Ruská reportérka Jelena Kosťučenko hned po 24. únoru 2022 vyrazila na Ukrajinu, kde dokumentovala válečné zločiny ruské armády. Do své vlasti už se nevrátila – dostala varování, že má být zavražděna. Nakonec se ji zřejmě pokusili otrávit v německém exilu. Jelena Kosťučenko vypráví svůj příběh v rozhovoru s Ekaterinou Kanakovou.

Ráda bych začala vaší cestou na Ukrajinu. Kdy a jak jste překročila hranice?

Hned 24. února po začátku invaze jsem vyrazila do redakce. Všichni jsme se tam sešli a rozhodovali se, koho pošleme na Ukrajinu. Ze zpravodajů jsem měla nejvíce zkušeností, protože jsem pracovala v jiných válkách, včetně války na Donbasu. Takže poslali mě a ještě jednoho zpravodaje. Dohodli jsme se, že já budu pokrývat jih země, zatímco on sever. Ale když se pokusil překročit hranici, zadržela ho FSB a padlo nějaké absurdní obvinění, že mají hlášení o krádeži medu a že on odpovídá popisu. Ze země ho nepustili.

Jak to dopadlo s vámi?

Já jsem měla štěstí. Nejdříve jsem chtěla letět přes Moldavsko, ale nevyšlo to, protože Moldavsko uzavřelo svůj vzdušný prostor. Proto jsem odletěla do Varšavy a v noci z 25. na 26. února jsem se do země dostala přes Polsko. Pokoušela jsem se tam dostat dřív, ale v té době už v souvislosti s ruskou agresí začala platit restriktivní opatření. Rusové nesměli překračovat hranice s Ukrajinou.

Napoprvé mě nepustili a poslali mě zpět. Vše probíhalo velmi zdvořile, znali Novou gazetu, věděli, proč jedu, ale říkali, že bohužel mají své rozkazy. Posadili mě do autobusu jedoucího od hranic, který vezl uprchlice s dětmi z Ukrajiny, a já jsem vystoupila v nejbližším městě. Redakce se pak obracela na kancelář ukrajinského prezidenta, na různé politiky a úředníky. Dokázala je přesvědčit, že moje přítomnost na Ukrajině je důležitá, což samozřejmě z ukrajinské strany znamenalo mimořádnou důvěru, které si velmi vážím.

V noci z 25. na 26. jsem pěšky překročila hranice. Hraniční přechod se na ukrajinské straně nazýval Šehyni a na polské straně Medyka. Když jsem ho přecházela, na výjezdu z Ukrajiny byl mnohatisícový zástup žen a dětí, které tam stály mnoho, mnoho, mnoho hodin. Ještě před překročením hranice jsem mluvila s uprchlíky, kterým se už podařilo dostat z Ukrajiny, mluvila jsem s jednou starší ženou, která v té frontě stála dvanáct hodin, aniž se mohla napít, najíst, dojít si na záchod. Říkala, že měla velké štěstí, protože teď už je ta fronta zhruba dvoudenní. Viděla jsem tam stát ty ženy a děti, vzpomínám si na jednu ženu, v náručí měla dítě, asi tříměsíční, úplně maličké. Sedla si na zem, dala si dítě na klín a zakryla ho sebou, protože byla hrozná zima. Šla jsem dál a ten zástup nekončil. Pak jsem si uvědomila, že to zdaleka není celý ten dav, protože za hrazením a v nekonečných dvouřadých frontách aut byli další lidé. Ti v autech měli štěstí, protože se mohli alespoň ohřát.

To už mi přestala fungovat moje SIM karta, roaming ze země agresora byl na Ukrajině okamžitě znemožněn. Sankce už začaly platit a moje karty přestaly fungovat, měla jsem u sebe nějaké rubly v hotovosti, které se už také nedaly nijak vyměnit. Byla noc a já jsem bez peněz a bez možnosti spojení překročila hranice.

Co jste udělala, ke komu jste se obrátila o pomoc?

Moc jsem nevěděla, co mám dělat, viděla jsem tam stát muže, který kouřil. Šla jsem k němu a zeptala se ho, jestli mi může nasdílet internet, abych se mohla spojit s redakcí. On se zeptal: „Kde je vaše redakce?“ Odpověděla jsem: „V Moskvě.“ Zrovna odvezl ženu a syna na hranice a vracel se do války. Řekl: „Hned vám ho nasdílím.“ Nasdílel mi internet, já jsem se spojila s redakcí, řekla jsem jim, že jsem v pořádku a že jsem překročila hranice.

Ten muž se mě zeptal, co budu dělat dál. Odpověděla jsem, že se potřebuju dostat do Lvova a odtamtud že se chystám do Oděsy. Řekl, že do nejbližší obce je to pěšky pětadvacet kilometrů. Odvětila jsem, že možná zastaví nějaké auto, a on na to: „Ne, nikdo nezastaví, je druhý den války. Nikdo nezastavuje.“ Prostě vzal můj batoh, který byl dost těžký, byla v něm neprůstřelná vesta, helma. Pověsil si tašku na rameno a povídá: „Jdeme.“ Šli jsme s ním celou noc. V jednu chvíli se k nám přidal další muž, který také odvezl svou ženu a syna na hranice. Šli jsme spolu, kupovali mi jídlo na benzinkách. Na těch pětadvacet kilometrů byly dvě benzinky, na kterých byly také obrovské, dvouhodinové fronty, uvnitř se nedalo ohřát, dovnitř směly jen děti. Vejdete dovnitř, něco si koupíte a vycházíte ven. Koupili mi hotdogy i vodu. Pak jsme došli do městečka Mostyska, kde nás dobrovolníci posadili do auta jedoucího do Lvova.

Kde na Ukrajině jste pracovala?

První materiál jsem měla od hranic o tom, co jsem viděla. Ze Lvova se mi podařilo dostat do Oděsy – tam vznikl druhý příspěvek. V té době se ruská vojska chystala zaútočit na Oděsu, ale jak teď víme, zastavil je Mykolajiv, který se hrdinně bránil, a bouře, která nedovolila lodím se přiblížit. Pak jsem se vydala do Mykolajiva, který byl v poloobklíčení a byl intenzivně ostřelován dělostřelectvem. Potom se mi podařilo z Mykolajiva dostat do okupovaného Chersonu. A odtamtud byl další článek.

V Mykolajivu jsem spíše zaznamenávala válečné zločiny, například když ruská armáda rozstřílela autobus s vychovatelkami dětského domova, smrt dětí, které zemřely v důsledku ostřelování, popisovala jsem mnoho podobných situací.

Co jste zažila v okupovaném Chersonu?

Byla tam mimo jiné obrovská krize s léky a potravinami. Kvůli okupaci bylo zničeno mnoho logistických řetězců, nebylo možné tam dopravit ani potraviny, ani léky. Ukrajinci se tam několikrát pokusili dovézt humanitární pomoc, ale ruská strana ji pokaždé odmítla a dovážela svou vlastní, která byla nedostačující.

V Chersonu se každý den konala shromáždění. Lidé navzdory okupaci vycházeli protestovat. A neustále tam lidé mizeli. Ruští vojáci je unášeli, mučili je. S některými z těch, kteří byli mučeni a poté propuštěni, se mi podařilo mluvit. Na místo věznění je odváželi s pytli na hlavách, ale protože to byli místní, mohli jsme si o místu udělat přibližnou představu. Velmi podrobně jsem se jich vyptávala na popis cel, na to, co bylo vidět z oken. Z tohoto popisu bylo jasné, že byli drženi v místě, které i předtím bylo určeno k pobytu lidí, protože v každé místnosti byla kanalizace. Pak jsem prostě vytvořila seznam takových míst v okolí, začala je obcházet a v určitém okamžiku jsem našla místo obklopené domy, které odpovídalo popisu.

Začala jsem to místo sledovat. Přijížděla tam auta s označením Z a ukradená auta, na kterých bylo napsáno „márnice“. Uvnitř tedy někdo zemřel. Vyfotila jsem celé okolí, ukázala jsem to lidem, které pustili, a oni ta místa poznali. Tak se mi podařilo najít tajnou věznici na adrese Těploenergetikov 3. Podařilo se mi získat jména a podrobnosti únosů čtyřiačtyřiceti obyvatel Chersonu. Tyto informace jsem publikovala a předala je ukrajinské generální prokuratuře, aby mohla zahájit své vlastní vyšetřování. Tohle jsem stihla: hranice – Oděsa – Mykolajiv – Cherson. Pak jsem se ještě chystala do Mariupolu, ale to už se mi nepodařilo.

Ukrajinci kvůli mě riskovali
Zmínila jste se, že Ukrajinci vám pomohli hned po překročení hranic.

To se dělo po celou cestu. Když jsem například přijela do Lvova, neměla jsem nic. Pak jsem se vydala do lvovského mediálního centra a oni mi dovolili tam zůstat. Pak se spojili s úředníkem, který na toto mediální centrum dohlížel, a ten řekl, že žádní ruští novináři by tam neměli být. Zeptala jsem se, jestli můžu stát venku, kde bych mohla chytat wifi, dovolili mi to, dali mi čaj. A pak mi lidé, přátelé přátel, přátelé redakce, kolegové, tamní novináři, dávali své peníze. Samozřejmě jsme je pak vraceli bankovními převody, ale nebylo to okamžitě. Ruské banky jsou pod sankcemi, takže jsme museli vymyslet, jak peníze převést.

Lidé mi přinášeli SIM karty, ubytovávali mě u sebe doma, pomáhali mi pracovat, riskovali životy, abych mohla pracovat. Například když jsem jela do Chersonu, na okupované území. Když jsem odtamtud odjížděla, bylo to velmi nebezpečné – kdyby se vyskytl problém na ruském kontrolním stanovišti, postihlo by to člověka, který mě tam vezl. A přesto lidé riskovali, abych se tam mohla dostat. Nedělali to kvůli tomu, že bych byla nějaký hodný člověk nebo že bych se jim nějak zalíbila, dělali to proto, že v té době, v prvních týdnech války, byla velmi silná touha oslovit Rusy, vysvětlit jim, co se vlastně děje. Oni ve mně vlastně viděli prostředek komunikace s Rusy, a právě proto mi tolik pomáhali. Nebylo to o mně, bylo to o tom, jak se Ukrajinci, i když je Rusko napadlo, i když už bylo tolik mrtvých, i když probíhalo peklo, stále snažili mluvit, stále se snažili vysvětlovat, stále se snažili změnit válku v nějaký dialog. Bohužel se to nepodařilo.

Takže jste s Ukrajinci neměla žádné problémy, ačkoli jste novinářka z Ruska?

Ne. Za celou dobu, za celých pět týdnů, se mi stalo dvakrát, že se mnou nechtěli mluvit, protože jsem Ruska. Poprvé se mnou jedna žena chtěla mluvit, pak se ale lekla. Chvilku jsme si povídali, ale potom řekla, že se bojí. A to bylo všechno, prostě jsme se přestali bavit. Podruhé mi jeden člověk velmi zdvořile vysvětlil, že se sám rozhodl nemluvit s ruskými novináři bez ohledu na to, kde pracují. Samozřejmě jsem toto rozhodnutí plně respektovala. Nakonec jsem toho člověka požádala o kontakty na další lidi, kteří by byli ochotni se mnou mluvit, a s těmi jsem nakonec mluvila. Takže ze strany Ukrajinců vůči mně nikdy nedošlo k žádné agresi.

V Oděse jsem projížděla kontrolním stanovištěm v okamžiku, kdy Rusko ostřelovalo Charkov, a jeden z mužů na kontrolním stanovišti měl v Charkově syna, nemohl se s ním spojit, nevěděl, jestli je naživu, nebo ne. Prostě na mě začal křičet a plakat a já jsem tam jen stála a plakala s ním.

Holčička na hromadě těl
Na Ukrajině jste strávila pět týdnů. Jaký obrázek vám nejvíce utkvěl v paměti?

Bylo to v Mykolajivu. V každé válce jsou velmi důležitým místem, kde můžete získat potřebné informace, márnice a pitevny. Tam vždy mají reálné informace o počtu mrtvých, pracují tam specialisté, kteří mohou potvrdit, jak ten či onen člověk zemřel, všechno se dokumentuje. To jsou v každé válce velmi důležitá místa, a tak jsem se v Mikolajivu vydala na oddělení soudního lékařství.

Ukrajinské márnice nebyly uzpůsobeny pro takové množství těl, ta ležela všude kolem. V ordinaci byly dvě místnosti s regulovanou teplotou, říkalo se jim „lednice“, v nich ležela těla v mnoha vrstvách, některá ležela venku, některá v samostatné budově, jíž se říkalo stodola, původně totiž sloužila jako garáž nebo skladiště, které bylo během války vyklizeno. Tam byly rovněž dvacetimetrové místnosti zavalené těly.

Mluvila jsem s vedoucím tohoto oddělení, s experty, kteří prováděli pitvu, a pak mě jeden zřízenec odvedl, aby mi ukázal, co se u nich děje. Když jsme procházeli kolem jedné z lednic, viděla jsem, jak zrychluje krok, abych něco neviděla. A tak jsem se naopak zastavila a uviděla jsem, že na hromadě těl leží dítě a zpod něj trčí ruka, byla to velmi mladá ruka. Té holčičce, která ležela na hromadě těl, byly tři roky a ruce měla svázané bílým obvazem, aby držely pohromadě. Její tělo mělo mnoho otvorů po střepinách, a přesto se jevilo jako živé. Možná proto, že mozek si prostě nedokáže tříleté dítě představit jako mrtvé.

Stála jsem, dívala se na ni a všimla si, že se na ni dívá i zřízenec. Z jeho výrazu jsem pochopila, že ji zná. A tak jsem se zeptala: „Vy ji znáte?“ A on na to: „Ano, to je Arina Butym a pod ní leží její sestra Veronika Birjukova. Já jsem jejich kmotr, křtil jsem je. Přivezli je, když jsem měl službu. Poznal jsem je. Nedokážu vám říct, co jsem cítil.“

Tyto dvě dívky žily ve vesnici Miškovo-Pohorilove nedaleko Mykolajiva. Starší, sedmnáctiletá Veronika ohřívala jídlo v kuchyni, mladší si hrála na dvoře. Začalo ostřelování. Jejich mámu odvezli do nemocnice na operaci s velmi vážným poraněním kyčle. Holčičkám se snažili rozběhnout srdce, jedné proletěla střepina srdcem, druhou se resuscitovat nepodařilo.

Mluvila jsem s jejich otcem, který právě přijel do márnice, aby zjistil, jak by se těla dala odvézt. Nikdy jsem neviděla takové oči, jako měl on. Přijel z nemocnice, kde operovali jeho ženu, do márnice, aby vyzvedl své dcery. Odpovídal na nějaké otázky, ale bylo zřejmé, že tu vůbec není, vyprchal z něj veškerý život. Neustále opakoval: „Pro mě je hlavní pohřbít mé děti, pro mě je hlavní pohřbít moje děťátka.“ To je okamžik, na který si pamatuju nejvíce. Tu tříletou holčičku na hromadě těl.

Jak jste to psychicky zvládla?

Přijela jsem tam jako novinářka. Přijela jsem, pracovala a odjela. To se naprosto nedá srovnávat se zkušenostmi Ukrajinců, kteří to všechno prožívají, se zkušenostmi svědků, nebo dokonce pracovníků márnice. Když máte nějaký cíl, přijela jste jako novinářka, víte, že pro vás je hlavní zaznamenat zločiny své země, vyprávět svému národu, co se skutečně děje. Vnímáte, proč to všechno děláte a proč to všechno vidíte. Ale když prostě žijete a někdo vám zabije děti nebo když jdete do práce a přivážejí vám děti, které jste křtili, nebo když prostě žijete ve městě a víte, že dnes byly ostřelováním zabity dvě děti? Ve válce není žádný smysl, není nic, co by ji mohlo ospravedlnit, je to jenom nekonečná zasraná hrůza, jenom mlýnek na maso. A vy jste v ní a uvědomujete si, že dneska zabili tamty lidi, zítra to můžu být já, moji blízcí – a možná to nebude zítra, ale pozítří. A je to prostě nezastavitelné, pekelné svinstvo. Ze všech lidí, které jsem tam potkala, jsem to měla nejjednodušší právě proto, že jsem měla cíl.

„Oni tě zabijí, je to schválené!“
Říkala jste, že jste měla v úmyslu odjet do Mariupolu, ale nevyšlo to. Proč ne?

Do Mariupolu jsem se chystala od samého začátku války, protože jsem si uvědomovala, že o toto město budou probíhat nejtěžší boje, to bylo jasné. Redakce chtěla, abych nejdřív působila v Oděse, Mykolajivu a Chersonu. Do Mariupolu jsem měla v úmyslu jet až po Chersonu, tehdy to ještě šlo. Neexistovaly žádné humanitární koridory, neexistovala cesta, kudy by se dalo vjet, ale byla tam občas průjezdná silnice přes Záporoží.

Co jsem nenapsala a čeho teď velmi lituji, je to, že lidé, kteří měli v Mariupolu své blízké, se na této silnici každý den shromažďovali a snažili se je dostat z města, které bylo ničeno spolu s jeho obyvateli. Dobrovolníci je organizovali do kolon a oni jeli pod palbou zachraňovat své příbuzné. Byl to prostě naprosto neskutečný akt lásky. Říká se, že láska je silnější než smrt, a vy to máte možnost vidět.

Když jsem přijížděla do Záporoží a stála na kontrolním stanovišti, dozvěděla jsem se, že Novaja gazeta, kde jsem pracovala sedmnáct let, už nevychází. Novaja gazeta dostala od Roskomnadzoru druhé varování, což znamenalo, že nám bude odebrána licence. Novaja gazeta pozastavila své vydávání. Bylo to bolestivé, ale když začala válka, bylo jasné, že k tomu dojde. Rozhodla jsem se ale, že do Mariupolu stejně pojedu, všechno udělám a teprve pak budu přemýšlet, kde to zveřejním.

A tak jsem šla na schůzku s lidmi, kteří se chystali do Mariupolu. Jeden z nich souhlasil, že mě navzdory mému ruskému pasu vezme s sebou, a dohodli jsme se, že 31. března společně vyrazíme. V předvečer cesty, 30. března, jsem zůstala v hotelu, musela jsem se psychicky i fyzicky připravit. Ve městě nebyl přístup k elektřině, teplu, vodě a vlastně ani samotné město už neexistovalo.

Takže 30. března jsem byla v hotelu a zavolala mi kolegyně z Nové gazety a zeptala se mě, jestli se chystám do Mariupolu. To mě velmi překvapilo, protože jsme pracovali velmi opatrně, o mých přesunech na Ukrajině věděli v redakci dva lidé – moje editorka Olja Bobrova a šéfredaktor Dmitrij Muratov, toť vše, nikdo jiný. Odpověděla jsem, že se do Mariupolu chystám zítra, a ona řekla: „Kontaktovaly mě moje zdroje, vědí, že jedeš do Mariupolu. Tyto zdroje tvrdí, že kadyrovci mají příkaz tě najít. Oni tě nezadrží. Oni tě zabijí. Všechno je schválené.“ Řekla jsem, že tomu nevěřím. Ona na to: „Také jsem řekla, že tomu nevěřím, ale pustili mi zvukový záznam, kde mluvíš s nějakým člověkem o Mariupolu, kde probíráš tu cestu. Poznala jsem tvůj hlas.“

Pak už jsem jen seděla a snažila si to všechno v hlavě poskládat. Pak mi zavolal můj zdroj z ukrajinské vojenské rozvědky, že mají informace o tom, že se na Ukrajině připravuje vražda novináře listu Novaja gazeta a že na ruská kontrolní stanoviště byl rozeslán můj popis.

Asi o hodinu později mi zavolal Muratov. Naši redakci zakládali zpravodajové, kteří měli zkušenosti s prací ve válkách, takže máme svá vlastní vnitřní pravidla, která se západním médiím mohou zdát neobvyklá. Když jste v redakci, je jasné, že existuje určitá hierarchie řízení. Šéf vám může říct, že něco je třeba udělat a něco ne, můžete se dohadovat, ale v zásadě posloucháte. To však neplatí, když jste ve válce.

„Musíš okamžitě opustit Ukrajinu“
Jak to tedy funguje?

Když jste ve válce, redakce vám může radit, něco rozmlouvat, ale rozhodnutí děláte vy, protože jen vy můžete posoudit, nakolik je konkrétní rozhodnutí nebezpečné, efektivní nebo neefektivní. Z Moskvy to posoudit nelze. Zpravodajům v terénu se nenařizuje. S jednou výjimkou – když v redakci s jistotou ví, že to skončí smrtí. Pak může redakce zpravodaje odvolat.

Muratov tedy volá a říká: „Tvoje cesta do Mariupolu se neuskuteční. Musíš okamžitě opustit Ukrajinu.“ Šla jsem spát a ráno mě probudila zpráva od kolegy z Nové gazety, že redakce dostala příkaz od generální prokuratury a Roskomnadzoru odstranit mé reportáže z Ukrajiny, jinak bude web zablokován. Novaja vyhověla – a to mě zlomilo definitivně. Ale děkuji kolegům z jiných periodik, kteří mě podpořili a smazané reportáže publikovali. Nastal efekt Barbry Streisand – z jednoho místa to odstranili, ale nakonec se to objevilo na deseti dalších.

Dál jsem tam seděla a přemýšlela, jak bych se ještě dostala do Mariupolu, strašně mě to celé rozčílilo. Pomyslela jsem si, že se mi přece nějak podařilo dostat do Chersonu, nějak jsem se dvakrát dostala přes frontovou linii, takže to zvládnu i tentokrát, jen musím přijít na to jak. Seděla jsem další den, přemýšlela, ale nic jsem nedokázala vymyslet, protože to opravdu nešlo, byla tam jediná přerušovaná cesta a na ní na mě čekali. Dobrá, dejme tomu, že to risknu a rozhodnu se jet – ale co se stane s člověkem, který se rozhodne jet se mnou? Jestli existuje rozkaz mě zabít, nebude ušetřen ani on. Nemohu přece někoho vystavit takovému riziku. I kdyby ten člověk souhlasil, nepřistoupím na to, aby kvůli mně riskoval.

Uvědomila jsem si, že nemám na výběr, navíc jsem už byla na Ukrajině pět týdnů. Byla jsem velmi unavená, měla jsem vši, posttraumatickou stresovou poruchu a pochopila jsem, že musím odjet. V noci z 1. na 2. dubna jsem Ukrajinu opustila. Po této události kolem Mariupolu jsem byla nejprve v šoku, pak jsem byla velmi naštvaná, pak jsem se nějak začala uklidňovat a řekla jsem si, že to bylo z jejich strany emotivní situační rozhodnutí. Emotivní proto, že jsem právě byla v Chersonu, projela jsem jim pod nosem tam i zpátky, našla jsem tajnou věznici, kterou ukrývali, a zaznamenala jsem únosy, které se snažili utajit. A všechno jsem zveřejnila.

Je jasné, že je to velmi rozzlobilo a naštvalo. Začali zjišťovat, co dělám. Zjistili, že se chystám do Mariupolu, který je největším válečným zločinem, a rozhodli se tomu zabránit. A tam se taková příležitost skutečně nabízela. Mezi posledním ukrajinským a prvním ruským kontrolním stanovištěm bylo několik kilometrů, které vůbec nikdo nekontroloval. Na ruských kontrolních stanovištích mohli jednoduše říct, že jsem k nim nedojela a že mě možná zabili Ukrajinci. Jsem přece ruská novinářka, Ukrajinci Rusy nemají rádi, to ví každý, říkají to v televizi. Je jasné, že by moje tělo nepohodili jen tak na silnici, ale zakopali by ho někde v příkopu. Řekli by, že se člověk ztratil ve válce. Smutné, ale to se stává. A myslím si, že to byly emoce plus skutečné lákadlo té příležitosti.

Jak jste odjela z Ukrajiny? Vrátila jste se do Ruska? Nebo jste se už z ciziny nevrátila?

Znovu jsem odjela do Polska. Odtamtud jsem se vydala za svými přáteli. Uvědomovala jsem si, že návrat do Ruska nebude hned tak možný. Když jsem ještě v Oděse dokončovala text, který jsme měli vydat, byla zrovna přijata novela trestního zákoníku o fake news a diskreditaci, která mou práci v podstatě kriminalizovala. Tyto paragrafy říkaly, že pokud šíříte informace, které jsou v rozporu s informacemi ministerstva obrany, jde o trestný čin se sazbou až patnáct let vězení.

Máma říká: „V ten okamžik sis mohla vybrat, mohla ses vrátit do Ruska a tiše sedět.“ Jenže tohle je zdánlivý okamžik volby. Jste v zemi, kterou vaše země ničí, nemůžete o tom mlčet. Když jste novinář, nemůžete, nemáte na výběr. Jsem velmi vděčná Nové gazetě, která se navzdory těmto zákonům rozhodla mé texty zveřejnit. To pro ně představovalo obrovská rizika, která se vlastně v mnoha ohledech naplnila. Tyto paragrafy určovaly jednání v rámci skupiny osob, tedy do vězení nepůjdete jen vy, ale všichni, kdo se na zveřejnění textu podíleli: editor, korektor, sazeč, účetní, která převáděla cestovní náhrady, personální oddělení, které vám cestovní náhrady podepisovalo, a tak dále. Přesto se redakce rozhodla, že je pro ni důležité, aby tyto texty vyšly. A já jsem si uvědomovala, že kdybych se vrátila do Ruska, zavřeli by mě za to, co jsem dělala na Ukrajině.

Co nakonec rozhodlo o tom, že jste do Ruska nejela?

Dlouho jsem o tom přemýšlela. Tehdy ještě nebyl kolotoč represí tak rozjetý, nezavírali lidi tak často jako dnes. Byla jsem nějak přehnaně optimistická. Říkala jsem si: dobře, zavřou mě, posedím si ve vězení, vždyť spousta mých kamarádů – aktivisté, novináři – tam seděla. Se zavíráním přece nezačali až 24. února. Už dříve mi hrozilo, že půjdu do vězení. Po rozhovoru s Doržim Batomunkujevem mě chtěli uvěznit za vlastizradu.

Tuto možnost jsem považovala za reálnou a mluvila jsem o tom se všemi svými přáteli. Bavili jsme se o tom, jestli je možné ve vězení přežít. Říkala jsem si, že by mě nemuseli zavřít, že by to byl velký proces, proč by to všechno dělali? Ale proč by to mělo být velké, když všechna média jsou buď zrušena, vyhnána, nebo zablokována? Chci říct, že tehdy mi to ještě všechno nedocházelo. Myslela jsem si, že mi moc velký trest nedají, nikdy předtím jsem nebyla souzená. Tak dostanu pět let, za tři roky mě pustí na podmínku, tři roky strávím ve vězení, poznám věznici zevnitř a pak budu psát o tom, co vidím kolem sebe.

Lidé nechápali, s čím mají tu čest
Proč jste to neudělala?

Před válkou jsem chtěla napsat knihu o Rusku, přemýšlela jsem o tom tři roky a pokaždé jsem to odkládala, pokaždé jsem si řekla, že jsou jiné, důležitější věci. A když začala válka a já jsem byla na Ukrajině, neměla jsem ani možnost, ani chuť číst o mezinárodní politice, o nějakých politických prohlášeních. Vůbec jsem na to neměla čas. Mým úkolem bylo co nejlépe zaznamenávat, co se děje v mém okolí, všechno prověřovat, ujišťovat se, aby všechno bylo přesné. Neměla jsem možnost podívat se na sociální sítě a zjišťovat zprávy ze zahraničí.

A když jsem odjela, začala jsem sledovat mezinárodní reakce a číst vyjádření evropských politiků. Uvědomila jsem si, že lidé vůbec nechápou, s čím mají tu čest. Bylo to tak strašně odtržené od reality. A já jsem si řekla: „kur*a!“ A uvědomila jsem si, že už není žádná šance napsání knihy odkládat, že si musím sednout a psát ji hned. Je nutné pochopit, co se ve skutečnosti děje. Že v zemi panuje fašismus a že ten fašismus nepřišel 24. února, že přišel mnohem dříve a že se skládá z určitých složek a že ten proces byl dlouhý. A napadlo mě, že kdybych se vrátila a zavřeli mě, nemohla bych to napsat. A tak jsem se rozhodla, že budu prostě sedět a psát, že to dokončím.

Všechno jsem už promyslela, psaní by nemělo trvat dlouho. A teprve pak se vrátím domů. A pokud bude možnost pracovat, budu pracovat, pokud mě zavřou, budu sedět. Ale že bych žila někde jinde, to mě nenapadlo. Jak bych mohla? Právě proto, že Rusko je v nejtemnějším období svých dějin, musím tam být. Protože jsem novinářka.

Potom, asi měsíc po mém odjezdu z Ukrajiny, mi zavolal Muratov a mluvil se mnou velmi šetrně: „Vím, že se chceš vrátit domů, ale do Ruska se vrátit nemůžeš, tady tě zabijí.“ Zeptala jsem se ho: „Víš to jistě?“ A on na to: „Vím to jistě.“ Zavěsila jsem a začala jsem křičet. Bylo to venku a já tam stála a křičela. Kolemjdoucí se mě ptali, zda jsem v pořádku a jestli nemají zavolat záchranku.

Byl jsem strašně naštvaná, rozrušená. Řekla jsem si: Dobře, teď je mým úkolem napsat knihu, bude to trvat několik měsíců, budu sedět a psát. Během těch měsíců se situace může změnit.

Nehledě na to, že mi zabili spoustu kolegů. Myslím si, že zabíjet novináře je superhloupost. Je to ta nejhloupější věc, kterou můžete udělat. Novináři zaznamenávají realitu. My prostě popisujeme realitu, a když nás zabijí, realita se nezlepší. A situace v Rusku není strašlivá proto, že by ji tak popisovali nezávislí novináři, je strašlivá kvůli řadě kroků ze strany režimu. Když zabijete jednoho novináře, na jeho místo nastoupí jiní a budou dělat totéž. U nás zavraždili Politkovskou, na její místo přišla Natalja Jestěmirova a začala dělat totéž. Zavraždili Jestěmirovou, na její místo přišla Jelena Milašina a dělá totéž. Tohle nefunguje.

Říkala jsem si, že v určitém okamžiku se vzpamatují a rozkaz přestane být relevantní, takže jsem jen psala a čekala. Několikrát jsem ještě mluvila s Muratovem, abych zjistila, nakolik je to aktuální, a pokaždé se ukázalo, že to aktuální je.

Co se stalo poté, co jste dokončila knihu?

Dostala jsem práci v Meduze. A s Meduzou jsme se rozhodli, že se přestěhuju do Berlína, protože tam otevírali svou pobočku a plánovali, že budu jezdit na služební cesty. Dohodli jsme se, že moje první služební cesta bude do Íránu, kde probíhaly masové protesty, moje druhá cesta měla směřovat na Ukrajinu.

Připravila jsem se na Írán, už jsem měla všechno hotové, našla jsem si tlumočníky – rovnou dva pro případ, že by se jeden z nich podělal –, aktivistky, feministky, lékaře, kteří po nocích operovali v bytech, protože lidé postřelení policií nemohli jít do nemocnice, zatkli by je přímo tam. Lékaři souhlasili, že mě na všechny ty noční operace vezmou. Našla jsem pracovníka márnice, který mi byl ochoten dát všechny pitevní protokoly lidí, jež zabila policie. Se všemi jsem se domluvila a vyřídila si vízum. Měla jsem už odletět, ale v redakci mi řekli, že před odletem do Íránu bych si měla zažádat o ukrajinské vízum, aby mi ho mohli zatím připravit.

Zkusila jsem podat žádost přes webové stránky, to nešlo. Zavolala jsem na ukrajinské ministerstvo zahraničí, řekli mi, že webové stránky jsou pod útokem hackerů a že nevědí, jak dlouho to bude trvat, že musím podat žádost na konzulátu nebo na velvyslanectví. Podařilo se mi domluvit s ukrajinským konzulátem v Mnichově, že mě přijmou s doklady, se vším všudy. A tak jsem jela do Mnichova. Vydala jsem se tam 17. října v noci. Na konzulátu jsem podala žádost, zeptali se mě, proč tam chci jet, vzali si některé moje doklady, pas si nebrali. Snažili se žádost zaregistrovat, ale interní systém byl také pod hackerským útokem. Nešlo to. Řekli, že mě budou kontaktovat, až bude problém odstraněn, že budu muset přijít ještě jednou. A tak jsem si řekla, že tam přijedu až po Íránu.

A v Mnichově vás otrávili?

Vyšla jsem z konzulátu, vyzvedla mě kamarádka a zašly jsme do kavárny. Tam jsme se najedly, a pak mě odvezla na nádraží. A když jsme se už blížily k nádraží, řekla mi: „Promiň, musím ti říct, že nějak zapácháš.“ Začala hledat deodorant. A já si ještě vybavuju, že jsem byla velmi překvapená, protože ona je velmi taktní člověk a neřekla by to, kdybych opravdu strašně nesmrděla.

Nastoupila jsem do vlaku, odložila si věci, šla rovnou na záchod, vzala papírové kapesníky, namočila je a začala se otírat. Když jsem se otírala, uvědomila jsem si, že se hodně potím, což bylo divné, protože byla polovina října. Také jsem si všimla, že ten pot divně páchne, že není cítit potem, ale shnilým ovocem. Otřela jsem se, vrátila se na své místo a sedla si ke korekturám své knihy. Pak jsem si uvědomila, že čtu tentýž odstavec pořád dokola. Zarazila jsem se, soustředila se na sebe a uvědomila jsem si, že mě bolí hlava a že se bolest zhoršuje. Pomyslela jsem si, že se mi vrací covid, protože jsem ho měla před třemi týdny. Slyšela jsem od známých, že se to stává.

Zavolala jsem své přítelkyni Janě a řekla jí, že se necítím dobře. Pověděla mi, abych se co nejdříve vrátila domů, a já si vzpomínám, jak jsem tam seděla a říkala si: „Jak pojedu do Íránu, pokud je to covid?“ Seděla jsem tam a uvědomovala si, že se moje služební cesta hatí, a přitom jsem se cítila pořád hůř. Abych se podívala doprava a doleva, musela jsem hodně otáčet hlavou, zřejmě to bylo nějaké zúžení zorného pole.

Vlak měl menší zpoždění, takže jsem po pěti hodinách dorazila do Berlína, vystoupila na stanici Südkreuz a pak jsem musela přestoupit na metro, abych se dostala domů. Na berlínských nádražích je velmi snadné přestoupit na metro, pouze přejdete na jiné nástupiště. A já si najednou uvědomila, že nevím, jak to udělat. Nemůžu přijít na to, jak se dostat na jiné nástupiště. Napadlo mě, že by bylo lepší vyjít ven a zavolat si taxi.

Uvědomila jsem si, že abych si zavolala Uber, musím otevřít aplikaci a porovnat nakreslenou mapu se skutečnými ulicemi, a to mi přišlo jako nějaký velmi obtížný, nesplnitelný úkol. A tak jsem začala hledat přechod, našla jsem ho, šla jsem na další nástupiště a pak jsem stála na nástupišti a nechápala, kterým směrem mám jet. Prostě jsem se rozplakala, přistoupili ke mně další cestující a pomohli mi. Vysvětlila jsem jim, kam potřebuju jet, oni mě posadili do vlaku a všechno mi vysvětlili.

Bydlela jsem velmi blízko metra, cesta domů mi běžně zabírá pět minut. Šla jsem půl hodiny, měla jsem s sebou brašnu a ta mi připadala tak těžká, že jsem se musela každých pár kroků zastavit a odpočinout si. Pak jsem šla do schodů, začala jsem se zadýchávat a pomyslela jsem si: „kur*a, to je ale hnusný covid.“

Dorazila jsem domů, čekala na mě Jana. Šly jsme rovnou do postele, myslela jsem, že se vyspím a bude to lepší. Bylo to ještě horší. Probudila jsem se, protože mě bolelo břicho a bolelo mě na takovém zvláštním místě, v horní části, kolem solaru, a pak mě začalo bolet v oblasti jater. Ta bolest nebyla ostrá, ale velmi silná, stále se opakující. Posadila jsem se a místnost se se mnou začala strašně točit, lehla jsem si, místnost se točila dál, s každým otočením se stupňovala nevolnost. V jednu chvíli jsem začala zvracet. Měla jsem silné závratě a bolesti břicha, dokonce mě bolelo i přikrýt se dekou. Jakýkoli dotek kůže byl bolestivý. Další noc jsem nemohla spát. Usínala jsem, ale budila mě bolest. Zároveň jsem zůstávala v kontaktu s Íránci a říkala jim, že jsem nemocná, ale že určitě přijedu. Kolem třetího dne jsem si uvědomila, že do Íránu určitě nepojedu, protože se necítím lépe, a došlo mi, že to není covid. A uvědomila jsem si, že musím jít k lékaři.

Hledání diagnózy
Jakou diagnózu vám lékaři určili?

Teď, když jsem tento příběh publikovala, mi Němci řekli, že existuje záchranný systém Notfall, že jsem se měla obrátit na něj, ale já jsem o něm nevěděla. Věděla jsem, že existuje webová stránka, přes kterou se zaregistrujete k lékaři. Při běžném systému objednávání se k lékaři nedostanete nijak rychle, podařilo se mi tam dostat až deset dní po prvních příznacích. Byla to obyčejná okresní poliklinika, vyšetřili mě dva lékaři a nejprve mi také řekli, že je to postcovid. Vyplnila jsem dotazník.

Doktoři byli veselí chlapíci, smáli se, říkali, že jsem ruská novinářka, jestli mě nemohli otrávit. Řekli, že příznaky postcovidu trvají až šest měsíců, a pokud to za půl roku nebude lepší, že mám přijít znovu. Odpověděla jsem, že se necítím dobře, a požádala jsem je, aby mi vzali krev. Neignorovali mě, udělali ultrazvuk, ten byl v pořádku, odebrali krev. Za dva dny jsem přišla pro výsledky. To už se nesmáli a nevtipkovali. Řekli, že krev je hodně špatná, a ukázali mi rozbor, kde byly jaterní enzymy pětkrát vyšší, než je norma. Udělali mi rozbor moči a našli tam krev.

Předali mě jiné, zkušenější lékařce, jejíž první teorie byla, že jde o virovou hepatitidu. A mně to přišlo naprosto logické, protože jsem pracovala ve válce a válka je vždycky nehygienická. Z války jsem si přinesla vši, přinesla jsem si příušnice, mohla jsem si přinést i žloutenku. Podstoupila jsem testy, byly negativní. A pak následovaly další verze, bylo jich hodně. Vyšetřovali mě na autoimunitní onemocnění, na komplikovanou pyelonefritidu, na systémová onemocnění. Všechno to nějakou dobu trvalo – přišli s nějakou teorií, udělali testy, ty ji nepotvrdily, a tak přišli s jinou teorií.

V průběhu se příznaky začaly měnit, už mě tolik nebolelo břicho a netočila se mi tolik hlava, ale byla jsem úplně vyčerpaná, začal mi otékat obličej, začaly mi otékat prsty na rukou. Musela jsem si sundat prstýnky, nemohla jsem je nosit mnoho měsíců, protože jsem měla prsty jako buřty. Začaly mi otékat nohy. Pak mi lékaři řekli, že jde o syndrom ruka–noha – nejprve začínají pálit dlaně a chodidla, začínají být rudé jako po popálení, pak to mizí a následně se to objevuje znovu.

Hlavně jsem ale ze všeho byla unavená. Byly dny, kdy pro mě byl problém se osprchovat. Chvíli jsem stála pod sprchou, pak jsem se vrátila do postele a byla jsem tak unavená, že už jsem ten den nemohla vstát. Začala jsem mít i problémy se spánkem, jako by můj mozek zapomněl, jak se usíná. Takže ležíte, jste velmi unavení, moc se vám chce spát, ale neusnete.

V určitém okamžiku jsem se začala rozčilovat. Chtěla jsem, aby už mi stanovili diagnózu a zahájili léčbu, protože bylo velmi těžké takto žít. Začala jsem se obracet na další lékaře: ruské i izraelské. Ti také navrhovali své vlastní verze, ale nic se nepotvrdilo. Meduza se také začala strachovat. Zapojili svého osvědčeného lékaře a ten zařídil vyšetření na jedné klinice poblíž Berlína. Měl teorii, že test na hepatitidu byl falešně negativní, že tam hepatitida skutečně byla. Přišla jsem tam, udělala test na žloutenku a ten byl opět negativní. Už byla na cestě zpátky a on mi napsal: „Je tu možnost, že jste mohla být otrávená.“ Odepsala jsem mu: „Ne, nejsem natolik nebezpečná.“ Pověděla jsem o tom své přítelkyni, zasmály jsme se tomu, ona řekla, že to je nejjednodušší vysvětlení – když jde o ruskou novinářku, samozřejmě to musí být jed. Nebraly jsme to vážně.

Pak jsem 12. prosince šla ke své lékařce na polikliniku. Opět jsme se podívaly na výsledky odběrů a byly ještě horší, překročení enzymů bylo sedminásobné. Řekla, že vyloučili spoustu věcí a v podstatě nám zbývají pouze dvě verze. První je, že antidepresiva, která beru, mohla začít působit zcela nestandardně, ale já jsem v průběhu nemoci prášky měnila a příznaky zůstaly stejné, indikátory zůstaly stejné, takže to bylo nepravděpodobné. Tuto verzi jsme vyloučily. A pak doktorka řekla: „Verze číslo dvě, zkuste se nestresovat, ale možná vás někdo otrávil.“ Začala jsem se smát. Lékařka nic neříkala, seděla a dívala se na mě. „To není možné,“ odmítla jsem.

Ona konstatovala, že jsme vyloučily všechny varianty a že musíme jít na toxikologii na kliniku Charité. Ještě několik dní jsem jen ležela a přemýšlela. Moc si ty dny nepamatuju. Jana říká, že první den jsem pořád opakovala, že je to všechno nesmysl, že se lékaři spletli. Připadalo mi, že lékaři prostě nedokázali určit správnou diagnózu, že se jim nechce hledat dál, proto mi říkají takové věci. Pak jsem kontaktovala Meduzu a vysvětlila jim situaci. Ukázalo se, že doporučení na testy na toxikologii dává policie. To znamená, že člověk nejprve musí jít na policii a ta vydá doporučení.

Takže jsem 23. prosince šla s právníkem na policii a pověděla jsem jim to, co teď říkám vám.

Přečtěte si také
Rozpad Ruska nikomu nepřeju, znamenalo by to potoky krve, říká historička Tamara Ejdelman
Co vám řekla policie? A jak probíhalo vyšetřování?

Poslali mě na toxikologii do Charité. Přijela tam i policie, mluvili s lékaři, ale nevím o čem. Vzali mi hodně krve, pět šest ampulí. Pak si mě za pár dní pozvali k výslechu. První výslech trval devět hodin, byl mimořádně podrobný. Bylo to na kriminální policii v Berlíně. Musela jsem si vzpomínat na každou minutu: kde jsem byla 17. a 18. října, co jsem viděla, koho jsem se dotýkala, kdo stál po mé pravici a levici. Nebyl to jediný výslech, bylo jich víc.

Policie zkontrolovala mě, můj byt a věci kvůli radiaci, sebrali mi věci, které jsem měla na sobě v Mnichově. Pak zkontrolovali můj byt z hlediska bezpečnosti. Přišli a zeptali se: „Proč žijete s roztaženými záclonami, vždyť by vás mohli zastřelit z balkonu protějšího domu?“ Řekli, že je nutné dodržovat bezpečnostní pravidla. Že je potřeba změnit byt, jezdit domů různými trasami, objednávat si taxi, aby se dalo vystoupit blok od domu, že je nutné používat sluneční brýle, když se jde ven. Zeptala jsem se, jestli mi to pomůže, a oni řekli, že to zvýší moje šance.

Policisté na mě byli naštvaní. Po jednom z výslechů jsme se dali do řeči a ukázalo se, že starší vyšetřovatel měl na starosti případ vraždy čečenského uprchlíka Zelimchana Changošviliho, který byl zastřelen v parku Tiergarten. Vyšlo najevo, že vrahem je bývalý důstojník FSB Vadim Krasikov. Mimochodem, Rusko se ho loni dvakrát pokusilo vyměnit a Německo to v obou případech odmítlo. Německo ho poslalo do vězení na doživotí a soudce prohlásil, že šlo o akt státního terorismu. Tentýž vyšetřovatel se zabýval i otravou Pjotra Verzilova, který byl přivezen z Ruska do Charité. Přestože tam byl dopraven rychle, osm dní po otravě, látku se nepodařilo identifikovat. A já jsem dva a půl měsíce po otravě.

Zeptala jsem se, proč se to nepovedlo zjistit. Policisté řekli, že není možné se laboratoře zeptat: „Byl ten člověk otráven?“ Lze se zeptat: „Je v těle přítomna tato látka?“ A takových látek jsou tisíce, rozkládají se různým způsobem, vylučují se různým způsobem. Proto je to tak oblíbený způsob vraždy, není totiž zjevný.

A když jsme se bavili o Verzilovovi, řekla jsem, že Peťu znám a že jsme přátelé. A on naštvaně řekl: „Proč jste za námi přišla tak pozdě? Měla jste zavolat policii hned, jak se vám udělalo špatně, my bychom na vás čekali na nádraží a začali bychom vyšetřovat.“ Odpověděla jsem, že jsem si nemyslela, že jsem byla otrávená. On se zeptal, proč jsem si nemyslela, že to byla otrava. Řekla jsem, že to pro mě byla šílená myšlenka, že jsem přece v Evropě a že se cítím být v bezpečí. On na to řekl, že to je právě to, čím je štveme. Přijedeme si sem a máme dojem, že je to ráj, a nikdo nemyslí na to, že se o sebe musí starat, že se tady dějí politické vraždy, že tady pracují ruské tajné služby. Že jsme neuvěřitelně bezstarostní.

Dále začali vyšetřovat. O průběhu vyšetřování nejsem nijak informována, nemám žádné zprávy a podrobnosti. Vlastně si ani nedělám nárok na to, abych věděla podrobnosti vyšetřování, to je věc policie, ale byla bych ráda, kdyby se mnou nebo s mými lékaři sdíleli alespoň lékařskou část vyšetřování, protože je potřeba, aby věděli, jak mě postavit na nohy a zotavit. Kdybychom věděli, jaké látky už policie vyloučila, pomohlo by nám to. Ale ani tyto informace nám nesdělují.

Jak jste se dozvěděla, že v Evropě byli otráveni i další novináři?

Druhého dubna se konala novinářská konference. Bylo to poprvé, co jsem vyrazila ven, už jsem se cítila lépe. Byl tam i Roman Dobrochotov z (investigativního serveru) Insideru. Vzal si mě stranou a řekl, že Insider spolu s Christem Grozevem z Bellingcatu vyšetřuje sérii otrav v Evropě. Všechny oběti jsou ruské novinářky. Zeptal se mě, jestli to, že teď nepíšu, nějak nesouvisí s mým zdravím. Odpověděla jsem, že ano.

Požádal mě o podrobnosti, ale já jsem tehdy nechtěla tento příběh medializovat. Odpověděla jsem, že to povím, ale mimo záznam. Pak jsem si začala říkat, dobře, komu tím prospěji, koho tím chráním? Svým mlčením vlastně chráním jen vrahy. Ztratila jsem tolik času, nedostala jsem se včas k lékařům, na policii. Kdybych věděla, že v Evropě došlo k sérii otrav, šla bych k lékařům a na policii dříve? Ano.

Teď už chápu, proč se policisté tak zlobili. Dva a půl měsíce na takový případ je strašně dlouhá doba. Je velmi obtížné po tak dlouhé době něco vyšetřovat. Tolik novinářů, aktivistů, bojovníků za lidská práva, mých přátel, kolegů je teď v Evropě a všichni se chovají stejně lehkomyslně, jako jsem se chovala já. Dělají to proto, že nemají informace, stejně jako jsem je neměla já. A já to teď vím a nechávám si tu informaci pro sebe.

Policisté se mě podrobně vyptávali, kdy má vyjít kniha, v jakých jazycích, jaký má obsah. Řekla jsem, že kniha je o tom, jak v Rusku nastolovali fašismus. Zeptali se, jaká bezpečnostní opatření jsem v souvislosti s vydáním knihy přijala. Odpověděla jsem, že žádná. Zeptali se, jestli si uvědomuju, že vydání takové knihy by mohlo být spouštěčem pro lidi, kteří se mě už pokusili zabít. A totéž mi řekl i Dobrochotov. Takže pokud zítra zemřu na nějakou záhadnou nemoc, pak se o tom, co se stalo v Mariupolu a Mnichově, nikdo nedozví.

Podle zkušeností Nové gazety vás může ochránit jen publicita. Je těžší zabít člověka, když všichni vědí, že už se ho zabít pokoušeli. Není to nemožné, jen složitější. Zveřejnila jsem text a začala o tom mluvit. Není to pro mě snadné, protože jsem se dala na novinařinu, abych vyprávěla jiné příběhy, o jiných lidech, ne o sobě, a už vůbec ne o různých lékařských věcech.

Uvědomila jsem si, že ten diskomfort musím nějak překonat, abych varovala novináře, aktivisty a další, kteří jsou v úplně jiných zemích, a zvednout tak náklady těm, kteří mě možná ještě stále chtějí zabít. Novináři jsou zodpovědní za uchopení reality. Je to, jako když jede auto a pneumatiky drží na silnici. Pokud není žádná přilnavost, auto letí do příkopu a všichni umírají. Každý stát, země a společnost potřebuje nezávislé novináře. Nezávislí novináři nemohou být nepřáteli státu, naopak. Budu se opakovat – zabíjení novinářů je naprosto nesmyslná hovadina.