Kód: Vybrať všetko

http://deliandiver.blogspot.com/2008/04/sthnte-si-film-uniktn-dokument-ukraden.html

Kód: Vybrať všetko

Před šedesáti lety, dne 14. 5. 1948 David Ben Gurion vyhlásil v sále telavivského muzea Stát Izrael. Bezprostředně po vyhlášení nezávislosti překročily armády pěti arabských států hranice bývalé mandátní Palestiny, ze severu Libanonci, z východu Syřané, Iráčané a Zajordánci, Egypťané z jihu. V den, kdy byla vyhlášena nezávislost bombardovalo Tel Aviv egyptské letectvo. Arabové chtěli Stát Izrael zničit.Izrael však byl na válku připravený. Britové otevřeli internační tábory na Kypru 15. května. Několik set nově příchozích do Palestiny, vycvičených Haganou v době jejich pobytu v táborech, bylo posláno na bojiště. 15. května 1948 překročily řeku Jordán irácké jednotky. Překročily ji u Gešeru, jehož osadníci odrazili útok arabské legie o 14 dnů dříve a následujícího dne zaútočili na britskou policejní pevnůstku a vesnici. Vesničané se zdržovali palby, dokud se k nim útočící jednotky nepřiblížily skoro na dosah a pak je odrazili. Osada byla obléhána sedm dnů.

Na severu došlo v prvních dnech války k mnoha srážkám. V noci 15. května četa izraelských vojáků překročila libanonskou hranici a prošla jedenáct kilometrů do libanonského vnitrozemí, kde vyhodila do vzduchu silniční most přes řeku Litani. To podstatně omezilo schopnost Libanonců vyslat na jih obrněná vozidla a transportovat tam své jednotky. Téže noci syrské jednotky sestoupili ze syrské vrchoviny (dnešních Golanských výšin) a s podporou třiceti obrněných vozidel dobyly dvě židovské osady v nížině Ma ´agan na břehu Galilejského jezera a Ša ´ar Ha- Golan na řece Jarmuk. V Zemach se židovští obránci bránili Syřanům dva dny, dokud jich všech čtyřicet dva nepadlo.

Cílem prvního egyptského útoku byla malá izolovaná osada Kfar Darom, náboženský kibuc, jedenáct kilometrů jižně od Gazy. Jeho třicet bojeschopných obránců odrazilo útok egyptského Muslimského bratrstva před vyhlášením nezávislosti. Když egyptská armáda zaútočila s tanky, obránci použili jedinou protitankovou zbraň PIAT. Vyřadili vedoucí tanky, ostatní se obrátily a ustoupily.Egypťané ponechali Kfar Darom jeho osudu, už se znovu nepokusili obsadit jej. Egyptská armáda postoupila o osm kilometrů ke kibucu Nirim. Polovina z jeho čtyřiceti obránců padla nebo utrpěla zranění, ale osada se udržela. Stejně jako u Kfar Darom pak Egypťané pokračovaly v postupu, ponechávající Nirim obklíčený, ale nedobytý. Třetí kibuc Jad Mordech, založený roku 1943, byl považován za mnohem vážnější překážku, jelikož ležel na hlavní silnici z Gazy do Madžalu. Bitva o Jad Mordechaj trvala pět dní. Když byl vyřazen z boje poslední kulomet a náboje do pušek došly, proplížili se pod rouškou noci egyptskými liniemi, nesouce s sebou své raněné. Oněch pět dní bylo rozhodující pro Tel Aviv. Obrana Jad Mordechaj zachránila Tel Aviv.

Dne 23. května 1948 egyptská armáda zaútočila na Negbu. Jejích 145 obránců, sedmdesát pět osadníků, sedmdesát řádných vojáků Hagany, nemělo ani jedno dělo. Proti nim stálo 2000 vojáků pravidelné egyptské armády. Boj trval čtyři hodiny. V 11 hodin byla kolem tanků vyřazených z boje vypálena kouřová clona z padesátimilimetrových minometů, a když se rozptýlila byly již tanky z dostřelu zbraní osadníků. Pěchota rovněž ustoupila. Ostřelování trvalo dál. Ve 14 hodin Egypťané obnovili útok. Letadla znovu napadla osadu ze vzduchu. Egyptští útočníci ztratili šest tanků, dva obrněné vozy Bren a měli 100 mrtvých a raněných. Židé ztratili 8 mužů a měli 12 raněných.

Na jih od Jeruzaléma došlo k prudkým bojům o kibuc Ramat Rachel. Egypťané kibuc dvakrát dobyli, Izraelci jej dvakrát získali zpět. Egypťané byli odraženi jižním směrem. Dne 22. května přikázal Ben Gurion Jadinovi zaútočit na britskou policejní pevnůstku v Latrunu. Bitva o Latrun začala 24. května 1948. Zatímco probíhala bitva u Latrunu, izraelské jednotky definitivně vyhnali Egypťany z Ramat Rachel. Téhož dne vrcholila bitva o židovskou čtvrť Starého města. Arabská legie ještě dva dny ostřelovala čtvrť z děl, systematicky ničila budovy a zatlačovala obránce do stále menší oblasti. Židovská čtvrť se vzdala. Dne 29. května 1948 byly také připraveny zasáhnout do boje první messerschmitty izraelského letectva. Dorazily z Československa. Ehud Avriel úspěšně opatřoval zbraně všeho druhu. Avriel uzavřel s Čechoslováky dohodu o dalších třiceti messerschmittů a devíti mosquit. Od toho okamžiku každý den přostávalo v Izraeli jedno nebo dvě československá letadla.

Když Egypťané přepravovali své jednotky po moři do Gazy, Izraelci tento konvoj napadli ze vzduchu. V sobotu 29. května byl první akcí izraelského letectva rozhodný útok na egyptské síly shromážděné u arabské vesnice Isdud (Asdod). Most u Isdudu, který vyhodili do vzduchu izraelští ženisté, mohl být kdykoliv opraven a egyptská obrněná kolona byla připravena vyrazit bez odkladu na sever. Z ciziny začali do Izraele proudit také dobrovolníci. Odhadem přišlo do Izraelských obranných sil sloužit 5000 dobrovolníků. Příliv Židů z otevřených britských internačních táborů na Kypru vytvářel další zdroj lidských sil. Poté, co Rada bezpečnosti přijala rezoluci 29. května, britská vláda příliv z Kypru zastavila s ohledem na podmínky zastavení palby.

Ráno 4. června 1948 průzkum objevil tři egyptské lodi, transportní loď s vojskem, velkou vyloďovací loď a válečnou loď, plující na sever podél pobřeží směrem k Tel Avivu. Na tyto lodě zaútočila izraelská letadla. Bitva na moři a ve vzduchu trvala déle než dvě hodiny. Skončila, když se egyptské lodě obrátily na jih a odpluly. V prvním červnovém týdnu vstoupily izraelské jednotky do arabského města Džanínu. Ržaním však 4. června dobyli iráčtí vojáci. Ve druhém červnovém týdnu izraelská armáda zajistila oblast kolem hory Tábor v Galileji. Arabská legie nadále držela britskou policejní pevnůstku v Latrunu, stále bránila veškerým izraelským snahám o otevření silnice do Jeruzaléma. Po katastrofálním útoku 25. května zůstal Latrun pod arabskou kontrolou. Pokračující blokáda do židovského Jeruzaléma vyvolávala uvnitř města krajní potíže. Zdálo se, že druhý útok na Latrun je nezbytný. 30. května 1948 Izraelci podruhé zaútočili na Latrun. Pevnůstku se nepodařilo Izraelcům dobýt. Ben Gurion 8. června požadoval třetí pokus o dobytí Latrunu. Jigal Allon, velitel Palmach a Allonovi velitelé brigád s ním však nesouhlasili. Třetí izraelský útok na Latrun byl odvolán 10. června a v předvečer zastavení palby zaútočily na severu syrské jednotky na osadu Mišmaš Ha-Jarden, na západním břehu řeky Jordánu u mostu B´not Jakov. Syřané měli leteckou převahu, osm tanků a silné dělostřelectvo. Ženy a děti byly evakuovány, muži bojovali sami. Osada byla Syřany dobyta.

V důsledku řady výzev Valného shromáždění OSN, které v Izraeli zastupoval švédský diplomat, hrabě Folke Bernadote, nabylo přerušení palby účinnosti 11. června 1948, téměř čtyři týdny po zahájení války. Obě strany souhlasily, že toto přerušení palby potrvá také čtyři týdny. Když boje ustaly, bylo jasné, že Izrael kontroluje mnohem větší území, než v jaké doufal o měsíc dříve. Izraelci ovládli jak východní, tak západní Galileu, celé Izraelské údolí od Haify až k řece Jordánu, pobřežní pásmo až k bodu těsně na sever k Isdudu, velkou izolovanou oblast v severním Negevu a kontrolovali koridor z pobřeží do Jeruzaléma. Izraelské ztráty mezi vyhlášení státu a prvním přerušením palby činily 876 vojáků a 300 civilistů.

Během příměří vyvinul Izrael veškeré úsilí, aby zlepšil svou vojenskou situaci. Izrael přivážel zbraně, zejména z Československa. Přistěhovalci z kyperských internačních táborů byli zařazeni do existujících, bojem prošlých jednotek. 2. července 1948 vznikl pod Syrskou vysočinou nový kibuc. Ležel osm kilometrů od oblasti obsazené syrským vojskem, které dobylo Mišmaš Ha-Jarden. Kibuc Kfar Ha-Nasi (Prezidentova vesnice), na počest Chaima Weizmana obývali přistěhovalci z Anglie a Austrálie. Týden po založení kibucu se octli osadníci uprostřed bitvy, když syrské jednotky porušily příměří a pokusily se obsadit západní břeh řeky Jordánu. Syrské jednotky však byly odraženy.

Během prvního příměří vypracoval zprostředkovatel Spojených národů hrabě Bernadotte vlastní plán rozdělení- Negev měli dostat Arabové, Galileu Židé. Jeruzalém by byl svěřen arabské zajordánské správě s tím, že by jeho židovští obyvatelé měli mít zajištěnou městkou autonomii. Návrh odmítli jak Arabové tak Izraelci. Izolovaná osada Kfar Darom se od května stále držela Egypťanům. Posledního června dorazil konvoj vyslaný výsadkovým praporem, který měl v úmyslu evakuovat ženy a raněné. Ale Egypťanům se podařilo zabránit odjezdu konvoje, Izraelské letectvo se několikrát pokoušelo shodit potraviny s padákem. Egyptská protiletadlová palba způsobila, že ke shozům mohlo docházet pouze v noci, a tak většina potravin spadla na území obsazené Egypťany. Po osmi dnech se jednotce výsadkářů podařilo uniknout z Kfar Daromu a vzít s sebou několik lehce raněných a děvčat. Pak, v noci ze 7. na 8. července osadníci souhlasili s evakuací. Ráno 8. července spustili Egypťané přehradnou palby z těžkých děl a poté vyslali proti osadě kombinovanou obrněnou jednotku. Osadu nalezli prázdnou.

Čtyřtýdenní přerušení palby mělo skončit o půlnoci 9. července. Hrabě Bernadotte se snažil zabránit vypuknutí dalších bojů, vyzval Židy i Araby, aby souhlasili s bezpodmínečným zastavením palby na dalších 10 dnů. Izrael tento návrh přijal, Arabové jej odmítli. Když boje znovu rozhořely, skupina šestnáctiletých a sedmnáctiletých chlapců, vedená jednadvacetiletým Odedem Chajem vyrazila, aby obsadila výšinu na západě města, za níž ležely tři arabské vesnice Bajt Masmil, Ajn Karin a Malha. Oded Chajd byl zabit kulkou ostřelovače. Nový velitel Elijahu Lichtenstein, zreorganizoval četu a výšinu dobyl. Následující noci izraelské jednotky vyhnaly Araby z Bajt Masmilu a Ain Karinu. Téže noci jednotky Hagany napadly arabskou osadu Bajt Safafá a obsadily vesnické domy, ležící na obou stranách železniční trati, z nichž byly od začátku nepřátelství v květnu podnikány útoky na izolované židovské předměstí Mekor Chajim (Zdroj života).

Na severu, kde Syřané již porušili příměří, aby se zmocnili předmostí u řeky Jordán, zuřila litá bitva, která začala 10. července a v niž izraelské jednotky usilovaly o vytlačení Syřanů zpět přes Jordán na původní mezinárodní hranici.Přestože v průběhu deseti dnů intenzivních bojů Izraelci syrské pozice střídavě dobývali a opět ztráceli, předmostí zůstávalo netknuté. Po ukončení prvního příměří byly obnoveny boje na všech frontách. Trvaly deset dnů. Izraelská armáda vyvinula hlavní úsilí na dobytí dvou arabských měst Ramly a Lyddy. Dobytí Ramly a Lyddy bylo součástí plánu D. Jednotka výsadkářů dostala rozkaz probít se do nich, vyvolat zmatek potřebný k tomu, aby je obsadila pěchota.Na Lyddu zaútočila plnou silou izraelská pěchota a obsadila část města. Následujícího rána jednotky Arabské legie napadly izraelské pozice, ale byly odraženy. V průběhu těchto bojů propadlo tisíce arabských civilistů panice. Při neochabujícím izraelském útoku 12. července byla dobyta Izraelci také Ramla.

Dne 12. července 1948, když bitvy o Ramlu a Lyddu vrcholily, izraelské jednotky zahnaly irácké vojáky z arabské vesnice Ras al-Ajn (Roš Ha-Ajin). Severní Negev ovládala egyptská vojska rozhodnuta postupovat severním směrem k Tel Avivu. 12. července zaútočila na osadu Negba. Bitva trvala déle než 7 hodin. V jednom okamžiku dosáhli Egypťané vnitřní ohrady, ale do soumraku se jim nepodařilo proniknout do osady a stáhli se. Dne 15. července rozhodla Rada bezpečnosti OSN, že arabské odmítnutí desetidenního příměří navrženého Bernadottem, představuje ohrožení míru a nařídila trvalé příměří pod trestem sankcí. Arabové to odmítly, boje pokračovaly. Dne 18. července izraelská vojska v Negevu zaútočila na egyptské jednotky, které tábořily ve vesnici Charatja. Vesnice byla dobyta, ale pak Egypťané nastoupili do protiútoku. Izraelci vesnici ubránili. Během deseti dnů bojů obsadila izraelská vojska v Galileji arabské město Nazaret. 16. června byl Nazaret Izraelci dobyt. Následně po obsazení Nazaretu se mnoho arabských vesnic v okolí vzdalo.¨

Jelikož Arabská legie držela dosud Latrun, ovládala tak silnici do Jeruzaléma, Izraelci zahájili v noci ze 14. na 15. července třetí pokus o dobytí Latrunu. Tentokrát se Izraelci soustředili na hřeben za pevnůstkou. Ale Arabové dokázali přivést posily a izraelský útok odrazili. Rada bezpečnosti OSN odhlasovala, aby zastavení palby v Jeruzalémě došlo 17. července, 48 hodin před zastavením palby jinde. Byl naplánován útok na Staré město ze dvou směrů, Novou branou ze severu a Sionskou branou z jihu. Ani jeden z nich nebyl úspěšný. Irgun, který prováděl operaci u Nové brány, prošel branou, ale nepodařilo se mu obsadit budovu hned za ní Colége de Fréres, která ovládala tento kout Starého města. Útok na Sionskou bránu měl začít výbuchem velké bomby, jenž měl prorazit v hradbách dostatečně velký otvor, umožňující vojákům průchod. Ale bomba byla vadná, hradby zůstaly neporušené. Mimo Jeruzalém začalo druhé přerušení palby 19. července. O dva dny dříve obsadili Izraelci u jižního vstupu do jeruzalémského koridoru arabskou vesnici Dár Rafat, na dohled železniční trati z Tel Avivu do Jeruzaléma. Izraelské jednotky doufaly, že 19. července obsadí silnici z Latrunu do Ramalláhu, která byla v rukou arabské legie. Útok na silnici byl naplánován na poslední noc před příměřím. Izraelci obsadili arabskou vesnici Šilta, ale nikoliv vesnici Midya. Nejzuřivější bitva se odehrála Vrcholu 318, kde Arabská legie přinutila izraelské vojáky k ústupu. Během bitvy padlo více než 49 izraelských vojáků. Dne 18. července izraelská armáda podnikla čtvrtý a poslední pokus dobýt Latrun. Latrun se Izraelcům nepodařilo dobýt.

Druhé přerušení palby začalo 19. července 1948. Izrael využil druhého přerušení palby ke konsolidaci toho, co získal. Během druhého zastavení palby byly z letadel hozeny zásoby do Bejt Etšelu a Nevatimu, dvou odříznutých negevských osad na východ od Beer-ševy. Bylo také využito k intenzivnímu náboru branců a zdokonalení výcviku. Od prvních dnů existence státu byly letecky dopravovány z Československa zbraně nakoupené prvními izraelskými zahraničními emisary. Dne 12. srpna však československá vláda, podrobující se zhoršující politice SSSR vůči Izraeli, přikázala do čtyřiceti osmi hodin dodávky zastavit. Závěrečné, horečné lety odvezly nejen obvyklé náklady, ale i letadla, posádky, výzbroj.V důsledku ukončení zbrojních dodávek z Československa izraelští zahraniční emisaři hledali další zdroje zásob. Švýcarsko a Itálie jim prodali polní a protiletadlová děla. V Evropě také získali několik amerických tanků z válečných přebytků.V Mexiku byl zakoupen určitý počet polních děl. Dne 17. září jel hrabě Bernadotte, zprostředkovatel Spojených národů, autem na čaj k Dovu Josefovi, vojenskému veliteli Jeruzaléma. Bernadotte byl zabit členy Sternova gangu.

Dne 1. října 1948 Palestinská národní rada zvolila muftího Hádžidže Amína al-Husejního za svého předsedu a prohlásila se za prozatímní vládu „celé Palestiny“. Auní Abdul Hádí, který naléhal na Churchilla, aby vyhlásil zákaz jakéhokoliv židovského přistěhovalectví, se stal ministrem sociálních věcí. Zajordánský král Abdulláh okamžitě odmítl celopalestinskou vládu. Přes Abdulláhův odpor uznaly formálně 12. října egyptská, syrská, libanonská vláda celopalestinskou vládu v Gaze. Král Abdulláh svolal konferenci do Jericha, která přijala rezoluci, že „Palestina a Zajordánsko tvoří nedělitelný celek“. Poté, co nabylo platnost druhé přerušení palby, zůstávala egyptská vojska stále v pruhu středomořského pobřeží až k bodu ležícímu třicet dva kilometrů od Tel Avivu. Bez ohledu na ruhamský letecký most byly izraelské osady v Negevu účinně izolovány od zbytku Izraele, jelikož Egypt ovládal Beer-ševu a silnice vedoucí z ní na jih. Byl zpracován vojenský plán Joav, s cílem rozdělit egyptské síly na tři segmenty a pak zaútočit na každý z nich zvlášť. Konečným cílem bylo dobytí dvou arabských měst Beer-ševy a Gazy.

Boje proti egyptské armádě začaly 15. října 1948 a trvaly sedm dnů. První den provedla izraelská letadla nálety značné intenzity na egyptskou leteckou základnu Al´Aríše na středomořském pobřeží Sinaje. Železniční trať z Al´ Aríše do Rafy byla napadena ze vzduchu a vyhozena do povětří. Izraelský útok na egyptské síly odřezávající zbytek Izraele od Negevu však skončil neúspěchem. Útok na egyptskou pevnost Iraq el-Manšíji Egypťané odrazili a způsobili Izraelcům těžké ztráty. K ránu 17. října po noci těžkých bojů začala převážná část egyptských sil ustupovat. Avšak 5000 mužů zůstávalo u Faludže a odmítalo se stáhnout na jih. Rada bezpečnosti OSN schválila rezoluci, která vyzývala obě strany, aby se stáhli na pozice, které zaujímaly na konci zastavení palby. Izrael souhlasil s přijetím rezoluce Rady bezpečnosti a Ben Gurion přikázal izraelským velitelům, že mají už jen dvě noci (19. a 20. října), aby otevřeli cestu do Negevu. Na cestě na jih zůstával pouze jediný egyptský bod odporu- šest opevněných pahorků kolem arabské vesnice Hulejkat. Egyptským jednotkám tam pomáhala rota saudskorabských vojáků. Pro izraelské vojáky představovala bitva o Hulejkat jednu z nejlítějších bitev Války za nezávislost. Egypťané byli nakonec vyhnáni z Hulejaktu a cesta do Negevu byla otevřena. Izraelcům se nepodařilo zlikvidovat faludžskou enklávu, ani obsadit bývalou policejní pevnůstku v Iraq-Suwedanu. Poté, co Izraelci izolovali egyptské jednotky ve faludžské kapse, využily izraelské síly závěrečných dvanáct hodin před obnovením příměří vytlačit Egypťany z Beer-ševy. Útok na Beer-ševu začal 21. října. V jeho čele nastoupily jednotky Mahalu a Gahalu, z nichž mnozí pocházeli z Francie a severní Afriky. Egypťané se po lité bitvě vzdali.

Obnova bojů na jihu 15. října způsobila i obnovu boje v Jeruzalémě. Toho dne jednotka Muslimského bratrstva vyhodila do vzduchu konečnou stanici v předmostí Arnona. Následujícího dne vyhodila Arabská legie do vzduchu izraelské předsunuté postavení na hoře Sion. Izraelci se pomstili tím, že vyhodili do vzduchu starou hrobku na téže svahu, ve které měla legie své místní velitelství. Všichni příslušníci legie uvnitř byli zabiti.V noci z 18. na 19. října se podařil izraelský výpad s cílem vyhodit do vzduchu egyptské opevněné dělostřelecké postavení kontrolující betlémskou silnici. Přes tyto výpady a protiútoky linie zastavení palby v Jeruzalémě nezměnily, a izraelské armádě se nepodařilo využít obnovení nepřátelství k pokusu o proniknutí do židovské čtvrti, která byla od svého obsazení před pěti měsíci systematicky pleněna a mnoho jejích synagog bylo zničeno. Jeruzalém byl rozdělen do roku 1967.

Jak se blížilo zastavení palby, izraelské jednotky v jeruzalémském koridoru vyhnaly Araby z Beit Remeše, jehož židovská mládežnická školní farma a cementárna byly otevřeny krátce před začátkem války, ale po jejím propuknutím opuštěny. Tím Izrael získal kontrolu nad železničním úsekem trati z Tel Avivu do Jeruzaléma. Jižně od Jeruzaléma obsadili Izraelci těsně před začátkem dalšího zastavení palby arabské vesnice Bajt Džibrín a Bajt Natíf. Třetí přerušení palby nabylo účinnosti 22. října 1948. Na jihu, kde probíhala většina bojů, Izrael znovu obsadil zříceniny Nicanimu a Jad Mordechaje. Na severu příměří porušil Kaukdží, který se domníval, že jeho Arabská osvobozenecká armáda není nějak zodpovědná vůči Spojeným národům. Obklíčené odlehlé osady Manara a ohrožení Misgav Ami představovaly nebezpečí pro celou Horní Galileu. Izraelci proto vypracovali vojenský plán na zabezpečení Horní Galileje až po severní hranici palestinského mandátního území. Dostal krycí název operace Hiram, podle biblického krále Horana z Tyru, spojence Davida a Šalamouna. Operace začala v noci 28. na 29. října a trvala šest hodin. Izraelská vojsk a postupující východním směrem z Naharije, severním po silnici z Nazaretu do Teverije a západním směrem ze Safadu, zaútočila na Kaukudžího na celém území pod jeho kontrolou. Izraelské jednotky ze Safadu, které udeřily na jádro Kaukudžiho území, obsadily dvanáct vesnic a rovněž Meron- jednu z nejstarších židovských obcí v Galileji. Potom Izraelci zaútočili na Kaukudžího opevnění v arabské vesnici Jiš a vesnice Jiš byla Izraelci dobyta. Syřané bojovali ze všech arabských jednotek během bitvy o Jiš nejúporněji a utrpěli nejtěžší ztráty- 200 mrtvých. To odpoledne evakuoval Kaukudži své jednotky z Meronu. Pak Izraelci dobyli arabské město Taršíha. V Taršíze našli Izraelci většinu těžkého dělostřelectva. On sám a jeho muži uprchli na sever, přičemž použil málo známou stezku vedoucí ke křižáckému hradu v Monfortu. V galilejském cípu bylo obklíčení Menary zlomeno a izraelská vojska, která přešla do Libanonu, postoupila až k řece Litani. Izrael kontroloval celé mandátní území Horní Galileje.

Přes zastavení palby se izraelská armáda snažila, aby se zbavila hrozby egyptských ozbrojených sil ve faludžské enklávě a v bývalé britské policejní pevnůstce Iraq-Suwedanu. Útok začal 9. listopadu a po dělostřelecké přípravě se Egypťané u pevnůstky vzdali. Také diverzní útok na Iraq-Suweden byl úspěšný. Pouze faludžská enkláva odolávala všem izraelským útokům a bombardování. Na velitele izraelské jižní fronty Jigala Allona zapůsobila egyptská statečnost při obraně faludžské enklávy, že nabídl jejímu veliteli Sajjídu Tahovi repatriaci přímo do Egypta. Allon slíbil Tahovi, že on ani jeho muži nebudou muset podstoupit hanbu, že se stanou válečnými zajatci, ale budou moci se okamžitě vrátit domů. Sajjíd Taha pokračoval v boji. Egyptští vojáci se pokusili připravit výpad z faludžské enklávy. Byl to nápad britského důstojníka Glubba paši, majora Locketta. Přišel do enklávy z území okupovaného Zajordánci 20. listopadu a navrhl Tahovi plán, podle něhož by jednotky z Faludži zničily veškeré své těžké vybavení a pak se probily z obklíčení pouze s použitím pušek a pistolí. Obléhání pokračovalo. Izrael dovolil Červenému kříži přístup k obklíčeným Arabům a tak se k nim dostaly další zdravotnické potřeby.

Dne 4. listopadu 1948 Rada bezpečnosti OSN po konzultaci s úřadujícím zprostředkovatelem pro Palestinu dr. Ralphem Bunchem vyzvala ke stažení všech vojenských sil na pozice, které zaujímaly 14. října. Vyzvala rovněž k jednání o trvalých liniích zastavení palby a o takových neutrálních nebo demilitarizovaných zónách, jaké by se mohly jevit výhodné, s cílem zajistit nadále naprosté dodržování příměří v této oblasti i k jednání vedenému přímo oběma stranami nebo v případě neúspěchu prostřednictvím zprostředkovatelů ve službách Spojených národů. Izrael odmítl stáhnout se z oblastí v Negevu, které dobyl na Egypťanech a dovolit egyptské armádě, aby se do těchto oblastí vrátila. 23. listopadu, zatímco faludžská enkláva zůstala obklíčena, izraelské jednotky prošly Negevskou pouští do izolované předsunuté oblasti ve Sdomu. Úspěšné dosažení Sdomu rozšířilo hranice nového státu o dalších třicet dva kilometrů na východ a na jih.

Na jeruzalémské frontě dospěli 30. listopadu izraelský velitel Dajan a velitel Arabské legie Abdulláh al-Tall k dohodě o novém, upřímném zastavení palby. Skončily boje mezi dvěma nepřátelskými armádami, ale také byla dojednána dohoda dovolující izraelským konvojům pravidelně dojíždět na horu Scopus, aby se ulehčilo izraelským policistům, střežícím tuto enklávu. Městská linie probíhající Jeruzalémem v bodech, kde stály obě armády tváří v tvář, a oddělující je od sebe. Izrael se snažil vytlačit egyptskou armádu ze zbývajících oblastí jihozápadně od Beeer-ševy, podél západního okraje Negevu. V prosinci Izraelci osvobodili kibuc Revivim, ležící necelých dvacet pět kilometrů od Beer-ševy. Armáda vypracovala nový útočný plán, Operaci Hoerv. Operace vypracovaná Jigalem Jadinem si kladla za cíl porazit invazní jednotky nepřítele a vyhnat je mimo hranice země. Operace začala v noci z 22. na 23. prosince diverzním útokem proti kótě 86 egyptské pozici kontrolující silnici z Gazy do Rafy. Hlavním vojenským úspěchem, i přes selhání na bojišti se stalo přesvědčení egyptského vrchního velení, že hlavním izraelským cílem bylo přerušení silnice z Gazy do Rafy. I poté, co útok odrazili, Egypťané považovali pobřežní silnici za rozhodující sektor a izolaci Gazy za hlavní izraelský cíl. Tento klam byl posílen útokem na vesnici Abasam jihovýchodně od Chán Júnisu, leteckým bombardováním Rafy a Al ´Aríše a odstřelování samotné Gazy z moře.

Mezitím se chystal hlavní útok po římské silnici z Halsy do El-Audže. Útok začal 25. prosince. Egypťané bojovali úporně, Izraelci nedokázali zajistit sjízdnost cesty z římských dob včas. Po třech dnech těžkých bojů a četných neúspěších dorazili Izraelci do El-Audže těsně po poledni 28. prosince. Izraelci postupovali dál přešli přes egyptskou hranici na Sinaj.Egyptská obrana se zhroutila. 29. prosince 1948 si zřídily izraelské jednotky, postupující hluboko do Sinaje, základnu v Abú Agejle. Odtud Izraelci podnikli bleskový výpad k silnici mezi Al ´Aríšem a Rafou a k samotnému Al ´Aríši. Pokračovali také v postupu západním směrem do Sinaje až do B´ir Hama a B´ir Hasuna. Izraelcům zůstávala naděje, že přinutí Egypťany odejít z Gazy. Vrchní velení v Tel-Avivu doufalo, že útoky na Al ´Aríš a do hloubi Sinaje by mohly mezi Egypťany vyvolat paniku a přimět je, aby ustoupili z Gazy. Egypťané však z Gazy neustoupili, ve faludžské enklávě se tvrdě bránili a odmítali se vzdát. Po dobytí Abu Agejly 29. prosince Rada bezpečnosti OSN vyzvala Egypt a Izrael, aby přerušily palbu. Egypt, usilující o udržení Gazy a o vytlačení Izraele ze Sinaje, vyzval Arabskou legii a Irák, aby zahájily útok na Izrael kdekoliv jinde, což oslovené strany odmítly. Zajordánci dokonce naléhali na Egypťany, aby stáhli své jednotky z Hebronské vysočiny a dovolili zajordánským silám nahradit je tam, čímž by se egyptské jednotky uvolnily pro službu na jiném místě. Ale Egypťané nechtěli přihlížet, jak Abdulláh rozšiřuje území pod svou kontrolou na Hebronskou vysočinu. Na pomoc Egyptu přišla pouze Británie.

Dne 30. prosince 1948 dala britská vláda Izraeli ultimátum, že pokud izraelské jednotky neuposlechnou rezoluce Rady bezpečnosti ze dne 4. listopadu, uplatní proti Izraeli sílu v souladu s britsko-egyptskou smlouvou z roku 1936. Ben Gurion ultimátum odmítl. Ben Gurion odeslal rozkaz evakuovat Sinaj na velitelství Negevské brigády ráno 31. prosince. Probíhající bleskový útok na Al´Aríš se vyvinul v něco mnohem podstatnějšího.Poté, co 30. prosince izraelské tankové a pěchotní síly obsadily letiště několik kilometrů jižně od tohoto města, postoupili kupředu na okraj samotného města. Izraelci však dostali rozkaz evakuovat Sinajský poloostrov.

Dne 1. ledna 1949 začal izraelský ústup ze Sinaje, při němž byl cestou zlikvidován strategický most přes vádí Al´Aríš a budovy v Abu Agejle vyhozeny do povětří. 2. ledna 1949 opustily izraelské jednotky Sinaj. Čtyři dny bojovaly izraelské jednotky o obsazení Rafy, Rafa však zůstala v egyptských rukách. 6. ledna 1949 informovala egyptská vláda Spojené národy, že je připravena okamžitě jednat o příměří v souladu s rezolucí Rady bezpečnosti z 16. listopadu. Izrael přijal zastavení palby, které nabylo účinnosti 7.ledna 1949.Později téhož odpoledne došlo k závěrečné, nerozhodné srážce mezi izraelskými a egyptskými tanky a polopásovými vozidly na silnici z Rafy do Al´Aríše. Kolem 7.hodiny večer bitva končila. Egypťané kontrolovali Pásmo Gazy, Izrael vyhnal egyptská vojska z Negevu. Jediné egyptské jednotky na izraelské půdě byly ty, které se držely ve faludžské enklávě. Dne 24. února 1949 bylo pod záštitou zprostředkovatele OSN dr. Ralpha Bunche podepsáno příměří mezi Egyptem a Izraelem. 23. března 1949 bylo podepsáno příměří mezi Izraelem a Libanonem. Příměří mezi Izraelem a Zajordánském bylo podepsáno 3. dubna 1949. Izrael kontroloval celý Negev, od pobřeží Středozemního moře severně od Gazy až k bývalé turecké policejní stanici v Um Rašraši u Akabského zálivu a odtud směrem na sever podél Aravského údolí k jižnímu pobřeží Mrtvého moř

Kód: Vybrať všetko

Prvá arabsko-izraelská vojna, prevažne v Izraeli označovaná ako Vojna za nezávislosť (hebr. מלחמת העצמאות - Milchemet ha-acmaut), je prvý zo série arabsko-izraelských konfliktov. Palestínčania pre ňu používajú označenie al-Nakba (arabs.: النكبة) - Katastrofa.

Arabské štáty odmietli uznať rozhodnutie OSN o rozdelení územia bývalého Britského mandátu v Palestíne medzi dva štáty, židovský a arabský. Bezprostredne po vyhlásení nezávislosti Štátu Izrael (15. mája 1948) napadli egyptské, sýrske, zajordánske, libanonské a iracké vojská, podporované jednotkami ďalších arabských krajín, novozniknutý židovský štát, ktorého existenciu odmietli uznať. Vojna sa skončila víťazstvom Izraela - podarilo sa mu odraziť útok arabských štátov, ochrániť svoju nezávislosť a rozšíriť svoje územie o ďalšie oblasti.

Kód: Vybrať všetko

Po První světové válce ustanovila Společnost národů Britský mandát Palestina s úmyslem vytvoření „domoviny pro židovský lid“.[7] V roce 1947 OSN schválila rozdělení Mandátu Palestina na dva státy - židovský a arabský.[8] Liga arabských států tento plán odmítla, nicméně na základě plánu OSN vyhlásil Izrael 14. května 1948 svou nezávislost.