Anarchie je snaha zavést řád do toho bordelu, kterým je stát, říká Daniel Steigerwald


O anarchokapitalismu se často říká, že je myšlenkovým cvičením, při němž si člověk představuje, jak by se žilo bez státu jakožto centrální autority. V rozhovoru na tuto formulaci naráží i jedna z výrazných osobností české anarchokapitalistické scény Daniel Steigerwald, který zároveň přiznává, že pro většinu lidí jsou podobné úvahy do značné míry nepředstavitelné a stát mají v sobě zažitý natolik, že se pouhému pomyšlení na jeho absenci podvědomě brání. Jak změnit tento „zestátnělý“ mindset a přejít od státu k nestátu? A jak do toho zapadá bitcoin? O tom jsme si s Danielem povídali u něj doma nad šálkem kávy. V průběhu rozhovoru zavládla mírná anarchie mezi vykáním a tykáním, tak jsme zůstali u druhého. Rozhovor vyšel v dubnovém čísle Magazínu I, které je věnované tématu Anarchie.

Anarchie je pojem, pod kterým si asi různí lidé před­staví různé věci, co se vybaví tobě?

To je jedno­duché — nestát, tedy absence státu. To je totiž to, co se běžnému člověku automaticky vybaví, když mu řeknete, že chcete zrušit stát. „Ale to by byla anarchie!“ No tak jo, říkejme tomu anarchie, i když je to jen starý ne-známý klasický liberalismus dotažený do konce. Kdo by se pídil po detailech, toho lze odkázat na anar­chokapitalismus, protože to je přesné označení, ale stejně tak ho lze odkázat na klasický liberalismus, protože z něj anarchokapitalismus vychází. Avšak pozor, za anarchisty se považuje také spousta levicově smýšlejících lidí, kteří proti státu ve skutečnosti nejsou. Ti nechtějí trůn rozbořit, ale jen do něj usednout. To je dost rozdíl.

Je tedy anarchie něčím, co můžeme zařadit na pravolevou politickou osu? Existuje třeba anar­chie středová?

Středová anarchie asi nebude. Ale v tomhle ohledu mě napadá jeden takový kanadský libertarián, který říká, že by si přál, aby stejnopohlavní manželské páry mohly bránit své marihuanové plantáže se zbraněmi v ruce. Obecně se anarchokapitalisté a libertariáni v něčem shodnou s pravicí, v něčem zase s levicí, ale pracují s jinou myšlenkovou školou, takže vlastně podle těch běžných měřítek nejdou moc zařadit ani napravo, ani nalevo. Ono obecně tohle zařazování je užitečné, ale nemělo by se brát jako dogma. Pod konzervatismem si také můžeme představit jak Miroslava Kalouska, tak Václava Klause mladšího, což jsou dvě dost odlišné osobnosti, ale obě se shodně považují za konzervativce. Pro anarchokapitalisty jsou ale oba kovaní etatisté — státisté. A zase znám hrdou komunistku, která je ve skutečnosti skoro minarchistka. S takto přetíženými termíny je problém. Spousta sporů by vůbec nevznikla, kdyby se diskutující nejdříve shodli na tom, o čem se vlastně chtějí hádat.

Daniel Steigerwald
Jako jedna z hlavních postav české anarchokapitalistické scény se dle svých slov přirozeně živí jako programátor, jelikož svět digitální považuje za svobodnější nežli svět analogový. O funkcionálním programování rovněž přednáší, stejně jako o anarchii nebo o bitcoinu. Aktuálně připravuje spuštění vlastního startupu. Pokud netráví svůj čas s ženou, dítětem a kocourem, rád běhá.

Jestli ona tu není v poslední době tak trochu anarchie v tom pojmenovávání, když si dnes někdo říká liberál, tak často mívá ke klasickému liberalismu hodně daleko, a totéž platí pro ty, co o sobě říkají, že jsou konzervativci.

Na tom asi taky něco bude. Já tak trochu podezřívám Rothbarda, že to slovo anarchokapitalismus vymyslel i proto, aby se pod to každý hned nechtěl přihlásit, jako se to stalo s liberalismem. Proto když říkám, že anarchokapitalismus vychází z klasického liberalismu, tak tam zdůrazňuji to klasický, protože dnes si liberál říká každý, kdo si tak říkat chce, ačkoliv nikdy žádného klasika nečetl a vlastně ani neví, o čem liberalismus je. To slovo už ztratilo svůj význam.

Když už jsme u těch škatulek, co třeba takový minarchismus? Jeho zastánci také státu příliš nefandí…

Minarchisté akceptují existenci státu v nějakých sektorech jako policie, armáda nebo právo. To je však šikmá plocha, protože když může stát zajišťovat policisty, proč by nemohl zajišťovat třeba pekaře? Ve výsledku tak mezi minarchistou a socialistou zas takový rozdíl není. Proto je anarchokapitalismus principiálně tak čistý, protože se u každé lidské činnosti ptá: „Chceš použít stát, nebo ne?“ Velmi to vyjasňuje a zpřehledňuje diskusi. Lidí, kteří preferují stát, se rád ptám, co by podle nich stát dělat neměl. To většinu z nich totálně zmate, protože o tom nikdy takhle neuvažovali. Dále se třeba ptám, co kdyby lidé mohli přesměrovat desetinu svých daní na dotace nebo na důchody, bylo by to levicové, nebo pravicové? To je také mate, protože o tom většinou neumějí uvažovat. Přitom je zřejmé, že by stát ztratil kontrolu nad desetinou daní, což je jasná anarchie. Ono těch minarchistů zas tolik není, protože kdo tohle slovo objeví a dál to zkoumá, časem dojde k tomu, že lidé se chovají ve všech oborech stejně. Jeden vtip říká, že rozdíl mezi minarchistou a anarchistou je několik měsíců.

Jakou roli tedy u anarchokapitalismu hraje ona anarchie?

Rothbard říká, že anarchie je totéž co kapitalismus, protože stát je monopol, a kde se odstraní monopol, tam může existovat konkurence, tedy kapitalismus. Z pohledu komunisty je tedy i obyčejné podnikání anarchie. Je to relativní.

Komunistům by se asi ale moc nelíbilo to podnikání jako takové…

I to je relativní. Po sametové revoluci bylo pro spoustu lidí nepředstavitelné, že si každý bude moci podnikat, v čem bude chtít. Báli se, že všichni budou chtít provozovat jen zlatnictví a nikdo samoobsluhy. Hotová anarchie. Dnes, když jsou večerky na každém rohu, i komunisté vidí, že stát samoobsluhy provozovat nemusí. Jak je to možné? Anarchie není bezvládí, ale nevládí. V angličtině to zní lépe, ne no rules, ale no rulers. Večerkám nevládnou politici skrze stát, ale zákazníci skrze trh. V čem je rozdíl? Trh není monopol, stát je.

Jak by to vypadlo, kdyby tu nebyl monopol na určování a třeba ani na vynucování pravidel? Zanikla by třeba policie?

Policie by nezanikla, protože zajišťování bezpečí je služba, po které je dost velká poptávka. Jen by tu nebyla jedna, ale minimálně dvě, protože bez státu by byla možná konkurence. A jaká by asi byla poptávka po policii, která svoje zákazníky šikanuje, nebo dokonce mlátí? Česká policie je relativně příčetná, ale podívejme se do Ruska nebo Běloruska. Co tam si policisté vůči lidem dovolují, je možné jen díky tomu, že policie je monopolní. Kdykoliv je lidem upřena možnost volby, důsledky jsou tragické.


Daniel Steigerwald, foto: Jan Zima
Co vlastně myslíš státem, když se vůči němu vymezuješ? Ono to je taky poměrně široce interpretovatelné.

Z definice dle Wikipedie je stát vymezen územím, občany a právě oním monopolem na výkon násilí, ze kterého plyne, že stát je monopol ve všem, co dělá. Je to tak hluboko zažité, že si to lidé neuvědomují, a proto o tom neumějí uvažovat.

Jak by se ten monopol měl odstranit?

Většina lidí si pod slovem anarchie představuje okamžité zrušení celého státu. Něco jako Somálsko, rozvrat, zmar a ozbrojené hordy bojující o benzin a cigarety. To není cesta anarchokapitalismu, protože ankap popisuje nějaký stav, ale neříká, jak se k němu dobrat. To není v rozporu. Někdy je vývoj evoluční a jindy revoluční. Třeba sametová revoluce byla jasná anarchistická revoluce, protože stát umožnil lidem podnikat a cestovat. Zároveň klesly daně ze 100 procent na zhruba polovinu. Stát se v mnoha věcech smrskl. Zároveň je ale velmi důležité odstraňovat stát evolučně, tedy postupně inkrementálně v dílčích oblastech. Například zavést anarchii do maturit, tedy státní maturitu zrušit. Jedna monopolní maturita nikdy nemůže vyhovovat všem, protože každý žák a škola mají jiné potřeby, takže když se to vše sjednotí, tak je to pro všechny suboptimální. Pokud budou alespoň dvě maturity, lze zjistit, která lidem vyhovuje lépe. Pokud je maturita jen jedna — státní, veškerý vývoj končí, protože není s čím srovnávat. Takhle stát efektivně zabraňuje evoluci, dokud ho nesmete revoluce.

Dnes lidé možnost výběru nemají?

Vše, co stát dělá, je monopolní, což lidsky řečeno znamená, že tam možnost výběru není nebo je omezena. Jednotné důchody, jednotné zdravotní pojištění, jednotná definice manželství, jednotné všechno. Vždyť je to absurdní snažit se vše monopolizovat. Ať mají katolíci svá tradiční manželství a lidé vyznávající polyamorii, ať se klidně berou po třech. Jediný důvod, proč se lidé o těchto věcech hádají, je existence státu. Stát je obrovská a zcela zbytečná třecí plocha.

A máme tu dnes nějaké prvky anarchokoapitalismu?

Samozřejmě. Stát některé oblasti společnosti reguluje více, jiné méně a některé vůbec. Třeba důchody jsou něco totálně srostlého se státem. Přitom kdo dnes věří státním důchodům? Skoro nikdo. Už i levicově orientovaní lidé dávají své děti na soukromé školy. Některé profese jsou brutálně postátněné, třeba doktora bez pravidel daných státem nemůžete dělat, ale pak tu jsou profese, často mnohem lépe placené než ti doktoři, třeba v IT, kde je většinou zaměstnavateli úplně jedno, jaký má člověk titul. Malou anarchistickou revolucí třeba bylo, když se uvolnily vázané živnosti. Co je státu do toho, kdo mě má stříhat nebo mi vařit?

Bitcoin je digitálně vynucená vzácnost. Roste jen proto, že postupně vysává spekulativní potenciál ze všech ostatních méně vzácných statků.

Když si vezmeme devadesátá léta, o těch se často mluví jako o bezuzdném kapitalismu. Bylo to více anarchokapitalistické než to, co tu máme dnes?

Jak v čem. Podnikání bylo mnohem svobodnější. Ale nesklouzávejme k černobílému vidění světa. Když vám někdo bude říkat, že to bylo jen super, a druhý, že to bylo jen příšerné, tak se oba dopouštějí stejné chyby, že se snaží složitý jev shrnout do jednoho binárního hodnocení. Přitom to bylo takové i takové. Devadesátky nám daly jak Kellnera, tak Babiše. Někomu to umožnilo z Česka vytvořit majstrštyk v podobě největší světové splátkové firmy, ale někomu to umožnilo jen ukrást Agrofert a pak pomocí něj nepřátelsky přebírat další a další firmy. Pro mě byly devadesátky svobodné. Vždycky se kradlo, teď se taky krade, a dost možná i více. Před několika lety například jeden estébák ukradl občanům dost velkou část státu.

V anarchokapitalismu by se nekradlo?

I v anar­chokapitalismu by se samozřejmě kradlo, jen o to méně, o kolik méně by to bylo institucionalizované. Stát je systematizace loupeživých procesů na daném území. Leckoho možná překvapí, že nelegálního kradení je o několik řádů méně než toho legálního. To je ten problém s Babišem, že krade převážně legálně. A Babiš je jen špičička špičky ledovce. Mimochodem ty se ptáš, co by bylo v anarchii, jako kdyby anarchie neexistovala, ale anarchie existuje. Když se mě někdo ptá, kde existuje ta anarchie, tak říkám, na planetě Zemi existuje anarchie, protože nad státy už žádný stát není. Státy existují v anarchii. Proto jsou státy svobodnější a státy méně svobodné. Anarchie státu vždy předchází, protože nejdříve se něco musí vyrobit, aby se to pak mohlo přerozdělit. Když stát kontroluje vše, tak i v Severní Koreji existuje maličká míra svobody, třeba dýchání nebo myšlení uvnitř hlavy. Svoboda je výchozí stav. Existuje, dokud není omezena.

Je anarchokapitalismus něco, co v sobě člověk přirozeně má, nebo je potřeba se k tomu nějak dopracovat.

Rozhodně je třeba se k tomu dopracovat. Lidé jsou vůči státu často podezřívaví, ale jen málokdy dokážou své výhrady formulovat. Nadávání není analýza, té se člověk musí naučit. Jedna věc je být nespokojený s výškou důchodů, druhá věc je chápat, proč jsou důchody takové, jaké jsou, a zařídit se podle toho. A to platí pro vše, co stát dělá. Čím více to člověk chápe, tím méně pak má důvod se zlobit. Lidé přirozeně tíhnou ke státu, protože si nedovedou představit nic lepšího, protože jim o tom nikdo neřekl. Nejde však ani tolik o to, co si lidé myslí, nebo si myslí, že si myslí, ale jakou hru hrají. Třeba volby, skutečná Cimrmanova frustrační symfonie, jsou takovou hrou. Není to náhoda, že výherní strategií je populismus. Není to náhoda, že každý politik touží být zvolen, protože není-li zvolen, nestane se politikem. Neviňme hráče, viňme hru samotnou. Změňme hru a změní se i hráči.

Co myslíš tou změnou hry?

Dám příklad — účtenková loterie. To byla taková hra, která motivovala lidi udávat živnostníky za nevydávání účtenek. Dokud nebyla, lidé to zdaleka tolik nedělali. To je jeden z největších objevů pro mě v Rakouské ekonomické škole, že lidé reagují na incentivy, tedy podněty, které mají. A stát je obrovským souborem incentiv. Takže lidé v rámci hry jménem moderní stát chtějí ten stát a nelze se jim divit, protože jim nikdo neřekl, že by to šlo dělat jinak. Dokonce to má i pojmenování.

Jaké?

Statrix. Stát je matrix svého druhu. Všichni jsme státem ve všem tak prorostlí, že je pro mnohé velmi obtížné si společnost bez státu vůbec umět představit, natož o ní přemýšlet. Z toho plynou ty stále opakující se otázky typu: „A kdo by bez státu stavěl silnice?“ Silnice nestaví stát, silnice staví silničáři, tedy najaté firmy. Samotná otázka je špatně.


Daniel Steigerwald, foto: Jan Zima
Když mluvíš o tom, že lidé hrají tu hru jménem stát podle nějakých pravidel, kolik lidí ve skutečnosti ta pravidla zná?

Rozeberme si třeba hru zvanou volby, tedy jak vybírat vůdce. Volby jsou o tom, že občan jednou za pár let dostane několik lístků, které nahází do nějakých uren. Na těch lístcích jsou seznamy lidí, které nikdy neviděl, a zná maximálně pár z nich. Ti lidé pak mají bianco šek k tomu, aby si × let dělali doslova, co chtěli, a sami si k tomu vypláceli mzdu. To je realita, ve které žijeme. Proto je stát takový, jaký je. Zároveň však lidé hrají i jinou, zdánlivě velmi podobnou hru. Každý den rozdávají jiné lístky, kterými hlasují o tom, co se bude vyrábět a jak. Ty lístky se nazývají peníze. I ten nejvíc komunista v nejvíc komunismu hlasuje penězi. Žádnému státu se nepodařilo zrušit peníze, ačkoliv se státy velmi snažily a snaží. Peněžními hlasy lidé hlasují každý den, kdo bude vůdce v kterém odvětví. Nedělá-li vůdce, co po něm lidé chtějí, začnou utrácet jinde, a vůdce končí. Ve státě lidé musí mnoho let čekat na další volby a vůdce má automaticky monopol. Který systém hlasování je pružnější a přes který proteče více lidských preferencí?

Už jsi zmínil, že lidé v této hře stát chtějí, protože si ani nedovedou představit, že by to mohlo být jinak. Co by se mělo udělat pro to, aby si to alespoň představit dovedli?

Můj kamarád mi vyprávěl, jak si v patnácti koupil knihu Socialismus od Misese, přišla mu hrozně objevná, a pak zjistil, že vyšla před sto lety, a nedokázal pochopit jak to, že se o těchto myšlenkách skoro nikde nemluví. To není náhoda. Jak se píše v první kapitole slavné Ekonomie v jedné lekci, ekonomie je víc prostoupena bludy a omyly než jakákoliv jiná společenská věda. Důvod je ten, že spousta ekonomů používá ekonomii jen jako nástroj k obhajobě vlastních preferencí, tedy toho, jak chtějí, aby svět vypadal. Bohužel jim z té rovnice pravidelně vypadávají lidé, kteří mají preference jiné. Pomáhají dvě věci, osvěta a změna hry. Bitcoin je například taková změna hry. Kdo chce pochopit bitcoin, musí pochopit, co jsou to peníze. Kdo pochopí, co jsou to peníze, pochopí, jak moc je státní centrální bankovnictví škodlivé.

Jde popsat neduhy státu s pomocí ekonomie, nebo je natolik řekněme prolobbovaná „státisty“, že jen chodí kolem horké kaše?

Ekonomie je sice nástrojem k pochopení státu, ale zrádné na ní je, že co ekonom to názor. Většina ekonomů se nedokáže shodnout ani na tom, že se neshodnou, a tak se hádají. Menší skupina ekonomů se dokáže shodnout na tom, že se neshodnou, a tak se nehádají, ale diskutují. Thomas Sowell to řekl hezky, že první pravidlo ekonomie je, že věci jsou vzácné, tedy že všichni nemohou mít vše, a že první pravidlo politiky je popřít první pravidlo ekonomie. Většina ekonomie je zle ovlivněná státem. Akademické ekonomy platí stát, takže jen obtížně mohou zastávat názor, že stát je špatný. Stát má moc a je pohodlné být na straně toho silnějšího. A jsme zase u hry a statrixu.

Jak se v současném světě svázaném pravidly a státem žije anarchokapitalistovi?

Považuji za své velké štěstí, že jsem se narodil a žiji v Česku. Mohlo to být lepší, ale mohlo to být také mnohem mnohem horší. To, že si dovedu představit mnohem více svobody, neznamená, že si nevážím té svobody, které se mi dostalo. Plus jsem programátor na volné noze, ti mají tolik svobody, anarchie, o které si ostatní obory mohou nechat jenom zdát. Všechno jsem se naučil sám a skoro vše si dělám tak, jak chci. A ještě mi za to platí. Fantazie. Jen je mi hrozně líto, že mnoho lidí to tak nemá, tak snad proto tolik propaguji anarchii, anarchokapitalismus a bitcoin.

Jakým způsobem by se ta debata s lidmi, co mají stát v hlavě, měla vést?

Anarchokapitalismus vždy začíná jako myšlenkové cvičení, tak si jedno zkusíme. Třeba Pražský hrad, co kdyby skutečně patřil občanům? Někdo může namítnout — copak nepatří? Inu zkuste se jít projít do Jeleního příkopu s Ústavou v ruce a tu ukázat policistovi. V lepším případě se vám vysměje, v horším vás unese a bude mučit senzorickou deprivací v nějaké špinavé díře. Vlastnictví je definováno jako panství nad věcí. Jak mohou občané nakládat s Pražským hradem? Skoro nijak. Pouze vybírají nájemníka, kterého nelze ani odvolat, když se třeba zblázní. Všimněte si, že stát nedovoluje občanům opravit svou volbu okamžitě, vždy je třeba mnoho let čekat. Už to je red-flag. Jak by občané mohli s Pražským hradem nakládat lépe? Jednoduše. Prezidenta přestěhovat do nějaké kanceláře, ten francouzský také nebydlí ve Versailles, celý hradní komplex převést na akciovku a každému občanu dát jednu akcii. Tím by se občané stali skutečnými vlastníky části státu, a mohli tak vykonávat svá vlastnická práva. Klidně třeba z Pražského hradu udělat hotel pro venkovany. Zvolit Marka Ebena správcem. Cokoliv, co by si občané vybrali, by bylo lepší, než co se děje s Pražským hradem teď, kdy nad ním skoro žádnou moc nemají.

Stát je systematizace loupeživých procesů na daném území.

Šlo by tohle převést nejen na Pražský hrad jako nějaký soubor budov, ale i na celý stát?

Převést celý stát na akciovku by moc nepomohlo, protože bychom zase jedním hlasem hlasovali o všem. Stát je třeba decentralizovat, tedy rozdělovat jeden obří monopol na menší a menší, a to právě skrze akciové společnosti ve vlastnictví všech občanů. Je to privatizace, avšak ne kuponová, nýbrž akciová. Rozdíl je ten, že akcie dostanou všichni a nebudou za ně muset platit. Spravedlivější způsob, jak vrátit ukradený stát občanům, mě nenapadá. Řidiči by se při­rozeně více angažovali v České silnice, a. s., zatímco myslivci v České lesy, a. s. Představte si, jak neuvěřitelně by se pročistila předvolební debata! Žádný politik by nemusel předstírat, že rozumí všemu. Proto máme parlament plný brouků Pytlíků. A jsme zase u hry. Play stupid games, win stupid prizes.

Nehrozily by ale pak problémy, které známe z obchodních korporací? Nepřátelské převzetí, squeeze out, blokování hlasování, nečinné akcionáře, neusnášeníschopnost a tak dále?

Samozřejmě hrozily, ale je důležité uvědomit si, kde jsme teď. Hrozí nám stát a kontrolu nad ním jako občané nemáme skoro žádnou. Kolik jen bylo ministrů zdravotnictví a který z nich něco změnil? Ta anarchie, které se lidé tolik obávají, to bezvládí, ve kterém si darebáci dělají, co chtějí, kde pár bláznů tyranizuje lidi zcela beztrestně nehledě na následky, to je stát, ve kterém žijeme. Teď se ti asi protočí panenky, ale anarchie je snaha zavést řád do toho bordelu, kterým je stát. Anarchokapitalistou se člověk stane v okamžiku, kdy si uvědomí, že stát je pravým opakem toho, co si většina lidí myslí, že stát je. Stát nezajišťuje vzdělání, stát ho blokuje. Stát nebrání chudobě, stát ji způsobuje. Stát nevyplácí důchody, ale vyplácí nedůchody, protože to nejsou důchody, to jsou almužny, tedy milodary. Co bylo Babišových pět tisíc jiného než milodar před volbami? Jakmile se lidé naučí o státu přemýšlet, o tom, co stát skutečně je, můžeme začít řešit technikálie jeho dekonstrukce. Rozhodně by nebylo dobré celý stát převést na akciovky najednou, byla by to informační exploze. Ošahat si to, vyzkoušet si to, vrhnout se do toho.

Přejděme k nějaké konkrétnější otázce, co třeba důchody, které jsi už na začátku zmínil jako totálně svázaně se státem. Co by se dělo s nimi, kdybychom stát zrušili, respektive decentralizovali?

Důchody nelze zrušit ze dne na den, protože nikdo soudný nechce nechat umřít důchodce hlady. To však neznamená, že státní důchody nejsou zlo. Jsou, protože ničí mezigenerační solidaritu a protože ze stáří dělají hračku v rukou politiků. Stáří není pojistná událost, se stářím musí počítat každý, kdo se ho chce dožít. Nepřipraví se jen maličká část lidí, a pro ty je nejlepší pomoc ta adresná. Současný systém nechat doběhnout a všem občanům natvrdo říkat, že žádné státní důchody už nebudou, ať si každý spoří v bitcoinu, podnikání, nemovitostech, dětech, co kdo uzná za vhodné.

Když už jsi nakousl bitcoin a předtím jsi mluvil o tom, že anarchokapitalisté často bývají lidé z IT prostředí, je digitální svět anarchističtější než ten analogový?

Není to digitální versus analogový svět, je to technologie versus tradice. Technologie nebyla vždy digitální, to až v posledním století. Příští století bude technologie třeba organická, nebo dokonce nějaká zcela jiná. Technologie osvobozuje člověka od úsvitu věků, od pazourku a ohně až ke smartfonům. Co jiného je mobil než fakt dobrý pěstní klín? Pokrok je evoluce, a dokud bude slunce svítit na zemi, evoluce bude pokračovat. Vědeckotechnická revoluce a nástup kapitalismu, to je další kambrická exploze v historii planety. Proto máme stovky druhů zmrzliny, kávy, hudby, kdečeho. Stát je protiklad pokroku. Budoucnost patří pestrosti, rozmanitosti, anarchii. No ale kdybych se měl vrátit k IT, tak ano, jeden z největších vynálezů lidstva, bitcoin, by bez počítačů existovat nemohl. Avšak bitcoin nespadl z nebe. Jako všechny vynálezy stojí na ramenou obrům. Jedním z obrů je kryptografie. Šifrování umožnilo lidem zvýšit svou autonomii, tedy schopnost chránit se před útoky predátorů. Největší predátor je stát. Kryptografie je klíčem k informační svobodě, viz Cypherpunk’s Manifesto z roku 1993. Peníze jsou formou kolektivní inteligence, na to přišli ekonomové Rakouské školy. A pak se to propojilo s cypherpunk hnutím a vznikl bitcoin.

Mohlo by se přece jen stát něco, aby se celý bitcoin zhroutil?

Musela by se změnit Hra s velkým H. Státy by musely přestat být státy a lidé by museli přestat být lidmi. Kdyby státy přestaly tisknout peníze a kdyby lidé přestali mít různé preference, což vyvolává konflikty, pak snad by se bitcoin mohl stát zbytečným a pak by se zhroutil. Musela by se zastavit nebo radikálně změnit evoluce. Napadá mě snad jedině velký meteorit, přílet mimozemšťanů, zjevení boha nebo něco podobného. To nepředpokládám, že se stane.

Takže kryptoměnu ohrozí jen událost měnící celou současnou civilizaci?

Bitcoin žije už 12 let. Říkám žije, protože se podobá organismu. Bitcoin reaguje na podněty, vyvíjí se, přizpůsobuje se. Člověk se skládá z buněk, bitcoin se skládá z lidí. Z lidí organizovaných pomocí decentralizovaných incentiv. Zabít bitcoin by znamenalo zabít mnoho desítek milionů lidí. Nic nenasvědčuje tomu, že by něco takového hrozilo. Bitcoin je digitálně vynucená vzácnost. Roste jen proto, že postupně vysává spekulativní potenciál ze všech ostatních méně vzácných statků. Na bitcoinu vidíme, že největší problém anarchie není, jestli funguje nebo ne. Evoluce je přírodní zákon, ta se o sebe postará sama. Otroctví se nezrušilo proto, že by si lidé uvědomili, že to není morální, ale proto, že jim realita tvrdě vyjevila, že to není efektivní. Jižanské státy měly více otroků, proto byly zaostalejší, proto válku prohrály. Východní versus západní Evropa totéž. Sovětský svaz se rozpadl sám od sebe jen vnitřním pnutím. Stát čeká totéž. Problém anarchie je jiný. Problém anarchie je, jak naložit se státem, entitou, kterou jsme zdědili od předků, tak aby rozklad pro­běhl co nejcivilizovaněji.