Ono samozrejme, že politici sú slizkí hadi a hľadia tvrdo na svoje záujmy zaobalené do rôznych hesiel, ale treba sa trochu povzniesť dole aj na úroveň tých miliónov obyčajných ľudí/poprípade vojakov, ktorí reálne bojovali za isté ciele a hodnoty, ktoré majú svoju cenu.

To je sice pekna myslienka, ale takto to bolo v kazdej novodobej vojne, radovi pesiaci a ludia su na poslednom mieste, vzdy to boli len zaujmi vyssich, ktori tahaju za nitky uz dost dlho a reformuju svet podla vlastnych predstav. Vojaci bojovali za ciele, ktore im vstiepili ich nadriadeni, cize nenazyval by som to za ciele s hodnotami, ale skor za falosne ciele, ktore nemali svoje opodstatnenie.

//autoeditácia príspevku (09 Máj 2013, 14:48)

IvanSk napísal: Žiadna strana v duhej svetovej nebojovala za "slobodu".

Ty mas dobru vlastnost, niektoru situaciu tak trefne popises par slovami, ze by to nedokazal nik lepsie, no skus to povedat tym milionom ovcam, ktori veria v spojenecku propagandu a vidia vinnu len 1 stranu.
// A nenapadlo ta, ze bojovali zbytocne? Chceli zavrhnut 1 zly rezim, ktory mal nahradit dalsi, ani sami vojaci nevedeli za co bojuju, tak k comu to vlastne vsetko bolo?

Ako si myslíš, že keď som si včera pripomínal 8. mája, tak som myslel na Stalina? Nie, myslel som na tých nespočet obyčajných ľudí, ktorí behali po lúkach a lesoch a za čosi bojovali a zomierali. Myslel som na tých ľudí, ktorí dobrovoľne opustili rodiny, riskovali život a išli do hory podporiť boj proti fašizmu. Kašlať na politické špiny a zmrdov, hrdinov bolo neúrekom - a neboli to tí páni v cylindroch a oblekoch, ktorí sedeli za stolom vo svojich vilách.

Ja by som si rád prečítal názor nejakého veterána Wehrmachtu. Aké to bolo za nich bojovať ? Aké mali ideály ? Za čo bojovali ? Čo im nariadili velitelia ? Aká bola morálka vojska ?

Keď si pozrieš seriál BBC The World at War, tam je tých rozhovorov s nemeckými vojakmi, vrátane dôstojníkov, habadej...A mnohí z nich opisujú, ako to bolo, za čo bojovali a podobne...

Myslim ze by bolo uz aj na case vyvratit ten mytus ohladom toho Hitlerovho kapitalu z Wall Street a katolicke nezmysli o jeho dosadeni Rothschildovcami a inymi zidmi.

Mýtus první – Sidney Warburg

Spiklenecké teorie obviňující Hitlera jako nástroj židovských finančních kruhů z Wall Streetu, staví na základním pilíři – židovské bankéřské rodině Warburgů. Jaký byl prapůvod tohoto mýtu?

V roce 1933, tři čtvrtě roku po zvolení Hitlera kancléřem, vychází v Holandsku malá brožurka s názvem De Geldbronnen van Het Nationaal-Socialisme (Drie Gesprekken Met Hitler) – Finanční zdroje národního socialismu (Tři rozhovory s Hitlerem). Jako autor brožury a zároveň vypravěč příběhu je uveden Sidney Warburg. Jak v ní sám sebe nazývá – “syn jednoho z nejvlivnějších bankéřů v USA a člen představenstva Kuhn, Loeb & Co.”.

Brožura popisuje zajištění finanční podpory pro Hitlera od vlivného bankéřského trustu z New Yorku, vyjednané prostřednictvím Sidneyho Warburga v období 1929-31. Transakce měly probíhat v letech následujících, do roku 1933. Hitler údajně obdržel celkem 32 milionů dolarů, aby se dostal k moci.

Hned první věc, která autenticitě tohoto díla nepřidá na důvěryhodnosti, je neexistence člověka jménem Sidney Warburg. Jako jeho autor vyplul na povrch belgický novinář žijící v Holandsku, Jan Gustaaf Schoup. Ten tvrdil, že mu S.Warburg vše nadiktoval v angličtině a on to pouze přeložil a vydal. Sidney Warburg však v té době nebyl ani členem známé vlivné židovské rodiny Warburgů, ani s takovým jménem v New Yorku nikdo nežil. Brožura byla po tomto zjištění stažena z prodeje.

Za pozornost však stojí její samotný obsah. Autor zjevně vycházel z informací židovského tisku v zahraničí. Hitler je v brožuře líčen i při osobním kontaktu mezi čtyřma očima jako neurotický fanatický xenofob, stejně jako hospodský prostoduchý buřič. Také zápletka dílka je originální – bankéři měli Hitlera podpořit proto, aby uskutečnil svou vítěznou revoluci, a Německo poté osvobodil od placení reparací Francii.

Aby si nezávislý čtenář mohl udělat objektivní obrázek o textu v brožuře, uvedu zde citace od dr.Goebbelse, které prezentují Hitlera tři(!) roky před údajnou schůzkou S.Warburga s Vůdcem:

“Ten drahý starý dobrý druh. Ať jeden chce nebo nechce, musí ho jako člověka mít rád, a navíc ke všemu ta neodolatelná osobnost. S takovým mužem se opravdu dá dobýt svět. (…) Pak mluví Hitler.. Je to hluboké, až mystické. Umí vyjádřit nekonečnou pravdu. Děkuji osudu, že je takový muž jako on.. Na tržišti před námi defiluje patnáct tisíc příslušníků SA..” (červen 1926).

Hitler byl vždy obdivován za to, že dokázal dodržet etiketu, ať mluvil s obyčejným člověkem, či se státníkem. V té době už byl také doprovázen osobní ochrankou – jednotkou SS – a zdržoval se v sídle strany v Mnichově. Strana už také byla veřejně velmi, velmi známá.

Výtažky z brožury o cestě S.W. za Hitlerem (prý v roce 1929) však prezentují Hitlera tak, jak ho prezentoval a vykresloval tehdejší židovský tisk – řvoun, hospodský tlučhuba, a velitel pár zoufalců:

Přijel jsem do Mnichova (centrum NSDAP). Marně jsem Hitlera sháněl. Ten člověk je asi zbabělý.. Musel jsem na ambasádu, až tam mi schůzku na druhý den domluvili. (…) Přišel jsem večer do jedné mnichovské pivnice. Číšník mě zavedl do zadní místnosti. Tam seděl Hitler a nějací dva muži v hnědé uniformě. Řekl jsem mu, že nebudu mluvit před jeho kumpány. Hitler jen mrkl a oni zmizeli. (…) Po prohlédnutí doporučujících dopisů (od amerických bankéřů – !!!) se zeptal, zda nejsem novinář. Když slyšel, že ne, dodalo mu to nálady. Dopil svůj “pořádný tuplák piva” (-huge beer mug-) a objednal si další (Hitler byl abstinent, to se ale v židovském tisku tehdy nezmiňovalo..). Po vypití druhého tupláku se Hitlerovi rozvázal jazyk (-loosened his tongue-).

“Pro mě jsou Američané nejlepší ze všech cizinců. Oni byli prvními, kdo nám po válce pomohl” (!!!)…

Dále Hitler začne nadávat do “židovských a marxistických bastardů”, svěřuje se s plánem založit si v Mnichově vlastní noviny (ty už tam téměř deset let vycházely – Voelkischer Beobachter) a posléze vypočítával, kolik peněz chce z USA na svou revoluci. “100 milionů marek”, panovačně nařídí.

V další kapitole se Hitler setkává v roce 1931 už přímo s bankéřskou smetánkou, včetně Johna D. Rockefellera, a jako na trhu zde nabízí dvě možnosti svého vítězství. “Revoluce stojí 500 milionů marek, legální převzetí moci 200 milionů marek – co chcete vy?”

Potom už jsou dojednávány transakce peněz a Hitler se “předvídavě” stává kancléřem.

Tento silně groteskní románový pamflet po válce vyšel znovu, v několika verzích, z nichž nejznámější je ta s názvem Hitler’s Secret Backers (Hitlerovi tajní podporovatelé). Je to na světě jediný “důkaz” o židovské podpoře Hitlera při jeho vzestupu k moci! Zda na tomto díle chce někdo stavět svou argumentaci, přeji hodně štěstí.

Mýtus druhý – American I.G. a spol.

Druhý, méně fantastický a o faktické údaje opřený mýtus, je kauza American I.G. a spol. Jde o nejvíce skloňovanou pomoc “amerických bankéřských kruhů” nacistickému Německu, živenou levicově-liberálními kruhy v USA, lovci nacistů, a samozřejmě propagandou celého “Východního bloku”, kterému se spojení amerických “imperialistů” a “zlých nacistů” náramně hodilo (nejedná se však o pomoc těchto kruhů při růstu Hitlera a strany, nýbrž o pomoc národně-socialistickému Německu po roce 1938).

Jako největší koncern v Německu a čtvrtý největší koncern na světě, se I.G.Farben podepsala na mnoha projektech Třetí říše, a stala se tak po válce logicky v očích mnoha nepřátel Německa “hlavním pilířem nacismu”.

Už před válkou, ještě jako židovská firma, expandovala I.G. i na americký trh a založila zde svou pobočku, American I.G. Corporation. Firma využívala svých patentů, a na americkém trhu prosperovala.

V devítičlenném vedení firmy American I.G.(4-5 Židů/Američanů, zbytek Židé/Němci) se během let 1925-45 vystřídalo mnoho osob. Tři z nich (Němci) byli po válce obžalováni a postaveni před soud pro možnou účast koncernu při “holocaustu” v tzv. Procesu I.G. (I.G.Trial).

Za éry národně-socialistického Německa měla řada německých (židovských i nežidovských) podniků účast v zahraničních firmách, a naopak. Po kauze I.G.Farben se senzacechtiví novináři, lovci nacistů a celý “Východní blok” snažili tyto podniky obvinit z podpory nacismu (všechna obvinění se týkají období po roce 1938). Kromě výčtu osob sedících na vysokých postech firem, které obchodovaly s Německem, či kde Německo mělo svůj podíl, se ale žádná přímá podpora Hitlerovi a NSDAP, ani pokus o ni, nikdy neprokázaly.

Jediným, skutečně historicky a fakticky doloženým DOHADEM o podpoře Hitlera americkým bankéřem, byla kauza otce automobilového průmyslu, Henryho Forda.

V prosinci 1922 byl Henry Ford obviněn židovským deníkem Berliner Tageblatt (židovský vydavatel Hans Lachmann-Mosse), že podporuje Adolfa Hitlera a jeho NSDAP. Noviny zároveň požádaly amerického ambasadora v Berlíně, aby věc prošetřil.

Několik dní nato, 20.prosince 1922, vychází v amerických novinách The New York Times článek “Berlín se doslechl, že Ford podporuje Hitlera“, s podtitulkem “Bavorský antisemitský vůdce má ve své úřadovně američanův portrét a knihu”. (ZDE)

Na možné propojení s Fordem se v březnu 1923 ptal dopisovatel deníku The Chicago Tribune samotného Hitlera. Ten odpověděl:

“Přeju si, abych mohl poslat některé ze svých úderných oddílů do Chicaga a jiných velkých amerických měst, abych pomohl (Fordovi) ve volbách. Díváme se na Heinricha Forda jako na vůdce vzrůstajícího fašistického hnutí v Americe. Obdivujeme zejména jeho protižidovskou politiku, na jejíž základech spočívá i bavorský fašismus. Právě jsme jeho proti-židovské spisy přeložili a vydali. Kniha již koluje k milionům po celém Německu.”

Jak Ford, tak i Hitler finanční podporu popřeli, a později ani historici nezjistili, že by NSDAP od Forda nějaké peníze dostala.

Jen pro zajímavost – byla to NSDAP, která jako první v Evropě vydala Fordovo dílo “Mezinárodní Žid”. “Heinrich” Ford později dostal nejvyšší vyznamenání Třetí říše, udělované cizincům.

Mýtus třetí – německý velkokapitál

Nejznámějším a nejrozšířenějším “důkazem” podpory německých kapitalistů, je údajná “Tajná schůzka 20.února 1933″ předních německých kapitalistů (nežidovských) s Hitlerem a následné založení tzv. konta “Nationale Treuhand” (Národní souručenství) ředitelem Říšské banky Hjalmarem Schachtem a Rudolfem Hessem z NSDAP. Firmy a podniky, které sem měly přispět svými částkami (dohromady přes 2 miliony marek), prý pomohly Hitlerovi a NSDAP k vítězství ve volbách v březnu 1933.

Tento nesmysl je však vyvrácen hned několikrát. Za prvé – NSDAP už dvakrát dosáhla ve volbách postu nejsilnější strany v Německu (červenec a prosinec 1932). Za druhé – v době vzniku údajného konta byl už Hitler kancléřem a volby se konaly po “zapálení Reichstagu”. Je mylné se domnívat, že by strana potřebovala pomoc průmyslu, aby v tomto období dosáhla znovu vítězství. A za třetí – už v lednu 1933 se konaly volby v německé zemi Lippe-Detmold, kde nacisté svým nasazením s převahou vyhráli.

Konto “Nationale Treuhand” je tedy posledním, ať už pravdivým či nepravdivým, “důkazem” o velkokapitálu v pozadí růstu vlivu Adolfa Hitlera a jeho strany v Německu, a závislost národních socialistů na německém, či snad židovském kapitálu v období 1920-33 nikterak nedokazuje. Naopak.

O této jediné možné podpoře “velkokapitálu” straně NSDAP se v historických kruzích vedou spory už od války. Zastánci a šiřitelé tohoto mýtu byli marxističtí, a většinou židovští historici, v prvé řadě David Abraham. Jeho celou práci o propojení Hitlera a velkokapitálu popřel a naprosto zdiskreditoval historik Henry Ashby Turner, který po letech studií dokázal, že Abraham lhal, vymýšlel si citace a používal neexistující zdroje.

Turnerova kniha z roku 1985 German Big Business and the Rise of Hitler (Německý velkokapitál a vzestup Hitlera) dokazuje, že jedinou podporou z “vyšších kruhů” byla podpora od radikálních nacionalistů a antisemitů, stejně jako od členů umírněnější strany DNVP (spolu s ní a s organizací Stahlhelm strana NSDAP uzavřela v roce 1932 dohodu o jednotném postupu k moci a o potlačení možné rudé revoluce SPD a KDP). Od vydání Turnerovy knihy jsou akademici rozděleni na žido-marxistickou část, která obhajuje Abrahama, a na část zastávající se Turnera.

Podobné dílo napsal i britský uznávaný historik Antony C. Sutton: Wall Street and
the rise of Hitler (Wall Street a vzestup Hitlera), který zde rovněž detailně rozebírá vliv kapitálu na Hitlera a vyvrací zde jakoukoliv přímou podporu jeho politiky.

Jako příklad reálného spojení Hitlera s “velkokapitálem” v Německu může být použit velmi bohatý průmyslník Emil Kirdorf, nacionalista, reakcionář a zuřivý antisemita. Spoluzakládal takové spolky, jako Všeněmecká/Pangermánská unie, či Svobodná Ukrajina.

Kirdorf (zemřel 1938) 3.ledna 1937 pro Preussiche Zeitung uvedl:
V roce 1923 jsem poprvé slyšel Hitlera. Jeho jasná řeč mě tehdy dostala a naprosto uchvátila.. V roce 1927 jsem jel za Hitlerem do Mnichova. Přijal mě v Bruckmannově domě. Během čtyř a půl hodin konverzace mi vysvětlil do detailu celý jeho program. Vyžádal jsem si od něj propagační materiály strany a poté jsem je sám distribuoval mezi obchodní a průmyslové kruhy.

Jak sám Kirdorf udal, Hitler ho pouze jednou osobně požádal o finanční pomoc. Bylo to v době, kdy si strana vzala půjčku na své sídlo v Mnichově a po nějaké době jí hrozil bankrot. Hitler později řekl, že Kirdorf mu tehdy “zachránil život” – v případě krachu strany byl prý připraven se zastřelit.

Byli tedy Hitler a NSDAP výtvorem židovských bankéřských kruhů z Wall Streetu? Byli placeni židovskými penězi, a sloužili židovským zájmům? Odpověď je zcela jasná – nikoliv.

Většina lidí dnes nechápe fakt, že NSDAP nebyla demokratickou partají ani intelektuálním kroužkem rozumbradů. Odlišovala se od ostatních stran svým zapáleným fanatismem a idealismem. Její členové, i když byli nezaměstnaní, odevzdávali pravidelně každý měsíc stranické příspěvky. Stejně tak se vybíralo při každé příležitosti, ať už při festivalech, či stranických schůzích a sjezdech. Právě na této národně-socialistické solidárnosti a soběstačnosti si strana zakládala.

Výmarská republika, židovský tisk i nepřátelé z opozice tehdy marně čekali na “oběť” v daňovém přiznání strany i jejich představitelů, či ve výpisech z bankovních účtů, které by Hitlera ukázaly jako placenou loutku “kapitálu”. Do jeho zvolení kancléřem bylo zjištěno pouze několik darů od stejně smýšlejících jednotlivců, jako byl kupříkladu Kirdorf a jiní bohatí nacionalisté a antisemité.

Finanční podporou od Židů se dá reálně nazvat pouze odvádění daní z výdělečné činnosti do kasy národně-socialistického Německa, zaplacení “pokuty” německému státu za následky Křišťálové noci, či příjem z “arizace” jejich majetku. Kdo v tomto spatří důkaz o “židovském kapitálu za Hitlerem”, je mi ale záhadou...

Odkazy a zdroje:

A. C.Sutton: Wall Street a vzestup Hitlera

Sidney Warburg: Hitler’s Secret Backers


---------------------------------------------------

Kdo stál u zrodu Adolfa Hitlera?

Fámy o kořenech politiky Hitlera a strany NSDAP jakožto nástrojů Rothschildů, mající plnit cíl „židovského spiknutí“, jsou ortodoxně-katolickou propagandou šířeny jako velmi zajímavý mýtus – Hitlera měly na příkaz Rothschilda dosadit k moci tajné společnosti pracující pro židovské zájmy. Byl Hitler pod jejich vlivem? A co to bylo za společnosti? Bylo jejich účelem zpřístupnit Židům moc na Zemi? Tomuto problému se věnuje dnešní článek.

Ohledně formy spiknutí a napojení nacismu na zednáře (nebo Ilumináty či Templáře), se v této souvislosti v propagandě nepřátel nacismu mluví o jediné „žido-zednářské“ tajné společnosti – společnosti Thule.

Společnost Thule vznikla v Mnichově jako samostatná lóže ariosofické, kvazi-zednářské organizace Germanenorden. Datum jejího vzniku je leden 1918. Do společnosti vstupovali lidé z vyšších kruhů – šlechta, podnikatelé, právníci, soudci, lékaři, političtí aktivisté apod. Mnozí z nich později zastávali vedoucí místa v NSDAP.

Činnost společnosti Thule zahrnovala kromě iniciačních obřadů pro novice také přednášky o německé mytologii a výlety na významná místa německých dějin. Symbolem společnosti byla pravotočivá svastika překrytá vertikálně mečem, jako hesla se užívala provolání „Pamatuj, že jsi Němec“, či „Dbej na čistotu své krve“. Členové se zdravili pozdravem „Heil und Sieg!“.

Vize členů Germanenorden i Thule navazovaly na dílo Guido von Lista, vůdčí osoby v obrození germánského paganismu-pohanství, germánského mysticismu a okultismu, a šiřitele ariosofie.

Ariosofie, čili árijská moudrost, byla studiem nordické kultury a jejího dědictví, esoterickým výkladem dějin s pangermánským nádechem a světovým názorem, vyznačujícím se nacionalismem a vizemi silného germánského státu. Dalším, kdo ovlivnil směr Germanenorden i Thule, byl i Jörg Lanz von Liebenfels, který navázal na práci von Lista, a obohatil jeho učení o militantní rasismus a antisemitismus. Jeho články v časopise Ostara měl také údajně číst před rokem 1914 ve Vídni tehdy žijící Adolf Hitler. List i Liebenfels pocházeli z Rakouska a tvořili od sedmdesátých, respektive devadesátých let 19.století.

Od poloviny 19.století, z vystřízlivění z katolické ideologie, z nevole k vzrůstajícímu industrialismu a rychlým změnám ve společnosti, vznikalo v rakouských zemích velmi rychle lidové, tzv. „völkisch“ hnutí. Jednalo se o formu německého lidového nacionalismu, kladoucí důraz na folklór, jako sjednocující prvek německého národa.

Ariosofické učení, že právě Němci (Germáni) jsou nejdokonalejší odnoží bájné árijské rasy, a jsou proto předurčeni k tomu, aby obrodili svět a osvobodili ho od nadvlády „úpadkové žido-křesťanské ideologie“ (podle ariosofistů), našly tehdy mezi rakouskými „völkisch“ Němci značný ohlas. Po porážce v I. světové válce nastala obdobná situace i v samotném Německu. Heslo „Los von Rom“ mělo tehdy velkou váhu.

Jen pro zajímavost – kdo se o pohanství a neopaganismus zajímá, ví, že zcela identickým směrem, ovšem ve slovanském pojetí, se dnes vyvíjí anti-církevní, pohanská a okultistická hnutí v slovanských zemích bývalého Sovětského svazu.

Němečtí a rakouští lidoví nacionalisté se tedy ocitají v roce 1918 a 1919 v situaci evidentního úpadku „žido-křesťanské ideologie“, umocněné navíc prohrou v I.světové válce a rozpadem říše německé, i té rakouské. Není proto divu, že jsou zakládány strany, straničky a hnutí, chtějící obrodu všeněmeckého národa, očištěného od všech rozkladných forem, které ho po staletích úpadku přivedly až na samé dno. Prohraná válka světová, doma válka občanská. Společnost v rozvratu politickém, sociálním i kulturním. Výpovědi o situaci let 1918-20 v Německu mluví sami za sebe.

Právě lidé, kteří jsou ovlivněny vizí ariosofistů, stejně jako sociálním úpadkem mnoha německých soukmenovců, zakládají v této těžké době Německou dělnickou stranu, DAP. Jedná se o stranu mnichovskou. Rozhodnutí o založení strany přichází podle všech indicií z mnichovské společnosti Thule.

Hitler a DAP

V Mnichově se v té době, jako příslušník bavorského pluku německé armády, pohybuje i válečný veterán I. světové války, Adolf Hitler.

Byl zde v pohotovosti kvůli svržení Bavorské republiky, ustanovené v Mnichově po vzoru ruských bolševiků, v listopadu 1918, židovským komunistou Eisnerem. Ten se stal jejím premiérem – vládcem. V lednu 1919 je Eisner zabit mladým šlechticem Antonem Graf Arco-Valleyem, o kterém ještě bude řeč. V dubnu téhož roku vzniká pod vedením židovských anarcho-komunistů a bolševiků Bavorská sovětská republika. Při krvavém střetu během jejího svržení v Mnichově je v květnu 1919 údajně zabito i několik mužů z Hitlerovy jednotky.

Po potlačení sovětské mnichovské republiky se formálně stal Adolf Hitler, stále voják, příslušníkem nově vzniklého mnichovského Reichswehru. Jako veterán a držitel vysokých vyznamenání, přijal místo u Nachrichten- und Presseabteilung I b/P des Bayerischen Reichswehrgruppenkommandos 4 – vojenské zpravodajské služby.

Jak vypovídají záznamy zpravodajské služby i samotného Hitlera, byl na schůzi DAP vyslán svými nadřízenými. Měl o této nové straně podal hlášení a „při diskuzi“ tam tlumit separatismus – chuť po odtržení Bavorska od zbytku Německa. Zároveň tam měl vystoupit ing.Gottfried Feder, sympatizant společnosti Thule. Byl v té době známý v Mnichově svými přednáškami o rozkladném vlivu mezinárodního židovského kapitálu a jeho úloze při zničení Německa. Hitler tyto přednášky rád navštěvoval. Později, v roce 1920, Feder vyučoval Hitlera – oba už byli členi NSDAP – v otázce hospodářské a ekonomické.

Hitler byl tedy poslán na schůzi DAP. Konkrétní osobou, která Hitlera měla na schůzi poslat, byl generál Karl Mayer. Ten ve svých pamětech uvedl, že jednal z pokynu generála Ludendorffa.

V září 1919 tedy Hitler oficiálně poprvé navštívil schůzi straničky, či dělnického sdružení, DAP. Po projevu Federa měl jeden z účastníků mluvit o odtržení Bavorska a jeho připojení k Rakousku. Tehdy Hitler vystoupil a „emotivně“ protestoval. Poté se rozhodl ze schůze odejít. Dostal ještě od Drexlera (tehdejší „vedoucí“ DAP) stranickou brožurku a byl pozván za čtyři dny do jiného hostince, na další schůzi. Nakonec přijal. Tak začala Hitlerova kariéra politika.

Z té doby je dochován také výrok na adresu Hitlera od zakladatele DAP, Antona Drexlera, v hovorové němčině: „Dör hot a Goschn, den kennt ma braucha!“ („Der hat Rednertalent, den könnten wir brauchen!“). Takový řečnický talent, ten by se hodil!

Vznik DAP

Strana Deutsche Arbeiterpartei, Německá dělnická strana, vznikla oficiálně 5.ledna 1919, jako zakladatel je uváděn Anton Drexler. Drexler však byl nástrojař v podniku, kde ve vedení pracoval Dr. Paul Tafel, vysoce postavený člen známého Alldeutscher Verband (Všeněmeckého/pangermánského spolku), založeného roku 1891. Ten byl podle všeho tím, kdo vznik DAP skutečně inicioval. Prvními členy strany měli být dělníci z podniku dr. Tafela.

Dr. Tafel, jak jinak, byl i členem tajné společnosti Thule. DAP tedy získala vedle své sociální politiky i lidový, všeněmecký a ostře antisemitský ráz. V březnu byl společností Thule dosazen do DAP Karl Harrer, sportovní novinář. Měl udržet činnost strany v plánovaných kolejích a podávat zprávy vedení společnosti Thule.

Dalšími členy strany se stali básník a dramatik Dietrich Eckart, horlivý völkisch-nacionalista a zuřivý antisemita, či už výše zmíněný Gottfried Feder, teoretik hospodářství a autor anti-kapitalistických prvků v programu budoucí NSDAP. Oba udržovali kontakt se společností Thule.

Komu by se zdálo propojení společnosti Thule a DAP podivné – propojení dokazuje, že DAP byla skutečně v prvopočátcích projektem společnosti Thule. Vzhledem k tomu, že Thule byla antikomunistická, lidově-nacionalistická, krajně antisemitská, a pracovala pro znovuobrození Německa a všeněmecké/pangermánské myšlenky, je propojení mezi ní a DAP zcela přirozené. Činnost tajné společnosti tehdy vyústila v činnost politickou.

V září 1919 do tohoto prostředí oficiálně přichází, či je poslán, stejně smýšlející Adolf Hitler. Jak už bylo řečeno, strana si okamžitě všimla obrovského řečnického nadání Hitlera a rozhodla se ho využít.

Historie DAP, později NSDAP, byla kompletně zmapována jak policejní rozvědkou Výmarské republiky, tak deníkem „Münchner/Völkischer Beobachter“ (od 1920 stranický deník NSDAP, založen v roce 1918 vedoucím společnosti Thule), stejně jako pozdějšími historiky.

Adolf Hitler tedy vstoupil do DAP. Byl podle historicky doložených faktů ideologicky a společensky vyučován Dietrichem Eckartem, jehož Hitler sám označil za svého hlubokého přítele, učitele a člověka, kterému vděčí za svůj vzestup. Byl to Eckart, kdo dále rozvíjel rétorické umění Hitlera, kdo ho učil rozpoznávat židovský vliv, kdo ho zasvětil do vedení politiky. Eckart je také autorem asi nejkvalitnějšího antisemitského díla, napsaného těsně před jeho smrtí – Bolševismus: Od Mojžíše po Lenina. Zemřel po nezdařeném Mnichovském puči. Ve stejném vězení, ve kterém v té době Hitler diktoval svůj Mein Kampf.

Jen pro doplnění. Hrabě Anton Graf Arco-Valley, který zabil Kurta Eisnera – židovského vůdce mnichovských komunistů a premiéra jím vyhlášené Bavorské republiky – spáchal tento čin jako důkaz toho, že si zaslouží být uznán Němcem. Arco-Valley byl totiž z matčiny strany čtvrteční Žid, a společnost Thule mu i přes jeho radikální antisemitismus a německý nacionalismus neumožnila vstup do svých řad. Ten byl podmíněn čistým „árijským“ původem. Uznání za tento čin se mu dostalo až ve Třetí říši.

Karl Harrer, společností Thule dosazený dohlížitel na činnost DAP, byl na počátku roku 1920 slovně napaden Hitlerem a vyštván z DAP. Stal se později jeho fanatickým odpůrcem.

Člen Thule a Germanenordenu, Friedrich Krohn, činný i v DAP, měl v květnu roku 1919 napsat pojednání „Hodí se svastika jako symbol pro národně socialistickou stranu?“ (Ist das hakenkreuz als Symbol nationalsozialistischer Partei geeignet?). V něm prý navrhoval za znak DAP levotočivou svastiku. Později zvítězil návrh Adolfa Hitlera, aby se symbolem strany stala svastika pravotočivá.

Vztah nadšeného politika-realisty Hitlera k samotným okultistům a neopaganistům, sdružených do tajných spolků, byl však spíše odmítavý. V Mein Kampfu si o nich poznamenal:

„Charakteristické pro tyto povahy je, že básní o starogermánském bohatýrství, o šedém závoji dávných dob, o kamenných sekyrách, mečích a štítech, ve skutečnosti jsou však obrovští zbabělci, jaké si člověk jen může představit. Neboť stejní lidé, kteří ve vzduchu šermují s věrnými plechovými kopiemi starogermánských mečů, a na vousaté hlavě nosí preparovanou medvědí kůži s rohy, a prosazují boj s duchovními zbraněmi, se jako hejno hus ve spěchu rozutečou před každým komunistickým gumovým obuškem. Potomstvo nebude mít mnoho důvodů oslavovat jejich hrdinskou existenci v nějakém novém eposu.“

Závěrem. V národně socialistickém Německu můžeme zcela jasně pozorovat ariosofický vliv, prosazovaný příznivci ariosofických tezí konce 19.století. Tyto tendence patřily k národně socialistické ideologii tehdejší doby, a některé z nich měli nesporně svůj pozitivní vliv na bídou, a politickými, kulturními i sociálními nepokoji zmítanou společnost.

Dále je třeba říci, že národně socialistická myšlenka je sama o sobě myšlenka pro-evropská. To je zásadní fakt. To, že u založení strany, která nakonec tuto myšlenku do Evropy prosadila, stála „tajná společnost“, na této skutečnosti nic nezmění.

Kdyby její činnost i nadále zobrazovali někteří oponenti jako jasný důkaz „žido-zednářských piklů“ při prosazování židovských zájmů, zajímala by mě obhajoba jejich vlastní pro-národní a pro-evropské politiky. Pokud tito jedinci, kromě oddanosti bohu a katolické církvi, nějaký vztah ke krvi a půdě vůbec mají..


PS: Nejzarytějším přívržencům vize Hitlera jako nástroje Rothschilda bych doporučil zjistit si, jak situace tehdejší doby, počátku 20. let minulého století, vypadala. A co to byly, a k čemu a komu sloužily Deutschvölkische Schutz- und Trutzbund, Nationalsozialistische Freiheitspartei/Deutschvölkische Freiheitsbewegung, Deutschsoziale Partei a řada dalších..

Společnost Thule (v češtině, vyčerpávající)

Ariosofie (v češtině)

Deutsche Arbeiterpartei

Anton Drexler (zakladatel DAP)

Gottfried Feder

Dietrich Eckart (Hitlerův „učitel“)

Thule-Gesellschaft

Guido von List

Jörg Lanz von Liebenfels

Adolf Hitler: Mein Kampf

N.Goodrick Clarke: Okultní kořeny nacismu

Židovské kapitály a pod. nezmysly, to ani netreba komentovať.

Čo sa však týka toho nemeckého veľkokapitálu - nebudem sa tu hádať do krvi, lebo o toto som sa nikdy nejak nezaujímal, ale napr. náš na škole učili, že tá podpora tam bola. Nevidím v tom nijaký problém a ani to nemuselo robiť z Hitlera nejakú "loutku." Iba sa potvrdila téza, že najkrajnejšou formou kapitalizmu je fašizmus.

hughito napísal:Iba sa potvrdila téza, že najkrajnejšou formou kapitalizmu je fašizmus.

A to je tiez riadna blbost.

Dnesna definicia a narabanie pojmu fasizmus, aj tu na fore vidiet jak je silno nepochopeny, je vyhrabana bohvie odkial a uplne mimo od toho co hlasal Mussolini.

To nie je žiadne dnešné - to sa písalo už min. v 30. rokoch, kali. Na druhú stranu máš pravdu, že dnes je to celkom obľúbené slovko a všetko je fašizmus, čo je samozrejme blbosť.

Ten pohľad čo som načrtol spočíva v tom, že pre fungovanie kapitalizmu je fašistické usporiadanie v podstate výhodnejšie ako nejaká demokracia - z pochopiteľných dôvodov. Preto sa opakuje tá téza aj dnes.

Hitlera aj tak v prevaznej miere ovplivnila prave spolocnost Thule, v tomto ohlade mal prave tuto spolocnost na 1. mieste a z jej idealov sa snazili nacisti robit rozne vypravy na ich nadludsku rasu Arijcov a to aj za cenu straty klucovych nacistickych praporov a jednotiek, cize Hitlera scasti pochovala aj ta jeho fanaticka viera, ktovie ako by sa to vyvinulo, inak k tomuto odporucam velmi dobru knihu opisujucu cely Hitlerov zivot az do jeho samotneho konca a hlavne ludi, ktori zvnutra tejto organizacie davali Hitlerovi pokyny.
http://www.martinus.sk/?uItem=93965

Ten pohľad čo som načrtol spočíva v tom, že pre fungovanie kapitalizmu je fašistické usporiadanie v podstate výhodnejšie ako nejaká demokracia - z pochopiteľných dôvodov

Nie neni to tak.

Pro fašistu není ekonomická aktivita nikdy samoúčelná, protože vždy slouží vyššímu, politickému účelu, přičemž i tento vyšší účel slouží dalšímu účelu - to už se zmiňuje jen zřídka- kterým je účel "metapolitický".

Volba té které ekonomiky, tj. současných systémů výroby, které se nabízejí (systém koletivního vlastnictví nebo systém soukromého vlastnictví), je pro fašistické režimy nepodstatná. Pokud fašistické režimy víceméně převzaly zděděný ekonomický systém, tedy systém soukromého vlastnicví výrobních prostředků, neučinily tak z "ideologických" důvodů, nýbrž pouze proto, že tento systém se jim vcelku jevil jako nejúčinnější v rámci uskutěčňování daných politických cílů.

Ostatně tato volba se stále více ukazuje jako politicky irelevantní, v tom smyslu, že potřeba produktivní výkonnosti přivádí stále více všechny k systému smíšeného soukromého a kolektivního vlastnictví. Tedy smíšenému systému, který ostatně jako jedni z prvních zaváděli právě fašisté. Mimoto náznaky reprivatizace jistých, byť druhořadých sektorů, existují dokonce i v komunistických režimech, navzdory doktrinálním zábranám a neobyčejné setrvačnosti jejich společensko-politických systémů (...)

(...)Jediná věc na které fašista opravdu trval, bylo to, aby ekonomickým silám, jejichž zájmy jsou výlučně ekonomické, byla odňata možnost diktovat státu svou vlastní politiku. Všechny tyto síly by měly být podřízeny národním zájmům, tedy tomu, co bylo považováno za cíl "společenství", což byl - mimochodem- cíl metapolitického charakteru.

Giorgio Locchi, Podstata Fašismu (1981)

Iba sa potvrdila téza, že najkrajnejšou formou kapitalizmu je fašizmus.

v tomto má kali pravdu klasický kapitalizmus a fašizmus sa nedajú porovnávať jedno je individualistická doktrína a druhé kolektivizmus. V kapitalizme žiadne vyššie dobro neexistuje.

Zato v každej forme socializmu, či už je to národný, fabiánsky, venusovský, internacionálny nerobia nič iné než sa oháňajú vyšším dobrom spoločnosti. Pre vyššie dobro treba vždy ale niekoho obetovať.

inak tu je konšpirácia tzv. "kapitalistov"


samozrejme video vôbec nieje o kapitalistoch ale o socialistických protekcionistoch, ktorí v USA pošliapali všetky základy kapitalizmu od voľného trhu, až po vytváranie kartelov.

Jeden zaujímavý výrok Goringa z jesene 1936 v rozhovore s Britmi: "Vám je samozrejme jasné, čo urobíme... Najprv obsadíme Československo a potom Gdaňsk. A potom zaútočíme na Rusov. Nerozumiem len, prečo vy, Briti, by ste mali mať niečo proti tomu."



kali: Možno sa poopravím. Skôr tak, že najlepšia je asi dnešná liberálna demokracia so svojou postideologickou dobou, kedy ľudia neriešia politiku a sú zahrnutí v záplave konzumu, ale keď tečie systému do topánok, schyľuje sa práve k fašistickým tendenciám. Lebo ak máme fašizmus, nijak to nevylučuje to, že sa pri živote udrží kapitalistická trieda a je to účinné z toho titulu, že nejakí protivníci sa pod patronátom nacionalistických hesiel lepšie likvidujú. Žiadne triedy, žiaden triedny boj, poznáme iba jeden národ a každý si plní svoju rolu v jeho prospech. Akurát niekto ako šéf a niekto ako námezdne pracujúci.

To su ale najefektivnejsie principi na ktorych je mozne postavit spolocnost. A to je to pozoruhodne na fasizme, forma sa mozno vidi ako kapitalisticka ale hodnoty su socialisticke.

Preto o fasizme je lepsie skor hovorit ako o filozofii ako o nejakej politickej ideologii.

Ono je velmi diskutabilne, ze kto alebo co konkretne zapricinilo 2 sv. Neda sa to urcite zvrhnut len na to, ze prisiel neaky Hitler, Stalin, aj ked mali na jej rozputani objektivny vplyv. Lebo ked si to zoberieme zo sirsieho hladiska , tak to bol skor komplex udalosti(domnele krivdy, revansizmus, pocit nadradenosti niektorych statov, zle rozhonutia niektorych statov v Europe vo vtedajsej zlozitej geopolitickej situacii) ,ktore mali za pricinu vznik takeho ovzdusia vo svete, ktore napokon vyustilo do takehoto konfliktu.

Stale ti isti.

Zidia, plutokrati a demokrati.

Aryan Angel napísal:Stale ti isti.

Zidia, plutokrati a demokrati.

Keď som si prečítal, že WW2 zapríčinili Židia mal som taký divný pocit, že to nemôžeš písať, pretože to je strašný, neúnosný hriech.
Môžeš napísať, že to boli Nemci, Briti, Franzúzi, Poliaci kľudne aj Slováci.. ktokoľvek.. všetko je v poriadku..
Ale keď napíšeš, že to boli Židia .. to proste napísať nemôžeš, taký názor vyjadriť nemôžeš.. pretože budeš strašný anti-semitista, horší ako pedofil..
Kľudne môžeš poslať do plynu všetky národy na celom svete, to všetko je v poriadku.. Ale na židov sa ani nepozeraj.. Oni sú nadradený a vyvolený, všeci to vedia a píše sa to aj v Biblii...

Myslieť si, že príčina WW leží v tom, že ju zapríčinil "národ" x je tak absurdná a smiešna, že sa šíri len po takýchto anonymných internetových fórach. Ale tak blbci sa hrajkajú.

hughito napísal:Myslieť si, že príčina WW leží v tom, že ju zapríčinil "národ" x je tak absurdná a smiešna, že sa šíri len po takýchto anonymných internetových fórach. Ale tak blbci sa hrajkajú.

100% s tebou súhlasím.
Vždy sa jedná len o pár jednolivcov a tým je každý národ ukradnutý aj ich vlastný...

Samozrejme, plutokratom ide len o profit a zisky, to nie je narod, demokrati boli take iste naivne a predajne stetky vtedy ako aj dnes a zidia mali jasny zaujem na zniceni Nemecka, ako kazdy vie islo a ide o velmi koheznu skupinu.