Jak a kdy se lidé vlastně poprvé dostali na území dnešní Ameriky a kudy vlastně? To jsou otázky, které v dnešní době nedávají spát mnoha vědcům. Dle učebnic je to vlastně jednoduché a hrozně jasné: první lidé přišli do Ameriky teprve někdy před 20 až 25 tisíci léty (některé zdroje uvádějí dokonce jenom 13 tisíc let) pozemním mostem (variantně po ledu nebo na primitivních člunech) přes dnešní Beringovu úžinu a to v několika dnes celkem přesně specifikovaných vlnách, které se dají odlišit antropologicky (dlouholebí proti krátkolebým). Těmto imigrantům se dnes říká „first nations”. Tímto názvem se snaží zdůraznit, že oni tady byli první a později přišedší běloši jim zemi vlastně ukradli a z tohoto důvodu dnes nárokují a dostávají různá privilegia.
Ono to ovšem zase tak jednoduché, jak se to učí v učebnicích pro základní školy, není. Tento model nevysvětluje, jak je možné, že v patagonské jeskyni na samém jihu jižní Ameriky byly nalezeny zbytky ohniště i s kamenným nástrojem starší doby kamenné. A co více, ohniště bylo možno datovat radiokarbonovou analýzou 40 tisíc let zpátky. To by ani tak nevadilo, jako další důkazy, které se postupně začaly vynořovat. Například lebka, která byla nalezena ve státě Washington v USA, která byla zjevně kavkazská (t.j. bělošská). Stáří vysoké, odhaduje se na nejméně 9.200 let. Pracovníci muzea zářili nadšením nad exponátem, ovšem jen do té doby, než místní indiánský kmen požádal o onu lebku „jako kosti svého předka”, aby ji mohl pohřbít. Protesty vědců nepomohly, průkazy o antropologické nemožnosti majitele této lebky jako předka indiánů rovněž. Soud ještě nerozhodl, předmětná lebka je doposud v depozitáři muzea v Seattlu.
Ono se není čemu divit. Hromadí se nám důkazy, že ještě před imigrací předků dnešních indiánů byla Amerika osídlena obyvatelstvem geneticky spřízněným s dnešními Evropany, které indiánská migrace totálně vyhubila. Taková malá starověká genocida, tehdy se takové věci moc neřešily. Indiáni mají ovšem obavu, že kdyby se tato teorie opravdu vědecky prokázala, tak jejich pozice morálně ukřivděných prvních národů by byla trošičku otřesena a možná by i ten bělošský daňový poplatník mohl dostat nápad, že vlastně není důvod platit potomkům těch, kteří kdysi ony opravdové první národy vyhubili do posledního člověka. Takže je vlastně určitě lepší vysoudit si povážlivý důkaz, rychle jej pohřbít do země a zapomenout na něj.
Jestli se do Ameriky dostali Egypťané, Minojci, Féničané, Číňané či irští mniši svatého Brandana není dnes z hlediska imigrace důležité, stejně jako je nevýznamná prokázaná nepovedená kolonizační výprava Leifa Ericssona v jedenáctém století. Významnou imigrační vlnou jsou až Španělé a Portugalci v 16. – 18. století.
Tato kolonizační vlna byla nesmírně zajímavá. Ve staletích předcházejících objevení Ameriky probíhala ve Španělsku rekonquista, tedy znovudobytí Španělska zpod nadvlády muslimů Cordóbského kalifátu. Severní křesťanská království urputně bojovala po staletí za křesťanskou víru proti pohanům, až nakonec v roce 1492 dobyli Grenadu a tím osvobodili celou zemi. Jenomže země ze setrvačnosti produkovala dále nesmírné množství mladých mužů, pro které bylo ideálem bojovat za víru proti pohanům. Bohužel pohany doma už neměli a zmizel také přirozený úbytek padlých v boji, takže se nám chudí bojechtiví šlechtici najednou značně přemnožili a nešli uživit. Do tohoto stavu velmi vhodně jakýsi Kryštof Kolumbus objevil zemi, která byla plná pohanů a (jak se ukázalo během pár let) i pohanských civilizací plných zlata a stříbra. Tato výbušná kombinace přirozeně vedla ke vzniku conquisty, tedy dobytí pohanských říší a zabavení jejich pokladů ve prospěch conquistadorů a pokladny nejkřesťanštějšího krále, tedy toho španělského (kterému se ze zisku odváděla královská quinta, tedy pětina). Šťastné to doby feudálů, kterým stačilo obrat své poddané o 20% zisku, to kdyby měli dnešní demokracii, tak je strana (strany), vláda a parlament oholí minimálně o půlku.
Conquistadoři byli muži nesmírně odvážní, jejich výpravy hraničili se sebevražednými misemi. Několik mužů a koní se vydalo do naprostého neznáma hor a džunglí obrovských kontinentů, sváděli bitvy s armádami, kde byli přečísleni v počtech několika set na jednoho, a přece se z toho občas dostali se zdravou kůží a obrovským bohatstvím. Tito muži jsou v současnosti pomlouváni a jejich odvaha je snižována poukazem na palné zbraně a koně. Tato výhoda se ovšem dnes značně přeceňuje. Právě největší bitva po úprku Cortéze z Mexika byla s armádou, které před tím kněží vysvětlili, že kůň je obyčejné zvíře, jehož není potřeba se bát, jednoho ukořistěného přímo před vojáky rozčtvrtili. Palné zbraně již také ztratili své kouzlo, nota bene po útěku přes jezero Cortéz již prakticky žádné použitelné střelné zbraně neměl (koně měl čtyři). Převaha Aztéků (vybraných vojáků v brněních a s válečnými sekyrami, žádných rolníků, kteří zrovna vzali klacek do ruky) minimálně 300 na jednoho. To vypadá spíše jako poměr ze špatného hollywoodského filmu s Rambem v hlavní roli. Cortéz vsadil na jedinou kartu. Zaútočil s meči a kopími, prorazil obranu a zajal krále. Vyhrál.
O pár let později tutéž taktiku zopakoval Pizarro. Zaútočil v městě Cajamarca na Inku Atahualpu, který se zrovna vracel z vítězné bitvy a armádu měl s sebou. Přitom pro Inku jakožto syna slunce Španělé rozhodně žádní bohové nebyli, pro něj to nebylo o moc víc než nějaká banda pobudů rabujících mu pohraničí. Bibli, jež mu nabídli, pohrdavě zahodil. Španělé zaútočili. Jich bylo tři sta. Jenom osobní stráž Atahualpy bylo pět tisíc vybraných válečníků, o síle vlastní armády se nám kroniky nezmiňují, odhady jsou ve stovkách tisíc. V apokalyptické bitvě uvnitř městských hradeb Španělé Atahualpu zajali. Historii výkupného zná asi každý, Atahualpova místnost je v Cajamarce dodnes (jestli je to originál těžko říci, rozměrům v kronikách odpovídá a je to jedna z mála zachovalých inckých budov zde). Španělům se dodnes zazlívá, že Atahualpu nakonec popravili (i když výkupné ještě ani zdaleka nebylo složeno). Kritici Pizarra odmítají uvěřit, že Atahualpa se spolehl na to, že Španělé neznají místní nářečí a zorganizoval efektivní odboj prostřednictvím poslů, kteří šli „pro výkupné”. Historie naznačuje, že kdyby tehdy Atahualpu nepopravili, dlouho by sami nepřežili. Po Atahualpově smrti se odpor zhroutil. Této verzi bych já osobně věřil, protože řekněme si upřímně, kdo by dobrovolně podřízl slepici, která snáší zlatá vejce? Španělé věděli, že dokud mají Inku ve své moci tak k nim zlato proudí, určitě neměli z jeho popravy žádnou radost a téměř stoprocentně v tu chvíli neměli na výběr.
O těchto výpravách známe dnes téměř všechno, každé slovo, které bylo řečeno, každý pohyb, který byl učiněn. Zachovaly se totiž zprávy kronikářů obou zmíněných výprav.
Španělé jsou dnes pomlouváni, protože jim prý nešlo o nic než o zlato a šíření křesťanství (dnes je to ropa a šíření demokracie, já v tom zase tak velký rozdíl nevidím). Španělé rozhodně nevyvraceli ohněm a mečem nějaké mírumilovné zemědělské civilizace. Aztékové byli krvelační bojovníci, kteří vylidnili celé regiony okolních indiánských kmenů v honbě za živými oběťmi pro svého boha. Tyto oběti rozřezávali za živa na vrcholech pyramid kamennými noži, aby první paprsky slunce ozářily ještě tlukoucí srdce. Nevím, jestli ukrutnosti Saddáma, které „morálně ospravedlnily” invazi do Iráku, byly horší. Inkové byli rovněž válečníci. Podrobili si obrovské území od Chile a Bolívie až po dnešní Ekvádor, ohněm a mečem vyvrátili řadu civilizací od Močiků až po starobylý Tenotihuacán (Tenočtitlán) na březích jezera Titicaca. Ne, myslím, že vyčítat conquistadorům cokoliv s odvoláním na dnešní morálku je čiré pokrytectví. Právem silnějšího si podrobili národy, které stejným právem před tím podrobili národy slabší, než byli oni sami.
Španělé měli, na rozdíl od jiných dobyvatelů, jednu zajímavou vlastnost (nechci se vyjadřovat v kategoriích dobrý - špatný). Oni nebyli rasisté. Byli katolíci a rozdělovali lidi na „křesťany” a „pohany”.
Jak jsem již psal výše, dobývání Nového světa Španělskem byla záležitost téměř výlučně mladých mužů. Žen cestovalo do nového světa naprosté minimum. Tito muži si brali za manželky pokřtěné indiánky a zakládali s nimi rodiny. Taková pokřtěná indiánka měla stejné práva a povinnosti jako španělská dáma - nebyl mezi nimi rozdíl, obě byly křesťanky. Výsledkem tohoto španělsko - indiánského míšení je to, čemu dnes říkáme „latinos”. Lidé menší, hnědí, velmi často katolíci, kteří téměř výlučně obývají Ameriku na jih od hranice USA. Ve vlastních USA jich přibývá, ale netvoří většinu. Zatím. V některých státech (jako například v Bolívii) je převaha indiánské krve, v jiných (Chile, Argentina) zase španělské, přesto dnes vlastně čistokrevní „indiáni” nebo „Španělé” v latinské Americe téměř nežijí. Takto prostě vypadá tavící kotel (americký melting pot) po několika stech letech.
Byl bych opravdu moc nerad, kdyby něco podobného obývalo za několik set let Evropu a zejména českou kotlinu. Na toto by se mělo poukazovat všem příznivcům imigrace, aby viděli, kam to v konečném důsledku vede.
Severní Amerika byla osídlována jiným lidem se zcela odlišným chováním. Jednalo se především o anglické a holandské protestanty prchající před náboženským útlakem a o francouzské royalisty prchajícími před revolucí a před Napoleonem. Počtem bezvýznamná, nicméně nejvzdělanější část byli čeští vzdělanci a šlechtici prchající po Bílé hoře před Habsburky.
Tito lidé se lišili od Španělů především tím, že cestovali s celými rodinami a s původním indiánským obyvatelstvem se nemísili buď vůbec, nebo velmi málo. Dodnes je v USA a Kanadě mnoho indiánských kmenů prakticky nepostižených bělošskými geny a pouze velmi málo bělochů má v sobě stopy indiánské krve. Tito lidé byli především zemědělci, velmi těžce pracovali, pěstovali bavlnu a tabák a i mnohé jiné produkty. Až téměř do poloviny devatenáctého století se dováželi černí otroci, kteří dnes tvoří nezanedbatelnou součást americké společnosti.
Stav někdy začátkem století minulého byl tedy takovýto: na jih od americko - mexické hranice žijí téměř výlučně latinos, směs španělů s indiány.V Karibiku na ostrovech žije směs bělošsko - černošská v různém poměru, možná s menší příměsí krve původních indiánů. Směs je různá, například na Haiti se jedná o téměř čisté černochy, Kuba má poměr značně vyrovnanější kvůli velkému počtu Španělů, Jamaika má hodně krve Angličanů, jiné ostrovy Francouzů nebo Holanďanů. USA a Kanada mají etnicky segregované obyvatelstvo - bělochy, původní indiány a černochy s minimem míšenců. Počátkem dvacátého století začíná významná čínská migrace do USA, tito imigranti se opět nemíchají s žádnou z původních složek obyvatelstva, segregují se a zakládají „chinatowny”.
Vládu jak v USA tak i v Kanadě má v rukou většinové bělošské obyvatelstvo. Prakticky celé dvacáté století Kanada i USA rostou z hlediska politické váhy ve světě i z hlediska ekonomického. V první polovině století tomu napomohly dvě světové války, které tyto státy nepostihly, ale znamenaly výrazný ekonomický stimul z hlediska státních zakázek. Po druhé světové válce pak přišlo něco, co bylo později nazváno „brain drain”. Vědci, inženýři, lékaři a jiní vzdělaní a kvalifikovaní lidé nalézali v USA lepší podmínky než v domovské Evropě (ale třeba i Číně) a houfně tam imigrovali. Někteří (jako třeba von Braun) ne úplně dobrovolně, ale to na věci a pozitivním přínosu nic nemění. Důsledek této vlny byl obrovský nárůst vědecké potence USA a jeho potvrzení jako světového hegemona. Nukleární průmysl, vědecké využití vesmíru, elektronika a mnoho jiného bylo zrozeno právě z této migrační vlny. Jak říkal Albert Einstein: „Neexistuje nic ve vesmíru, co by dokázalo odolat soustředěnému náporu dostatečného počtu inteligencí”.
Někdy v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století se však situace změnila. Byla „vynalezena“ lidská práva a imigrace se začala posuzovat nikoli z hlediska, čím přistěhovalec dokáže pomoci společnosti, ale spíše „potřebností” dotyčného. Při přijímacím procesu byli upřednostňováni politicky pronásledování lidé, uprchlíci ze všemožných koutů světa a především v rámci „affirmative action” přistěhovalci barevní. V té době započala v USA zjevná a nezakrytá diskriminace bílých, vzdělaných a mužů. To vše pod pláštíkem hesla „all men has been born equal”. Kdyby tak chudák Jefferson tušil, k čemu budou jeho slova zneužita.
V posledních desetiletích, především po ukončení studené války, vliv USA ve světě pomalu klesá. Vidíme to na katastrofálním pádu dolaru vůči ostatním měnám (doslova za několik let o třetinu až polovinu), na rostoucím vlivu dříve méně významných rivalů (Číny, Indie, Brazílie ale i Evropy), kdy i tak malé a bezvýznamné státy jako Castrovská Kuba, Moralesova Bolívie a Venezuela Huga Chávéze si vůči USA dovolují arogantní chování, jaké by si ještě nedávno určitě nedovolili, alespoň ne bez ochrany jiného hegemona (tehdejšího Sovětského Svazu). A USA si dnes nedovedou poradit s Afghánistánem a Irákem. To před sto lety za španělsko - americké války byli s Kubou hotovi v průběhu několika dnů.
Když dnes přicestujete do USA a nejste na to zvyklí, barevnost na ulici vás doslova šokuje. Vidíte mohutné černošské matróny obalené do mnoha metrů pestrých látek, jak se důstojně sunou po ulicích. Pokud uděláte šikovnou fotku s nějakou zelení v pozadí, tak ji můžete vydávat za suvenýr z výletu do Středoafrické republiky nebo Mali. A pak tato dáma usedne za volant obrovského nového japonského auta a prostě odjede. A jak se zde jezdí! Ještě před několika málo lety byli američtí řidiči ti nejslušnější na světě. Jenomže tisíce imigrantů to změnilo během pár let. Chcete zaparkovat do řady aut u chodníku? Zastavíte, zařadíte zpátečku a už na vás někdo troubí. Dodávka a za volantem černoch. Ono totiž co také s čerstvým imigrantem, který nic neumí? Pokud umí trochu vařit, tak do fastfoodu s ním, pokud má řidičák, tak do dodávky nebo do taxíku. Za volantem amerického trucku nebo dodávky v nesmírném množství případů máte člověka, který ještě před několika měsíci řídil na ulicích Lagosu nebo Káhiry, kde klakson je nejdůležitější součástí vozu. A je jich tolik, že oni se nemusí přizpůsobovat standardu, standardem se rychle stává jejich chování.
Zajímavé je rasové rozlišení jednotlivých zaměstnání. Běloši dělají všechno od nejkvalifikovanějších činností přes manažerské posty až po nekvalifikovanou fyzickou manuální práci. Latinos dělají obvykle na stavbách a dřou na nekvalifikovaných místech jako otroci, občas dělají „operatéry” na stavebních strojích (někteří jsou velice šikovní, jiní totálně bez citu). Černocha jsem nikdy ani jednou neviděl cokoliv dělat fyzicky (i když kamarád jednoho černého dělníka za rok svého působení ve funkci poznal). Jejich doménou je uniforma a odznak. Policajti, strážná služba, hlídači bran. Týká se mužů i žen. Nic proti tomu, jsou zdvořilí a korektní a nikdy jsem nemusel nikomu z nich nic vytknout. Na druhé straně vlézt v USA do černošského slumu je doslova a do písmene o život. Ve Washingtonu DC jsem se dostal ve dne pouze kousíček za severní ulici M a byl jsem rád, že jsem se odtud vrátil živý - a to je oblast pouze několik set metrů od Bílého domu. Okamžitě začnete budit pozornost a stačí opravdu jenom pár metrů do nijak neoznačené „zakázané zóny”, abyste z chování ostatních poznal, že zde nemáte co dělat. Nakonec, v Chánově byste to asi rychle poznali taky.
Ind nikdy v životě na fyzickou práci nesáhne. Pokud nemá kvalifikaci, tak je zaměstnán v nějaké indické restauraci, pokud má nějakou pozici, tak by fyzickou práci považoval za něco natolik ponižujícího, že by z toho snad onemocněl. Jeden z indických inspektorů (kluk asi 25 let, poměrně čerstvá vysoká škola) přišel za mnou, jestli bych mu nesehnal nějakou práci v Evropě nebo ve světě. Zrovna jsem věděl o jednom projektu v Indii, kam bych jej mohl umístit. S tím by souhlasil, ale pouze za podmínky, ze bude mít plat alespoň deset tisíc dolarů, protože už je „Američan” (v té době už měl zelenou kartu asi tři týdny). Na té pozici bylo něco přes šest tisíc dolarů měsíčně, což on s pohrdáním odmítl. Běžný plat Inda v jeho pozici a s jeho kvalifikací na tomto místě by byl asi 500 - 700 dolarů. S americkými asiaty jsem moc do styku nepřišel, nebudu je proto komentovat.
Jestli si někdo myslí, že v USA se domluví anglicky, tak na to ať rovnou zapomene. Možná ještě někde na severu a západě. Na jihu a východě USA se anglicky nemluví již téměř vůbec. Všude jsou nápisy „hablo espagnol”, což mimo jiného znamená: „tady to anglicky ani nezkoušejte, vůbec nemáte šanci”. Všechny nápisy dvojjazyčně. V restauracích a ve fastfoodech jsou všechny položky očíslované. Běda, když chcete něco změnit. Pokusil jsem se objednat dvojité kafe. Na mezinárodním letišti Dulles ve Washingtonu. Po půlhodině boje s nešťastnou vietnamskou pokladní jsem to vzdal. Uměla jenom číslovky a ty názvy, které měla na tabuli za sebou. Chtít espresso dópio umí, to má na tabuli za sebou. Double espresso dópio neumí, neb double za sebou nemá. Umí jenom těch 40 slov, které ke komunikaci se zákazníkem běžně potřebuje. Pokus vysvětlit u latinos v restauraci, že ten špenát chci, ale nejsa vegetarián na něj nechci sóju, ale stejk z tuňáka, který mají na menu vedle, byl nad mé síly. Sešla se celá hnědá rodina a poměrně usilovně se snažili pochopit, co chci. Jejich anglickou slovní zásobu bych tipnul tak na 10 slov.
Pokud je mi známo, kdysi byla podmínkou pro získání trvalého pobytu a občanství znalost angličtiny a ta se zkoušela na Bibli. A v Bibli je psáno, že Bůh zničil národ Babyloňanů tím, že jim zmátl jazyky a oni si nerozuměli navzájem a to byl jejich konec. Trošku to vypadá, jako kdyby americký národ páchal sebevraždu přesně stejným způsobem. Neb jak to opravdu může dopadnout se státem, kde se lidé ani při nejlepší vůli nedomluví? To je jeden z důvodů, proč mne tak obchází mráz, když vidím šikmookého „českého” prodejce, jak prchá před kamerou a uniformovanými celníky s výkřikem „neeeeumiiííím čeeeešskiiii.“
A bude hůř. Miliony latinos se hrnou přes nehlídanou a neuhlídatelnou jižní hranici USA. Mluvil jsem s jedním. Třikrát jej chytili na stavbě jako ilegála a šupem poslali domů. Vždycky byl druhý den zpátky. V době, když mi to říkal, se tomu už smál. Už tam byl legálně. Jak se mu to podařilo, neřekl. Prý to jde. Ovšem když při nelegální práci chytí třeba Čecha, to už potom „nejde”. Jeho otisky prstů a snímek očí jsou navěky v registru a už nikdy hranici USA nepřekoná. Ledaže by odletěl do Mexika a pokusil se přeplavat přes Rio Grande.
Latinos, kteří přijdou přes hranici, pochopitelně nemají „social security” ani jiný typ zdravotního pojištění. Vždyť nemocnice s první pomocí je ošetřit musí a porod také zajistit musí. Pokud by tak neučinila, tak to by ochránci lidských práv jistě zvedli své hlasy. No a dítě již bylo narozeno na americké půdě a už tyto lidičky najednou nějak vyhostit nelze. Tyto problémy mají i v tak vzdálených destinacích, jako je Kanada. Kanadské zdravotnictví se hroutí pod náporem milionů asijských, afrických a jihoamerických nemocných, kteří jsou na návštěvě u svých již úspěšně imigrovaných příbuzných a na náklady kanadských daňových poplatníků si nechávají léčit neduhy zanedbávané celý život tam, kdy byli doma. No a Kanaďané to platí a platí, ale když přijde problém a ošetření či operaci v nemocnici potřebují oni, tak jsou „v pořadí”. I tak vypadá tzv. solidarita.
Když jsem tam byl, ptal se mne jeden kanadský kolega, zda tam u nich nechci zůstat, že by se to dalo „zařídit”. Byl velmi překvapen, když jsem odmítl. Po zdůvodnění kýval hlavou a řekl: „Ano, máš pravdu. Amerika hnědne. Ale když půjdeš na sever a západ, tam je to ještě dobrý.” Ne, je mi líto, ale to není nic pro mne. Možná je to „ještě dobrý”, ale léta se dívat na to, jak se to zhoršuje a nemoci se bránit, to není nic pro mne. A nechci to udělat hlavně svým dětem. Americe již není pomoci. Invazi skrze jižní hranici nezastaví nic, ani národní garda, ani armáda. A i kdyby se to doopravdy pokoušli, již mají uvnitř státu takové množství černochů, Indů, Číňanů, Vietnamců, latinos a jiných, že pro ně cesta zpátky již nevede. Vybrali si osud tavícího kotle a nebránili se mu, dokud měli čas. Byla to jejich volba. To co já chci je, aby nám, Čechům a Evropanům, nevnucovali jejich volbu a nechali nám učiniti volbu naši. A my bychom se měli poučit na chybách jiných a neopakovat je. Toto je naše právo a my si jej musíme hájit.
zdroj:
www.http://cz.altermedia.info
