Úcta k autoritám
Čím to je, že na nás určitý jedinec tak zapůsobí? Profesor psychologie Stanley Milgram, který je vedoucím výzkumu na newyorské univerzitě, charakterizuje tento jev jako pocit úcty k autoritě. Mno¬hé studie ukázaly, že automaticky reagujeme příznivě na velmi uznávané autority. Přirozeně nás vůbec nenapadne pochybovat o výrocích osob, jejichž povoláním je „vědění". Pochybujete snad o tom?
Uvedu zde nesmírně zajímavý pokus s překvapivými výsledky, který profesor Milgram uskutečnil na Yaleově univerzitě (New Heaven, Connecticut). Byl proveden na čtyřiceti tělesně i duševně zdravých osobách (jejich zdravotní stav byl prověřen).
Při pokusu vědec v bílém plášti se jmenovkou prezentuje situaci jako „zkoumání účinku trestu na učení a paměť". Pokusná osoba zvaná „instruktor" má dávat „žákovi" elektrické šoky o zvyšující se intenzitě pokaždé, když se žák splete (žák je jiný účastník, jehož instruktor nezná). Před pokusem se má žák naučit seznam dvojic slov. Jakmile instruktor řekne nějaké slovo, žák má rychle odpovědět slovem tvořícím příslušnou dvojici. Na žákovu paži se připevní elektrody. Vědec řídící pokus mu před zahájením vysvětlí, že elektrické šoky při stoupající intenzitě sice mohou působit velkou bolest, ale nezanechávají „trvalá poškození". Vědec a instruktor se usadí ve vedlejší místnosti, ale mohou žáka slyšet přes skleněnou přepážku. Instruktor sedí u ovládacího panelu a při každé špatné odpovědi zasadí žákovi elektrický šok. Při každé chybě instruktor zvyšuje napětí o 15 voltů.
Pokus začíná. Na počátku jsou elektrické šoky nepříjemné, ale nepůsobí bolest. Od 75 do 105 voltů žák sténá bolestí. Čím více žák trpí, tím méně je schopen soustředit se a dělá více chyb. Instruktor pokračuje. Při 120 voltech žák křičí, že ho to opravdu bolí. Při 150 voltech žák snažně prosí, aby přestali, a chce jít pryč. Pokus dospívá k velmi znepokojujícím výsledkům: instruktor (85 % ze 40 účastníků) na prosby vůbec nedbá a ptá se dále. Při 165 voltech žák žadoní: „Přestaňte! Pusťte mě ven! Pusťte mě ven, prosím vás! Nechtě mě jít pryč!" Avšak instruktor pokračuje ve „výslechu" (v tomto stadiu zanechá pokusu jediný instruktor). Nyní jsou elektrické šoky tak silné, že žák křičí a svíjí se bolestí. Zjevně neoblomný instruktor dále klade otázky a postupně dojde na 195, 210, 225 voltů... Často se stává, že když instruktor váhá, zda má dát žákovi elektrický šok, obrátí se na vědce s otázkou, jestli má pokračovat. Ten použije jedno ze „slovních povzbuzení", která mají instruktora udržet na místě. Jedná se o tyto věty (jsou uvedeny v pořadí, jak mají být použity):
1. „Pokračujte, prosím vás."
2. „V zájmu pokusu musíte pokračovat."
3. „Je nezbytné, abyste pokračoval."
4. „Nemáte na vybranou, musíte pokračovat."
Vědec přitom hovoří rozhodně a zdvořile.
Žák zoufale volá na instruktora, aby mu pomohl uniknout. Ale instruktor na pobídnutí vědce pokračuje v pokusu. Elektrické šoky dospívají až ke 300 voltů. Žák křičí, že nebude na otázky odpovídat. Instruktor považuje odmítnutí za špatnou odpověď a uštědří žákovi další šoky. Elektrické napětí nemilosrdně roste. Vždy před spuštěním elektrického šoku instruktor nahlas oznamuje napětí.

Žák už není schopen křiku ani pohybu. Instruktor spouští páčkami proud až do nejvyšší hodnoty - 450 voltů.
Pokus končí.
Výsledky pokusu jsou ohromující: ani jeden ze 40 účastníků -instruktorů (jsou to zcela normální lidé) nepřestal plnit svůj úkol, když ho oběť snažně prosila, aby pokusu zanechal, a to ani tehdy, když už nebyla schopna odpovídat. Při 300 voltech přestal jediný účastník. Nejstrašlivější na tom je, že dvě třetiny pokusných osob dovedly úkol až do konce (450 voltů).
Výsledky odporovaly všem očekáváním tehdejších odborníků (vědců a psychiatrů). Ti odhadovali (před uskutečněním pokusu), že do konce dovede pokus 1-2 % pokusných osob (instruktorů), 39 psychiatrů se dokonce domnívalo, že jen 0,1 %. Nyní musíme prozradit, že žáka představoval herec. To ovšem instruktor nevěděl. Jak si tedy vysvětlit, že obyčejný člověk je schopen působit nevinné oběti takové utrpení? Žádný z nich, podotýkám znovu, nebyl zvrhlý nebo duševně nemocný. Jejich reakci vysvětluje přítomnost vědce, který mu dával pokyny. Pro všech 40 účastníků představoval autoritu - toho, kdo ví, co dělá. Pokusné osoby instinktivně jeho postavení nezpochybňovaly. Lze tedy pochopit, že se Hitlerovi podařilo zmanipulovat masy, aniž by se proti němu vytvořila skutečná opozice.
Profesor Milgram* provedl další výzkumy, aby tuto domněnku potvrdil. Při tomto pokusu však vědec zaujal místo žáka - role se obrátily. V této situaci 100 % účastníků odmítlo zasadit jediný další elektrický šok, když o to žádal pouze žák z předcházejícího pokusu. Vědec připojený na elektrody se ocitl v kritické situaci. Instruktor rozhodně odmítal v pokusu pokračovat. V další verzi pokusu vědec požádal instruktora, aby pokus přerušil, i když oběť chtěla pokračovat. Instruktor poslechl okamžitě a už se páček nedotkl. Jiné varianty pokusů tohoto druhu potvrzují, že se pokusné osoby podřizují příkazům autorit.

*Stanley Milgram, Soumission á V autoritě /Podřízení autoritě/. Paris, Editions Calmann-Lévy, 1995.