javatar, pred nejakou dobou som tu polozil otazku, ci vobec ti, ktori sa vyjadruju pomerne negativne na adresu "duhovych pochodov" vedia nieco o tom, kedy a z akych dovodov zacali tieto pochody vznikat...
Bývala by to přitom mohla být docela běžná razie, jaké byly v tamních barech, které poskytovaly gay komunitě azyl, na nočním pořádku. Když vešlo v sobotu 28. června 1969 sedm tajných detektivů a uniformovaný policista do baru Stonewall Inn, očekávali, že se věci budou odehrávat podle rutinního scénáře: ty očividně "nejdeviantnější" návštěvníky, transvestity v ženských šatech a lesby v pánských oblecích naloží do antonů, zatímco gayové se pokorně rozprchnou, majitel baru, který patřil k mafii, jim dá "výpalné" a vše bude vyřízeno.
Jenže ouha, onen večer měl rutinní scénář policejních šikan přepsat. Možná to bylo nezvyklou rázností policejní akce, možná bylo toho června šťár prostě moc, možná za to mohla horká letní noc, možná výkřik jedné ze zatýkaných žen směrem k přihlížejícím: "Proč, chlapi, něco neuděláte?" Oné noci se osazenstvo baru každopádně postavilo na odpor.
Nejprve zákazníci baru, kteří byli vyvedeni na ulici, házeli po policistech mince, aby dali najevo, že ví, co je skutečným důvodem jejich návštěvy, brzy se však chopili lahví a kamenů. Když se povedlo vysvobodit zatčené z antonu, zafungovalo to jako povzbuzující jiskra.
"Byl jsem v bojových situacích, ale nikdy jsem se nebál tak, jako tenkrát," vzpomínal na stonewallské nepokoje zasahující detektivní inspektor Seymour Pine. Svým mužům tehdy nařídil, aby se stáhli a zabarikádovali ve vyprázdněném baru, dav na ulici mezitím házel do oken baru odpadkové koše, cihly z nedaleké stavby a vše, co mu přišlo pod ruku, a skandoval "Gay Power".
"Hrozně dlouho jste s námi zacházeli jako se svinstvem. A teď je řada na nás." Právě tenhle pocit držel oné noci dirigentskou taktovku. Nastřádaná příkoří si našla ventil. "Byl to jeden z nejkrásnějších okamžiků mého života," vzpomínala později na nepokoje transgenderová aktivistka Sylvia Rae Rivera, které bylo tehdy sedmnáct.
A zpráva o konfliktu se nesla celou čtvrtí. Na bojiště přicházely desítky dalších a dalších lidí, běžní obyvatelé Greenwich Village, lidé z okraje společnosti, prostituti i bezdomovecká mládež z nedalekého Christopher Park.
Příjezd zásahové policejní jednotky situaci ani trochu neuklidnil. Protestující se nenechali rozehnat, dav se rozpustil jen proto, aby se skupiny zase zformovaly a vpadaly policistům neustále do zad. Surrealistickou atmosféru zachycuje nejvýstižněji asi tenhle výjev: když se nahánění policisté v jednom momentu zformovali, ocitli se tváří v tvář sebevědomě pózujícím transvestitům, kteří se před nimi vyzývavě kroutili a zpívali popěvek o tom, že jsou "holky ze Stonewall Inn", "co nenosí kalhotky a vystavují chloupky". Bitky trvaly do čtyř ráno.
Dalšího večera se ale na místo lidí vrátili – a teď už jich byly tisíce. "Vyžeňme mafii a fízly z našich barů!" hlásal ústřední leták z oněch dnů, zatímco zdi se pokryly výzvami "Legalizujme gay bary" a "Podporujte Gay Power". Nepokoje pokračovaly v různé intenzitě po dalších pět dnů.
Počet zraněných policistů a protestujících, rozbitých oken a zapálených odpadkových košů ale není tím nejdůležitějším účtem, který za sebou nepokoje nechaly. Přinesly něco mnohem hlubšího. Pozměnily poměr sil. Šokovaly nejen zasahující policisty, ale i celou americkou společnost s její homofobní represí. Opačný dojem pak zanechaly na gay a lesbickou komunitu: nikdy předtím nezažila takový pocit vlastní síly.
Staré organizace, jako byla gay Mattachine Society založená roku 1950 a lesbická Daughters of Bilitis z roku 1955, zakrněly do konzervativních a ustrašených spolků bojících se konfliktu s autoritami. Nahradily je sebevědomé a radikální Gay Liberation Front či Gay Activists Alliance. V tavícím kotli konce šedesátých let se komunita zpolitizovala, gayové a lesby odmítali akceptovat postavení na okraji společnosti. Místo bolestínství a mučednictví vyšla na scénu hrdost, začala nové éra.
V roce 1970 uctil památku stonewallských nepokojů první pochod Gay Pride v New Yorku. Následujícího roku se odehrál i v Paříži, Stockholmu, Londýně či Západním Berlíně. Dnes se za práva nejen gayů a leseb, ale i lidí transgenderové orientace pochoduje po celém světě.
podobna policajna sikana proti LGBT komunite v tej dobe nebola nicim vynimocnym, v spolocnosti a aj v LGBT komunite to uz nejaku dobu vrelo az do uz spominanej noci, kedy doslo k pomerne brutalnej policajnej razii v bare Stonewall Inn...
v tej dobe bola podobna situacia vo vacsine europskych krajin, ktore bud prehlasovali homosexualitu za trestnu alebo boli v platnosti jasne diskriminacne zakony (napr. homosexuali mohli mat legalne sex az s osobou starsou ako 21 rokov, pricom heterosexuali od veku 14-15rokov...holandska policia dost casto tento zakon vyuzivala na vydieranie a sikanu. V dokumente, ktory odvysielala ceska televizia o obcianskych hnutiach sa rozoberala aj tato situacia v Holandsku, kde napriklad jeden pamatnik hovoril, ze on mal vtedy 18 a jeho partner 17, co nebol ziadny problem az do chvile, pokial on nedosiahol 21 rokov. Vtedy ho zavrela policia za sexualne zneuzitie mladistveho, napriek tomu ze jeho priatel bol len o rok mladsi a boli spolu viac ako 3 roky.)
Po celom svete sa od roku 1968-1969 zacali organizovat demonstracie za prava LGBT ludi, ktore su u nas zname ako "duhove pochody". V takom Holandsku maju homosexuali od roku 2001 rovnake prava ako heterosexuali vo vsetkych oblastiach, takze sa duhove pochody pretransformovali na urcitu oslavu tolerantnosti holandskej majoritnej spolocnosti a pripomienku nedavnych casov, v ktorych si LGBT komunita hodne vytrpela.
