Začalo to sice podivně, ale nevinně. Nedávno mě ráno kdovíproč napadlo, že už jsem mnoho let neviděl živou žirafu, a rozhodl jsem se, že se na ni půjdu podívat do ZOO. ZOO takhle v listopadu má svoje kouzlo – bufety zavřené, zvířata zalezlá někde v kotcích, v přilehlém Dinoparku modely dinosaurů přehozené modrými igelity. Strávil jsem tam asi dvě hodiny a naznal jsem, že mám dost. Cesta zpět měla začít na zastávce autobusu 32, ale měl jet až za čtvrt hodiny a zastávka byla v podstatě na dálnici; než tam těch patnáct minut dýchat smog, šel jsem se projít po okolí. To tvořily jen dvě administrativní budovy s parkovištěm, ale byl jsem ještě plný zážitků, takže mi to bylo jedno. Chodil jsem sem tam a postupně jsem si do mobilu psal: „ZOO v listopadu, mimořádně melancholický zážitek. Člověk se dívá na dva šimpanze, jak si vybírají hmyz ze srsti, na nekonečně důstojnou sněžnou sovu na bidle, líný lví pár, který váhá s pářením... Je to člověk, kdo se dívá do očí lemurovi, makakům, člověk se dívá do očí tygrovi, který se tře o sklo výběhu a srst mu jiskří. Člověk se dívá do očí zvířatům a říká si: Proč člověk? A snaží se představit si“ – Chtěl jsem napsat: „A snaží se představit si, jak by asi vypadal pavilon lidí, kolem kterého by chodily rodiny krásných levhartů,“ ale tu větu už jsem nedokončil, protože ke mně přistoupil nějaký ochmelka a zeptal se, co tam dělám.

Nejdřív jsem mu nevěnoval moc pozornosti, protože jsem nechtěl, aby mi unikla formulace, ale nedal se odbýt. Řekl jsem tedy, že čekám na autobus a píšu sms. „Čekáte na autobus na parkovišti?“ řekl. „Tam je zastávka,“ ukázal jsem. Na to mi on ukázal policejní průkaz a na oplátku chtěl vidět můj, „například pas nebo občanku“. To jsem s sebou ovšem neměl, vylovil jsem z kapsy jen bratislavskou tramvajenku. Převrátil ji v prstech a posměšně řekl: „Kolik takových si dokážete vyrobit?“ V tu chvíli jsem se na něj poprvé pořádně podíval a pochopil jsem, že levharti budou muset počkat. Muž byl v civilu, měl dost podivné brýle se zlatými obroučkami, vyšisovaného bombera a celý působil ujetě, asi jako policista z nějakého zapadákova ve scénáři filmu bratří Coenů. Poslušně jsem se podíval na tramvajenku a zhodnotil jsem, že bych nedokázal vyrobit ani jednu. „A vaši kamarádi? Víte, že tady jste ve zvláštní zóně?“ Ve zvláštní zóně? To jsem netušil, zato jsem věděl, že už za chvíli mi má jet ten autobus, takže jsem se omluvil, že jsem venku bez dokladu a chtěl jsem se rozloučit. Na to on, že půjdu s ním. „O co vám jde?“ řekl jsem už naštvaně. „Jak to, že s sebou nemáte doklad totožnosti?“ - „Byl jsem v ZOO a nenapadlo mě, že ho budu potřebovat.“ To ho na okamžik vyvedlo z míry, ale pak řekl: „Takže vy jste byl v ZOO? Pojďte mi to povyprávět dovnitř, ano?“ Ještě chvíli jsem protestoval, ale začal mě postrkovat kolem budovy a potom do budovy a po cestě se zajímal, jestli mám u sebe nějakou zbraň, „například nožík nebo vidličku“? Ujistil jsem ho, že žádnou zbraň u sebe nemám, „ani vidličku“, ale i tak mě odvedl k záchodkům a tam měl začal objíždět detektorem kovu. Houkaly mince, houkal mobil, houkal drobný odznáček na saku, houkala spona na opasku, no a pak odněkud začaly houkat policejní hlídky.

Přijely rovnou dvě, muž mě vyvedl ven a předhodil čtyřem ozbrojencům, jako se asi v ZOO předhazují myši hadům. Absolutně jsem nechápal, co se děje. Měl jsem snahu vysvětlit, že jde o nedorozumění, přiznal jsem se dokonce, že jsem spisovatel na stipendiu, ale tím jsem je zjevně jen zmátl. „Co že jste? Mlčte!“ Velitel zásahu mě zanechal v péči tří svých kolegů a poodešel s tím prvním policajtem v civilu na recepci, kde se k nim přidal ještě nějaký nagelovanec z ochranky a cosi si ukazovali na monitorech. Stál jsem zatím venku u zábradlí a díval se na tu budovu: na fasádě jména nějakých softwarových firem, ale, aha, ouha, taky malá, docela nenápadná izraelská vlaječka.

Situace byla poněkud nepříjemná, zároveň trapná a zároveň komická, jak jsem tam tak stál mezi těmi třemi policajty, kteří si hlídali pozice. Chtěl jsem nás všechny uklidnit, a tak jsem začal mluvit: „Co je vlastně tohle za budovu? Jen jsem postával támhle na parkovišti, vůbec jsem nevěděl, že jsem v nějaké zakázané zóně...“ Dávali si chvíli přednost, kdo odpoví, a pak jeden z nich řekl: „Nebudeme vám podávat žádné informace. A vytáhněte ruce z kapes!“ Vytáhl jsem ruce z kapes a po chvilce se ten stejný zeptal: „Odkud jste?“ - „Z Česka.“- „A rodiče se narodili kde?“ - „V Česku.“ - „Ale Vy nejste Čech, ne?“ Nechápavě jsem se na něj zadíval - má tohle být nějaký policejní chyták? „Neřekl jsem to právě? A nemluvím snad celou dobu česky?“ Zadíval se na mě a dal si záležet na tom, abychom z jeho pohledu vyrozuměl, že jeho jen tak neoblafnu. „A co teda děláte v Bratislavě?“ - „Jsem tu na tvůrčím stipendiu.“ - „Co studujete?“ - „Ne, jsem spisovatel.“ - „Takže tady pracujete?“ - „Snažím se psát.“ - „A co píšete? Podáváte zprávy o izraelské ambasádě, co?“ Ambasádě? S novým zájmem jsem se znova zadíval na budovu, která vypadala jako kdejaký kancelářský komplex. „Tohle že má být izraelská ambasáda?“ - „Už jsem řekl, že vám nebudeme podávat žádné informace,“ uzavřel.

V mezičase jsem se snažil myslet na levharty. Nebo na tu bílou sovu, ta byla jako z fantasy filmu, poručnice moudrého čaroděje. Však ono se to nějak vyřeší. Až se velitel zásahu uráčí přijít, řeknu jim jméno, rodné číslo, oni si mě najdou v databázi a každý si půjdeme po svých. Velitel zásahu skutečně za chvíli přišel a zeptal se mě, jak to že u sebe nemám doklady. Řekl jsem, že jsem šel jen do ZOO. „Ale tvrdí, že je spisovatel,“ připomněl ten, co mě hlídal. „Nadiktujete mi jméno, příjmení a rodné číslo,“ řekl velitel. Konečně se tu někdo chová rozumně, pomyslel jsem si a vše mu ochotně sdělil. Předal údaje dalšímu kolegovi, který v autě vše naťukal do tabletu. Doufal jsem, že tím celá záležitost skončí, jenže kolega po chvíli zahlásil: „Nic, nemůžeme ho dohledat.“ - „V tom případě musíte jet s námi,“ řekl velitel. „Však víte, co se děje ve světě,“ dodal na vysvětlenou. Ano, vím, a taky vím, že váš premiér Fico hlásá, že na Slovesku sledujete každého muslima – nejspíš ať je, nebo není muslim, dodal jsem sám pro sebe.

Velitel byl přece jen vyšší verze slovenského policisty. Po cestě nařídil kolegovi, aby mou totožnost zkusil ověřit ještě jednou. Viděl jsem na displej a vyhledávací řádek našeptával, takže jsem si všiml, že naposledy hledané jméno bylo „Jan Ňemec“. Co nejvlídněji jsem posádku upozornil, že háček patří až nad „e“. Velitel zásahu mě zřejmě podle nějakého protokolu musel hlídat na zadním sedadle, takže tablet ovládal ten, který řídil. Napsat e s háčkem pohltilo většinu jeho pozornosti a na přechodu div že nenajel do dvou žen - jejich zlostné gesto se jaksi zlomilo v půli, když viděly že hrozí policejnímu autu. Poté už řidič raději zastavil – na té zastávce, ze které jsem měl asi před hodinou odjet autobusem –, napsal mé jméno správně, ale v databázi mě stejně nenašli. A to jsem tu dokonce přihlášený na cizineckou policii... - jak víc jim člověk ještě může pomoct?

Vyšší verze slovenského policisty pak po cestě vyprávěla, jaké problémy mají v Bratislavě s korejskými řidiči, kteří vůbec neznají značky... Řekl jsem, že to někdy neznají ani místní. Řekl, že je rozdíl neznat a nechtít znát...

Byl jsem tedy eskortován na stanici a tam se vše víceméně opakovalo. Mezi policisty zřejmě panuje nějaká dohoda o tom, že si nemohou předávat informace, takže jsem byl novým párem mužů zákona opět dotázán, proč se pohybuju bez dokladů a co v Bratislavě vlastně dělám. Přiznal jsem už dost unaveně, ale zcela popravdě, že vlastně sám nevím, co v Bratislavě dělám. „Něco tu přece dělat musíte,“ namítl. - „Snažím se psát.“ - „Psát? A proč jste teda fotografoval izraelskou ambasádu?“ To mě zarazilo. Snažil se ten první policajt v civilu dodat své práci na důležitosti, takže nahlásil, že jsem něco fotografoval? „Nic jsem nefotografoval a hlavně jsem ani nevěděl, že v té budově nějaká ambasáda sídlí,“ ohradil jsem se. - „Kamery zaznamenaly, jak mobilem fotografujete garáže ambasády.“ - „Nic jsem nefotografoval. Psal jsem sms.“ - „Komu?“ Začal jsem se trochu potit, protože sms jsem ve skutečnosti nepsal, ale vysvětlujte jim, že jsem do mobilu vyťukával poznámku o tom, jaké by to bylo, kdyby v ZOO byl pavilon lidí a kolem pobíhaly rodinky levhartů. Nene, zařekl jsem se, takovou chybu neudělám, nebo se odtud nedostanu... „Seďte tu a my si teď ověříme vaši totožnost,“ řekli a zavolali někam na Policii ČR. Po pěti minutách přišli s tím, že se nemůžou dovolat, a tím pádem mou identitu nelze ověřit: „To je problém.“ Chvíli přemýšleli a pak se ten první zeptal: „Kde máte průkaz totožnosti?“ - „Doma.“ - „To je kde?“ Udal jsem adresu. „Co kdyby tam s ním někdo jel a na tu občanku se podíval?“ navrhl jeden z nich. Řekl jsem, že to je výborný nápad a že jsem to nabízel všem předešlým policistům, ti ovšem tvrdili, že to není možné. - „Tak teď už to možné je,“ vysvětlil mi.

Převzala si mě tedy další dvojice, zeptali se, odkud jsem a co v Bratislavě dělám, jestli píšu taky kuchařky, ale v zásadě už celou věc brali sportovně. Musel jsem si sice opět sednout s rukama viditelně položenýma na stehnech, ale dál už je nezajímalo nic jiného, než kde se dá jít v Brně za holkama a kde dělají nejlepší steaky. Nějak jsem z toho vybruslil, ani nepoznali, že jsem vegetarián. Doma jsem jim ukázal občanku, zažertovali, jestli tedy jsem napojen na IS, řekl jsem, že maximálně na IS Masarykovy univerzity, a tím to celé skončilo.

Vlastně ještě něco: Naučil jsem se v ZOO rozeznat zebru Chapmanovu od zebry horské a obě dvě spolehlivě odlišit od zebry Grévyho. Ale to nic není, protože když se narodí malá zebra, musí si svou matku zapamatovat právě podle pruhů, musí ji podle pruhů poznat v celém tom velkém stádě jako podle čárového kódu. Zdá se, že zebry jsou v identifikování osob o dost lepší než slovenská policie...