Kód: Vybrať všetko

Následující text vyšel v publikaci "Romové" v osidlech sociálního vyloučení a je jedním z výstupů antropologického terénního výzkumu, který proběhl roku 2004 v Kladně: v sociálně vyloučené lokalitě Masokombinát, kde žije v drtivé většině romské obyvatelstvo. Autoři studie si během svého každodenního pobytu v terénu všimli, že jejich zkušenosti jsou v rozporu s mediálním obrazem, který o Masokombinátu referoval. Mediální obraz je na druhou stranu v pozoruhodné shodě s obrazem, který jim podávali úředníci městského úřadu. Ti, ač disponují mocí v zásadní míře ovlivňovat další osud Masokombinátu, v naprosté většině případů v samotné lokalitě nikdy nebyli. Moc mediálního obrazu ovlivňovat realitu je proto hlavním tématem studie.

V diskurzu o neplatičství je Masokombinát přeplněnou ubytovnou pro neplatiče, v každodenní realitě, jak ji pocítili antropologičtí výzkumníci, je Masokombinát poloprázdnou množinou obecních bytů převážně čtvrté kategorie ve kterých bydlí řada lidí, kteří neplatiči nejsou a neplatiči nikdy nebyli. Všem, kteří přestanou platit, hrozí soudní řízení a soudní vystěhování. Ale mnohem spíše je to místo, kam úřady shromažďují Romy, kteří se dostali do problémů. A autoři poukazují, že v rámci mediálního diskurzu je dohodnuto, že pojmy „Rom“, „neplatič“, „nepřizpůsobivý občan“ či „potížista“, jsou synonymní.

Dominantním rysem diskurzu o neplatičství je to, že pojednává o nějaké formě nebezpečí. Nebezpečí neplyne z „tvrdých dat“, například ze zvýšené míry kriminality a podobně, ale většinou se jedná o potenciální nebezpečí, které plyne ze samotné existence tzv „neplatičů“. V reakci na takovéto nebezpečí pak přichází odpověď v podobě policejní represe — ačkoliv její skutečný dopad je víceméně iluzorní. Autoři tak docházejí k názoru, že aktivity policie a samosprávy nesměřují bezpečnostní opatření k obyvatelům sociálně vyloučených lokalit, ale příslušníkům majoritní skupiny obyvatel. Pokud by tomu tak nebylo, nedocházelo by ze strany policie k takové medializaci vlastní činnosti: Ta by měla smysl sama o sobě. Autoři dochází k názoru, že pravým smyslem je právě medializace, během které je majoritní společnosti — ve které je koneckonců masmediální diskurz ukotven — sdělováno, že vše je pod kontrolou odborníků. Sekundárně je sdělováno, že příjemci sdělení jsou na správné straně a měli by si dávat pozor na své záležitosti, aby nedopadli jako nepřizpůsobiví. Mediální diskurz tak konstruuje obraz jako konflikt několika druhů postav: činitelů zla (neplatičů, nepřizpůsobivých), vykonavatelů spravedlnosti (policistů, tiskových mluvčích, zastupitelů, starostů) a obětí (ne-neplatičů, starousedlíků, spořádaných občanů atd).

Výzkum se zaměřil na roli médií v konstrukci sociálně vyloučených lokalit v jejich exkluzi. Autoři popisují, jak mediální obraz předchází skutečnosti a formuje jí. Používají koncepci Jeana Baudrillarda, kdy se mediální simulace stává reálnější než realita. Díky tomu, že z mediálního obrazu vycházejí ti, kteří mají výkonnou moc, je realita měněna podle toho, co o ní říká mediální simulace.

Velmi srozumitelně tuto situaci dokumentuje vyjádření tehdejšího primátora města Volfa: „Já ani nemám sílu, abych tam šel. Musel bych se pak týden koupat.“