Kedze o tomto sa tu az tak moc vela nedebatovalo a ked tak velmi utrzukovite tak stale bol problem pomenovat stav dnesnej zvratenej spolocnosti pravym vyznamom. O co vlastne ide zhruba hovoria tieto dve videa:




Trosku hlbsie to rozvijaju tieto clanky:

http://www.protiprudu.info/franfurktska_skola.html
http://cz.altermedia.info/ze-zahranici/ ... _4833.html

Frankfurtská škola

Obsah: výpisky ze Sociologické školy, směry, paradigmata

Frankfurtská škola
Frankfurtská škola je sociálně filosofická škola 20.století vzešlá z německého duchovního prostředí, jejíž teoretický program je postaven na kritické teorii společnosti. Hlavní myšlenkové zdroje jsou: německá klasická filosofická tradice (Kant, Hegel, Marx), Nietzsche, Weber, Lukács, Freud. Za nejvýznamnější představitele jsou považováni Theodor W.Adorno, Max Horkheimer, Herbert Marcuse, Erich Fromm, Friedrich Pollock, Leo Lowenthal, Otto Kirchheimer, někdy Walter Benjamin a Jurgen Habermas.
Historie školy se nejčastěji rozděluje do tří období: evropské (meziválečné), americké a poválečné. Vznik školy a první období její aktivity jsou institucionálně vázány na Ústav pro sociální výzkum, založený v roce 1923 ve Frankfurtu nad Mohanem. Zejména od roku 1930, kdy se do jeho čela dostal Horkheimer a začíná vycházet Zeitschrift fur Sozialforschung. Horkheimer zůstává vůdčí osobností i po přesídlení institutu v reakci na nástup fašismu v Německu roku 1933 do Ženevy, pak do Paříže a na sklonku 30tých let do New Yorku. Jeho programové stati jako ředitele ústavu z 30.let lze brát jako teoretické deklarace školy samotné. První vytyčuje program ústavu v jeho formálních rysech: má jít o interdisciplinární výzkum podmínek života v moderní kapitalistické společnosti, především v jejích neuralgických bodech. Cílem je přitom účelná symbióza filosofie a vědy, teorie a empirie – tj. empiricky relevantní reformulace základních filosofických otázek. Druhá deklarace objasňuje teoreticko-filosofické pozadí a základní intence, z nichž kritická teorie vychází: vůdčím principem k sociální realitě je kritika jako sebeuvědomění kritického rozumu, jenž je tak s to postihnout základní a nejhlubší rozpory soudobé společnosti. Takové postihování pak koresponduje s imanentní praktickou intencí kritické filosofie, jež je vedena ideou emancipace člověka od všech forem panství, podřízenosti a útlaku. Ve 30tých byly zkoumány zdroje, podmínky, aspekty a projevy celkové společenské krize a byly teoreticky posuzovány především v oblastech ekonomiky (Pollock), politiky (Horkheimer, Marcuse, Neumann), umění (Adorno, Benjamin), kultury vůbec (Marcuse), vědy (Horkheimer), psychologie (Fromm) a filosofie (Horkheimer, Marcuse). Výrazným projektem ústavu jako celku byl výzkum autority a rodiny. Odhaloval struktury dominance v rodině i osobnosti samotné. Obraz emancipace člověk tak nemá jen čistě ekonomický či politický rozměr, ale zahrnuje i sféru soukromého a intelektuálního života. V konceptu panství neuvědomělých struktur vědomí či pudově zakotvených předsudků nad svobodnou osobností individua uplatňuje inspirační vliv na produkci školy především Freudova psychoanalýza. U tématu autority zůstal ústav i po přesídlení do USA, kde fungoval do roku 1941. Tehdy se dočasně rozpadl a škola ztratila svoji institucionální základnu. Její představitelé působí poté již spíše rozptýleně.
V USA se stává vedl Horkheimera nejvýraznějším reprezentantem školy Adorno. Je zde i vedoucím autorského kolektivu práce The Authoritarian Personality. Účastní se také výzkumu hudební rozhlasové produkce. Spolu s Horkheimerem píše v 1. polovině 40.let v USA práci Dialektik def Aufklarung, jež hraje ve vývoji kritické teorie ústřední roli. Interpretace empirických fenoménů je v ní již jednoznačně podřízena obecnému dějinně filosofickému konceptu. Zkušenost fašismu se tu odráží v předmětu zkoumání i v akcentu hodnotícího výkladu. Ústředním dějinně filosofickým motivem je proces úpadku rozumu. Fašismus je ukázán jako dějinné vyústění osvícenské racionality, která formalizovala a univerzalizovala pojem rozumu, čímž zpřístupnila všechny sféry života pořádajícímu principu panství. Kritická teorie společnosti se tu stává především kritikou fenoménu moci jako takového. Tato kritika zahrnuje i moderní vědu jako symbol osvícenské racionality, v níž nachází panský charakter rozumu svůj vrcholný výraz. Touha po univerzálním vědění je vyložena jako touha po moci (nad přírodou i člověkem) motivovaná strachem z neznámého, v čemž mj. Adorno a Horkheimer vidí mýtický prvek. V rámci paradigmatu panského charakteru moderní racionality či moci jako univerzálního pořádajícího principu je zde pojednáno i o fenoménech kulturního průmyslu a antisemitismu, přičemž k jejich rozboru slouží kritika fetišového charakteru kapitalistické produkce a psychoanalytické výkladové vzorce.
Horkheimerova kniha z 2.poloviny 40tých let Eclipse of Reason, napsaná také v USA, předkládá v přístupnějším jazyce podobný pesimisticky dějinně filosofický koncept procesu úpadku rozumu. Blíží se až romantickému odmítnutí moderní civilizace s její racionalitou, která má ryze instrumentální charakter. Kritikou instrumentálního rozumu vystihuje Horkheimer základní téma i intenci uvažování, jež bylo pro školu jako celek v jejím poválečném období charakteristické, třebaže její představitelé zůstali rozptýlení.
Horkheimer, Adorno a Pollock se vrátili do Německa počátkem 50tých let. Marcuse, Fromm, Lowenthal a další zůstali v USA. Ústav pro sociální výzkum byl znovu založen ve Frankfurtu v roce 1953. Publikační platformou školy se nyní stávají souhrnné publikace pod názvem Beitrage zur Soziologie. V konceptu instrumentální racionality tematizují teoretikové školy problém racionalizace moderního světa, jak byl vyložen u Webera. Dva hlavní atributy, jež moderní racionalitě Weber přisoudil – formálnost a účelovost, se zde ve svém spojení staly právě ústředním bodem kritiky. Formálně účelové instituce (byrokratická správa, právo) nebo weberovské účelově racionální jednání se totiž podle tohoto konceptu zbavily potenciálních obranných mechanismů proti univerzálnímu zneužití ve světě uspořádaném na principu panství. Staly se nástroji, jichž může užívat jakákoli moc. Kritizována je ryzí účelovost jednání, které nelze uchopit jinak než pouze jako prostředek, bez ohledu na cíle, jichž má být skrze něj dosaženo.
Kritika instrumentálního rozumu stoupenců frankfurtské školy však míří ve své programové sebereflexivnosti dvojím směrem – vedle kritiky instrumentální racionality, tak jak se projevuje v povaze a provozu institucí moderního světa (ekonomika, politika, umění, vzdělávání, ale i v každodenním životě), vztahuje možnost instrumentálního zneužití i na teoretický diskurz samotný, jenž má být veden podle modelu moderní vědy glorifikovaného osvícenstvím. Formálnost a účelovost coby určují charakteristiky či motivy moderního pozitivizmu vidí jako prototypické atributy a intence moderního myšlení vůbec. Právě takto určená povaha jej ale vystavuje možnému zneužití stejně jako jsou mu vystaveny jiné instituce. Potom i teorie, které chtějí být univerzálním lékem, se při své formálnosti stávají univerzálně použitelné a snadno se stávají represivními doktrínami podřízenými moci, která význam promění ve funkci a účinnost. Proto se kritika instrumentálního rozumu obrací i sama k sobě a určuje svou povahu tak, aby se možné instrumentálnímu znásilnění vyhnula, tj. aby se nemohla stát ideologií.
Kritika ideologie se stala naopak jedním z hlavních motivů kritické teorie frankfurtské školy. Řadu podnětů zde načerpala od W.Benjamina, především pokud jde o obranné prvky proti vlastní ideologizaci. Vedle programově antisystémového přístupu se tu kritická teorie nechala inspirovat Benjaminovým pojetím utopie, která nelíčí obraz budoucí spravedlivé společnosti, ale spíše je zásadním a nekompromisním mementem ve vztahu k nespravedlivému reálnému světu, jenž ztratil samu potenci emancipace člověka a neobsahuje zárodky skutečného, spravedlivého života. Tento pohled sebou mj. nesl i radikální rozchod s evolučními prvky ve filosofii dějin, rozchod s představou univerzálně dějinné kontinuity. Ve filosofické esoterice dovedl tyto principy k určitém vrcholu Adorno ve svém konceptu ne-identického myšlení a negativní dialektiky. Na úrovni obecné epistemologie a metodologie teoretického poznání vystupoval Adorno v 60.letech proti pozitivistickému modelu vědy, zastupovanému zde především koncepcí Poppera v tzv. sporu o pozitivizmus.
E.Fromm ve 30. letech objevil a formulačně rozpracoval možnost spojit kriticismus Freudův a Marxův. V této syntéze mělo jít o účelné spojení teorie struktury osobnosti a teorie sociální struktury, a to především ve vztahu k procesu aktivní a pasivní adaptace instinktuálního aparátu člověka na sociálně ekonomické podmínky jeho života.
Marcuse však kritizoval na Frommovi retušování hloubky základního konfliktu, jež se odehrává mezi člověkem a společnosti. On sám jej naopak akcentoval, spojuje vedle Freuda inspirace Hegelovy, mladého Marxe a existencialistické. Ve své nejznámější knize One-Dimensional Man podává Marcuse kritiku moderní, kapitalistické, konzumní společnosti jako odcizujícího aparátu, eliminujícího v člověku kritický rozměr v jeho vztahu ke světu korupcí instinktů tíhnoucích ke konformitě. S ostrou kritikou moderní racionality západu vystupuje Marcuse také v pojednání výslovně navazujícím na Webera, které vrcholí tezí, že věda a technika, jejichž prosazení má podle některých teoretiků znamenat konec ideologie, se samy stávají ideologií. Při radikálnosti kritiky a přístupnější formulaci myšlenek se stal Marcuse jedním z teoretických mluvčích tzv. nové levice a hlavních ideových vůdců studentské revolty konce 60. let v západní Evropě a v USA. Naopak Adorno se stal terčem studentských výpadů pro svůj otevřený despekt k praktickému politickému radikalismu, jenž plynul z onoho důsledného oddělení teorie a praxe, z imanentně antiideologického a svého druhu utopického charakteru jeho koncepce kritické teorie.
Teoretikové frankfurtské školy neviděli v éře stalinismu a po roce 1968 žádnou naději na emancipaci člověka ani v socialistické alternativě dějinného vývoje, což byl i jeden z důvodů, proč byla v 1.polovině 70. let celá škola podrobena důkladné kritice od teoretiků tehdejších socialistických zemí. V té době se však již frankfurtská škola po úmrtí Adorna (1969) a Horkheimera (1973) definitivně rozpadla. Na její teoretické dědictví navázal především Habermas. Ten již dříve navázal na Marcuseho kritiku vědy a techniky jako ideologie. Navíc absorboval některé podněty z hermeneutiky a s akcentem na určité aspekty Kantova teoretického programu předložil pozitivní koncepci komunikativního rozumu jako protipólu instrumentální racionality. Dalšími mysliteli, kteří se přihlásili k programu kritické teorii společnosti školy jsou: Oskar Negt, Alfred Schmidt, Albrecht Wellmer.
1923 – založen Institut pro sociální výzkum s pomocí obchodníka H.Weila, v čele s C.Grunbergem, původní záměr nazvat Institut Ústavem marxismu byl odmítnut jako provokující; Grunberg rezignuje 1929
1931 – Horkheimer ředitelem
1934 – emigrují do USA, Adorno do VB
1937 – Horkheimer vydává stať Tradiční a kritická teorie (odsud název školy)
1939 – Fromm vyloučen z institutu pro odlišné interpretace psychoanalytických konceptů
1940 – Horkheimer se stěhuje z NY do LA, kam jej následuje Adorno a spolu píší Dialektiku osvícenství
1947 – Horkheimer vydává knihu Pád rozumu, s Adornem publikují Dialektiku osvícenství
1949 – Horkheimer se vrací do Frankfurtu
1950 – Adorno s řadou spolupracovníků vydává výsledky empirického zkoumání a teoretického rozvažování o psychosociálních kořenech fašismu – Autoritářská osobnost
1953 – Adorno se vrací do Německa
1955 – Marcuse vydává Eros a civilizaci
1956-1959 – Habermas asistentem u Adorna
1958 – Adorno přebírá vedení institutu
1962 – Habermas vydává Strukturní proměny veřejnosti
1964 – Marcuse vydává Jednorozměrného člověka
1966 – Adorno vydává Negativní dialektiku
1968 – Habermas vydává Technika a věda jako ideologie
1969 – umírá Adorno
1973 – Habermas vydává Problémy legitimity v pozdním kapitalismu; umírá Horkheimer
1975 – Fromm vydává Krizi psychoanalýzy
1979 – umírá Marcuse; 1980 – umírá Fromm

Neomarxismus
Je souhrnné označení pro sociologickofilosofické a ekonomické koncepce, zejména západoevropské a americké, které se snaží na základě nových interpretací Marxe nebo na základě návratu k tzv. autentickému marxismu analyzovat nové jevy kapitalistické společnosti, filosoficky fundovaně kritizovat praxi reálného socialismu a formulovat projekty politické činnosti alternativní vůči strategii komunistického hnutí a politickým směrům kapitalistické společnosti. Označení pravděpodobně poprvé užil Franz Mehring v roce 1901. Jako synonyma se užívá západní, západoevropský, kritický, pozdní či neklasický marxismus.
Souhrnná charakteristika není možná, protože neomarxismus je historicky, tematicky i regionálně silně diferencován. Obecně lze říci, že za neomarxismus lze považovat všechny verze marxismu vzniklé ve 20.století kromě marxismu-leninismu v jeho leninské, stalinské a poststalinské verzi. Obvykle se člení do čtyř etap:
- období klasického, raného neomarxismu, reprezentované díle Lukácse (Geschichte und Klassenbewusstssein, 1923), které sehrálo v rozvoji neomarxismu rozhodující roli. Ukazuje význam dialektiky jako jádra marxismu, hledisko totality jako odlišující znak marxismu od partikularismu buržoazního vědomí. Patří zde také Korsch, někdy Gramsci.
- dominance frankfurtské školy, zejména její americká fáze, Marcuse, Fromm
- formuje se nová levice (C.W.Mills, I.Horowitz) a vzniká neomarxismus v některých zemích reálného socialismu. V téže době se konstituuje neomarxismus ve Francii v existencialistické podobě (Sartre) a strukturalistické (Althusser)
- filosofie a sociologie marxistické inspirace se transformovala po pádu reálného socialismu (Wallerstein)
Z věcného pohledu se neomarxismus vnitřně člení na dvě skupiny:
- dialekticko-humanistická; Příznačná je inspirace pracemi raného Marxe (Ekonomicko filosofické rukopisy 1844, Rukopisy Grundrisse), důraz na humanistický moment v klasickém marxismu, práce s pojmy jako odcizení a emancipace. Blízko k této orientaci měl Benjamin, frankfurtská škola, freudomarxismus (Reich), francouzský existencialistický neomarxismus (Sartre)
- scientistický; Jestliže první vytýká klasickému marxismu, že je málo humanistický a příliš scientistický, pak tato orientace naopak zdůrazňuje, že je málo vědecký. Jejím nejvýraznějším představitelem je nesporně Althusser se svým teoretickým antihumanismem, antihistorismem a antiempiricismem. Určitá část neomarxismu se zabývá analýzou procesů probíhajících ve třetím světě a problémy světového systému (Wallerstein).
Významnou složkou neomarxismu je analýza soudobého kapitalismu. Nezpochybnitelným příspěvkem v neomarxismu k sociologické teorii je rozpracování některých aspektů teorie tříd, elit, kulturního kapitálu, role inteligence. Neomarxismus kritizoval současně kapitalismus i reálný socialismus a sám byl kritizován jednak liberálními a konzervativními sociology (Hayek, Aron), jednak oficiálními marxisty a západními stoupenci ortodoxního marxismu-leninismu (Steigerwald). I po rozpadu reálného socialismu existuje silná skupina marxisticky inspirovaných myslitelů, kteří reagují na reálné problémy soudobé kapitalistické společnosti a hledají k ní alternativu. O neurčitosti pojmu neomarxismus svědčí i to, že k němu bývají řazeni myslitelé tak odlišní jako H.Arendtová či J.Habermas.

na tom prope napisu aj niekedy nieco podlozene faktami, ci si len povyberaju nejake nepresne udaje z roznych stran, potom si autor zapali cigaretku a zacne pisat vymyslene sprostosti zo svojho brucha???

ja osobne obdivujem Freuda za to, ze mal taku odvahu v roku 1900 publikovat svoje nazory, ked este aj dnes ich mnoho ludi poklada za kontroverzne, pretoze castokrat pocuju len cast niecoho, alebo velmi zjednodusenu verziu a potom si freudov postoj k niecomu mylne interpretuju...treba podotknut, ze freudove nazory su zalozene na kazuistikach (pripady jednotlivcov) z velmi uzkej skupiny ludi (vyssia trieda vo viedni vo viktorianskej dobe)...
pobavilo ma v tom clanku na prope ako freuda a jeho myslienky kladu za zdroj skazenosti dnesnej spolocnosti a moralneho upadku, dokonca na prope zasli tak daleko, ze napr. napisali "11/ Neustály tlak na rozbitie rodín a manželstiev. Feminizácia spoločnosti"...ked freuda idu obvinovat este aj z feminizacie spolocnosti, tak to ten autor clanku musi byt poriadne padnuty na hlavu...freuda by sme z dnesneho pohladu nazvali konzervativnym sexistom, bol silne patriarchalne zalozeny, nemal velmi rad zeny, prisudzoval im podradne ulohy, ze sa maju starat o domacnost a nemontovat sa do vzdelania a vedy, vacsinou vo svojich dielach zeny absolutne ignoruje (napr. zensku sexualitu absolutne vynechava) a pokial tam su aj nejake kazuistiky, tak je to velmi nelichotive...dokonca nemal velmi rad ani svoje dcery, az na tu najmladsiu Annu, ktora mu musela roky dokazovat, ze si zasluzi jeho priazen a ju si oblubil preto, lebo nemala rada tie zenske veci, defacto sa spravala ako chlap, ale roky mu bola pravou rukou, robila mu v podstate sluzku a ani po jeho smrti sa nedokazala vymanit z jeho tienu a pokracovala v praci svojho otca...

tiez mi nesedi to, ako v prope tych ludi vykresluju...slobodomurari, bolsevici, boj proti nabozenstvu, buranie tradicnych hodnot...pritom vacsina tych ludi ma zidovsky povod (na prope samozrejme ziadna nahoda) a pochadzaju zo silne nabozenskych rodin...taky Fromm dokonca z ortodoxnej a na prope z neho vykreslia doslova nejaku marxisticku bestiu, opak je pravdou, napriek tomu ze bol socialista, tak jeho myslienky su v presnom protiklade toho co prop prezentuje, napr. diela "umenie milovat" prezentuje jeho myslienky ako by si mal clovek aj vo velmi zlej dobe zachovat ludskost a spravat sa ako clovek aj k inym ludom, pomahat si, byt charakterny....
a mas tam chybu, v roku 1939 nebol Fromm vyluceny z institutu pretoze by mal rozlicny vyklad psychoanalytickych konceptov...o to miesto prisiel, pretoze bol zid...a v tom roku aj zdrhol pred nacizmom do ameriky....

Prezentujem aj inú ľavicu, ako prezentoval kali:
____

Prednáška Johna Hollowaya Vztek proti nadvládě peněz:

John Holloway vystudoval práva a politické vědy na univerzitě v Edinburghu. Profesně se věnuje zejména sociologii a radikální filozofii a od roku 1991 žije v Mexiku. V současné době působí jako profesor na Institutu humanitních a sociálních věd na Autonomní univerzitě ve městě Puebla. John Holloway se stal jedním z nejuznávanějších teoretiků zapatistického hnutí z jihomexického státu Chiapas, ale jeho myšlenky stejně intenzivně rezonují i v alterglobalizačním hnutí, u argentinských piqueteros či v hnutí obyvatelů jihoafrických slumů. On sám je ovlivněn zejména kritickým čtením Karla Marxe, autonomismem a Frankfurtskou školou kritické teorie – zejména pak Theodorem Adornem. Je autorem celé řady knih a článků, ve kterých kritizuje kapitalismus a hledá k němu alternativy. Nejznámější knihou, přeloženou do mnoha jazyků, je studie k současným konceptům revoluce a zejména revoluce v zapatistickém Chiapase s názvem Change the World without Taking Power (Změnit svět bez převzetí moci). Svou poslední knihu vydal v minulém roce s názvem Crack Capitalism. Se svými kolegy z univerzity, Fernandem Matamorosem a Sergiem Tischlerem, vytvořili silné publikační trio, které vydalo celou řadu zajímavých knih, zmiňme například jednu: Negativity and Revolution: Adorno and Political Activism. V rámci MAY DAY festivalu přednese, jak již jsem řekl, přednášku s názvem „Vztek proti nadvládě peněz“. Tímto mu předávám slovo.

Přednáška Johna Hollowaye

Nejprve bych se rád omluvil – je mi líto, že nemluvím česky. Je mi to nesmírně líto, ale co s tím naděláme? Takže tu s překládající budeme zpívat takový duet. A zadruhé děkuji. Děkuji organizátorům, že mě sem pozvali. A děkuji i vám, že jste na chvilku zabloudili od muziky sem a budete mě poslouchat. Je mi opravu potěšením, že tady, na tomto festivalu, mohu být. Je to pro mě velice zvláštní příležitost, opravdu významná, protože je to poprvé, kdy vlastně mohu přednášet na místě, kterému jsme říkali východní Evropa. Takže pro vás možná ne, ale pro mě je to velice vzrušující příležitost.

Jsme na festivalu a chceme slavit. Jsme tady, abychom oslavili První máj. A nejsme tady, abychom oslavovali svět takový, jaký je. Protože svět v současném stavu je svět ničení, svět krize, svět nespravedlnosti. To, co tu slavíme namísto toho, a to, co vytváříme naší oslavou, je komunita, společenství vzteku. I když se možná v tomto okamžiku necítíme nazlobení, přesto víme, že tu existuje zloba, která nás spojuje. Je to vztek namířený proti světu, jaký je. Vztek namířený proti nespravedlnosti současného světa. A proto buřme se. Protože toto jsou dny bouří a vzteku.

V Sýrii pátek vyhlásili dnem bouře, dnem vzteku. A mnoho lidí zde bojuje za lepší svět. Buřme se tedy i my tady, nejenom v severní Africe, nejenom v zemích arabského světa. Bouře v Athénách, v Paříži, v Dublinu, bouře v mnoha dalších místech... Krize je obdobím vzteku. Krize je totiž doba zničených, nenaplněních očekávání, nadějí. Každý by chtěl mít svou práci jistou, ale jistá práce už neexistuje. Chceme dobrou zdravotní péči, ale často je nám nedostupná, protože na ní nemáme peníze. Nebo docela jednoduše, ty tisíce a tisíce lidí, kteří na světě hladovějí. Lidé zuří, protože vidí, že jídlo, které by potřebovali, existuje, je tady. Ale je nedostupné, protože nemají peníze, aby si ho mohli koupit.

Na povrchu často ten vztek není vidět. Často na svůj vztek zapomínáme. Ale ten vztek je tu neustále a jen čeká, aby mohl vybuchnout. Protože je to vztek, který je součástí tohoto světa. Ten vztek má přídech zničených nadějí. A zuříme o to více, protože nevíme co s naší zuřivostí, naším vztekem udělat. A tak se náš vztek obrací směrem, který je nabíledni. Zuříme proti naší vládě. Náš vztek se obrací proti Berlusconimu, Kaddáfímu, Mubarakovi, Sarkozymu, Cameronovi... a kdo vás napadne ještě další.

Říkáme, že už je nebudeme volit. A oni se samozřejmě třesou hrůzou. Ale samozřejmě to se stane několikrát. A vy máte tu zkušenost z dvaceti let zastupitelské demokracie, takže víte, že když budete volit jinou vládu, jiné vůdce, takže tím nic nezměníte. Protože zastupitelská demokracie nás ve skutečnosti vehnala do pasti. Jsme jako krysy v labyrintu, běháme od jedné strany ke druhé, od jednoho vůdce ke druhému. Ale víme, že z toho labyrintu není žádný východ, žádný únik. Protože za mocí politiků stojí ještě jiná, mnohem silnější moc. Moc kapitálu, moc peněz.

A přitom tu byla odpověď, možná před padesáti nebo před sto lety. A tou odpovědí, řešením byl komunismus. Ale vy víte mnohem lépe než já, co se s tím řešením stalo. Sebrali nám ho a obrátili ho proti nám. Ukradli nám naši naději. Ukradli nám jméno pro společnost, jakou bychom chtěli vytvořit. Komunismus, který byl původně synonymem svobody, se stal nyní synonymem útlaku.

A co teď? Co uděláme s naším vztekem? Náš vztek se dostává do jedné slepé uličky za druhou. Ale to je nebezpečné. Je to nebezpečné, protože náš vztek se stává zahořklým vztekem, vztekem cynickým, vztekem často brutálním. Z toho vzteku se stává to, že mlátíme naše manželky. Ten vztek se stává rasismem a fašismem. Náš vztek se obrací proti cizincům, proti Židům, proti Cikánům, proti ženám, proti gayům. Ten vztek, který ničí a přitom neničí, ten vztek totiž ničí jenom společnost kolem nás, ale zároveň selhává v tom, že neničí systém, který to násilí umožňuje.

Samozřejmě ne a stokrát ne fašismu. Ale fašismus je vlastně společensky ventilovaný vztek. A my nemůžeme říct 'Nebuďte tak navztekaní.' Nemůžeme říci 'Všechno je přece v pořádku.' Můžeme jen říci 'I my máme vztek.' Ale náš vztek je jiný vztek. Náš vztek se neobrací proti cizincům, ani proti žádné jiné skupině. Náš vztek se neobrací proti Rusům, proti Američanům... A to je zásadní, protože tím se náš vztek odlišuje od vzteku fašistů. To je, co náš vztek povyšuje a proměňuje v něco jiného. Díky tomu je náš vztek důstojný a svým způsobem i radostný. Takže ho můžeme například vyjadřovat na festivalu, jako je tento.

Ale co teď? Co s tím vztekem uděláme? Co uděláme s naším vztekem? Se vztekem, který je namířen nejenom proti politikům a bankéřům, ale proti jejich pánu. Protože politici, bankéři a bohatí jsou všichni jen služebníci většího pána. A tím pánem jsou peníze. Buřme se tedy proti nadvládě peněz.

A to se těžko říká, protože samozřejmě všichni peníze chceme. Chceme peníze, protože v této společnosti peníze potřebujeme, abychom mohli žít, abychom mohli jíst. Potřebujeme peníze, abychom mohli dělat to, co dělat chceme. Ale možná to není tím, že bychom peníze chtěli. Pouze nechceme, aby peníze byly překážkou, tím, co nám brání dělat, co bychom dělat chtěli. Člověk, který hladoví, chce peníze, aby si mohl koupit jídlo. Ale ve skutečnosti hladovějící člověk chce mít vztah k jídlu a prostředníkem nemusí být peníze.

A tak zuříme proti nadvládě peněz, proti faktu, že naší společnosti vládnou peníze. Protože skutečnost je taková, že peníze vlastně určují naší společnost a to nejdůležitější. Zuříme proti tomu, že peníze určují celou naší společnost, že my jsme tím pádem zbaveni práva sebeurčení. Že nemůžeme ovládat a řídit naše vlastní životy. To, že člověk nemůže říct 'Dneska budu dělat něco jiného, dneska nepůjdu do práce.' Žijeme ve společnosti, která je čím dál více ovládána penězi. Žijeme ve společnosti, kde peníze ničí všechno. Žijeme ve společnosti, kde nás peníze tlačí do sebezničení lidského společenství. A to se projevuje milionem způsobů.

Protože pracuji na univerzitě, tak to vidím z pohledu právě univerzity a studujících. A vidím, že univerzity na celém světě jsou čím dál tím více podřizovány peněžnímu účetnictví. Že univerzity jsou čím dál tím více podřizovány toku peněz, a to ničí a mění způsob myšlení a ničí to prostory pro kritické myšlení. Můžeme o tom uvažovat v mnohem širším měřítku. Můžeme o tom uvažovat ve světle toho nejkatastrofičtějšího vývoje současnosti. Kdy vidíme, že je ničeno světové rolnictvo. Miliony a miliony drobných rolníků jsou vyháněny ze své půdy a naháněny do městských slumů. Společenské důsledky tohoto vývoje a také jeho dopad na životní prostředí se nám možná již nikdy nepodaří napravit.

A co je možná nejhorší – to, co peníze dělají s námi. Protože peníze vlastně určují společenské vztahy. Diktují společenskou soudržnost. Peníze ovlivňují a formují naše životy ze dne na den, z roku na rok, po celý náš život. To, jak nakládáme se svým životem, to všechno je podřízeno tomu, že potřebujeme vydělat peníze. Peníze jsou měřítkem našeho společenského uznání. A peníze přitom nemá nikdo pod kontrolou, ani ti bohatí, ani státy, ani politikové, protože peníze podléhají jenom své vlastní síle, své vlastní logice a to je logika neustálé expanze.

Peníze jsou silou iracionální a bezvýznamnou, ale peníze nás tím zároveň nutí podléhat této iracionalitě. A té iracionální činnosti říkáme námezdní práce. Práce, která je nám vnucována, práce, která je odcizená. A proto vztek proti nadvládě peněz je tak zároveň nutně i vztekem, bouří proti práci.

To je důležité, protože, když se podíváme na dějiny 20. století, vidíme tu velké boje, aby nadvláda peněz ustoupila do pozadí. Tento boj se projevuje v revolucích 20. století. Jenže tyto revoluce zpochybňovaly peníze, ale zároveň nikdy nezpochybňovaly práci. A tak ruská revoluce, čínská revoluce a všechny další revoluce, které následovaly, se vlastně staly jen dalším nástrojem vnucování práce. A proto tak musely zákonitě selhat.

Bouřit se proti penězům tak znamená bouřit se proti námezdní práci. Je třeba říci této práci ne. Říci námezdní práci ne, protože existuje jiný způsob lidské činnosti. Můžeme dělat věci jinak, způsobem, který vychází přímo z nás. My přece můžeme své životy zasvětit tomu, co my považujeme za důležité a potřebné. A to není námezdní práce, to je pracování proti ní.

Jak se tedy vzbouřit proti penězům? Bouřit se proti policii je jednoduché, můžeme po ní házet kameny. Bouřit se proti bankám je jednoduché, rozbijeme jim okna. Ale jak se bouřit proti penězům? To je jako kdyby se člověk bouřil proti vzduchu. Jako kdybyste se snažili pěstmi bušit do vzduchu nebo kopat do vody. Zdá se, že to nemá žádný význam.

Ale pak se podíváme na své životy a řekneme si 'Ve skutečnosti tomu tak není.' Protože naše životy jsou neustálým bojem proti nadvládě peněz. Jak milujete svoje děti? Jak máte rádi své přátele? Co uděláte, když pozvete přátele na večeři? V celém našem životě neustále budujeme bariéry. Na ty zátarasy píšeme 'Sem peníze nesmí.' Tady si my vytváříme své životy, své lásky podle sebe. Nechceme, aby peníze vstupovaly do našeho vztahu k našim dětem. Nechceme prodávat svoje děti jako zboží. Sem peníze nesmí. A tak si budujeme místa, kam peníze nesmí. Ale to neplatí jen pro soukromý osobní život. Když se nad tím zamyslíte v širším měřítku, tak to vlastně děláme i my tady teď.

Protože žiji v Mexiku, tak velmi často jako o příkladu přemýšlím o zapatistech. Když přijedete do státu Chiapas, do míst držených zapatisty, když přijíždíte na toto území, tak vás vítá nápis „Špatná vládo, sem nesmíš. Tady vládne lid.“ Ale my nemusíme jezdit až do Chiapasu. Vždyť je to i tady. Včera mi například řekli, že policie není uvnitř tohoto festivalu vítána. Já jsem žádné takové nápisy neviděl, ale já ovšem neumím česky. Ten nápis je v každém případě alespoň imaginární. Policie sem nesmí. 'Státe, zůstaň venku. Tady vládneme my.'

A příkladů je celá řada, za posledních deset let třeba ty různé boje kolem vzdělávání. V celé řadě zemí se studenti bouřili proti tomu, aby na univerzitách, státních školách bylo zaváděno školné. I tady studenti říkají 'Sem peníze nesmí, vzdělávání není zboží.'

Rozhlížíme se kolem sebe a začínáme vidět, že svět je plný těchto prostor, kam peníze nesmí. Míst, kde lidé odmítají, aby jim vládly peníze. Míst, kde odmítáme nadvládu peněz a kde říkáme 'My to uděláme po svém – Jinak.' Tyto prostory můžeme vidět jako praskliny ve stavbě nadvlády peněz. Tyto prostory jsou prostory důstojnosti. Jsou to místa, kde nejsme předměty něčí nadvlády, kde jsme lidmi, kde jsme vlastní lidské bytosti.

A nyní, v posledních letech se peníze vrátily ve vší své aroganci. Peníze se vrátily se vší svou destruktivní silou. A jediné, co můžeme říci, je, že toto nepřijmeme; že si to uděláme po svém. A proto buřme se proti nadvládě peněz. Rozbíjejme okna bank. Střílejme politiky. Zabíjejme bohaté. Věšme bankéře na lampy.

Samozřejmě to je důvod k oslavě a radosti. Jenomže o to tu samozřejmě nejde. Musíme zabíjet ne přisluhovače a slouhy, ale samotného pána. A jediný způsob, jak zabít pána, tedy peníze, je vytvářet jiné způsoby lidského společenství. Jiné způsoby, jak věci dělat. A to už tady teď právě děláme. A v tom spočívá význam tohoto festivalu.

Zabijme peníze. Zabijme námezdní práci. Tady a teď.

____

Text je umiestnený tu, kompletný článok aj s otázkami s publika.

Ten chlap je úplne mimo.... Salónny komunista, ktorý nikdy nevidel, aké zlo komunizmus v praxi obnáša.... Veľa tých vecí, čo je tam napísané sa dá zakryť slobodou prejavu (aj keď zaujímavé je, že proti peniazom najviac protestujú tí, ktorí ich nedokážu zarobiť - ani prácou, ani vlastným biznisom, ale tak zase od takej lúzy sa nejaká pracovná morálka či určitá vynaliezavosť a dravosť potrebná v podnikaní prakticky nevyskytuje), ale výzvy na zabíjanie ľudí a ničenie cudzieho majetku už zaváňajú kriminálom.... Ach jo, nacisti mali nenávisť rasovú, komouši zase triednu..... dve strany tej istej mince....

Pinhead: Komunista ? A na to si ako došiel ? Na túto tému sa tam jasne vyjadril.

Salónny ? Žije v Mexiku a má priamy kontakt a skúsenosti so zapatistami, to má ďaleko od "salónu."

výzvy na zabíjanie ľudí

Prečítaj si to ešte raz a poriadne, potom by si nenapísal takúto kravinu.

Ako som na čo došiel.... Asi čítaním toho textu čo si tu postol... ale dobre....

k tomu či je komunista....
"A tou odpovědí, řešením byl komunismus" - tuto konkrétne vidieť pánov názor, plus celé vyznenie tej prednášky.....

a tým výzvam....
"Rozbíjejme okna bank. Střílejme politiky. Zabíjejme bohaté. Věšme bankéře na lampy" - toto asi určite nie je rétorika niekoho, kto chce veci riešiť pokojne.... Výzva zabíjať iných len na základe toho, že sú bohatí.... Ukážkový príklad komunistickej triednej nenávisti....

k tomu či je komunista....
"A tou odpovědí, řešením byl komunismus" - tuto konkrétne vidieť pánov názor, plus celé vyznenie tej prednášky.....

Teraz neviem, či sa hráš na sprostého alebo čo, ale je to úplne zreteľné, ako to myslel. Naopak, jasne tam hovorí o tom, čo sa s komunizmom stalo. Už aj z tohto vytrhnutého kúsku je vidieť ten minulý čas, byl.
Komunizmus je ideológia, ktorá má veľa myšlienok a to, že niekto má nejakú myšlienku zhodnú s tou, ktorá bola aj v komunizme z neho ešte nerobí komunistu. A to ani nehovorím o tom, že mnohé myšlienky, ktoré systematizoval Marx boli vyslovené dávno pred ním, teda dávno pred tým, ako nejaký komunizmus ako ideológia vôbec začala existovať.

Dotyčný pán sa určite nedá onálepkovať nálepkou komunista, aj keď, teda, mnohí radi nálepkujú a na základe toho ostrakizujú. Ja som bol napríklad na tomto fóre už viackrát označený nálepkou komunista.

a tým výzvam....
"Rozbíjejme okna bank. Střílejme politiky. Zabíjejme bohaté...

Robilo ti problém dočítať tú ďalšiu vetu za tým a pochopiť to v súvislostiach ? Pochopím, že nemusíš s tými názormi súhlasiť, to je normálne, ale toto čo tu produkuješ je kritika, ktorá je riadne mimo.

ephramko cakal som ze sa vyjadri niekto kto nadherne zapada do toho konstrutu utlacanych, nejaky homosexual ktory sa silou mocou citi byt a che byt utlacany.

K Freudovi ako takemu sa darmo vyjadrovat, nehovorim ze bol blby (rozdelenie ludskych pudov na agresivitu a sexualitu s tym suhlasim), ale rozhodne bol zvrateny ako mnoho zidov pred nim a po nom. Za vsetko hovori jeho vyjadrenie, ze kazdy muz tuzi mat pohlavny styk so svojou matkou.

Chovat obdiv k takymto nazorom moze samozrejme len zmeteny homosexual, ze ephramko?


hughito stara ohrabana pesnicka z tvojej strany. Prezentujes tu tzv anarchisticku lavicu, myslienka pekna ale idealisticka, nemozna realizacie iba v mensom okruhu obyvatelov a aj tam to ma dost znacne formy socializmu a to uz od marxizmu ma riadne daleko a hlavne od toho co tu pisem ja.

A som si isty ze s hedonistickym myslienkami prezentovanymi frankfurtsku skolou rozhodne ty nesuhlasis takze pojem lavica by sme v tejto diskusii nemali moc pouzivat http://deliandiver.org/2011/03/levicove ... otovi.html

kali520 napísal:K Freudovi...ale rozhodne bol zvrateny ako mnoho zidov pred nim a po nom. Za vsetko hovori jeho vyjadrenie, ze kazdy muz tuzi mat pohlavny styk so svojou matkou.

Chovat obdiv k takymto nazorom moze samozrejme len zmeteny homosexual, ze ephramko?

mozes byt konkretny a napisat mi nazov jeho prace a konkretne strany, kde nieco take Freud tvrdi ? ...ja si velmi rad nejaku freudovu knihu znova precitam a rad si overim, ze zase len uboho klames, aby ti ten postoj, ktory si si proti zidom a inym skupinam vytvoril dokonale zapadal do celej tvojej chorej mozaiky nazorov...

btw. to co si tu napisal je totalne onicom, preco nereagujes na tie konkretne body, ktore som vytkol tvojmu clanku z propu ? pretoze tato kritika nezapada to tvojich predsudkovych nazorov ? ...ako moze ten autor na prope obvinovat Freuda z feminizacie spolocnosti, ked Freud svojim silne patriarchalnym zalozenim robil presny opak ? ...ako moze z Fromma na prope urobit nejaku marxisticku bestiu, ktora ide cez mrtvoly, bura tradicne hodnoty spolocnosti, ide proti bohu...ked presny opak je pravdou ? jeho dielo Umenie milovat sa stalo celosvetovym bestsellerom, kde rozobera jednotlive typy lasok, kde identifikuje rozne konflikty ktore pri tom vznikaju a radi ludom ako odstranit tieto chyby v laske, aby mohli viac milovat svojim blizkych, partnerov, rodicov, deti, boha...dodnes dielo Umenie milovat vychadza aj u nas stale v novych a novych dotlaciach...je presnym opakom tej totalitnej myslienky komunizmu, ktora ide cez mrtvoly v boji proti triednym nepriatelom...ako si mozu na prope dovolit vobec napisat taketo sprostosti ???

Málokto dokáže milovať takou láskou, ktorá v sebe spája zrelosť, sebapoznanie, odvahu. Aj láska je umenie, ktorému sa možno naučiť. Vyžaduje si však námahu, zručnosť, pozornosť. Erich Fromm, podľa ktorého život nemá veľký zmysel okrem toho, ktorým ho dokáže naplniť človek, vo svojej znepokojujúcej knihe skúma lásku vo všetkých jej aspektoch. Pozornosť nevenuje len láske romantickej, obklopenej toľkými falošnými predstavami, ale aj láske medzi deťmi a rodičmi, láske medzi súrodencami, láske erotickej, ba i láske k Bohu.
http://www.martinus.sk/?uItem=30178

ephramko napísal:
mozes byt konkretny a napisat mi nazov jeho prace a konkretne strany, kde nieco take Freud tvrdi ? ...ja si velmi rad nejaku freudovu knihu znova precitam a rad si overim, ze zase len uboho klames, aby ti ten postoj, ktory si si proti zidom a inym skupinam vytvoril dokonale zapadal do celej tvojej chorej mozaiky nazorov...

Nie nemozem byt konkretny lebo nemam na teba cas, konkretnu poznamku k jeho vyjadreniu najdes v tejto knihe http://www.europskenarody.info/Moje%20Prebudenie.html

Ale mozem ti tu konkretne citovat aj so zdrojom napriklad dalsie jeho zvratenosti:

V Moses and Monotheism (1939) Freud opakovane napáda kresťanstvo, zatiaľ čo podporuje
duchovnú nadvládu Židov:
Ľudia, šťastní vo svojom presvedčení vlastnenia pravdy, víťaziaci vedomím, že sú vyvolení,
došli k hodnotám všetkých intelektuálnych a etických výdobytkov. Kresťanské náboženstvo si
neudržalo pyšné výšky duchovenstva, do ktorých sa týči židovské náboženstvo.

Freud, S. (1939). Moses and Monotheism. New York: Vintage.

Práve tak ako komunistickí Židia viedli politickú vojnu s ruským cárom, freudovci viedli kultúrnu
vojnu proti kultúre západnej civilizácie. Kevin McDonald vo svojej klasickej štúdii židovského
etnocentrizmu, A People That Shall Dwell Apart, poukazuje, že Freudova kniha Totem and Taboo
odhaľuje jeho úlohu v kultúrnej vojne proti nežidom:
Freudove špekulácie mali jasný zámer. Skôr ako poskytnúť dôkazy, ktoré by potvrdili morálne
a intelektuálne základy dnešnej kultúry, jeho špekulácie boli vnútornou súčasťou jeho vojny proti
kresťanskej kultúre tak zrejmé, že Totem and Taboo považoval za víťazstvo nad Rímom a
katolíckou cirkvou.

Freud priznal, čo pokladá za svoju vojnu proti kresťanstvu, ktoré prirovnal k rímskemu impériu a seba
k svojmu idolu - Hannibalovi, ktorý chcel vyplieniť Rím:
Hannibal...bol obľúbeným hrdinom mojich neskorších školských rokov...po prvýkrát som
začínal rozumieť, čo to znamenalo patriť cudzej rase...postava semitského generála v mojich
očiach rástla čoraz vyššie. Pre moju mladú myseľ konflikt Hannibala s Rímom symbolizoval
konflikt medzi súdržnosťou Židov a organizáciou katolíckeho kresťanstva...

Freud, S. (1969). The Interpretation of Dreams. Trans. J. Strachey. New York.

Freud vyjadruje svoj židovský supremačný názor veľmi jasne v liste Židovke, ktorá mala v úmysle
počať dieťa s nežidom na vyliečenie rozdvojenej osobnosti. Jeho slová boli:
Musím sa priznať...vaša fantázia o narodení Spasiteľa v zmiešanom vzťahu ma nijako
nenadchla. Pán, v tom antižidovskom období, ho nechal narodiť sa z nadradenej židovskej rasy.
Viem však, že toto sú moje predsudky.

Yerushalmi, Y. H. (1991). Freud's Moses: Judaism Terminable and Interminable. New Haven:
Yale University Press. p.45.

O rok neskôr tá istá žena porodila dieťa, ktoré mala so Židom. Freud odpovedal:
Ja som, ako viete, vyliečený z posledného zvyšku záujmu o árijskú otázku a chcel by som, ak
dieťa bude chlapec, aby vyrástol do oddaného sionistu. On alebo ona, musí byť v každom prípade
tmavá, nie viac plavovlasých. Zbavme sa všetkých takýchto ľudí.
Nebudem prezentovať svoje komplimenty Jungovi v Mníchove, ako to veľmi dobre viete...Sme
a zostaneme Židia. Ostatní nás len vykorisťujú a nikdy nás nepochopia a neocenia. (citované v
Yerushalmi 1991, 45)

atd atd...

kali520 napísal:K Freudovi...Za vsetko hovori jeho vyjadrenie, ze kazdy muz tuzi mat pohlavny styk so svojou matkou.

Freuda si tu jasne z niecoho obvinil...dal som ti jednoduchu vyzvu, aby si mi povedal v ktorom svojom diele a na ktorych stranach freud nieco take zavazne tvrdi...a tvoja odpoved?

kali520 napísal:Nie nemozem byt konkretny lebo nemam na teba cas, konkretnu poznamku k jeho vyjadreniu najdes v tejto knihe http://www.europskenarody.info/Moje%20Prebudenie.html

tvoj ubohy utek pred nastolenou jasnou vyzvou...a link na nejaku knihu od Davida Duke, ktory k tej zvratenosti, ktoru tak rad spominas, ma naozaj velmi blizko...
http://imagine2050.newcomm.org/2010/04/ ... world-cup/

kali, jasne si tvrdil, ze freud mal taky a taky nazov...preco potom nie si schopny mi sem dat freudove dielo, aby som si to tam mohol precitat? preco mi tu neustale musis postovat urivky z inych diel autorov, ktori evidentne freuda v laske nemali (clen KKK asi zidov v laske mat rad nebude) ? urivky citatov freuda, ktore su vytrhnute z kontextu a doplnene zase ucelovymi kecami ??? ...freud v diele vyklad snov sa zaobera kazuistikami (cize pripadmi konkretnych jednotlivcov/pacientov), castokrat jednu kazuistiku, jeden sen rozobera aj na 20stran...a az po precitani celeho obsahu clovek zisti, ako to vlastne freud myslel a na zaklade coho k tomu freud dospel, on to tam jasne vysvetluje...a ty si tu postnes 1-2vety vytrhnute z kontextu ?
...predpokladam, ze Freuda si nikdy necital...tak laskavo prestan konecne klamat a pozri sa realite do oci...o freudovi si pocul iba od pochybnych ludi ako je david duke...to by som prirovnal k tomu, ako keby som sa ja chcel dozvediet nieco o krestanstve a niekto by mi tu postoval citaty z marxizmu-leninizmu...pokial mas aspon nejake zbytky inteligencie a kritickeho myslenia, chod do kniznice a pozicaj si originalne dielo od Freuda, vytvor si vlastny nazor...preco stale mas potrebu nasledovat nejakych "bielych vodcov" a slepo preberat od nich vsetky nazor, postoje?

Mas nejaky problem s odpovedou ktoru som ti dal? Dal som ti dielo kde je Freud citovany nie len raz, kde mas dlhy poznamkovy aparat a uveden zdroje z ktorych autor cerpal aby si si to overil. Bola moja chyba ze som ten vyrok necitoval. Kazdoapdne tam v tej knihe ten vyrok mas aj so zdrojom, bohuzial pre teba a mozno aj pre mna sa mi to jednoducho v tej knihe nechce hladat (nezijem len zo sedenia pri pc).

Ale tak ked ti to tak strasne vadi, mozme na tu moju vetu uplne zabudnut a nebrat ju vobec do uvahy, potom tu ale mame dalsie citaty uz aj s konkretnym zdrojom ku ktorym sa bohvie preco nevyjadrujes.

akoze nevyjadrujem ? napisal som ti jasne, ze nemozes vytrhnut 2 vety z kontextu a nasledne k tomu dopisat "freud tymto vedie kulturnu vojnu proti nezidom a krestanstvu"...je potom jasne vidiet, ze je to prvoplanovo ucelove...preco mas problem cerpat z originalov od freuda, ked su pomerne lahko dostupne a preco mas tendenciu sa neustale opierat v nazore na nejake osoby, ktore ti nesedia do tvojej predsudkovej mozaiky, o nazory inych ludi a ich interpretacie nazorov tychto osob ??? ved to je uplne chore...je to rovnake ako keby som sa Fica pytal na to, ako Radicova myslela to co povedala...

a tiez nechapes kontext a dobu v ktorej freud publikoval...ved musel na stare kolena opustit cely svoj zivot, vsetko co prezil a budoval a zdrhnut do zahranicia a to iba kvoli tomu, ze bol zid a uz mu bolo jasne, k comu sa kvoli nacizmu schylovalo...a potom mu vytykas, ze sa za podobnej situacie zastava svojej vlastnej etnickej skupiny ??? ved ty robis presne to iste, mas plnu hubu predsudkov voci roznym skupinam, citas knihy clena KKK a podobnych ludi, sebakriticky sa na seba pozriet nedokazes...a to ani kvoli svojmu povodu si nemusel utiect do zahranicia, aby si si zachranil holy zivot...

Pinhead napísal:Ako som na čo došiel.... Asi čítaním toho textu čo si tu postol... ale dobre....

k tomu či je komunista....
"A tou odpovědí, řešením byl komunismus" - tuto konkrétne vidieť pánov názor, plus celé vyznenie tej prednášky.....

a tým výzvam....
"Rozbíjejme okna bank. Střílejme politiky. Zabíjejme bohaté. Věšme bankéře na lampy" - toto asi určite nie je rétorika niekoho, kto chce veci riešiť pokojne.... Výzva zabíjať iných len na základe toho, že sú bohatí.... Ukážkový príklad komunistickej triednej nenávisti....

S týmto sa nedá nesúhlasiť vystihol si to celkom pekne takéto výzvy k triednemu boju sú asi vhodné len pre naivných pubertiakov!! Byť bohatý neznamená nevyhnutne byť skazený a byť zlý!! Slovensko potrebuje rovnako boháčov ako aj strednú triedu. Problém je v tom že my si nevychovávame slovensky mysliacu bohatú triedu, ktorá by dokázala vytvárať pracovné miesta pre ostatných, vytvárame si tu mega multikulti podvodníckych zbohatlíkov ktorým nerobí problém nakradnúť tu a utiecť do zahraničia. To sa musí zmeniť. Ale v súvislosti s bohatými je potrebné povedať že Slovesnko potrebuje aj bohatých ale vlastných bohatých, ktorí tu žijú a nemajú záujem vytrhávať svoje korene a premiestňovať sa kade tade ako nejakí špekulanti, takých treba podporiť a pripraviť im na Slovensku lepšie podmienky, ak je možno dokonca ich chrániť pred zahraničným mega kapitálom, ktorý sa ich snaží zlikvidovať.
Pretože koniec koncov keď nieto bohatých, kto dá prácu ostatným? Štát? Tak ako za komunizmu? Všetko bude všetkých a zároveň nič nikoho.

Bohatá trieda môže byť akákoľvek, vždy to bude nerovnoprávny vzťah medzi bohatou triedou a nižšou triedou, nižšia trieda bude vždy vykorisťovaná. Číže Ivan: ja nechcem ani mega multikulti podvodníckych zbohatlíkov, ani slovenských zbohatlíkov. Rozdiel tam nie je žiaden.

Skôr to vidím tak, že pre takýchto komoušov je problémom stredná trieda, ktorú oni nazývajú "bohatými".... Určite je bohatšia ako tá lúza, ktorá hlása ich vyvraždenie, ale zase oproti vysokej triede (vlastníci skutočne veľkých podnikov, pozemkov, etc.) je pomerne chudobná.... Bohatstvo je totiž pomerne relatívny pojem.... Silná stredná trieda totiž je základom štátu, spoločnosti a takéto ľavicové tendencie dokáže účinne potlačiť.... Nie násilím, ale tým, že pre svojich zamestnancov dokáže zabezpečiť slušné životné podmienky.... potom logicky trockistické hnutia strácajú na sile.... Pretože prečo by ľudia likvidovali niekoho, kto sa k nim správa slušne a dokáže udržať normálnu výšku platov a z toho vyplývajúcu životnú úroveň.... Preto ju komunisti všetkých druhov (od rôznych "neomarxistov" vo vláde či Európskom parlamente až po krikľúňov na ulici) tak nenávidia a snažia sa ju zlikvidovať.... Jedni to robia likvidačnými daňami, odvodmi a podporou nadnárodného kapitálu, druhí zase výzvami na zabíjanie a ničenie.... V konečnom dôsledku je ale cieľ rovnaký.... Zlikvidovaním na štáte viac-menej nezávislej strednej triedy sa dosiahne to, že všetci budú na štáte a jeho rozmaroch závislí (budú pekne poslúchať, lebo inak s nimi štát a jeho inštitúcie nepekne vy**bú).... Kedysi bolo spoločné vlastníctvo (a pritom de facto všetko vlastnila strana), teraz sú to sociálne programy, mimovládne inštitúcie (s veľmi podivným pozadím), proklamovaná solidarita, kvôli ktorej dvíhajú dane tým šikovnejším a podobne..... Prostriedky sa menia, cieľ ostáva rovnaký....

edit.
hughito,
pokiaľ je niekto šikovnejší ako iní (ľudia sú rôzni, nie sú všetci rovnakí), prečo by nemohol túto svoju šikovnosť využiť a mať viac ako tí neschopní + plus tých ostatných aj zamestnávať???? Čo je na tom nerovnoprávne????

Pinhead: A ešte mi povedz, kde sa tieto tvoje rozprávky o dobrej strednej triede, ktorá vytvára férové podmienky pre robotníkov, dejú.

Ja keď počúvam ľudí, alebo pozerám rôzne správy, takéto veci nevidím. Vidím len vykorisťovanie, minimálne platy, biedu ľudí.

pokiaľ je niekto šikovnejší ako iní (ľudia sú rôzni, nie sú všetci rovnakí), prečo by nemohol túto svoju šikovnosť využiť a mať viac ako tí neschopní + plus tých ostatných aj zamestnávať???? Čo je na tom nerovnoprávne????

Takýto systém vždy povedie k nerovnosti, už zo samotného princípu týchto hierarchických vzťahov. Takisto systém, ktorý bude založený na peniazoch a materializme (som lepší, mal by som mať viac), bude vždy viesť k nerovnosti a ku všetkým problém, z toho vyplývajúcim.

Zaujímavé, že továrne a fabriky dokážu fungovať aj bez tých "šikovných" hore, len to ľudia nevedia a dokonca tomu ani neveria. Moji rodičia tomu nechceli uveriť, keď som im to hovoril.

Svoj príspevok si štylizoval do takej formy, že vždy tu budú tí zlí komunisti/trockisti, ktorí sa budú chcieť pokúšať niekoho zničiť aby sa skrz štát dostali k moci. Plačeš nad nesprávnym hrobom, ja žiadne takéto myšlienky nepropagujem, ani tieto hnutia, aj keď existujú aj dnes, nemajú žiadnu reálnu silu. Niečo na úrovni tohto: http://www.novinky.cz/domaci/233365-na- ... onalu.html

Ja píšem to, že vždy tu budú kapitalisti, ktorí budú zastávať model, ktorý prezentuješ ty, aby mohli byť tí hore, zhromažďovať kapitál a moc.

hughito napísal:Zaujímavé, že továrne a fabriky dokážu fungovať aj bez tých "šikovných" hore, len to ľudia nevedia a dokonca tomu ani neveria. Moji rodičia tomu nechceli uveriť, keď som im to hovoril.

priklad takej fabriky?

Táto.

vela tam teda o riadeni firmy popisane nebolo
kto prijima rozhodnutia co vyrabat, kolko vyrabat, ako vyrabat?
kto zhana novych zakaznikov?

uz som nasiel v odkaze pod clankom

Každá provozní oblast má jednoho koordinátora, který během výroby diskutuje aktuální záležitosti s ostatními koordinátory i samotnými zaměstnanci a samostatně rozhoduje. Ze své funkce je kdykoli odvolatelný.

takze predsa len musi byt niekto, kto prijima rozhodnutia

Dalším organizačním prvkem jsou shromáždění všech zaměstnaných a jednou měsíčně diskusní sešlosti, kdy je na den zastavena výroba a projednávají se věci týkající se přímo jak chodu továrny, tak i širších (politických) souvislostí.

toto je z nakladoveho hladiska plytvanie

Účetnictví je veřejné, zaměstnanci vědí, kolik se vyrobí a znají výši výdajů i zisků.

toto je zase z konkurencneho hladiska uplna hovadina
ked konkurencia vie, ako ina firma pracuje, moze ist v kratkom obdobi aj pod svoje vyrobne naklady len aby sa zbavila konkurencie, pricom potom ked je na trhu sama si moze cenu zvysit aj nasobne

z ekonomickeho hladiska je taketo riadenie nevyhodne

btw., kto prijima a vyhadzuje ludi?