Aféra rodiny Bushů
Žernov osličí
Prezidentova šance: přispět do fondu obětem holocaustu
Dopředu prohlašuji, že můj článek není veden apriorní antipatií vůči konkrétnímu subjektu (osobě, korporaci, státu, zřízení), ale vůči fanatismu spojenému s chamtivostí, protože pouze kombinace těchto dvou prokletí v nadkritickém množství umožnila holocaust. Ožehavé téma změn majetkových vztahů, způsobených druhou světovou válkou, se týká i problematiky různých podivně získaných rodových majetků, které mohou jako - dle Bushovy nejoblíbenější knihy, Bible - žernov osličí stáhnout dědice do pekel.
Provokativní teze. Jestliže rodina Bushových odmítne přispět penězi (nejméně 1,5 milionu dolarů na příslušný reparační fond obětem holocaustu), aby kompenzovala účast Prescotta Bushe na holocaustu, bude to, jako by popírala sám holocaust a jejich úloha bude jednou z nejtemnějších stránek světové historie. Tímto závěrem končí Toby Rogers svůj článek nejen o tom, jak rodina Bushova vydělala na holocaustu, ale jak se ho jeden její příslušník přímo zúčastnil.
Předčasně dospěli? Začněme zeširoka, a než se dotkneme opomíjeného, protože explozivního tématu ekonomické bilance některých účastníků druhé světové války, zastavme se na chvíli u Jiřího Voskovce pro pochopení doby. Ten se po válce rozloučil s Janem Werichem a odjel do Spojených států, kde spolu přes válku pracovali ve vládních službách v Hlasu Ameriky. Po příjezdu však byl internován v přistěhovaleckém táboře na Ellis Islandu. Když byl po roce (!!!) bez vysvětlení propouštěn, dožadoval se ho. Vstřícný úředník našel v jeho papírech jedinou enigmatickou poznámku, která mohla být klíčem k pochopení: "předčasný antifašista". Bývalí američtí zpravodajci uvádějí, že tento termín pochází od J. Edgara Hoovera, který takto označoval kohokoliv, kdo byl proti Hitlerovi a nacismu již před prosincem 1941, kdy USA po napadení Pearl Harbouru vstoupily do války! Takovéto osoby byly od okamžiku své stigmatizace zpravodajsky sledovány - po celou válku i po ní. To znamená, že v době, kdy pod patronátem Allana Dullese přicházela do Spojených států bez jakýchkoliv imigračních procedur a pod "levými" identitami řada prominentních válečných zločinců, seděl Voskovec v zajišťovacím lágru.
Šílenost této situace vyjadřuje geniální zkratkou v nejlepších tradicích britské žurnalistiky knock-outová otázka konstruktérovi raket V1 a V2 na tiskové konferenci před startem jeho poslední rakety Saturn 5, která měla vynést Apollo 11 na Měsíc: "Řekněte mi, doktore von Braune, co může Saturnu 5 zabránit, aby nedopadl na Londýn?"
Jděte po penězích
Investigativní novináři, pátrající po zákulisí druhé světové války, dostali od bývalých amerických zpravodajců radu: "Zapomeňte na ideologie, sledujte stopy peněz". Porovnání ekonomické situace významných hospodářských subjektů válčících stran před válkou a po válce, doplněné o strukturu souvisejících vlastnických vztahů a ekonomické vazby vedoucích figur ve válčících státech, dává zcela jinou, logičtější osnovu událostí kolem druhé světové války, tak pragmatickou a neideologickou, o níž se mnohým ani nezdálo, a na níž jiní mnozí naopak nikdy nezapomenou.
Reparace a kapitalizace
Zřejmým začátkem masivních americko-německých finančních transakcí jsou reparace, které mělo Německo v důsledku první světové války splácet Spojencům. Zaškrcené německé hospodářství však nebylo mocno produkovat tolik, aby Německo mohlo dostát závazkům; půjčilo si tedy z Ameriky, zejména od klientů firmy bratří Dullesových Sullivan & Cromwell. Ta zařizovala nejprve prodej německých dluhopisů, posléze i americké investice do Německa. Německo tak zaplatilo reparace Francii a Británii, o to větší pohledávky však vznikly v USA. Ty byly následně - řečeno zkrátka - kapitalizovány. Paralelní investiční smršť (za druhou polovinu 20. let údajně 1,5 miliardy dolarů!) znamenala takový odliv amerického kapitálu, že přispěla ke krachu na burze a následné hospodářské krizi na straně jedné, a na straně druhé pak k rozhodujícímu rozmachu nacionálního socialismu, se všemi důsledky.
Tak se v průběhu dvacátých a třicátých let stalo, že například GM získal firmu Adam Opel (v roce 1929, vlastní ji dodnes), Ford vybudoval v Německu vlastní obrovský podnik, Standard Oil a IG Farben se majetkově provázaly, podobně jako GE se Siemensem; koncern ITT provedl obrovské akvizice v oblasti telekomunikační techniky a technologií.
Ústředním hybatelem byla skupina "Riga" kolem bratří Dullesových, sama sebe pokládající za předzvěst "manažerské revoluce", krystalicky čistě zaměřená na zisk, byť by plynul - přes švýcarskou Banku pro mezinárodní vyrovnávací platby - z německé zbrojní výroby. Za halasnou podporou americké a britské vojenské akce proti nacistům se skrývalo umné strukturování nadnárodních holdingových společností, aby výdělky přicházely z obou válčících stran. Po britském vyhlášení války v roce 1939 vyplnili vzniklou mezeru na německém trhu američtí obchodníci. V té době (až do amerického vyhlášení války) byl budoucí ministr zahraničí John Foster Dulles členem správní rady IG Farben, jeho bratr Allen byl ve správní radě Schröder Bank, spolu se zástupcem SS.
Příklady pro nevěřící Tomáše. 1939 - Již po obsazení Československa prodal Standard Oil nacistům dodávku tetraetylu (přísada do leteckého benzinu).
1940 Standard Oil prodal nacistům další dodávku tetraetylu (dohromady s první to činilo 500 tun). Díky tomu byla luftwaffe schopna bombardovat Anglii.
1941 Göring zaplatil jedenáct milionů dolarů Rockefellerově firmě Standard Oil za užívací práva k rumunským ropným polím.
1941 Standard Oil chtěl prodat svou maďarskou pobočku německé firmě IG Farben (nestalo se tak pouze díky zásahu amerického ministerstva financí).
1941 Americká vojenská zpravodajská služba dostala informaci, že pobočka Standard Oil, sídlící na ostrově Aruba (Nizozemské Antily), dodává nacistům přes Španělsko ropu. Její lodi měly imunitu zajištěnu náměstkem ministra obrany Jamesem Forrestalem. Naopak ministr vnitra Harold Ickes chtěl tento obchod zrušit s poukazem na platný Trading with the Enemy Act z 13. prosince 1941. Místo obchodu však skončil sám.
1942 Zástupce generálního prokurátora Truman Arnold chtěl stíhat Standard Oil pro činnost proti zájmům státu. Standard Oil vysvětlila vládě, že válečné úsilí závisí na dodávkách její ropy, a ty by se mohly zastavit. Podobně Dullesové pohrůžkou, že zastaví dodávky ropy do Británie, zabránili zveřejnění svých vztahů s IG Farben. Ve stejném roce popisuje budoucí prezident Spojených států, tehdejší senátor Harry Truman chování Rockefellera a jeho firem jako velezrádné. Vše, co se podařilo, bylo v souhrnu několik měsíců přerušených dodávek, jinak dodávala Standard Oil of New Jersey nacistům ropu po celou válku.
Proto se nelze divit například "potížím", jaké mělo spojenecké letectvo s bombardováním Göringova pokladu, Škody Plzeň. Letectvo, které dokázalo nalétnout v hloubi nepřátelského území ve výši několika metrů nad hladinou přesnou rychlostí a pod stanoveným úhlem shodit v jedinečném okamžiku roztočenou válcovou bombu tak, aby jako žabka přeskákala zátarasy a zasáhla uprostřed přehradní hráz, se jako na potvoru do Škodovky trefilo až na sedmý pokus, pár dnů před koncem války, a aniž by kdy zasáhlo koleje třeba do Osvětimi.
Harriman, Walker a Prescott Bush. Podívejme se blíže na prominenty našeho provokativního příběhu. Železniční magnát E. H. Harriman měl dva syny, kteří se však nepotatili a s dráhou nechtěli mít nic společného. Starostlivý papá tedy dal synům jinou hračku: založil pro ně investiční společnost W.A. Harriman & Company; starší Averell se stal hned prezidentem, mladší Edward Roland viceprezidentem. Na práci si najali bývalého boxerského šampiona George Herberta Walkera. To bylo v roce 1920. A v roce 1926 prosadil George H. Walker do funkce vicepresidenta firmy svého čerstvého zetě Prescotta Bushe. Hospodářská deprese přinutila firmu v roce 1930 k fúzi s nechvalně proslulou londýnskou firmou Brown/Shipley, což přineslo změnu názvu na "Brown Brothers Harriman". Averell Harriman s Prescottem Bushem současně obnovili činnost holdingu "The Harriman 15 Corporation". Averell Harriman pracoval za války v diplomacii (Moskva).
Thyssenové
August Thyssen byl německý ocelářský magnát. Jeho první syn Fritz musel na převzetí firmy čekat až do otcovy smrti v roce 1926 (do svých 53 let). Druhý syn Augusta Thyssena, Heinrich, získal koncem první světové války maďarské občanství a oženil se s maďarskou baronkou Margrit, po níž i převzal jméno Bornemisza de Kaszon. V té době August Thyssen založil Bank voor Handel en Scheepvaart v Rotterdamu, kam přesídlil Heinrich Thyssen Bornemisza de Kaszon, aby se ujal vedení této banky.
Fritz Thyssen se stal již v roce 1923 Hitlerovým sponzorem (a později se ukázalo, že v této fázi byl z velkopodnikatelů jediným). Další vztahy mezi Fritzem Thyssenem a Hitlerem jsou doloženy až v roce 1928, kdy se Thyssen uvolil dát Hitlerovi "druhou šanci". Jeho finanční požadavky, počínající prostředky na koupi a rekonstrukci "Hnědého domu", zajistil garantováním půjčky pro nacisty právě u rotterdamské Bank voor Handel en Scheepvaart (a jak se dalo očekávat, většinu peněz musel za nacisty zaplatit bance sám.) Od té doby Hitlera podporoval až do doby, kdy vůdce uchopil moc, a pak už své zhodnocené investice inkasoval. V roce 1934 dostal od Hitlera kontrakty na největší zbrojní dodávky.
Co všechny Thysseny pálilo, byla potřeba zabezpečení movitých prostředků; turbulentní majetkové zkušenosti z první světové války a následujících let byly v příliš živé paměti. Po čem toužili, byla pobočka v Americe. A tak když v roce 1922 přijel Averell Harriman do Berlína, aby založil pobočku investiční společnosti W.A. Harriman & Co, seznámil se s rodinou Thyssenových i s jejich plány. Hned počátkem roku 1924 se v New Yorku sešli bratři Harrimanové, Walker a H. J. Kouwenhoven, výkonný ředitel rotterdamské Bank voor Handel en Scheepvaart, a založili The Union Banking Corporation (UBC). Ta se v budoucnu stala pračkou nacistických peněz.
Expanze a prodej
Po smrti Augusta Thyssena v roce 1926 jeho firma fúzovala do největšího německého ocelářského koncernu Vereinigte Stahlwerke (Spojené ocelárny, United Steel Works /USW/) a Fritz Thyssen se stal předsedou správní rady. Nový člen vedení firmy Friedrich Flick vložil do firmy své uhelné a ocelářské společnosti v Německu a Polsku, které se staly součástí USW: Consolidated Silesian Steel Corporation (Harriman měl svou třetinu akcií této společnosti zaparkovanou v holdingu The Harriman 15 Corporation) a Upper Silesian Coal and Steel Company. Na jejich správu si Thyssen s Flickem najali Walkera s Bushem. Toto uspořádání přinášelo všem čtyřem mužům nesmírný prospěch a jejich úspěch obchodnímu světu doslova vyrážel dech. V roce 1934 oplývaly rotterdamská Bank voor Handel en Scheepvaart a newyorkská UBC Thyssenovými a Flickovými stovkami milionů. Prescott Bush se stal výkonným ředitelem UBC a zabýval se veškerými obchodními transakcemi ve vztahu na Německo.
V době války se uskutečnila zajímavá transakce: Thyssen s Flickem - zřejmě pod vlivem vzpomínek na první světovou válku a pod dojmem současného Hitlerova tažení Evropou - prodali zbytek Consolidated Silesian Steel Corporation newyorkské UBC. Harrimanem vlastněná společnost změnila název na Silesian American Corporation a byla spravována Prescottem Bushem. Tak se stalo, že část otrockých prací v Polsku byla řízena Prescottem Bushem, neboť Consolidated Silesian Steel Corporation, později přejmenovaná na Silesian American Corporation, byla jednou ze třiceti společností, do nichž byli na práci dováženi vězni z nedalekého koncentračního tábora Osvětim. Thyssen po prodeji firmy uprchl do Švýcarska, kde se spojil s Allanem Dullesem, mimo jiné právníkem společnosti Brown Brothers Harriman ....
Ne/stíhání
V roce 1942 už měla vláda Spojených států Prescotta Bushe a jeho kšeftů s nacisty plné zuby. Prescott Bush byl obviněn na základě zákona Trading with the Enemy Act a byly zablokovány všechny akcie UBC. Našel se však ďáblův advokát, a tak s paskřivým zdůvodněním, že případné trestní stíhání tohoto druhu by mohlo podrýt veřejný pořádek i válečnou morálku, přestože - nebo protože? - vláda věděla, že jde jen o špičku ledovce, byla učiněna opatření pouze vůči právnickým, nikoliv fyzickým osobám. UBC (a tedy i Silesian American Corporation) byla vládou předána pod správu Úřadu pro majetek cizinců. Toto opatření bylo zrušeno až v roce 1951, kdy zemřel Fritz Thyssen. Majetek byl převeden firmě Brown Brothers Harriman, kde byly podíly akcionáři rychle vyinkasovány a firma zlikvidována. Prescott Bush za svůj akciový podíl v UBC dostal 1,5 milionu dolarů.
Zmoudření G. H. W. Bushe
V době následující po vládním vyšetřování Prescotta Bushe učinil G. H. W. B. několik vzpurných kroků proti svému otci. Místo na Yale narukoval v roce 1942 k letectvu a v roce 1945 byl dokonce vyznamenán. Po válce vstoupil na Yale, kde měl jeho otec vlivné postavení, ale tvrdě - a vítězně - se s ním střetl ohledně zamýšlených univerzitních kvót přijímaných Židů a černochů; v prestižním studentském spolku se mu také podařilo prolomit rasové a náboženské předsudky při přijímání. Po vystudování odmítl otcem nabízené místo u Brown Brothers Harriman. Komu čest, tomu čest. Faktem však je také to, že peníze za jeho otcem zinkasované akcie UBC později posloužily G. H. W. Bushovi otevřít si Overby Development Comp.
George W. Bush: Je to bezpečné?
Logická otázka: Co s tím má G. W. Bush společného? Asi nedostal na vybranou, v které rodině se chce narodit. Skutečně nejde a ani nemůže jít o vyvozování přímých závěrů proti němu. Nicméně okolnosti získání majetku hrají vždy důležitou roli při takzvaném security screeningu, neboli při bezpečnostní prověrce. Jak mohl dělat jeho otec ředitele CIA? Asi proto, že jako všude na světě, pouze na chudý lid musí být přísnost. Špičky si rády uzákoní, že jsou prověřeny ze zákona. Důkaz kruhem. Kdo je tak dobrý, že se dostal mezi nomenklaturu, musí být již z definice dobrým a spolehlivým soudruhem. Neuctivým a hubatým analytikům však z předchozího jednoznačně vyplývá, že v prostředí ostentativně (čti: pokrytecky) citlivém na pověst je takovýto jedinec naprosto jednoznačně vydíratelný, neboť s pravděpodobností, hraničící s jistotou, lze soudit, že objevily-li se v majetkové minulosti rodiny Bushů takovéto kazy, nelze nikdy vyloučit výskyt dalších. A potom taková exponovaná osoba udělá vše, aby se nedostala do dalších problémů, nejedná svobodně a o své vůli a v souladu se svou funkcí. A to prostě není bezpečné.
S přihlédnutím ke konkrétní i obecné historii se proto zdá, že v úvodu zmíněná provokativní teze je rozumným a kompromisním východiskem. Složením předmětné částky na fond odškodnění obětem holocaustu by se dotyčný dědic přece jen do jisté míry postavil k historii čelem a zároveň by udělal maximum pro to, aby minimalizoval nebezpečné důsledky možného výskytu obdobných rodinných afér.
Je to možná vůči poslednímu výhonku dynastie nespravedlivé, ale jiné řešení asi není. Ostatně - abych stylově zakončil opět vzpomenutím Bushovy nejoblíbenější knihy - je psáno, že přečiny otců budou lpět na třetí i čtvrté generaci jejich potomků. To je zřejmá historická zkušenost, to není závěr ad hominem.
Jak je vidět, má žhavá minulost ještě mnohé co říci dnešku. Někdo by chtěl, aby mluvila, a jiný zoufale, aby již nikdy nepromluvila. A vsadil bych se, že tam koření problémy i Jiřího Kajínka, byť jsou zdánlivě úplně jiného druhu.
Jan Schneider
bývalý ředitel Kanceláře Rady vlády ČR
pro zpravodajskou činnost
Zdroj: týdeník EURO se svolením redakce,
www.euro.cz
http://www.osud.cz/cs/clanek.php?id=4286
: : 
