Kód: Vybrať všetko

Koncem roku 2008 Island pociťuje zničující dopady celosvětové krize. Landsbank (největší banka) na Islandu byla právě znárodněna (v říjnu 2008) včetně všech dluhů, které měla. Britská vláda dala zmrazit veškeré jmění dceřiné banky Icesave, která banku de facto vlastnila. Landsbank následovaly další dvě velké banky: Kaupthing a Glitnir. Tyto banky byly propojené s bankami v Holandsku. Banky krachem přišli o 3,7 mld. eur. Dluh těchto bank byl několikrát vyšší, než roční HDP celého Islandu. Měna i akciový trh se vzápětí hroutí, firmy přicházejí o peníze uložené v bankách. Země je v úpadku. Vláda oficiálně žádá o půjčku Mezinárodní měnový fond, který ji schvaluje – ve výši 2,1 miliard dolarů, dalších 2,5 miliardy půjčují některé severské země. Velká Británie a Holandsko se dožaduje vyrovnání za úpadek bank.

Začínají se organizovat občanské protesty před parlamentem v Reykjavíku. 23. ledna 2009 jsou schváleny předčasné volby, o tři dny později podává předseda vlády demisi. Islandská vláda je první, která padá kvůli ekonomické krizi.

25.dubna se konají předčasné volby, po nich je vytvořena koalice Sociálně demokratické aliance a zeleného levicového hnutí vedená novým předsedou vlády Johannem Sigurdardottirem.

V roce 2009 Island zažívá těžkou ekonomickou recesi, HDP klesl o 7%.

Vláda v parlamentu navrhuje splácení dluhu Británii a Nizozemsku, který činí 3,5 mld. eur. Splácení má trvat 15 let s úrokem 5,5%. Lidé jsou zpátky v ulicích a požádují vypsání referenda. V lednu 2010 prezident Ólafur Ragnar Grímsson odmítne ratifikovat zákon o zadlužení, s tím, že ho nejprve bude konzultovat.

V referendu v březnu 2010 93% hlasujících dluh zaplatit odmítne. Islandská revoluce dosahuje nového vítězství, mírovou cestou.

MMF v reakci na to zmrazuje veškerou hospodářskou pomoc, až do vyřešení otázky dluhu.

Vláda zahajuje šetření právní odpovědnosti konkrétních lidí za krizi. Šetření začíná zatčením několika bankéřů a vedoucích pracovníků. Interpol vydává mezinárodní zatykač na bývalého ředitele banky Kaupthing Sigurdura Einarssona.

V souvislosti s krizí je v listopadu 2010 zvoleno i ústavodárného shromáždění za účelem vytvoření návrhu nové ústavy, která má obsahovat i body poučující se z krize. Ústavodárný sněm volí samotní lidé. Je voleno 25 zástupců bez politické příslušnosti z 522 navržených kandidátů. Kandidovat mohl každý člověk, který prokázal, že má podporu alespoň 30 lidí. Ústavní shromáždění zahajuje svou činnost v únoru 2011 a nyní již předložilo návrh ústavy založený na konsensu a doporučení různých setkání, která se konali po celé zemi. Ústava musí být schválena parlamentem i referendem. Zatím není ratifikována.

A kromě toho byl přijat také zákon, který zaručuje absolutní svobodu informací. Jeho cílem je, aby se země stala bezpečným útočištěm pro investigativní žurnalisty a aby byl zajištěn svobodný přístup k informacím, jako např. Wikileaks.

Někteří budou říkat, že Island je malý ostrov jen s 300 000 obyvately, se sociální, politickou, ekonomickou a administrativní strukturou mnohem jednodušší, než mají velké evropské země, což usnadňuje organizaci a provádění těchto změn . Nicméně se jedná rovněž o zemi s málo přírodními zdroji (ropa zde není vůbec) a zemi závislou na vývozu ryb (rybolov tvoří 40% její ekonomiky). Jsou zde také lidé, kteří budou tvrdit, že Islanďané si žili nad poměry, ale není to pravda. Tato země rostla narozdíl od jiných postupně a v duchu udržitelného rozvoje. Tento plán však několik neschopných bankéřů a politiků zhatilo. Lidé na Islandu jsou kultivovaní, starostliví, optimističtí a odvážní, a proto světu dali lekci z demokracie.