nemyslis, ze je nechutne na den, kedy boli zabite stovky ludi, lebo chceli prozapadne zmeny, si prihrievat komunisticku polievku? a aj ta titulna fotka je v dnesny den perverzna, kedze 5 dnovy pracovny tyzden je jedine co prezilo z Prazskej jari (dalsia vec bola federalizacia, ale tu znicili nacionalisti).
\\ta stranka je rovnaka prasacina ako ZjemAjVlek a ine bludweby: fotka z leteckeho krytu pod Londynom, ako uzkazka chudoby, krasne fotky z lazov, z kade komunisiti vyhnali mladych s textom "Pozrite si tieto fascinujúce fotografie Martina Martinčeka, ktorý zachytával starých ľudí pri práci, často na okraji spoločnosti." tak isto je "na dogrcanie", ze si privlastnuju Palacha. fuj.
a uplne dokonaly je aj admin, ktory si ako doktorand na MUNI vyraba publikacnu cinnosti pisanim na polny blog. aj jeden z doktorandov na mojej slovenskej alma mater skusal taketo nieco pisanim pre ZaV, no klepli mu po prstoch. verim, ze sa ku tomu v Brne postavia rovnako.
\\Hugo sa zvykol ponosovat na to, ze prezident svoje prejavy cita. tak tu je lavicovy politik, ktory si po rukach musel pisat tahaky, aby z neho vypadlo nieco, co ma hlavu aj patu: https://mybystrica.sme.sk/c/20897393/li ... -fico.html
Politika
Re: Politika
Super text k 68´ od Slačálka. Trošku dlhšie:
Odkaz znovu platný
K padesátému výročí osmašedesátého můžeme očekávat ještě více obvyklé vševědoucnosti, s níž mnozí komentátoři popisují tehdejší „iluze“ o možnosti reformy. Svobodný a humanistický socialismus – jaká hloupost.
Ti, kdo budou chtít demonstrovat svou sečtělost, vytáhnou z nesmírně bohaté řady textů, které v té době vznikly, polemiku mezi Milanem Kunderou a Václavem Havlem, a prohlásí za věčnou pravdu slova druhého z nich. Podle nich šlo během roku 1968 jen o dohánění svobod a práv, běžných v civilizovaných (rozuměj: západních) zemích. Na Kunderovu odpověď Havlovi, mimořádně trefně charakterizující jak svého adresáta, tak smysl osmašedesátého, se jako obvykle nedostane.
To podstatné rozeznal už před čtvrt stoletím Karel Kosík: osmašedesátý je výročí, které se nehodí ani jednomu z vítězných režimů, které přišly po něm. Filosof radikální hloubkou svého myšlení neváhal postavit vedle sebe Poučení z krizového vývoje, kterým se s odkazem osmašedesátého „vyrovnal“ normalizační režim, a zákon z roku 1993 (dodnes platný), který prohlásil všech čtyřicet let komunistického režimu za shodně „zločinné a zavrženíhodné“, rok 1950 či 1978 stejně jako 1968.
Dnes můžeme přiřadit k podobnému nepochopení i obrysy režimu, který by rád vystřídal kapitalistickou liberální demokracii a který můžeme označit třeba jako autoritářský etnicismus. Zahlédneme je třeba v sebeparodujících slovech Vojtěch Filipa z deníku Guardian, že v sovětském politbyru byl v té době „only one pure Russian“ a invazi bychom měli vnímat spíše jako ukrajinskou než ruskou. Podobnými slovy o „čistých Rusech“ se předseda strany, která roku 1968 naposledy zažila svou lepší minulost, podílí (nevědomky?) na rétorice lidí, kteří vidí v komunismu pohromu, kterou na Rusko seslaly neruské národy (zejména Židé). Etnicistní degeneraci myšlení ale zahlédneme i ve slovech, která v reakci na Filipovy nehoráznosti zdůrazňují, že šlo o invazi „Rusů“ či rovnou „Rusáků“.
Kosík věděl, že je zbytečné psát o národnosti tam, kde jde o lidskou a civilizační katastrofu. Pražské jaro nezabili Rusové ani Ukrajinci. Zabil je Sovětský svaz a jeho satelity, a v druhém plánu logika blokového uspořádání. Demokratický socialismus byl popřením obou bloků a je podvratný i vůči dnešku.
Proč? Jistě ne proto, že by se ve zmatku tehdejších debat skrýval nějaký dobře utajený svatý grál, nějaký klíč k tehdejším a dnešním problémům. Už vůbec ne pak kvůli neomylnosti a výjimečným kvalitám tehdejšího politického vedení – opakuje se ad nauseam a bohužel právem, že ve zkoušce okupací většina z něj selhala. (Sebevědomí, s nímž to opakují mnozí, kteří selhali v mnohem lehčích zkouškách, je ovšem poněkud iritující.) Důvody jsou jinde.
Ten první shrnul autor nejnelítostnější a dodnes nepřekonané kritické analýzy toho roku Petr Pithart. V závěru jedné debaty Lidových novin před několika lety řekl: „Pro mě je otázkou všech otázek: kdyby Dubček a jeho druhové zvolili jiný typ porážky a těch dvacet let se chovali jinak, došlo by po roce 1989 k tomu snadnému a lehkomyslnému odmítnutí všeho, co s pražským jarem souviselo? Ono toho konkrétního moc nebylo. Atmosféra a étos byly úžasné, ale konkrétní věci, které bylo možné přijmout či odmítnout, chyběly. Ale my jsme po devadesátém roce odmítli i ten étos, sounáležitost, solidaritu... A dnes vidíme, že to nebylo dobře.“ Společnost, která se po dvaceti letech poznávala bez cenzury a v podmínkách nečekané svobody, zrodila posléze pod tlakem okupace nebývalý étos a solidaritu. Přesně jak řekl Pithart – normalizace ji potlačila a režim po roce 1989 nepřijal. Dnes nám chybí.
Ten druhý důvod pojmenoval Milan Kundera ve své odpovědi Havlovi: v osmašedesátém nešlo o pouhé dohánění toho, co západ už měl. Svoboda slova v socialismu podle něj měla zcela jiný smysl než za železnou oponou: měla šanci být spojena s kultivací, na rozdíl od západní svobody slova znamenající především svobodu konkurence velkých mediálních firem, svobodu spočívající v podbízení se laciným škvárem. Svobodný socialismus měl podle Kundery možnost rozvinout i jiné svobody na odlišném základě a proto zcela jinak, než do parodie, kterou na nich spáchal západ (o východu, který je prostě popřel, nemluvě).
Třetí důvod pojmenoval Karel Kosík: Pražské jaro (spolu s některými revoltami téhož roku) představuje „záblesky“ odlišného civilizačního paradigmatu, než byl ten, který sdílely oba bloky a které bylo postaveno na ovládání a vykořisťování člověka i přírody. Spíš než v politických projevech onoho roku můžeme tuto tendenci hmatat v uměleckých dílech – je příznačné, že politické změny jsou vyvrcholením dekády, která neměla v české kultuře obdoby dlouho předtím a nikdy potom.
* * *
Existují dvě pojetí svobody. Isaiah Berlin pojmenoval jednu z nich jako pozitivní, svobodu k, druhou jako svobodu negativní, svobodu od. Negativní svoboda je individuální, znamená ochranu před vměšováním a omezováním jedince jakoukoli mocí. Pozitivní svoboda předpokládá zapuštění jedince do nějaké kolektivity. Svoboda není ochranou před vměšováním druhých, ale spíš společnou tvořivou mocí, podílem na celku, který umocňuje svobodu jednotlivce.
Rok 1968 rozděluje české století na dvě poloviny. Lze schematicky říct, že první z těchto polovin je ve znamení pozitivní svobody, vědomí a v řadě momentů i přehnaného vědomí celku, ať už tento celek popisován jako československý národ, demokratická republika či socialistická společnost. Druhá pak je dobou svobody negativní: Husákova normalizace i Klausův neoliberalismus znamenají diskreditaci veřejného prostoru ve jménu soukromého. Zkušenost s diktaturami 20. století podtrhla význam negativní svobody; jestliže liberální přístup k moci (její dělba, systém „brzd a protiváh“, lidská práva jako limity působení moci) vznikl ze zkušenosti s absolutismem, byla tato zkušenost v druhé půli minulého století znovu velmi živá.
Dnes, oproti prvním postkomunistickým dekádám, jako kdybychom se víc báli absence moci spíše než zneužití moci. Máme strach především z naší kolektivní a sdílené neschopnosti ovlivnit věci kolem sebe. Široce rozšířený strach z migrace je především strachem z neschopnosti vlád migraci a její důsledky „kontrolovat“. A i pro liberální intelektuály, kteří nesdílejí strach z migrace (přinejmenším ne v jeho vulgární podobě), se dnes často obava ze zneužití moci despotickou vládou stává celkem abstraktní – ve srovnání třeba s obavou z globálního oteplování, které je opět obavou z naší bezmoci, nikoli z nadbytku a zneužití moci.
Tato situace má svá velká rizika – hrozbu, že zapomeneme na hrozbu zneužití moci a ze strachu se obrátíme k vůdcům, kteří ji zneužijí. Pouhá negativní svoboda nás ale před těmito riziky neuchrání. Potřebujeme přesně takový étos, který obnoví rozpoznání kolektivní dimenze svobody a její předpoklady v solidaritě a sounáležitosti, s ochranou „negativní“ dimenze svobody, lidských práv a obrany jedince před zneužitím. Onen připomínaný étos osmašedesátého byl právě takovým propojením.
* * *
Nedávno jsem navštívil Evropské centrum Solidarity v Gdaňsku – jeho součástí je ohromné, živé, interaktivní muzeum, ale také výzkumné oddělení, zkoumající dějiny polské Solidarity i současná sociální hnutí. S pocitem studu jsem si uvědomoval, že zkušenost podobného celonárodního hnutí proti diktatuře u nás nemáme, že opravdu nelze srovnávat stovky signatářů Charty 77 s miliony organizovaných pracujících.
Až s příznačným odstupem mi došlo, že zkušeností v řadě ohledů odlišnou, ale v tom základním shodnou, zkušeností velkého celospolečenského pohybu a snah o překonání diktatury je přece československý osmašedesátý. Jak to, že nemá podobné muzeum, s navazujícím vědeckým výzkumem i rozvíjením myšlenek, které tvoří jeho odkaz? Muzeum, které by neprezentovalo pohrdavou nadřazenost dneška, ale ani nějaký uslzený kýčovitý nostalgický mýtus – a místo toho by rekonstruovala různá dramata onoho roku, na prvním místě drama sebepoznávání společnosti a ohmatávání znovuzískávaných občanských práv, a drama nového promýšlení socialismu a civilizační krize. Bylo by to muzeum opravdu aktuální a potřebné.
Ondřej Slačálek
Autor je politolog a novinář.
Právo, 21. 8. 2018
//autoeditácia príspevku (23 Aug 2018, 22:36)
Sledujte tento status a diskusiu. Tak sa zdá, že FB začal ako spam označovať odkazy na seriózne zdroje, ktoré sú kritické k istým politikám či osobám, najmä Kiskovi. Až sa mi tomu nechce veriť, ale píšu to tam seriózni ľudia (nie, Perného tým nemyslím).
https://www.facebook.com/riso.stahel/po ... 7810720112
Odkaz znovu platný
K padesátému výročí osmašedesátého můžeme očekávat ještě více obvyklé vševědoucnosti, s níž mnozí komentátoři popisují tehdejší „iluze“ o možnosti reformy. Svobodný a humanistický socialismus – jaká hloupost.
Ti, kdo budou chtít demonstrovat svou sečtělost, vytáhnou z nesmírně bohaté řady textů, které v té době vznikly, polemiku mezi Milanem Kunderou a Václavem Havlem, a prohlásí za věčnou pravdu slova druhého z nich. Podle nich šlo během roku 1968 jen o dohánění svobod a práv, běžných v civilizovaných (rozuměj: západních) zemích. Na Kunderovu odpověď Havlovi, mimořádně trefně charakterizující jak svého adresáta, tak smysl osmašedesátého, se jako obvykle nedostane.
To podstatné rozeznal už před čtvrt stoletím Karel Kosík: osmašedesátý je výročí, které se nehodí ani jednomu z vítězných režimů, které přišly po něm. Filosof radikální hloubkou svého myšlení neváhal postavit vedle sebe Poučení z krizového vývoje, kterým se s odkazem osmašedesátého „vyrovnal“ normalizační režim, a zákon z roku 1993 (dodnes platný), který prohlásil všech čtyřicet let komunistického režimu za shodně „zločinné a zavrženíhodné“, rok 1950 či 1978 stejně jako 1968.
Dnes můžeme přiřadit k podobnému nepochopení i obrysy režimu, který by rád vystřídal kapitalistickou liberální demokracii a který můžeme označit třeba jako autoritářský etnicismus. Zahlédneme je třeba v sebeparodujících slovech Vojtěch Filipa z deníku Guardian, že v sovětském politbyru byl v té době „only one pure Russian“ a invazi bychom měli vnímat spíše jako ukrajinskou než ruskou. Podobnými slovy o „čistých Rusech“ se předseda strany, která roku 1968 naposledy zažila svou lepší minulost, podílí (nevědomky?) na rétorice lidí, kteří vidí v komunismu pohromu, kterou na Rusko seslaly neruské národy (zejména Židé). Etnicistní degeneraci myšlení ale zahlédneme i ve slovech, která v reakci na Filipovy nehoráznosti zdůrazňují, že šlo o invazi „Rusů“ či rovnou „Rusáků“.
Kosík věděl, že je zbytečné psát o národnosti tam, kde jde o lidskou a civilizační katastrofu. Pražské jaro nezabili Rusové ani Ukrajinci. Zabil je Sovětský svaz a jeho satelity, a v druhém plánu logika blokového uspořádání. Demokratický socialismus byl popřením obou bloků a je podvratný i vůči dnešku.
Proč? Jistě ne proto, že by se ve zmatku tehdejších debat skrýval nějaký dobře utajený svatý grál, nějaký klíč k tehdejším a dnešním problémům. Už vůbec ne pak kvůli neomylnosti a výjimečným kvalitám tehdejšího politického vedení – opakuje se ad nauseam a bohužel právem, že ve zkoušce okupací většina z něj selhala. (Sebevědomí, s nímž to opakují mnozí, kteří selhali v mnohem lehčích zkouškách, je ovšem poněkud iritující.) Důvody jsou jinde.
Ten první shrnul autor nejnelítostnější a dodnes nepřekonané kritické analýzy toho roku Petr Pithart. V závěru jedné debaty Lidových novin před několika lety řekl: „Pro mě je otázkou všech otázek: kdyby Dubček a jeho druhové zvolili jiný typ porážky a těch dvacet let se chovali jinak, došlo by po roce 1989 k tomu snadnému a lehkomyslnému odmítnutí všeho, co s pražským jarem souviselo? Ono toho konkrétního moc nebylo. Atmosféra a étos byly úžasné, ale konkrétní věci, které bylo možné přijmout či odmítnout, chyběly. Ale my jsme po devadesátém roce odmítli i ten étos, sounáležitost, solidaritu... A dnes vidíme, že to nebylo dobře.“ Společnost, která se po dvaceti letech poznávala bez cenzury a v podmínkách nečekané svobody, zrodila posléze pod tlakem okupace nebývalý étos a solidaritu. Přesně jak řekl Pithart – normalizace ji potlačila a režim po roce 1989 nepřijal. Dnes nám chybí.
Ten druhý důvod pojmenoval Milan Kundera ve své odpovědi Havlovi: v osmašedesátém nešlo o pouhé dohánění toho, co západ už měl. Svoboda slova v socialismu podle něj měla zcela jiný smysl než za železnou oponou: měla šanci být spojena s kultivací, na rozdíl od západní svobody slova znamenající především svobodu konkurence velkých mediálních firem, svobodu spočívající v podbízení se laciným škvárem. Svobodný socialismus měl podle Kundery možnost rozvinout i jiné svobody na odlišném základě a proto zcela jinak, než do parodie, kterou na nich spáchal západ (o východu, který je prostě popřel, nemluvě).
Třetí důvod pojmenoval Karel Kosík: Pražské jaro (spolu s některými revoltami téhož roku) představuje „záblesky“ odlišného civilizačního paradigmatu, než byl ten, který sdílely oba bloky a které bylo postaveno na ovládání a vykořisťování člověka i přírody. Spíš než v politických projevech onoho roku můžeme tuto tendenci hmatat v uměleckých dílech – je příznačné, že politické změny jsou vyvrcholením dekády, která neměla v české kultuře obdoby dlouho předtím a nikdy potom.
* * *
Existují dvě pojetí svobody. Isaiah Berlin pojmenoval jednu z nich jako pozitivní, svobodu k, druhou jako svobodu negativní, svobodu od. Negativní svoboda je individuální, znamená ochranu před vměšováním a omezováním jedince jakoukoli mocí. Pozitivní svoboda předpokládá zapuštění jedince do nějaké kolektivity. Svoboda není ochranou před vměšováním druhých, ale spíš společnou tvořivou mocí, podílem na celku, který umocňuje svobodu jednotlivce.
Rok 1968 rozděluje české století na dvě poloviny. Lze schematicky říct, že první z těchto polovin je ve znamení pozitivní svobody, vědomí a v řadě momentů i přehnaného vědomí celku, ať už tento celek popisován jako československý národ, demokratická republika či socialistická společnost. Druhá pak je dobou svobody negativní: Husákova normalizace i Klausův neoliberalismus znamenají diskreditaci veřejného prostoru ve jménu soukromého. Zkušenost s diktaturami 20. století podtrhla význam negativní svobody; jestliže liberální přístup k moci (její dělba, systém „brzd a protiváh“, lidská práva jako limity působení moci) vznikl ze zkušenosti s absolutismem, byla tato zkušenost v druhé půli minulého století znovu velmi živá.
Dnes, oproti prvním postkomunistickým dekádám, jako kdybychom se víc báli absence moci spíše než zneužití moci. Máme strach především z naší kolektivní a sdílené neschopnosti ovlivnit věci kolem sebe. Široce rozšířený strach z migrace je především strachem z neschopnosti vlád migraci a její důsledky „kontrolovat“. A i pro liberální intelektuály, kteří nesdílejí strach z migrace (přinejmenším ne v jeho vulgární podobě), se dnes často obava ze zneužití moci despotickou vládou stává celkem abstraktní – ve srovnání třeba s obavou z globálního oteplování, které je opět obavou z naší bezmoci, nikoli z nadbytku a zneužití moci.
Tato situace má svá velká rizika – hrozbu, že zapomeneme na hrozbu zneužití moci a ze strachu se obrátíme k vůdcům, kteří ji zneužijí. Pouhá negativní svoboda nás ale před těmito riziky neuchrání. Potřebujeme přesně takový étos, který obnoví rozpoznání kolektivní dimenze svobody a její předpoklady v solidaritě a sounáležitosti, s ochranou „negativní“ dimenze svobody, lidských práv a obrany jedince před zneužitím. Onen připomínaný étos osmašedesátého byl právě takovým propojením.
* * *
Nedávno jsem navštívil Evropské centrum Solidarity v Gdaňsku – jeho součástí je ohromné, živé, interaktivní muzeum, ale také výzkumné oddělení, zkoumající dějiny polské Solidarity i současná sociální hnutí. S pocitem studu jsem si uvědomoval, že zkušenost podobného celonárodního hnutí proti diktatuře u nás nemáme, že opravdu nelze srovnávat stovky signatářů Charty 77 s miliony organizovaných pracujících.
Až s příznačným odstupem mi došlo, že zkušeností v řadě ohledů odlišnou, ale v tom základním shodnou, zkušeností velkého celospolečenského pohybu a snah o překonání diktatury je přece československý osmašedesátý. Jak to, že nemá podobné muzeum, s navazujícím vědeckým výzkumem i rozvíjením myšlenek, které tvoří jeho odkaz? Muzeum, které by neprezentovalo pohrdavou nadřazenost dneška, ale ani nějaký uslzený kýčovitý nostalgický mýtus – a místo toho by rekonstruovala různá dramata onoho roku, na prvním místě drama sebepoznávání společnosti a ohmatávání znovuzískávaných občanských práv, a drama nového promýšlení socialismu a civilizační krize. Bylo by to muzeum opravdu aktuální a potřebné.
Ondřej Slačálek
Autor je politolog a novinář.
Právo, 21. 8. 2018
//autoeditácia príspevku (23 Aug 2018, 22:36)
Sledujte tento status a diskusiu. Tak sa zdá, že FB začal ako spam označovať odkazy na seriózne zdroje, ktoré sú kritické k istým politikám či osobám, najmä Kiskovi. Až sa mi tomu nechce veriť, ale píšu to tam seriózni ľudia (nie, Perného tým nemyslím).
https://www.facebook.com/riso.stahel/po ... 7810720112
Re: Politika
juuuj, komunisti maju bolenie zadkov. a pritom za spam vyhlasil FB aj isteho slovenskeho ucitela (ktoreho Perny spojil rovno so Sorosom), ked chcel zdielat clanok z Guardianu o poklese krestanskej populacie. takze alobalove ciapocky mozno odlozit, FB neide po komunistickych weboch.
otazka je, ci ide o hugov omyl, alebo zakernu loz, lebo sa mu nepaci prezident a z cervenych to na oko robi martyrov.
\\je potvrdene, ze slo o bug. FB posty obnovil a ospravedlnil sa. ospravedlni sa ale hugo a cervene svine zo lzi?
otazka je, ci ide o hugov omyl, alebo zakernu loz, lebo sa mu nepaci prezident a z cervenych to na oko robi martyrov.
\\je potvrdene, ze slo o bug. FB posty obnovil a ospravedlnil sa. ospravedlni sa ale hugo a cervene svine zo lzi?
Re: Politika
Tak som po tom pátral hlbšie a zdá sa, že ide skôr o nejaký chybný FB algoritmus, ktorý začal v poslednej dobe viacero príspevkov označovať ako spam.
Re: Politika
takze si vlastne postoval fake news a spolu s Pernym, Stahelov a HS si siril konspiracnu teoriu o tom, ze FB na Slovensku bojuje za Kisku 
vdaka, ze si sa chlapsky priznal.
vdaka, ze si sa chlapsky priznal.
Re: Politika
mrzi ma, ze pojem liberal uz nie je to, co kedysi byval
Re: Politika
hughito napísal:Tak.
“Som hlboko zarmútený správou, že John McCain – muž s odvahou, silnými zásadami a neúnavný bojovník za hodnoty, ktoré zdieľame na oboch brehoch Atlantiku, nás dnes opustil,”
Re: Politika
hughito napísal:Tak.
ale inak sa budu hadat, ze nie su z toho isteho socialisticko-autoritativneho cesta-AA- napísal:
Re: Politika
To je úžasná doba, keď tí zo "socialisticko-autoritatívneho cesta" sú proti vyvolávaniu konfliktov vo svete, a tzv. "liberáli" ako Kiska smútia za vojnovým štváčom..
Re: Politika
prave naopak, podla reakcii im to skoro nik nezerie. v kazdom pripade sa pamatam, ze ked kandidoval za prezidenta, tak ho opisovali ako totalneho arcidiabla, zaujimave ako sa ten diskurz dokaze otocit o 180 stupnovhughito napísal:Tak.
Re: Politika
Uz som sa citil ako blazon. Tiez si pamatam v 2008 ako bol McCain najvacsi zloduch v US politike, symbol vojenskeho priemyslu, konzervatizmu a zaostalosti v Amerike. Teraz otvorim SME ci N-ko a citam aky je to fasa chlapik a uzasny politik. Pridal sa dokonca aj Simecka z Progresivneho Slovenska. Proste typicke opicenie po tom co sa docitali v zapadnej tlaci. Grc.
Re: Politika
Však aj Gašparovič bol zrazu taký sympatický slušný cool ujo, keď druhý kandidát na prezidenta bol Mečiar.eMPiko napísal:Uz som sa citil ako blazon. Tiez si pamatam v 2008 ako bol McCain najvacsi zloduch v US politike, symbol vojenskeho priemyslu, konzervatizmu a zaostalosti v Amerike. Teraz otvorim SME ci N-ko a citam aky je to fasa chlapik a uzasny politik. Pridal sa dokonca aj Simecka z Progresivneho Slovenska. Proste typicke opicenie po tom co sa docitali v zapadnej tlaci. Grc.
Re: Politika
Len ďalší diel skladačky. Ako v pohode, nech si ho vyhlásia aj za svätca, ale nech sa nehrajú na jediných objektívnych, na jediných bojovníkov proti konšpiráciám a pod.
Re: Politika
netrep blbosti, kazdy sa moze hrat na co chce, je len na ludoch, ci im uveria
ty sa hras na zachrancu sveta a si len na smiech s tymi lavicovymi kecami, presne ako oni
ty sa hras na zachrancu sveta a si len na smiech s tymi lavicovymi kecami, presne ako oni
Re: Politika
Zaujímavé sú aj reakcie amerických demokratov, naozaj mega ľavičiari, doslova revolucionári. Jeden veľký establišment, na oko rozdelený na polovicu. Super demokracia. A vraj aj Sanders dal čosi pod., tak to je gól.
Takto si predstavujem reakciu. Nie to nechutné liberálne líškanie sa.
//autoeditácia príspevku (27 Aug 2018, 19:16)
Rasizmus bol nie až tak dávno súčasťou aj reálií VB:
https://www.facebook.com/labhist/posts/334363160469684
//autoeditácia príspevku (29 Aug 2018, 20:55)
Super prezidenta Anreja Kisku vypískali na oslavách SNP. Ako je to možné?
Takto si predstavujem reakciu. Nie to nechutné liberálne líškanie sa.
http://edochmelar.sk/odvratena-tvar-johna-mccaina/Poviem to otvorene. John McCain bol jedným z najodpornejších vojnových štváčov, ktorí kedy chodili po tejto Zemi. Má na rukách krv státisícov obetí, a mal by byť prekliaty, nie vynášaný do nebies. Pokora pred majestátom smrti mi včera, v deň jeho úmrtia, velila mlčať. Ale keď médiá zaplavili mýty, polopravdy a nezmysly o jeho živote, rozhodol som sa, že ľudia si zaslúžia vedieť pravdu o jeho činoch. Lebo čestní a humánni ľudia môžu mať rozličné politické názory, ale nemôžu mať odlišný postoj ku genocíde. Viac v článku.
//autoeditácia príspevku (27 Aug 2018, 19:16)
Rasizmus bol nie až tak dávno súčasťou aj reálií VB:
https://www.facebook.com/labhist/posts/334363160469684
//autoeditácia príspevku (29 Aug 2018, 20:55)
Super prezidenta Anreja Kisku vypískali na oslavách SNP. Ako je to možné?
- Prílohy
-
Re: Politika
hughito napísal:super prezidenta Anreja Kisku vypískali na oslavách SNP.
K tomu piskotu na Kisku na oslavách SNP. V skutočnosti na neho bučali dvaja obstaróžni ochlastovia s odznakmi s preškrtnutým NATO
co za obludu zbiera podpisy pod svoju kandidaturu na spomienke za obete Povstania? a nie je nic smiesnejsie, ako ked niekto kto okopiroval svoju pracu, dvakrat falsoval podpisy pod peticiou na zalozenie strany pise o cestnych ludoch. a humanny? obhajca genocid v byvalej Juhoslavii.A Chmelára takmer nepustili klásť vence, lebo nebol na zozname, tak ho poslali na koniec radu a potom sa vybral zbierať podpisy, lebo toľko ľudí by odchytil len v Auparku a tam sa mu zbierať nedá, keďže by po piatich minútach zaparkoval vo foodcourte.
Re: Politika
naozaj to, ze ho zopar ludi vypiskalo stoji za zmienku? to sa obcas stava, nic nezvycajne.
Re: Politika
Keby Ivka vypískali, bola by z toho téma dňa na pár dní pre isté médiá.
Inak info zrejme pochádza od Krajniaka a ten uviedol, že to síce nebolo celé publikum, ale ani pár jednotlivcov. Vypískali aj ostatných politikov? Alebo len Kisku? Prečo zrovna jeho?
Inak info zrejme pochádza od Krajniaka a ten uviedol, že to síce nebolo celé publikum, ale ani pár jednotlivcov. Vypískali aj ostatných politikov? Alebo len Kisku? Prečo zrovna jeho?
Re: Politika
a teraz je pisaknie dvoch temou pre iste skupiny osob - tesia sa z toho komunisti, tak aj fasisti 