje maďarské akcie na Podkarpadskej Rusi. Jej obsadenie Maďarskom a stretnutie ich vojsk na novej spoločnej poľsko-maďarskej
hranici bolo okázalým prejavom vzájomného priateľstva, ale zároveň opäť aktualizovalo starý sen politikov z Budapešti a Varšavy o obnovení spoločnej hranice na Slovensku v rámci maďarského tzv. "veľkého riešenia" slovenskej otázky -- obsadenie východného Slovenska až po V. Tatry .

Politická aktivita Poľska a Maďarska bola na veľmi vysokej úrovni. Telegramy medzi V a BP len tak lietali. Veľvyslanec Maďarska vo Varšave, Hory poslal 20.3. 1939 telegram Csákymu, ministrovi zahraničia Maďarska s otázkou pre Pešť, ako Maďari posudzujú tzv. samostatnosť Slovenska. Poliaci napospol dúfajú, že spoločnú hranicu sa podarí vysunúť na západ. Spätný telegram na druhý deň znel takto: Prosím, dôverne oznámte Beckovi, že sa pousilujeme vysunúť rusínsko-maďarskú hranicu. Do dvoch dní sa honvédstvo pohne a zastaví sa podľa situácie. Táto informácia bola vo Varšave priaznivo prijatá s
odpoveďou, že záujmom Varšavy je, aby celé Slovensko bolo pripojené k Maďarsku.

Posun názorov v prospech zachovania Slovenského štátu a neskôr aj využitia jeho územia ako nástupného priestoru agresie voči Poľsku sa začal v podstate až 2. polovici apríla 1939. Hitler vo svojom prejave posledný krát ponúkol Poľsku delenie Slovenska. To už ale začali Nemci intenzívne uvažovať o formách zabezpečenia územia Slovenska ako operačného priestoru a podnikať prvé kroky v tomto smere.

Nemci oznámili slovenskej vláde 24.8.1939 svoj zámer začať operáciu voči Poľsku. Ale zároveň žiadali pod zámienkou poľského vpádu na Slovensko podriadenie Slovenskej armády /SLA/ nemeckému veleniu a poskytnúť letisko v Spišskej Novej Vsi.

Ríšské ministerstvo zahraničia zároveň požadovalo od slovenskej vlády lojálnu spoluprácu. Zato je vraj ochotné garantovať hranice Slovenska a vrátiť slovenské územia odstúpené Poľsku. Tento prípis okrem iného obsahoval ubezpečenie, že SLA nebude použitá mimo územia Slovenska. 27.8.1939 veliteľ nemeckej 14. armády v liste ministrovi národnej obrany Slovenska, Čatlošovi oznámil, že preberá velenie nad SLA, od ktorej Führer očakáva, že ... s radosťou a so všetkou silou sa zasadí o to, aby žiadna čiastka slovenskej pôdy nebola, čo i len prechodne, stratená v prospech Poľska.

V konečnom dôsledku prekročenie hraníc 1. pešou divíziou SLA 1.9.1939 si Nemci museli doslova vojensky vynútiť, porušiac tak všetky predošlé dohody, zatiahli Slovensko priamo do konfliktu. Takto vyzerala teda "slovenská účasť" na začatí druhej svetovej vojny a delení "Poľského štátu".

Z uvedeného jasne vyplýva, že Slovensko z "poľskej koristi" dostalo späť iba vlastné časti územia, ktoré bolo nútené odstúpiť Poľsku v rokoch 1920, 1924 a 1938.

Ako to už býva, opäť sme na všetko doplatili my. Po vzniku Slovenskej republiky roku 1993 sme ostali bez území odstúpených v r. 1920 a 24, no uhlie, železnice mestá -- teda Tešínsko, ktoré získali Česi za časť Oravy a Spiša, ostali v Česku.





--------------------------------------------------------------------------------

František Ďalog

//autoeditácia príspevku ( 10 May 2009, 14:10 )

Komentár: Čo neviete o MRŠ?


05.05.2009 20:58 - BRATISLAVA
Milan Rastislav Štefánik je národná modla, ktorú všetci uznávajú, ale málokto ju naozaj pozná. Pritom Štefánik ako človek z mäsa a kostí bol oveľa zaujímavejšou postavou ako vypreparovaný bôžik, ktorého nám predkladajú nehodní politici a nacionalistická svoloč. Vedeli ste o ňom napríklad, že...
...že Štefánik bol autorom prvého československého aktu

Krátky život generála, cestovateľa, vedca a štátnika bol taký bohatý, že stále sa na ňom dá objavovať niečo nové. Štefánik mal dušu básnika a romantika. Je autorom fotografie nahej Tahiťanky z roku 1910. Na ostrove vtedy ako astronóm pozoroval Halleyovu kométu. No svoj objektív zrejme zameral aj iným smerom. Avšak mladá žena podľa historikov zrejme nebola Štefánikovou milenkou, lebo jeho srdce patrilo talianskej grófke Giuliane Benzoni.

...že Štefánik chcel v Tichom oceáne založiť slovenskú kolóniu

V roku 1910, keď bol na Tahiti, pohrával sa Štefánik s myšlienkou osídliť ostrov Tupai Slovákmi, odchádzajúcimi za lepším životom do Ameriky a založiť v Tichom oceáne kolóniu Nové Slovensko. Celé podujatie malo byť spojené s podnikateľským plánom ako pozdvihnúť ostrovy za pomoci slovenskej pracovnej sily. Hoci sa nápad nezrealizoval, za 1. ČSR naozaj vznikla súkromná spoločnosť, v rámci ktorej sa niekoľko československých rodín presídlilo do údolia Papenoo na Tahiti a neskôr si ďalší projekt dal za úlohu kolonizovať jedno údolie na súostroví Markézy. Dodnes sa mu hovorí Valle de Tchéco a Česká televízia nedávno o ňom uviedla dokument. Viac o tejto téme na tomto mieste.

...že po jednej z frajeriek Štefánika je pomenovaná budova EP

Hlavné sídlo Európskeho parlamentu, konkrétne to v Štrasburgu, je pomenované po francúzskej političke a aktivistke, Louis Weiss (1893-1983). Išlo o zaujímavú ženu. Mala židovsko-protestantský pôvod a cez 1. svetovú vojnu aktívne bojovala za československú vec vo Francúzsku. V medzivojnovom období našu krajinu často navštevovala a poznala sa aj s Benešom a Masarykom. V rokoch 1939-1945 pôsobila vo francúzskom odboji. K jej agende patril boj za volebné právo žien, slobodu stredoeurópskych národov a propagovala myšlienku zjednotenej Európy skôr ako táto prišla do módy. Kariéru zakončila ako poslankyňa Európskeho parlamentu za konzervatívnu Európsku ľudovú stranu.

Štefánik sa s vtedy mladou novinárkou zoznámil v roku 1915. Okamžite ju svojím vášnivým zápalom pre vec našej samostatnosti očaril. V listoch mu vyznávala svoju lásku a ako silná nezávislá žena mu dokonca navrhla sobáš. Lenže Štefánik bol už vtedy rozhodnutý pre Benzoni. Bývalý minister školstva a biológ Ladislav Kováč v najnovšom čísle časopisu .týždeň tento vzťah obsiahlo rozoberá.

...že J. G. Tajovský sa vysmial Štefánikovým básňam

Je to tak. Keď boli obaja v Prahe členmi študentského spolku Detvan, mladý Jozef Gregor Tajovský vyhlásil, že v Štefánikovi nevidí ani štipku básnického talentu. Budúci doyen slovenského literárneho realizmu vyčítal budúcemu štátnikovi prílišný romantizmus. Štefánika sa to veľmi dotklo, lebo vtedy mal každý mladý človek ambíciu písať básne. Nuž, ale história mala pre neho iné poslanie ako byť poetom.

...že najväčší hrdina Slovákov bol rapavý a nízky

Z jeho sôch a obrázkov to nie je poznať, ale Štefánik ako päťročný prekonal kiahne, ktoré mu pleť na tvári zjazvili nepríjemnými stopami. Ako dieťa bol fyzicky slabý a všetky svedectvá sa zhodujú, že ako muž bol nevzhľadný. Ženy i mužov si však získaval elektrizujúcou charizmou a silou ducha. Je spomínanie Štefánikových telesných nedostatkov prznením národnej ikony? Nie! Skôr poukázaním, že bol človekom z mäsa a kostí a taktiež povzbudením pre iných nevzhľadných mužov, že ženy možno očariť, ak má chlap vyžarovanie. Je ľahké byť dominantným s vysokou postavou. Ťažšie je byť dominantným s nízkou postavou.

...že legionári na Sibíri sa mu skoro vzbúrili

Je to zaujímavé, ale počas pobytu s légiami v Rusku musel Štefánik takmer čeliť vzbure vojakov slovenskej národnosti. Dôvodom bolo jeho dôrazné trvanie na češtine ako na jedinom veliacom jazyku v československej armáde. Súčasní Hejslováci si to nechcú priznať, ale Štefánik bol v podstate čechoslovakistom. Prekážal mu tiež názov Národná rada československá. On bol za „Národnú radu českých krajín“.

...že monarchii dával prednosť pred republikou

Štefánik žil pred 1. svetovou vojnou vo Francúzsku a videl neporiadok, nestabilitu a škandály III. republiky. Dával prednosť monarchii a aj keď vyšiel z jednoduchých pomerov, chápal dôležitosť elít pre spoločnosť. Štefánik sa domnieval, že keby bola československá štátnosť obnovená ako pokračovanie českého kráľovstva, monarchia mohla dať heterogénnej krajine jednotiaci prvok, ktorý republika nemohla ponúknuť.

... že Štefánik bol dôsledný antikomunista

Po boľševickom prevrate v Rusku presviedčal mocnosti Dohody, aby uskutočnili ozbrojenú intervenciu, ktorej nástrojom mali byť aj československé légie. Červené nebezpečenstvo si totiž dobre uvedomoval a legionári na Sibíri pod jeho vedením odpovedali na útoky boľševikov nemilosrdne a so zbraňou v ruke. Je škoda, že sa o našich legionároch v Rusku netočia filmy. Ich návrat domov bol plný skvelých dobrodružstiev, z ktorých mnohé majú dramatický potenciál. Komunistickí historici sa neskôr kvôli tomuto jeho postoju snažili Štefánika vymazať z národnej pamäte a za socializmu sa jeho historické zásluhy popierali.

Štefánik po skúsenosti z Ruska povedal: „Boľševizmus je negáciou demokratizmu…. Boľševizmus je prejavom chorobným, apokalyptickým chaosom, v ktorom sa prejavujú hrubé, najnižšie pudy. Hovorím vám to z hĺbky duše: boj proti boľševizmu vo všetkých jeho prejavoch musí prevládať v našej morálke.“

O tomto treba hovoriť, lebo odhaľovanie jeho sochy pred budovou SND bolo veľmi neúprimné. Bolo zvláštne vidieť predsedu vlády, kedysi nádejný káder komunistickej strany, ako oslavuje Štefánika. Nejednému vlastencovi sa musel zdvíhať žalúdok z toho, že si našu najväčšiu osobnosť snažia sprivatizovať tí, čo kedysi popierali jeho zásluhy. Pritom vládnuca postkomunistická garnitúra nevedela ani len zabezpečiť dôstojné odhalenie sochy.

Zdroj : Lukáš Krivošík, Foto: TASR

Ďalší bludársky článok hlavne čo sa týka čechoslovakizmu Štefánika.

Pár samotných Štefánikových výrokov usvedčuje Krivošíka z ďalšieho oblbovania. Všimnite si ako sa tento autor vo všetkom vyzná ale nikde neudáva zdroje. Tiež si všimnite ako si češi z kolónie pod názvom Nové Slovensko vytvorili Česko

Tu sú spomínané výroky Štefánika nieto v ncih ani kúsok Čechoslovakizmu.


"Zvíťazíme, ak budeme my Česi a Slováci, vždycky po boku. Keď sa podarí niekomu nás rozdvojiť, potom bude s nami zle. V jednote je sila. Prvou zásadou nášho boja je jednota a svornosť. To si, bratia, pamätajme."

"Som Slovák telom i dušou – neznám lásky polovičatej."

"Pomôžte mi oslobodiť moju vlasť."

"Chcel by som účinkovať v svojom národe, ktorý som nikdy neprestal milovať. "

"Konám horlivo svoju povinnosť na fronte, aby som robil česť slovenskému národu a dokázal úprimnú lásku k Francúzsku. "

ot: myslite si, ze niekomu sa to chce vobec citat? co tak pridat link s popisom o com to je? mne osobne sa to nechce ani scrollovat

Key5ers0ze napísal:ot: myslite si, ze niekomu sa to chce vobec citat? co tak pridat link s popisom o com to je? mne osobne sa to nechce ani scrollovat

Ani sa potom neradno čudovať, že exitujú ľudia tvojho kalibru:D

Podľa mňa je zbytočné niekoho učiť čítať, keď v živote túto danosť využíva len minimálne

Koľko peňazí v štátnom rozpočte by sa ušetrilo keby ľudí čítať a písať nenútili v školách
Veď dôkazov že neshcopnosť čitať a písať nijako neovplyvňuje slovenskú spoločnost je na fórach dosť

//autoeditácia príspevku ( 29 Jul 2009, 20:33 )
ČERNÁ KNIHA MINULOSTI
Václav Bureš, Zbyněk Ludvík

Knížka podchycuje historii z podání svědků, na což česká veřejnost není zvyklá. Po větším využití této metody naléhavě volá i britský historik Zbyněk Zeman (viz rozhovor s ním v tomto čísle CS-magazínu), který dodává: „S plynoucím časem se však její možnosti“(orální historie) „zmenšují a navíc u nás“ (rozuměj v ČR) „převládá pozitivistická tradice, jež velí odvozovat pozadí událostí s nashromážděných dokumentů. Od vynálezu telefonu a dalších komunikačních technik však písemné dokumenty přestaly hrát rozhodující roli.“
Kniha nepochází z per profesionálních historiků. Ústní sdělení nelze ignorovat a pokládat za výmysly respondentů, obzvláště vypovídá-li několik svědků totéž, nebo doplňují-li se jejich výpovědi. Navíc řadu svědectví v knížce uvedených potvrzuje i existence písemných dokumentů v dobovém tisku. Úkolu pana Ludvíka a Bureše se vlastně měli zhostit historici profesionální, ale ti, alespoň v českých poměrech, jsou až na výjimky poplatní tomu, kdo vládne (viz již výše zmíněný rozhovor). Cílem zveřejnění ukázky z knihy není vyvolat diskusi. Pokud by přece jen někdo cítil potřebu se ke knížce vyjadřovat, nechť si laskavě uvědomí, že zjištění pravdy při soudních procesech spočívá i na výpovědích svědků, na ústní historii.


Milan Rastislav Štefánik

MUDr. Rudolf Maxa odsouzen na 16 let jako retribuční, stomatolog z Paříže, přítel majora Štefla, francouzského důstojníka a zakladatele roty Nazdar, vyprávěl v Kartouzích:
Nepohodlný byl generál dr. Štefánik hlavně proto, že před odletem na ruskou frontu k našim legionářům požadoval na schůzi svolané majorem Šteflem do Švýcarska, za přítomnosti dalších představitelů našeho osvobození od pana dr. Beneše vysvětlení, kam přišla většina sbírky amerických Čechů a Slováků ve prospěch financování zahraničního odboje. TGM svěřil ten obnos proti podpisu do rukou pana Beneše. Když tento ale nebyl ochoten podat vysvětlení, generál dr. Štefánik zbledl rozčilením a naléhal, kam ty peníze přišly a k čemu byly použity. Pan Beneš zrudl v obličeji a všelijak se vykrucoval. Jen major Štefl zachoval klid a hladil si svůj černý vous. Vytáhl z aktovky deník "Petit Parisien" a přečetl článek, že dr. Beneš, zvaný "roi de roulette" (král rulety), prohrál v Monte Carlu nesmírné sumy peněz.
Článek byl zakončen otázkou, odkud ty peníze měl. "To je provokace"zařval pan Beneš, "někdo mne chce kompromitovat manipulovanou lží". Generál Štefánik, který se mezitím uklidnil řekl: "Jsme v cizí zemi, zde se hádat nebudeme. Vyjasníme si to před národním soudem za přítomnosti prezidenta Masaryka, jak a kdo pro naši zemi pracoval a s těmi dary na osvobození hospodařil." Schůze se rozešla rozmrzele.
Major Štefl při loučení s ostatními prohlásil: "Přátelé, to jsou zatím jen začátky. Mnoho si od toho neslibuji. Defraudace je kriminalita. Dr. Beneš od této chvíle nebude spát a jen kout pikle, jak se zbavit soudního přelíčení."
Převážnou část sbírky amerických krajanů získal pro první odboj předseda
Čechoameričanů dr. Karel Pergler, organizátor a vůdce tohoto odboje. Hned po převratu v roce 1918 byl uklizen jako velvyslanec do USA a později do Japonska. Doma byl zvolen poslancem. V roce 1932 předložil otázku osudu amerických peněz veřejně, že je snad konečně čas, aby to TGM, který je předal dr. Benešovi, konečně vyúčtoval.
Během 48 hodin bylo "zjištěno", že je americkým občanem a na nátlak vedení státu musel republiku opustit. že není Čechem, ač se narodil v Čechách. Přesto že po řadu let byl v zastupitelských službách našeho státu a jako takový ho reprezentoval a byl 2x zvolen poslancem. Typická ukázka tehdejšího hradního teroru, řízeného Benešem.
Kdyby se bylo bývalo ono vyšetřování uskutečnilo, alespoň část pravdy o Benešovi by se bývala dostala už tehdy na veřejnost. A mohlo být zabráněno uskutečnění jeho dalších ničemností na pokračování, včetně zaprodání naší země do bolševické sféry. Aby zlí lidé zvítězili, stačí, když dobří mlčí.
Po návratu generála Štefánika od legií v Rusku v roce 1918, kde už byl jako ministr války nového státu, psal pan Frič, jeden z účastníků tehdejšího setkání majoru Šteflovi - v té době již konzulovi našeho státu v Paříži, že pozoruje intriky proti generálu Štefánikovi a snižování jeho věhlasu mezi politiky, že pan Beneš jediný se staví vedleTGM, že má pocit, že ho hryže výhružka Národním soudem po návratuŠtefánika do vlasti. A navíc, že se mu dostaly do rukou nějaké dokumenty, dokládající přípravu atentátu na generála Štefánika při jeho návratu vlakem.
To bylo sděleno i generálu Štefánikovi a ten byl rád, že se někdo o jeho bezpečí stará. Při návratu z Itálie do vlasti použil tedy pro něj již připravené italské letadlo Caproni. Netušil, že letí v letadle smrti. Přesto, že kdekdo v Bratislavě znal poměrně přesnou dobu příletu generála Štefánika, vojenské jednotce bylo tvrzeno, že se čeká maďarské výzvědné letadlo, které musí být sestřeleno. Vojáci poznali sice ne maďarskou, ale italskou značku na křídlech celkem zavčas, ale ... ! Proto byli postupně podle stupně upovídanosti likvidováni.
Okolnosti, za jakých došlo k vajnorské katastrofě byly na Slovensku veřejným tajemstvím. Jeden z prvních žalobců byl Milanův bratr Igor Štefánik, evangelický kněz z Palanky v Jugoslavii. V dopise, zveřejněném v Národních novinách v Martině, napsal: "Generálovu smrt nezapříčinila náhoda, to byla úkladná vražda! Na to poukazují mnohé stopy, které čekají na vyšetření". Bratr Igor učinil veřejné prohlášení proto, že doufal, že na základě toho dojde k soudní žalobě a řádným vyšetřováním budou praví viníci v pozadí usvědčeni. Nedošlo! Místo toho bylo sestaveno několik komisí postupně za sebou, do kterých ovšem členy jmenoval Hrad a všechny končily závěrem: Nešťastná náhoda. Veřejné mínění označovalo právě Beneše za hlavního viníka vajnorského neštěstí. Ještě jednou pak bratr Igor veřejně protestoval při odhalování mohyly na Bradle projevem, ve kterém také upozornil na nepřítomnost Beneše.
V roce 1919 začal neveřejný proces s vojáky, kteří o střelbě vypravovali: Při přeletu letadla nad dělostřeleckými kasárnami ve výši asi 100 m vypálili na rozkaz salvu z pušek a potom stříleli jednotlivě. Pravděpodobně letadlo zasáhli, protože počalo hořet. "Dostali jsme rozkaz", vypovídali, "že přiletí nepřátelské letadlo a že ho musíme sestřelit". Nebylo to poprvé, co vojáci takto hovořili. Soudní projednávání bylo však náhle přerušeno, svědkové byli policií zastrašeni a celá záležitost se dočasně ututlala. Žár oprávněného podezření však pod povrchem doutnal dál a trvale zatěžoval bratrské vztahy mezi Slováky a Čechy.
Po sestřelu italského letadla Caproni č. 11 495 s generálem Štefánikem, po výsleších v květnu 1919 začali za záhadných okolností umírat vojáci, kteří přiznali, že se zúčastnili střelby. To se dozvěděli Jiří Forman z Plzně a Oldřich Fořt z Litomyšle, oba v tu dobu pracující v Praze. Když vypozorovali, že i oni jsou sledováni, že po nich jdou, uprchli jedné noci do Paříže. Tam se živili až do roku 1938 malováním pokojů. Teprve po odletu pana Beneše z Prahy do Londýna, se odvážili vrátit domů. Zde zjistili, že až na další dva, jsou už jen poslední čtyři dosud žijící z jednotky, nasazené tehdy k sestřelení letadla s dr. Štefánikem. Při pátrání po těch bývalých známých zjistili, že na příklad jeden z nich, Bohumil Raiman, umřel už 1930 v Proseči za nevysvětlených okolností.
Ale hned v květnu 1945 po návratu pana Beneše do vlasti, byli tito poslední čtyři pozatýkáni a se svými vědomostmi jako retribuční izolováni za zdmi věznic. Ale nemluvili, věděli už, co by následovalo. Jiří Forman z Plzně 16 let, Oldřich Fořt z Litomyšle 16 let, starý lesní inženýr - Slovák 20 let, Karol Murgaš - Slovák 20 let.
Oproti názorům Masaryka a Beneše prosazujících neutralitu, která byla vlastně přímou pomocí počínajícímu bolševismu, měl generál Štefánik v roce 1918 na Sibiři k legionářům projev, který ho kvalifikuje i jako prozíravého státníka. Mimo jiné řekl:

Boľševizmus je popieranie demokratizmu
Boľševizmus kričí a reve; demokracia myslí, poučuje a presvedčuje
Boľševizmus sťahuje bližnému s tela kožuch; demokracia šije
plášť pre všetkých, i pre chudobných
Boľševizmus poburuje najnižšie pudy; demokracia apeluje na česť a
svedomie
Boľševizmus dáva ľudu pálenku a dýku; demokracia kladivo a pluh
Boľševizmus hádže protivníka do mora, vyťahuje ho zo žalára a
ubíja ho; demokracia lieči, prípadne trestá a napravuje
Boľševizmus kupuje duše za výhody a tvorí strany banditov a sektárov;
demokracia zaručuje účasť všetkých na výhodách a právach
Boľševizmus je rozklad, bieda a hlad. Demokracia tvorí, je základom
normálneho života a blahobytu
Boľševizmus je oslňujúcí záblesk traskaviny; demokracia žiarivý
maják spásy
Boľševizmus je nepriatežom ľudstva a musí sa proti nemu bojovať

Beneš o demokracii jen žvanil - dr. Štefánik ji chtěl praktikovat! Vývoj vedoucí k našim národním katastrofám dal dr. Štefánikovi za pravdu.
Není vyloučeno, že po vydání této knihy se někteří historikové ozvou, že se vměšuji do jejich resortu. Při zkouškách to prý museli odříkávat jinak a proto nesouhlasí se zde zveřejněnými výpověďmi vězněných prominentů, se svědky tehdejších událostí, oddělených potom od světa mřížemi a tlustými zdmi věznic. Všichni ti nevěřící to přece mohli slyšet na vlastní uši. Stačilo hodit partajní legitimaci pod nohy anebo na Václaváku zavolat hlasitě "pryč s komunismem". Dnes z nich mohli být také svědci století a ne jenom historikové.
Historie se velmi často píše cenzurováním událostí, opakováním lží nebo mlčením o nepohodlné pravdě. Například, jak na letišti Vajnory u Bratislavy shromážděný lid střelbu slyšel a vzápětí viděl Štefánikovo padající letadlo během přistávání z výšky už jen asi 100 m .Tak to také ve zprávách přinesla většina novin. Pak bylo "doporučeno" mlčení, trvající dodnes.
Ještě dnes, historik zatížený bývalou hradní poddaností nebo národně-socialistickou legitimací, když už střelbu a zřícení nemůže popřít, pokouší se zločin "vysvětlit" třeba "závanem větru". Nebo náhlou nevolností generála Štefánika, který ze vzrušení z návratu do vlasti údajně mohl omdlít, padl na řídící páku a tím strhl letadlo do propasti. Dokonce úmyslnou sebevraždou Štefánika ze zoufalství z časté nemoci a že mu prý bylo lhostejno, že zaviní smrt ještě dalším třem členům posádky. Nebo připouští, že ta střelba, kterou slyšelo na tisíce shromážděných občanů, sice byla, ale prý někde v dáli na maďarském území. A dalšími podobně trapnými blekotinami se vrtichvosti snaží zdůraznit nevinnost Beneše, zodpovědného za tento zločin. Také krysy, zahnané do rohu, při hledání možnosti úniku, se vztekle brání vyskakováním, kousáním a drápáním. S jejich "pravdou" zakrývanou zdánlivou seriózností intelektuálů a pánů profesorů je to jako se šídlem v pytli.
Masaryka a Beneše jako politiky udělal Štefánik. Až do setkání s ním byli jen součástí hejna, jež obletovalo dohodové štáby. Když ve Francii byla dne 21. srpna 1914 založena rota Nazdar a o den dříve v Kyjevě ustavena Česká družina v ruské armádě - v tu dobu byl Masaryk ještě poslancem ve Vídni a Beneš soukromým docentem v Praze. V listopadu 1914 byly už obě jednotky na frontě a Masaryk pořád ještě ve Vídni.
Byl to Štefánik, který po jejich příchodu na Západ oba dva uváděl k představení tehdejším vlivným. Všechna memoranda před tím, která Masaryk psal čelným osobám dohodových států, zůstávala nezodpovězena. Jméno jim udělaly teprve legie a dr. Štefánik, Slovák, francouzský občan a generál, zakladatel našich italských legií, snoubenec italské princezny a tak dále ...
Jaroslav Joachymstál, číšník z Paříže v restaurantu "Grand empereur" od roku 1921, kam odešel, poněvadž v Praze nemohl nalézt práci byl osobní přítel Jana Masaryka už od roku 1925. Od roku 1938 po návratu hoteliér v Praze. Tam ho navštívil hned první večer po příletu domů v květnu 1945 Jan Masaryk a dlouho pobyl. Taxi, kterým přijel, čekalo venku dvě hodiny. Byl značně rozrušen a říkal, že ví, že si přijel domů pro smrt, že bude možná zapíchnut jako dr. Myslivec v roce 1925. Byl zřejmě sledován, hned druhý den na to byl Joachymstál zatčen. Během výslechu mu byly vyraženy všechny zuby. Chtěli vědět, co všechno mu Jan Masaryk svěřil, i o Zorinovi, když tento byl v Paříži. Sveřepě mlčel a raději si nechal vyrážet zuby. Věděl, že by si podepsal sdílností nad sebou rozsudek smrti. Ve věku 57 let dostal 20 roků jako retribuční. Záminka: za manželku měl Francouzku, dceru jednoho z vedoucích ultrapravicové francouzské organizace Ohnivých křížů. V jeho restauraci se scházeli pražští vlajkaři. On samozřejmě také nebyl rudý.
Seznámil jsem se s ním v říjnu 1950, když jsem byl převezen z Kartouz na komando Práchovice. Byl unikátem mezi námi, poněvadž jako číšník v pařížském restaurantu "U velkého císaře" se znal od roku 1925 s Janem Masarykem a až ten ho tam do roku 1938 často navštěvoval. Byl to přátelský poměr. Jan se k němu jezdil svěřovat se vším, co měl na srdci. Přilnul k němu jako k prostému člověku, poněvadž neměl rád "ty nahoře", pro jejich trvalé intriky a faleš, jak mohl při své politické činnosti pozorovat.
Když byl Jan Masaryk vyslancem v Londýně a zavítal jednou do Paříže, zašel i do toho zmíněného restaurantu, neboť v "Petit Parisien" četl v inzerátě, že tam je i česká obsluha. Číšník Joachymstál ho hned poznal, viděl ho často v žurnálech v kinu a jeho fotografie v novinách. Přivítal tedy hosta česky a Jan byl tím polichocen. Jan řekl, že je rád, že ho poznává, že mimo samých diplomatů zná alespoň nyní nějakého "normálního Čecha". Od té doby jezdil k němu často pohovořit si s ním o svých problémech. Jardu už hned zpočátku zarazilo, že Beneše nenazýval jinak, než "ten kožlanský podrazák".
"Starý pán" TGM si k sobě volal občas do Prahy svého syna, aby si mu mohl postěžovat na problémy, které má. Jednou mu říkal, že mu Beneš komplikuje život. Nejvíce že podtrhl jeho autoritu, když znemožnil dodávku zbraní a munice Polákům, bránících se vpádu Rudé armády na jejich polské území. Prý v zájmu "neutrality". Stěžoval si Janovi, že často jedná za jeho zády. Byla by to prý kniha, co mu Jan vyprávěl. Jarda Joachymstál nedal na něho slovem dopustit. Pro něho byl Jan Masaryk lidový člověk, dobrý a přímý, kavalír a skutečný demokrat. Několikráte během návštěvy u něj v Praze po válce Jan opakoval,že ví, že ho zamordujou, jako dr. Myslivce, že ten kožlanský skřet (Beneš) peče se Sověty a on toho moc ví. Nemýlil se.
Jednou se Joachymstál zeptal Jana, proč se neožení. Ten prostě odpověděl "Na co?Mě stejně jednou odprásknou jako dr. Rašína. Je třeba, aby po mně děti brečely a po ženě aby někdo plival? Mě starej pán stále nutí do politiky a já o to nestojím, prát se s ním nemohu".
V létě 1926 se Jan zastavil "na kus řeči při šampusu" a při tom ostře odsuzoval odstranění generála Gajdy z armády. Říkal, že nemůže pochopit co ten Kožlanskej proti Gajdovi má, má fůru metálů, které jistě nedostal zadarmo, asi mu to závidí. Bylo to rok po jejich seznámení a Jarda nevycházel z úžasu nad jeho názory. Také vypravoval, že jeho odvolání z USA mělo svůj důvod. že tam za ním přišla delegace Čechů a Slováků a chtěla objasnit, kam přišlo více jak 6 milionů dolarů, sebraných v USA na odboj proti Rakousku. Kam to TGM po převzetí dal a k čemu užil. Dlouho žádná odpověď. Poněvadž delegace přišla ještě několikrát pro odpověď, začal i Jan naléhat. "Starý pán" je předal proti podpisu panu Benešovi v Paříži - bylo mu řečeno. Po této zprávě Jan byl okamžitě z USA odvolán a Benešem mu bylo svěřeno zastoupení v Londýně.
V roce 1925 zajel Jan do Paříže, aby se sešel s majorem Šteflem, zakladatelem francouzské legie. A u něho se dozvěděl o Benešem prohraných penězích v Monte Carlu s pokračováním historie v sestřelení generála dr. Štefánika. Jardovi jednou řekl: "Kdybych s těma lumpama kolem starého pána mluvil tak jako s tebou, dávno bych už byl pod kopretinami a housata by mně sr... na hrob". Takový byl on. Co na srdci, to na jazyku.
Měl tedy "štěstí", stejně jako cestovatel A. V. Frič, který byl v roce 1918 svědkem nenávistného střetu mezi generálem Štefánikem a panem Benešem na setkání ve Švýcarsku. Až po odletu dr. Beneše do Anglie mohl v roce 1938 vydat o tom bez nebezpečí svědectví v brožurce "Zločinec č. 1". Také jeho "štěstí" spočívalo v tom, že zemřel už v roce 1942 na otravu krve a tak se Benešovy zcela jisté msty pomocí retribuce nedožil.


Zavraždění Antonína Švehly

Mezitím, co Švehlův bývalý ministr Beran pletl koše a generál Syrový krmil vepře a pikýroval zeleninu ve sklenících ústavní zahrady, přivezli do Kartouz syna bývalého ministerského předsedy z I. republiky, mladého Švehlu. Tmavovlasý, sympatický junák. Nebyl tam dlouho a pak ho odvezli s jinými na Mírov. V době, co byl mezi námi nám tvrdil, že je přesvědčen a jeho matka také, že jeho otec byl otráven něčím vhozeným do jeho vína.
Začátkem prosince 1933 přijela za otcem návštěva z Benešova liberálně levého křídla agrární strany: Vašek Udržal z Rovně, Stržil od Mýta a Svoboda z Popovic od Jičína, všichni tři zbytkoví statkáři. Za jednu a třičtvrtě hodiny pak po jejich odchodu se Švehla svalil na zem, chroptěl, měl pěnu u úst a v krátkosti byl mrtev. Následoval rychlý státní pohřeb bez pitvy, pár pochvalných článků a ticho po pěšině.
Ostrá cenzura novin, aby se nikdo nedozvěděl o nenormálnosti smrti a rychlého pohřbu. Teprve po odletu pana Beneše do Londýna mohli Švehlovi žádat o exhumaci a chemický rozbor. Po zveřejnění data pitvy, pro lékařské zjištění příčiny smrti se bývalý ministr obrany František Udržal den nato ráno v 6 hodin otrávil a hodinu nato jeho bratr Vašek v Rovni.
Ministerský předseda Švehla jeden z pěti mužů 28. října 1918 byl ministru obrany Udržalovi a Benešovi nepohodlný, stál v cestě, aby se agrární strana posunula více doleva, byla povolnější pro liberální politiku. Tak se za Beneše likvidovali nepohodlní. Degradací (generál Gajda), sestřelením letadla (generál Štefánik) a jedem!
Starý pan prezident Masaryk řekl v roce 1934 synovi Janovi "že se o tom leccos mluví". A na otázku, zda je Beneš opravdu tak schopný člověk, TGM měl odvětit: "Ten je schopný všeho". To vyprávěl v Kartouzích sekretář Jana Masaryka dr. Antonín Sum, odsouzený po roce 1948 na 22 let. A tvrdil, že mu to říkal Jan v Londýně.
Mladý Toník Švehla se z Mírova vrátil do Kartouz těžce nemocen. Zemřel po propuštění na následky věznění.



Štika v rybníce zakalené minulosti.

Tak nazval Stanislav Berton-Brzobohatý, spolupracovník generála Prchaly z doby
jeho pobytu v Londýně, v australském exulantském časopise Spectrum Černou knihu minulosti muklů jáchymovských koncentračních táborů Ludvíka, Bureše a dalších. Jde o svědectví o zločinech proti lidskosti na našem území a o zvěrstvech páchaných u nás již od roku 1945 a po roce 1948 ve věznicích a koncentračních táborech. Autoři se řídí zásadou, že je nutné odmítat každé násilí, nejen na druhých. Čtení ne pro slabé nervy.
Dle vyprávění prominentů v věznicích (generála Syrového, MUDr. Maxy, dr. Suma - tajemníka Jana Masaryka a jiných) zveřejňuje se i zákulisí Benešovy prokomunistické politiky již od roku 1918 začínající telegramem legionářům, zakazujícím jim bojovat proti ruským bolševikům, v roce 1920 odmítnutím transferu zbraní Polákům přes naše území pro boj s bolševickými hordami na jejich území.
Podle důrazného upozornění na obálce: “Tato kniha se nedoporučuje bývalým kolaborantům s bolševismem a soudruhům. Mohla by u nich vyvolat silné emoce dle zásady: ,Pro pravdu se lidé zlobí nejvíce!´”
Kniha je předmětem mnoha diskusí podle toho, kdo na které straně stál: na
straně zlodějů nebo okradených.

429 stran, 60 vyobrazení, vázané, cena 16,- Euro + poštovné a obal 4,- Euro, tedy 20 Euro, nebo 30 Sfr, nebo 20 US $, 30 Can $, nebo 35 Aus $. Zaplatíte-li v Německu 16 Euro předem, přebírá poštovné a balné nakladatel.

V Praze k dostání v knihkupectví ACADEMIA, Praha 1, Václavské nám. 34, na
Moravě v knihkupectví BUREŠ ve Valaškých Kloboucích. Požadujte i u ostatních knihkupců, nebo si ji objednejte u Zbyňka L U D V Í K A sen., Postfach 93 02 05, D- 60457 Frankfurt am Main, nebo přes internet: http://www.zludvik.de, e-mail: [email protected]

Priatelia. Slovensko dokazuje že nemá nárok na existenciu. To čo sa predpokladalo sa splnilo. A kto naivne verí že nie, v budúcnosti sa to zmení sa mýli, ludia sa nemenia, svet sa nemení. V čechách aspon mali aké-také skúsenosti s riadením a s fungovaním štátu. Dobre sa obzrite okolo seba. Skutočne by bol niekto z Vás taký egoistický a nezodpovedný voči svojim detom, aby ich porodil na Slovensku, a poslal do mozgovymývačských škol a takto človeka odsúdil na komplikovaný život v tejto zlodejskej krajine? Ja som sa tu narodil. a som ešte spokojný, že na mna platili ešte socialistické pravdilá, a takto vdačím za relatívne pozitívne detstvo.Ešte raz-pozirete sa okolo seba: kto má trochu rozumu a možnost- chce u zostat? NIE. a prečo? pretože Slovensko je Vaše: Vy otroci čo makáte vo Vašich automobilkách-podotýkam jediných čo v tomto raji je- a vy hlupáci si to aj zaslúžite. tak si teda žerte kontaminované žrádlo z Tesca a nechajte si dalej vymývat mozgy a radujte sa nad samostatnostou Slovenska a tým aj Vašich ctených osob, ktoré sú súčastou tej úžasnej krajiny. - - - Ja osobne musím velmi tvrdo na sebe pracovat aby som dokázal uniknút z tohto smetiska. Jediné čo by ma tu udržalo sú spomienky, sentiment a známe tváre, a domov.Ale kvoli tomu nebudem pracovat v štáte s ktorým existencou vnútorne nesúhlasím a z mojich daní ho živit nebudem a takto prikyvovat súhlasne tomu čo sa tu deje.češi sem priniesli aspon trochu kultúry-jasné, aj tam je dost bordelu, ako pochopitelne všade-ale vy géniovia slovenskí, ktorí hrdo schavlujete samostatnost ste riadne paka. Den ked sa konečne zbavím SR občianstva a tým aj zvazku s týmto štátom a všetkým čo mi ho pripomína sa morálne očistím. a rovnako ako aj vela ludí, ktorí majú to štastie. Chápem. ved nie kžadý možne odtialto zdrhnút.ale to je život. každá domácnost má svoje smetisko a tak isto aj Europska unia má Slovensko, česko, a ostatné;)
hehe gratulujem Vám Vy hviezdy:)

DUMBAS mas v tom zmätok a pleties si narod so statom resp davas tomu rovnaku hodnotu ako keby to bolo to iste.

DUMBAS napísal:Priatelia. Slovensko dokazuje že nemá nárok na existenciu. To čo sa predpokladalo sa splnilo. A kto naivne verí že nie, v budúcnosti sa to zmení sa mýli, ludia sa nemenia, svet sa nemení. V čechách aspon mali aké-také skúsenosti s riadením a s fungovaním štátu. Dobre sa obzrite okolo seba. Skutočne by bol niekto z Vás taký egoistický a nezodpovedný voči svojim detom, aby ich porodil na Slovensku, a poslal do mozgovymývačských škol a takto človeka odsúdil na komplikovaný život v tejto zlodejskej krajine? Ja som sa tu narodil. a som ešte spokojný, že na mna platili ešte socialistické pravdilá, a takto vdačím za relatívne pozitívne detstvo.Ešte raz-pozirete sa okolo seba: kto má trochu rozumu a možnost- chce u zostat? NIE. a prečo? pretože Slovensko je Vaše: Vy otroci čo makáte vo Vašich automobilkách-podotýkam jediných čo v tomto raji je- a vy hlupáci si to aj zaslúžite. tak si teda žerte kontaminované žrádlo z Tesca a nechajte si dalej vymývat mozgy a radujte sa nad samostatnostou Slovenska a tým aj Vašich ctených osob, ktoré sú súčastou tej úžasnej krajiny. - - - Ja osobne musím velmi tvrdo na sebe pracovat aby som dokázal uniknút z tohto smetiska. Jediné čo by ma tu udržalo sú spomienky, sentiment a známe tváre, a domov.Ale kvoli tomu nebudem pracovat v štáte s ktorým existencou vnútorne nesúhlasím a z mojich daní ho živit nebudem a takto prikyvovat súhlasne tomu čo sa tu deje.češi sem priniesli aspon trochu kultúry-jasné, aj tam je dost bordelu, ako pochopitelne všade-ale vy géniovia slovenskí, ktorí hrdo schavlujete samostatnost ste riadne paka. Den ked sa konečne zbavím SR občianstva a tým aj zvazku s týmto štátom a všetkým čo mi ho pripomína sa morálne očistím. a rovnako ako aj vela ludí, ktorí majú to štastie. Chápem. ved nie kžadý možne odtialto zdrhnút.ale to je život. každá domácnost má svoje smetisko a tak isto aj Europska unia má Slovensko, česko, a ostatné;)
hehe gratulujem Vám Vy hviezdy:)

Dumbas a koho je to chyba, že sa za Slovensko hanbíte ak nie vaša samotná, ak ste starší tak ste si vyštrngali zamatovú revolúciu, ak ste si ju nevyštrngali prečo ste sa nepričinili o to aby na Slovensku nevládli špinavci? Pretože ste sebec egoista a budúcnosť vás nezaujímala? Spoliehali ste sa, že slobodné voľby všetko vyriešia a teraz nariekate? Ja vás nechcem uraziť predsa mám istý rešpekt k starším ale ako nazvať takého človeka ak nie alibistom a oportunistom? Keď si odmyslím to, že ste proti samostatnému Slovenskému štátu čo je nepochybne niejaká porucha (pretože každý národ chce vlastný štát). Tak s vami úplne súhlasím v tom že to čo sa tu deje je odporné. Naše politické reprezentácie nestoja ani za špinavý groš. Avšak v Čechách je to rovnaké, neviem, čo je tam lepšie. Tak ako tu aj tam majú celú krajinu v rukách slobodomurári. To či pracujete pre židov a slobodomurárov v USA alebo Česku či na Sloevsnku je úplne jedno.

Bol by som radšej keby ste nielen nadávali na Slovensko ale skúsili všetkými silami tento dnes zdegenerovaný štát pretovoriť. Pretože zmena je nevyhnutná a určite nastane.

Čo sa týka Slovenského štátu ten dokázal, že vie fungovať aj bez južného Slovenska v rokoch 1939-45 nechápem prečo by nevedel existovať aj dnes.

IvanSK
Ahoj slovacisko

potesim Te a odpovim, neni u nas nic lepsiho. jen mluvime cesky a je nas vic, zadne zavratne rozdily bych mezi CZ a SK nehledal ...

Trance boy zas netvrdím že v Čechách nemôže byť niečo lepšie ako na Slovensku, mňa len dojme keď sa niejký Slovák vráti z USA, Británie alebo iných krajín a začne sa rozplývať nad tým aké tam majú to a hento a ako je to u nás zlé, problém je, že dotyčná osoba väčšinou len trepe a nesnaží sa aby svoje poznatky, ktoré má z cudziny skúsila aplikovať aj tu. Aby skúsil človek niečo zmeniť na Slovensku to nie, radšej sa pôjde opakovane odbavovať do USA.

Predstav si, že som maliar a neustále sa budem chodiť rozplývať nad krásou Da Vinciho diel, pričom nikdy nič vlastné neurobím len budem nadávať, že doma nemám podmienky.

IvanSk napísal:Trance boy zas netvrdím že v Čechách nemôže byť niečo lepšie ako na Slovensku, mňa len dojme keď sa niejký Slovák vráti z USA, Británie alebo iných krajín a začne sa rozplývať nad tým aké tam majú to a hento a ako je to u nás zlé, problém je, že dotyčná osoba väčšinou len trepe a nesnaží sa aby svoje poznatky, ktoré má z cudziny skúsila aplikovať aj tu. Aby skúsil človek niečo zmeniť na Slovensku to nie, radšej sa pôjde opakovane odbavovať do USA.

Predstav si, že som maliar a neustále sa budem chodiť rozplývať nad krásou Da Vinciho diel, pričom nikdy nič vlastné neurobím len budem nadávať, že doma nemám podmienky.

Mel jsem za svuj kratky zivot nekolik nabidek do zahranici. Do Svycarska, do Anglie...
Ackoliv priznam, ze to se mnou hodne lomcovalo, zustal jsem tady. Za cenu ceskeho platu, za cenu horsich podminek. Ale neumim si predstavit jen kvuli tomu abych mel vice penez mluvit neustale anglicky. Dovolim si rict, ze ac nejsem na anglictinu expert, jsem schopen se domluvit.
Tim se snazim rict, ze lide by meli zustavat ve svych statech a snazit se zlepsovat. Jenze toho se CR/SR dockalo jen po valce a za komunismu, ted uz to nikdo delat nebude...

"no, ja osobne by som sa s narodom ako su Cesi hanbil zit v jednom state. Preco ? Pretoze jediny kto berie Cechov seriozne su Slovaci.

Moja skusenost je asi takato : Rakusania a Nemci povazuju cechov za dost velkych primitivov a Poliaci zas za bandu klaunov. Keď je niečo blaznive, nonsens, pouziju ideam "Je to ako v Ceskom filme." Jednoducho z Cechov si kazdy robi prdel len slovaci nie

Co si myslia o slovakoch netusim, pretoze nikto mi to nepovie do oci"

Toto napisal jeden uzivatel pred 2,5 rokom a uplne suhlasim lepsie by som to nenapisal.

http://www.kultura-fb.sk/new/old/archiv ... lt1309.pdf

Dávam do pozornosti toto vydanie kultúry, treba si prečítať 4 a 5 tu stranu, článok sa nazýva Vzťahy medzi Slovákmi a Čechmi.

Mýtus o tisícročnej porobe Slovákov v Uhorsku.


Človek sa dozvie prečo tento mýtus živili, a síce aby živili iný mýtus - záchrancu nášho národa pred Uhorskom.

Tady muzete vyjadrit svuj nazor: http://www.petitionspot.com/petitions/csfr/

Co si myslite o rozdeleni Cesko-Slovenska? Pokud souhlasite s tim, co je v petici napsano, staci kliknout na Sign this petition, vyplnit jmeno (nebo prezdivku), e-mail a nejaky vzkaz. Tim jste petici podepsali. Schvalne, co na to reknete. A jenom pro doplneni,sice pisu cesky, ale jsem polovicni cech a slovak, takze se nestavim ani na jednu stranu.