Děti dnes v některých momentech evidentně předčí své rodiče, a to nejen v oblasti moderních technologií. „Kvůli tomu je vztah rodič – dítě občas vyrovnanější než dřív… Ale požádat dítě o radu podle mě autoritu nás dospělých neohrožuje, ba naopak,“ myslí si psycholog Jan Kulhánek, otec tří dospívajících dcer. Proč jsou rozdíly mezi generacemi stále patrnější? A v čem by mohly příběhy a životní moudra prarodičů inspirovat i dnes?

O dnešních dětech se mluví jako o sněhových vločkách, které nic nevydrží, jsou příliš křehké a přecitlivělé. Je to tak?
Myslím, že chyba je spíš v nás dospělých.

Jak to?
Děti jsou už delší dobu v rodinách v centru zájmu. Zvykly si na to a teď v krizích, kdy toho času na ně není tolik, s tím mají potíže, hlavně ty mladší. Středoškoláci zase mají v dnešní složité době trochu problém vnímat svoji budoucnost optimisticky. Vážná situace ve světě na ně samozřejmě taky dopadá. Navíc vnímají úzkosti nás rodičů. Dáváme jim vzor, jak se v těžkých situacích chováme. Třeba na lockdown za covidu se dalo reagovat tím, že jsme si na vše stěžovali, nebo jsme na tom hledali i pozitiva. Třeba že jsme se mohli věnovat věcem, na něž jsme předtím neměli čas. U covidu jsem si uvědomil, že v jedné situaci lidé zažívají úplně jiné příběhy. Podle podmínek, ale také podle toho, jak jsou nastavení. Nedávno se mě moje čtrnáctiletá dcera ptala, kdy zase bude lockdown, že ji to ve škole moc nebaví…

Autorita je potřeba, musím mít poslední slovo. Snažím se, aby to nebylo často. Například pokud by se děti rozhodly, že chtějí podniknout něco pro ně evidentně nebezpečného, chci mít možnost jim to zatrhnout. Nejmladší dcera za mnou nedávno přišla s tím, že jí ve škole nechutnají obědy, abych je odhlásil, a že si bude kupovat čínské polévky.

Zmínil jste úzkost. Jak s ní bojovat?
Rodiče by měli myslet nejen na děti, ale také na sebe. Když zůstanou úzkostní oni, pravděpodobně to budou dál přenášet na děti. My navíc tušíme, odkud ty naše negativní pocity pramení, kdežto děti to často nevědí. Zejména ty mladší, které chodí do školky nebo jsou na prvním stupni základky, hodně nasávají emoce od nás, atmosféra v rodině má na ně velký vliv. Většinou tomu nerozumějí, pokud se s nimi vhodně nemluví.
Loňský průzkum agentury STEM/MARK pro UNICEF, tedy Dětský fond OSN, ukázal, že více než polovina českých dětí se podle svých slov vysloveně cítí šťastně. Jen tři procenta tuzemských dětí nepociťují štěstí skoro nikdy.
Děti potřebují, aby rodič byl autorita. „V předškolním věku to je tak nějak automaticky, děti jsou tak nastavené,“ říká psycholog Kulhánek. „Postupně se to oslabuje, ale neměli bychom se té role vzdávat. Dítě to potřebuje pro pocit bezpečí a jistoty.“
Je dobře pěstovat vztahy s prarodiči. Potvrzují to i vědecké studie. Kupříkladu výzkum, který provedli před deseti lety na americké univerzitě Boston College, ukázal, že „citová blízkost mezi prarodičem a vnoučetem je spojena s nižším výskytem příznaků deprese u obou generací“.
Fyzické tresty nejsou moderní, hodně se o tom mluví, ale… Aspoň občas sáhne k fyzickému trestu 60 procent rodičů, a každý třetí rodič k nim sahá pravidelně, ukazují anonymní průzkumy.
9 fotografií

A u dětí v pubertě?
Tam se taky vyplatí s nimi mluvit. Ale ty už se dokážou proti něčemu i vymezit. Zato však mají i jiné zdroje úzkostí, jež pramení třeba z dospívání. O to bychom se my dospělí měli rovněž zajímat a brát to vážně. To neznamená, že hned ze všeho budeme dělat tragédii. Musíme je podporovat, aby měly chuť s námi sdílet svůj svět. Aby říkaly, co se jim honí hlavou a co cítí. Pokud naznačí, že mají s něčím starost, nezlehčovat to, aby se u toho necítily trapně, nevynadat jim větami jako: „To máš z toho, že se málo učíš, jen hraješ hry, nechodíš ven.“ Je potřeba přijmout s respektem, že děti prostě různé věci prožívají jinak než my, což ale neznamená, že jim v tom je méně špatně než nám.

Co když s námi děti mluvit nechtějí?
Zvlášť v pubertě je to dost časté… Podle mě je důležité nenechat se odradit, že nám dítě, je-li smutné, napoprvé řekne, že je v pohodě, že se nic neděje nebo že o tom nechce mluvit. Líp to funguje v rodinách, kde jsou zvyklí spolu mluvit. Když s dětmi nemluvíme o emocích a prožívání celé jejich dětství a pak na ně nastoupíme, když jim je čtrnáct a jsou v pokoji už druhý měsíc zavřené a skoro nic nejedí, je jasné, že se nesetkáme s hladkým průběhem rozhovoru. Prostě je dobré si s dětmi povídat odmala a zajímat se, v pubertě se nám to v dobrém vrátí.

A co když jsme to už v dětství zanedbali?
Na důležitější rozhovory je dobré jít třeba na procházku, protože doma panuje určitý stereotyp. Když si celá rodina sedne třeba k jídlu, většinou se o důležitých věcech moc mluvit nedá. Rodiče se v dnešní době naštěstí méně zdráhají vyhledat odbornou pomoc. Buď sami, nebo s dětmi. Špatné je, že náš zdravotní systém na to pořád není připravený, terapeutů je málo.
Aktuální číslo
Téma

Objednat do schránky

Kdy nastává moment, kdy by rodiče měli s dětmi vyhledat odbornou pomoc?
Nejčastěji ji vyhledávají, když je nějaká velká krize. Najednou se přijde na to, že dítě bere drogy. Nebo se poškozuje, což je dnes celkem časté. Provalí se šikana a dítě nespí. Nebo se ukáže, že nechodí do školy. Je možné na první kontakt využít online krizovou linku. Poradit se a pak případně někam dojít. Druhá varianta, kdy vyhledat pomoc? Dítěti není dobře dlouhodobě. Nebo prosedí u počítače už i noci. Je nevyspalé a selhává ve škole. Nebo má problémy s jídlem. To se týká především děvčat, ale v poslední době stále víc i chlapců. Buď se přejídá, v noci vybílí lednici. Nebo naopak výrazně hubne. Nebo opustí všechny kroužky, stáhne se do sebe, nic ho nebaví, zavírá se v pokoji, přestává komunikovat, výrazně se mění. A už se to nedá vysvětlit jen pubertou.

Mluvil jste o sebepoškozování. Dá se kvantifikovat, jak často je to motivováno tím zapomenout fyzickou bolestí na tu duševní? A jak často je to touha po pozornosti nebo napodobování spolužáků či kamarádů?
Ještě bych k tomu doplnil další důvod – experimentování s vlastním tělem v rámci puberty. Nechci říkat, co je nejčastější. Protože pak by si rodiče mohli říct, že nejspíš je to takhle. Prostě všechny motivace jsou možné… Určitě bych to nepřehlížel a nezlehčoval, vyžaduje to řešení. Ale neznamená to, že hned teď musí dítě do nemocnice, sebepoškozování není snaha sáhnout si na život. Třeba zjistím, že se moje dítě škrábe, řeže, pálí cigaretou, bouchá se tak, že má modřiny. Nejprve bych si s ním o tom promluvil, pokud možno bez hysterie. Řekl bych mu, že mám o ně opravdu starost. Že bych jako rodič rád věděl, co se děje. Jestli tomu rozumí, proč to dělá. Nechal bych si to nějak vysvětlit. Pokud se mnou dítě nebude mluvit, o důvod víc navštívit terapeuta.

Moderní je teď debata o změně pohlaví.
Určitě. Ale nemyslím si, že by se o tom děti bavily jenom proto, že to je trendy a že si tento problém všechny vymýšlejí. Pochybnost, zda jsem se narodil do správného těla ve smyslu pohlaví, se u dětí vyskytuje nejen dnes, nýbrž dlouhodobě. Podobně jako i jiné pochybnosti. Hlavně u dívek, které se mění výrazně. Vlastně si musí zvykat na nové tělo. Kluci se sice tolik nemění, ale zase mají od sebe nějaká očekávání.
Jan Kulhánek (50)

Je klinický psycholog, psychoterapeut, supervizor, lektor.
Vystudoval jednooborovou psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, během studia absolvoval psychoterapeutický výcvik ve skupinové a komunitní psychoterapii VIAP.
Pracovní kariéru začal jako socioterapeut na Dětské psychiatrické klinice FN Motol.
V roce 2011 odešel do privátní praxe a založil postupně centrum Psychoterapie Anděl.
Je ženatý a má tři dcery.

Jak by se k tomu měli postavit rodiče?
Zase naslouchat a dát dětem podporu. Zmatenost k dospívání patří. V literatuře se to popisuje jako pubescentní krize. Není to nemoc, ale přináší to komplikované emoce a někdy s tím spojené problematické chování. Někdo, a podle mě to je výrazně menší část těch, co se necítí dobře ve svém těle, opravdu zřejmě má vrozenou dispozici nedokázat se identifikovat se svým pohlavím. Dnešní společnost je takovým debatám otevřená. Teenageři dnes můžou říct: „Jsme normální, jen trochu jiní. Jsme trans nebo fluidní nebo nebinární. A chceme se v tom směru nějak dál vyvíjet.“ Je to trendy v tom, že společnost to umožňuje. A do určité míry svým přístupem i podporuje.

Je to dobře?
Je to dobře v tom, že se místo patologie nabízejí termíny, které děti můžou použít. Zrádné je, že se z těch škatulek těžko odchází, i když pak třeba dospívající zjistí, že už ty pochyby nemají… Když totiž procházejí sociální tranzicí, změní si jméno, styl oblékání a vůbec image. Postupně se převtělují do druhého pohlaví, což by pro ně měl být test, jestli se v tom opravdu budou cítit lépe. Pak případně uvažují, jak dál. Do toho testu jdou dospívající často ve věku nebo ve stavu, kdy jsou ještě velmi dětští. A tyto věci pak můžou dost zásadně změnit jejich následující život. V kolektivu i na sociálních sítích si vytvoří vztahovou síť, která je v tom kroku podporuje. Když však dítě zjistí, že ten problém je lepší řešit jinak, je těžké to všechno vzít zpátky. Má pocit, že by zklamalo ty podporovatele nebo že je budou podezřívat, že si to vše vymyslelo, jen aby bylo zajímavé. Proto je těžké říct po roce, že už to vidí jinak. V tom to pak nesplňuje ten charakter testování, nýbrž je to závaznější, než by být mělo.

Dalším krokem u tranzice je hormonální léčba a operace. V USA se údajně diskutuje zákon, že by už samy děti mohly o sobě rozhodnout, jestli se nechají přeoperovat na opačné pohlaví, bez souhlasu rodičů. Co si o tom myslíte?
S tím zásadně nesouhlasím! Až na ojedinělé případy bych to rozhodnutí nechal do dospělosti. Je to velmi citlivé téma. Pracuji s teenagery, kteří jsou v sociální tranzici nebo o ní přemýšlejí. Rád bych dětem umožnil experimentování, ale i to musí mít limity. Hranice dávají také bezpečí. Jsou příběhy, kdy dítě si od šesti let bylo jisté, že to je jinak, a od dvanácti se tím fakt trápilo. Ale můj názor je takový, že bych děti chránil před rozhodováním, jež by mohlo být nad jejich zkušenosti a kapacitu.

Co byste tedy navrhoval?
Hledat s nimi jejich dobré místo na světě. Někdy to skončí tím, že dívka řekne, že nechce být ženou podle kulturních stereotypů, které ji dráždí, že si chce hledat svoji formu ženství, jež bude v něčem i výrazně jiná, než od ní třeba i její rodina očekává. A nepotřebuje k tomu změnit pohlaví. To považuju za úspěšnou psychoterapii. Možná si potřebuje něco zkusit a pak se uvidí, co dál. Každopádně být ženou či mužem dnes neznamená vejít se do nějaké těsné šablony, to by mohlo být východisko pro řadu lidí s těmito pochybnostmi.

Říká se tomu odborně „genderová dysforie“ a jde o úzkost, jakou lidé (a mnohdy už bohužel i děti) zažívají kvůli nesouladu své genderové identity (tj. vnímáním své ženskosti či mužskosti, obvykle v rozporu s biologickým pohlavím). Tito lidé se označují termínem transgender, a pokud se rozhodnout projít proměnou, říká se tomu tranzice.

Podle průzkumu až 40 procent deváťáků trpí depresemi. Mezi dětmi prý roste i počet sebevražedných pokusů. Kdy je potřeba brát to vážně a jak poznat, že ¨nejde jen o demonstrační záležitost a citové vydírání?
Myšlenky na sebevraždu, řeči o tom či pokus, byť bude provedený i naivně (dítě se třeba přejí vitaminy), bychom vždy měli brát vážně. Když dítě volá o pomoc a riskuje u toho život, není na co čekat. Navíc řada pokusů s demonstrativním charakterem se omylem povede. Tím, že to bereme vážně, dítěti vysíláme jasný signál: „S tím si nehraj!“ Je důležité nic nezlehčovat a nepodcenit. Někdy dítě po pokusu slibuje, že už to neudělá, prosí, ať se nikam nejede. Ale podle mě by tam určitě měla být konzultace s odborníkem. Nestačí jen vypláchnout žaludek a poslat domů. Dlouhodobě, určitě tak dvacet třicet let, je nejvyšší počet pokusů o sebevraždu kolem patnáctého roku. Většinou se jedná o impulzivní jednání. Po rozchodu, vyhrocené hádce. Hodně pokusů bývá kvůli známkám ve škole, špatnému vysvědčení a strachu z trestu.

Jsou různé typy výchovy. Jak byste je popsal?
Za posledních 50 let se dost mění fungování rodiny. Nejsou striktní pravidla, je to pestré. Někteří rodiče děti vychovávají ještě dost autoritativně, nejdůležitější pro ně je, aby děti poslouchaly, aby si každý v rodině plnil své povinnosti. Takové to: „Disciplína je důležitá. A my nejlíp víme, co je pro děti dobré.“ Někdo má moderní rodinu s tlakem na výkon a pak jsou tu rodiny takové „nevýchovy“, kde dítě může všechno. Nedá se říct, co je lepší a co horší. I při vojenské výchově můžou rodiče děti milovat a dětem se v tom nemusí dařit špatně, zvlášť když k tomu mají příhodnou povahu, tedy jsou přizpůsobivější. Těm vyhovuje, když je rodič, jehož vnímají jako dobrou autoritu, provádí dětstvím až do dospělosti.

A jak to vypadá v rodině, kde je malá nebo žádná míra autoritativnosti?
I tady je potřeba dodržovat pravidla a plnit si povinnosti. Já chodím do práce, ty do školy. Já se starám, abychom měli co jíst. Ty o své známky plus drobně pomůžeš doma. Při tomto typu respektujeme emoce, přání a myšlenky dětí. Ale to neznamená, že jim vše splníme. Víc se zamýšlíme nad tím, co nám říkají. Nemyslíme si, že vždy nejlíp víme, co děti potřebují. Ale adekvátně věku musíme stanovit hranice, protože jinak to vede až k úplně nevýchově. To je zase extrém, kdy rodič tvrdí, že dítě nejlíp ví, co potřebuje. On je pouhý asistent, který je chrání před největšími úskalími, ale jinak si má dítě samo rozhodovat, co bude dělat, jíst nebo se učit. Tvrdí, že dětem nejvíc prospívá, co samy chtějí. Podle svých dispozic a nadání se prosadí. A dojdou k tomu z vlastní vůle, tedy bez donucení, takže se jim to nezoškliví. To říkají zastánci tohoto typu výchovy. Nikoliv já… Někde v tomto spektru se rodiny pohybují.
Dítě raubíř jako selhání rodičů? Vnímání se mění, říká pedagožka

Kde jste vy?
Někde ve středu. Své děti respektuju, ale na druhou stranu si myslím, že jsou nějaká pravidla nutná. Abychom doma nežili na úkor druhého. Jak dcery rostou, mám na ně už i nějaké požadavky. Nejsem zaměřený na známky, ale měly by se ve škole aspoň trochu snažit. Bavíme se o tom, co je baví. Kam bychom mohli jet na výlet. Zajímá mě jejich názor. Někdy si spolu zahrajeme počítačovou hru…

Jste pro ně spíš otec, nebo kámoš? Máte autoritu?
Myslím, že autorita je potřeba, protože když jde o důležité věci, musím mít poslední slovo. Snažím se, aby to nebylo často. Například pokud by se děti rozhodly, že chtějí podniknout něco pro ně evidentně nebezpečného, chci mít možnost jim to zatrhnout. Nejmladší dcera za mnou nedávno přišla s tím, že jí ve škole nechutnají obědy, abych je odhlásil, a že si bude kupovat čínské polévky. Řekl jsem, že to tak nebude. Vysvětlil jsem jí, že čínské polévky nejsou plnohodnotná strava, ať si ji jednou za čas klidně koupí, ale že ty obědy jsou výživnější, kvalitnější a přitom cenově přijatelné.

Jak je to s tím kamarádstvím mezi rodiči a dětmi? Nevylučuje se to trochu?
Rodič podle mě nemůže být kamarádem na základě rovného postavení, obě strany si nemůžou vzájemně říct všechno a stejným způsobem. Často ve svém okolí slyším, že matka s dcerou jsou nejlepší kamarádky, a pak se najednou ukáže, jak to tu dceru zatěžuje, protože matka na ni přenáší své problémy. Nebo dcera v šestnácti přijde domů s tetováním a piercingem v pupíku, a najednou máma není kamarádka, protože si dovolila jí vynadat. Rodič s dětmi může mít blízký vztah, ale měl by zůstat rodičem. Někdy to i u nás vypadalo jako rovnocenné kamarádství. Třeba když jsme s dětmi hráli polštářovou válku nebo si házeli míčem v bazénu. Ale pak jsem zavelel: „Usušit se, převlíknout a jdeme k večeři!“ Hranice a limity jsou pro děti důležité.

Děti potřebují, aby rodič byl autorita. „V předškolním věku to je tak nějak automaticky, děti jsou tak nastavené,“ říká psycholog Kulhánek. „Postupně se to oslabuje, ale neměli bychom se té role vzdávat. Dítě to potřebuje pro pocit bezpečí a jistoty.“

Takže co je nejlepší?
Ať si každý vybere. (usmívá se) Čím jsou rodiče ve výchově autoritativnější, tím více děti podceňují. Čím méně rodiče děti vychovávají, tím méně jsou schopni nebo ochotni přijmout rodičovskou roli a to, že za děti máme odpovědnost a jsme pro ně vzorem. Nechci být vzorem bezradného rodiče. Nebo ten, kdo jim vše odkývá. A když se pak problémy začnou kupit, je z toho nešťastný. To podle mě není dobrý vzor do dospělosti.

Ale v dnešní době asi nemůžeme být tím vzorem vždycky. Třeba v oblasti moderních technologií nás děti mnohdy učí. Neohrozí to naši autoritu, když najednou vidí, že jsme bezradní? Neovlivní to vztahy v rodině? Určitě ovlivní. Už je to zhruba dvacet let, co děti v oblasti technologií získaly náskok nad generací rodičů. Mění to i určité role v rodině. Jsou oblasti, v nichž se od nich můžeme učit. A díky tomu se ty vztahy trochu vyrovnávají. Ale jen občas… Nemusí to být jen počítač nebo technologie. Děti nás můžou převyšovati v jiných oblastech, například ty moje mnohem líp lyžují. Klidně je poprosím o radu. Podle mě to můj kredit před nimi nesnižuje, ba naopak. Je fajn umět si taky ze sebe v nějakých situacích udělat legraci. Ale zase to má nějaké hranice.

Do kterého věku bychom se měli snažit být pro dítě neomylným vzorem, k němuž vzhlíží?
V předškolním věku to je tak nějak automaticky, děti jsou tak nastavené. Neměli bychom se té role vzdávat. Dítě to potřebuje pro pocit bezpečí a jistoty. Postupně se to oslabuje. Ve škole se u dětí vytváří kritické myšlení, které se pak v pubertě projevuje ještě víc. V tu dobu bychom měli být vzorem, nikoliv neomylným, ale tím, co představuje nějaké hodnoty, jež bychom dětem rádi předali. Když uděláme chybu, přiznáme ji. Když uděláme něco špatně, někomu ublížíme, měli bychom se omluvit. Tím podle mě neztrácíme na respektu, ale naopak. Když se rodič teenagera uměle tlačí do role neomylného vzoru, bývá to trapné. Teenageři jasně vidí, že se rodiče taky mýlí.
Sklízíme ovoce liberální výchovy. Děti jsou křehké i sebejisté, říká psycholog

Jaká je rada pro rodiče puberťáků, kteří se tváří, že jsou rodiče trapní?
Brát to jako přirozený jev. Ostatně taky jsme si pubertou kdysi prošli… Děti je potřeba brát vážně, nezlehčovat jejich problémy, neztrapňovat je. Neříkat jim: „No jo, ty si teď myslíš, že víš všechno nejlíp.“ Nebudovat si autoritu tím, že je shodím. Od rodičů to vyžaduje vysokou míru trpělivosti a nadhledu.

Máte taky pocit, že se mezigenerační rozdíly zvětšují?
Babička mi povídala, že své mamince vykala, musela projevovat úctu starší generaci. To už za našeho dětství tolik nebylo a dnes to nevidím skoro vůbec. Dnes ten respekt není daný a priori, je potřeba na něm pracovat. Příkopy se prohlubují i kvůli tomu, že život generací je dost odlišný, dřív žily mnohem podobněji. Dnes mají různé generace zásadně jiný přístup k různým věcem, jako je například výchova, stravování, vzdělávání, peníze, vyhledávání informací. Je nezbytné učit se víc respektovat odlišnosti. Ovšem každá generace, tedy i ta mladá, má své sociální bubliny, kde si potvrzuje své názory a postoje. Mezigenerační konflikty podle mě za posledních deset let výrazně vzrostly i kvůli politice.

V jakém smyslu?
Myslím, že to je cílené ze strany trollů (účastník online diskusních fór, chatů či blogů, který začíná hádky, provokuje a zasévá neshody, pozn. red.) a populistických stran, co manipulují veřejným míněním. Posílají se hromadné e-maily s dezinformacemi, na něž nejvíc reagují právě senioři. Pak jsou vyděšení a o to víc kritizují současný svět, což posléze vede i ke konfliktům uvnitř rodin. Ale mezi seniory jsou velké rozdíly. Někteří s mladšími generacemi drží krok, umějí pracovat s mobily a počítači, jsou aktivní na sociálních sítích. Tam ten respekt k mladším generacím bývá častější. Pak jsou senioři, ale i někteří rodiče, kteří ten respekt v sobě nemají, protože příliš věří tomu, že jejich hodnoty a jejich způsob života jsou lepší, což dávají svým dětem leckdy dost nevhodně najevo. Z toho můžou pramenit dost zásadní konflikty, což pak samozřejmě dál oslabuje mezigenerační kontakt. Dnešní mládež už obecně nemá moc pocit, že jim o generaci či o dvě generace starší lidé mají k životu co říct, nějak poradit.

S teenagery bývá potíž. Nechtějí se se svými problémy svěřit, trápí se… „Líp to funguje v rodinách, kde jsou zvyklí spolu mluvit,“ říká psycholog Kulhánek a radí: „Na důležitější rozhovory je dobré jít třeba na procházku, protože doma panuje určitý stereotyp.“

Čím to je? Před padesáti až sto lety se za staršími přece chodilo pro rady…
Souvisí to s tím, že život starých nebyl tak jiný, potýkali se se stejnými problémy, a tak se jejich zkušenosti hodily mnohem víc než teď, kdy mladí ty starší v lecčems předběhli. Mladým přijde, že starší generace mluví o tom, že minulý svět byl lepší, jen proto, že tomu současnému nerozumějí. Chápu třeba, že prarodič kritizuje, že rodina dětem nedává žádné hranice nebo se jim nevěnuje, každý doma sedí u svého mobilu, což pro ně nevytváří zrovna inspirativní prostředí. Jenže asi v tom nebudou svými dospělými dětmi vyslyšení. Pak také v naší společnosti vidím krizi elit, které se dříve rekrutovaly právě ze starší generace. Chybějí nám vzory. Ale starší lidé to mají dnes těžší, aby mohli takovou pozici zaujmout. Myslím, že kdyby se dnes pustil do politiky T. G. Masaryk, zdaleka by neměl takový respekt a úctu jako před sto lety. Je to škoda… Starší lidé sice neumějí zacházet s technikou, ale můžou nabídnout něco jiného, spousta z nich je vzdělaná a zkušená, znají svět a souvislosti. Škoda, že to mladou generaci nezajímá…

Co vás naučili prarodiče? Poradili vám v něčem dobře?
Děda mě učil jezdit na kole, babička na mě přenášela pozitivní vztah k lidem. Opravdu jsme cítili, že nás má velmi ráda, dost se o nás starala. Vyprávěla mi příběh, který mě velmi oslovil. Asi ve dvaceti jsem se jí zeptal, jak se s dědou poznali. Oba pocházeli z jihočeské sedlácké rodiny, tam se ještě ve 30. letech dost často sňatky domlouvaly. Byla pravidla, podle nichž si mohli vybírat partnery, aby se nedrobil majetek. Babička měla dostat statek, protože její nejstarší bratr šel studovat. Kvůli tomu dostal děda zelenou, aby s babičkou mohl randit. Ale pak se to zvrtlo, protože babiččin bratr se vrátil domů a ujal se hospodářství. Babičku sice vyplatili, ovšem pro dědovy rodiče už nebyla tou vhodnou partnerkou. Nařídili mu, aby se s ní rozešel.

A jak to dopadlo?
Rozešli se, protože poslouchali své rodiče. Ale do roka se zase dali dohromady. Navzdory pravidlům za nimi přišli, že se mají rádi a že spolu chtějí žít. Rodiče nakonec souhlasili… Byli spolu skoro šedesát let. Bral jsem to jako zprávu o tom, že někdy se vyplatí poslouchat svoje srdce, nikoliv rady starších. Že je důležité jít si za svým snem.
Na sebepoškozování vzniká závislost, pro děti je to úleva, říká terapeutka

Jak se vaši rodiče a prarodiče stavěli k fyzickým trestům?
Moji prarodiče běžně byli takto trestáni, pokud zlobili nebo i jen pokud neposlechli a neudělali něco, co měli. Dostali na zadek, klidně páskem. Z dnešního pohledu to nebylo v pořádku, ale pro tehdejší děti to nebyl tak traumatizující zážitek jako pro ty dnešní. Protože to byl tehdy standard. Moji rodiče, pokud za něco dostali, už to brali víc jako selhání vlastních rodičů. Už se razila teorie, že fyzickými tresty děti dobře nevychováváme, že jim tím nepomáháme, aby se z nich stali zdraví a sebevědomí jedinci. Dnes jsou fyzické tresty tabu. Ale najdou se prarodiče, kteří řeknou: „Málo jste děti bili. Proto teď berou drogy.“ Od těch osvícenějších slyšíte třeba: „My jsme tenkrát nevěděli, co jiného s vámi dělat. A je asi fakt lepší s dítětem mluvit než ho seřezat.“

Dostal jste za něco?
Ne, protože ta velmi hodná babička občas své děti fyzicky trestala. Myslím, že to bylo také tím, že děda hodně pracoval a ona byla na tři děti sama. Občas jí prostě ujely nervy. Takže máma, která byla občas bitá, se zařekla, že to nám, dětem, dělat nebude. Myslím, že od táty jsem jednou dostal facku, když mě nachytal s cigárem. To mi bylo asi deset. (směje se)

V čem je podle vás přínosné stýkat se s prarodiči?
Vyprávění příběhů ze života je velmi cenné. Jednak historicky, ale jednak i lidsky. A může mít i zklidňující efekt, dát naději, že když je někdy zle, bude zase líp. Na spoustu věcí mají prarodiče jiné názory. Když to mladší generace uslyší, může to vést k její větší toleranci. Také si pak může víc vážit toho, v čem dnes žijí oni, protože jejich prarodiče třeba zažili válku a bídu. Prarodiče navíc před vnoučaty dost často mluví o svých dětech. A většinou spíš o jejich lepších stránkách, takže tím rodiče získávají u svých dětí plusové body. (usmívá se) Je zajímavé pídit se po historii, třeba i vlastního rodu, protože se z ní můžeme poučit. Je dobré uvědomit si, že náš život stojí na kořenech, které sahají i staletí dozadu.

Zdroj: https://www.idnes.cz/onadnes/vztahy/jan ... -vztahy_hp