beardie napísal:(zatial) cista strana bez komunistov schopna doriesit niektore ekonomicke otazky, zameranie doprava, prehladny program, zaujimavy Odvodovy bonus, referendum
ekonomika, ekonomincke otazky, ekonomicke propserovanie, ekonomicka buducnost, stale to iste dokola. K comu mi to bude ked budem mat za suseda cigana? K comu to je ked spolocnost moralne upada alkoholizmus drogy pornografia homosexualita a podobne? K comu mi su peniaze ked budem zit v spolocneskej zumpe plnej hlupakmi?
HOMO ECONOMICUS
Doslova:člověk ekonomický. Tento pojem charakterizuje člověka, když je snižován, resp. redukován pouze na svoji ekonomickou funkci spotřebitele a výrobce.
Ačkoli to nechce přiznat, považuje humanitářská a egalitářská ideologie, ať už liberální nebo socialistické nuance, člověka jen za libovolně zaměnitelný, hospodářský atom. Aby lidi navzájem rozlišila, uznává jen výrobní efektivitu nebo spotřební kapacity – tedy peníze. Lidé jsou přitom redukováni na komerční a finanční rozměr a zbaveni své osobní, kulturní a etnické hodnoty. Pro marxistický socialismus stejně jako pro liberalismus je člověk nejprve producent a konzument. Západ zastává především ekonomické pojetí života a světa, zatímco islám se nejdříve orientuje na výboj a hájí vojensko-náboženské cíle. Má tak mnohem příznivější kurs!
Katastrofální kolonizační imigrace, kterou prožíváme, byla uvedena do pohybu v 60. letech náboráři pracovní síly, kteří přemýšleli a jednali čistě ekonomicky. Tehdy sčítali jen poddajnost a levnost těchto pracovníků. Potencionálně vznikající etnická deformace Evropy allogenními přistěhovalci nebyla pro odboráře a podnikatele důvodem ke zvláštnímu znepokojení, velké dogma rovnostářské ideologie přece zní: člověk je tvor ryze ekonomický, pracovní síla či spotřebitel, který je všude na světě stejný.
Avšak ve stejném okamžiku, kdy se zdá, že triumfuje, čelí homo economicus, vzešlý z bludných nauk 18. a 19. století, vážné krizi. Jeho stereotypní představy jsou ve skutečnosti založeny na fikci „kosmopolity“ nadšeného výhradně konzumními potřebami. Lidé na celém světě však dnes prožívají renesanci „identitních potřeb“ (ať kulturní, etnické či náboženské povahy) i „mocenských aspirací“. Takové potřeby se nevyčerpávají na ryze ekonomickém poli. Hlavní cíl politické angažovanosti Západu dnes spočívá v tom, udělat člověka „šťastným“ pomocí ekonomiky, přičemž „štěstí“ je chápáno jen z hlediska nahromadění co nejvíce bohatství.
Představa homo economicus se zakládá na absolutně zkreslené interpretaci lidských instinktů, na nerealistické antropologii. Vyloučíme-li totiž jen poslední dvě staletí, v nichž se tato iluze vyvíjela a byla uskutečněna, neomezují se hluboké motivace lidí v žádném případě na maximalizaci jejich materiálních choutek nebo na konzum. Člověk je mnohem spíš než materialistické stvoření emocionální bytost. Jeho nejvnitřnější (po)pudy ho pobízejí k tomu, aby v sobě po obstarání ekonomických statků uspokojoval nehmotné: citový a duševní život, náboženský entuziasmus, vlastenectví atd.
Homo economicus tedy představuje velmi omezeného, domestikovaného člověka, který byl navíc zbaven bezmála všech svých přirozených dimenzí. Evropané padli této domestikaci za oběť. Nebude to však trvat věčně, neboť přirozenost opět nabude práva. A především: tento lidský typ nežije šťastně – ne náhodou jsou v nejbohatších, ekonomicky nejsilnějších západních společnostech, kde akumulace bohatství a ekonomické výkony dosáhly nejvyšší úrovně, zjištěny nejvyšší počty sebevražd, mnohem vyšší než v chudých společnostech minulosti nebo naší doby.
Západní civilizace se tedy ohledně lidské přirozenosti dopouští základní, osudové chyby: člověk není v prvé řadě homo economicus, nýbrž v nejširším smyslu slova, který mu dali řečtí filozofové, zóon politikon (tvor společenský).
Trest za tento omyl na sebe jistě nenechá dlouho čekat.