Západní elity třicet let žily v domnění, že po pádu SSSR nastal konec dějin. Ale nyní se ukázalo, že velká válka s Ruskem není jen možná, ale i dost pravděpodobná. „Z vystoupení Putina a z jeho článků je zřejmé, že ruská válka proti Ukrajině je především válkou proti Západu. A politické vedení Západu to pomalu začíná chápat,“ říká v rozhovoru ruský bezpečnostní analytik Jurij Fjodorov.
Vaše nová kniha se jmenuje Ukrajinská fronta třetí světové války. To mě trochu vystrašilo. Znamená to, že třetí světová už začala a my si toho ještě nevšimli?
Ano, věřím tomu, že třetí světová válka už probíhá. V horké formě už probíhá na Ukrajině, do jisté míry i na Blízkém východě a v hybridních formách probíhá po celém světě. Na jedné straně stojí Rusko plus Írán plus různé teroristické skupiny, jako je Hamás. Tento blok má podporu Číny. Na druhé straně je to, co se v ruském prostoru nazývá kolektivní Západ. Tedy demokratické země Evropy a Severní Ameriky plus Austrálie, Japonsko a Jižní Korea. Jsou to rozvinuté demokratické země, které jsou pionýry vědecko-technického pokroku. Je to tedy válka mezi kolektivním Západem a autoritářskými a totalitárními režimy.
Tento pohled potvrzuje například fakt, že dva měsíce před začátkem války na Ukrajině předložila Moskva ultimátum NATO, aby se stáhlo ze střední a východní Evropy. Fakticky to představovalo ultimativní požadavek, abychom se vrátili k situaci studené války, kdy země střední a východní Evropy plus země Pobaltí, které tehdy byly součástí SSSR, byly součástí takzvaného vnějšího sovětského impéria.
Smysl tohoto kroku spočíval v tom, že současně s vydáním ultimáta bylo rozhodnuto o zahájení agrese proti Ukrajině. Kalkulace Moskvy spočívala v tom, že Západ buď přistoupí na její požadavky a kapituluje a Ukrajina jí pak spadne do náruče jako přezrálý plod. Nebo Západ na podmínky Moskvy nepřistoupí a pak ruská vojska obsadí Ukrajinu a dojdou na hranice Polska a Rumunska. Pak bude ultimátum nastoleno znovu s tím, že vítězné ruské divize a brigády s pokořenou Ukrajinou za zády mohou vtrhnout do Polska nebo Pobaltí. Z vystoupení Putina a z jeho článků je zřejmé, že ruská válka proti Ukrajině je především válkou proti Západu. Dnes je z toho dominantní element ruského strategického myšlení. Možná to zní divně, ale já v tomto s Putinem souhlasím. Rusko dnes na Ukrajině bojuje se Západem. A politické vedení Západu to pomalu začíná chápat.
Otázka dnes nezní, jestli je toho Rusko technicky schopno, ale kdy toho bude schopno. Dnes je ruská armáda zaneprázdněna válkou na Ukrajině, Rusové na to nemají síly.
Do jaké míry se blok zemí, který dnes stojí proti Západu, navzájem koordinuje? Myslíte, že byl například říjnový výpad Hamásu na území Izraele domluvený s Moskvou?
Existují jisté důkazy, že Moskva o útoku na Izrael věděla nebo ho očekávala, ale nejsou příliš přesvědčivé. Jestli mu poskytla vojenskou pomoc, tedy dodávky zbraní nebo vojenské poradce, těžko říci. Izrael zatím žádné konkrétní důkazy nepředložil. Nedávno se nicméně objevilo zajímavé svědectví jednoho z vedoucích pracovníků stavebního a architektonického institutu v Novosibirsku, podle nějž ústav projektoval a konzultoval výstavbu takzvaného „metra v Gaze“.
Víme, že spolupráce existovala. Šéfové Hamásu čas od času jezdili do Moskvy a dočkali se oficiálního přijetí u ministra zahraničních věcí. To je dobře známo. Ale konkrétní důkazy, že Moskva Hamásu pomáhala s útokem ze 7. října, zatím nemáme a je možné, že je nikdy mít nebudeme.
Pojďme se přesunout na Ukrajinu. Letní protiofenziva ukrajinské armády nesplnila očekávání, strategická iniciativa je dnes na straně Ruska. Čeho ruská armáda může letos na bojišti dosáhnout?
Ano, ukrajinská protiofenziva nedosáhla vytyčených cílů, ale těžko můžeme říci, že zcela selhala. Na některých úsecích fronty ukrajinské ozbrojené síly postoupily o sedm, osm, někde až deset kilometrů. Cíle však splněny nebyly.
Od začátku října ruská armáda provádí to, čemu se ve vojenském jazyce říká útočné akce. Ve vojenské terminologii to znamená permanentní útoky nevelkých jednotek, které mají dosáhnout taktických cílů. Ruská armáda tak podél tisíc kilometrů dlouhé fronty od Orechova po Kupjansk provádí útočné akce a v některých úsecích se posunula o několik kilometrů, ale větších úspěchů nedosáhla. Dokazuje to, že možnost velkého ofenzivního průlomu ruských vojsk v tomto roce je třeba brát velmi skepticky.
Proč se Rusům nedaří?
Mám za to, že ruské velení porušilo některé axiomy vojenského umění, které jsou známé už od dob Napoleona. Jedním z nich je, že útok je třeba koncentrovat ve směru, který považujete za nejdůležitější, nebo v úseku, kde je obrana protivníka nejslabší. Ruská armáda vede útočné akce podél celé fronty. Vidíme nejméně pět úseků, kde se Rusové pokoušejí prolomit obranu Ozbrojených sil Ukrajiny: u Orichiva, u Avdijivky, pod Doněckem, u Bachmutu a ještě u Lymanu a Kupjansku. To je značné rozmělnění sil. Kdyby to viděl Napoleon, trhal by si vlasy.
Ruské armádě navíc chybějí zbraně. Přišla minimálně o dva a půl tisíce tanků a obří množství další techniky a ruský průmysl ještě není ve stavu, aby tyto ztráty dokázal kompenzovat. Třetím faktorem je fakt, že plánovači v ruském generálním štábu vybrali pro útočné akce ty směry, kde má Ukrajina velmi dobře připravenou obranu a kde jí navíc hraje do karet reliéf terénu.
A pak je tady otázka kvality ruského vojenského personálu. Rusko před dvěma lety zaútočilo na Ukrajinu s přibližně 190 000 vojáky. Tito lidé už padli, nejsou bojeschopní nebo byli demobilizováni. Nahradili je noví vojáci a důstojníci, kteří však mají slabou bojovou zkušenost nebo příliš krátký výcvik. Pro výcvik kvalitního pěšáka potřebujete mnoho měsíců, nestačí jen běhat s automatem a s výkřikem „urá“ se vrhat do útoku. Efektivitu ruských ozbrojených sil navíc snižuje pozice Putina, který se dožaduje taktických úspěchů. Je známo, že osobně nařídil dobytí Avdijivky, kde si ukrajinská armáda během osmi let po okupaci Donbasu vybudovala nesmírně silné obranné pozice. Jenže Putin potřebuje vojenské vítězství, které by v politickém smyslu mohl využít před takzvanými volbami.
Hodně se mluví o další vlně mobilizace. Dočkáme se jí ještě před březnovými prezidentskými volbami?
Ne, podle mě na ni dojde až po volbách. Musíme mít na paměti, že personální složení ruské armády se skládá ze tří komponentů, které mají rozdílný právní status. Na podzim roku 2022 bylo mobilizováno 320 000 mužů. Kromě toho na Ukrajině bojují profesionální vojáci a takzvaní kontraktnici, tedy lidé, kteří dobrovolně uzavřou kontrakt s ministerstvem obrany. Mobilizovaní by podle rozhodnutí prezidenta měli v řadách ruské armády bojovat až do konce období mobilizace. Kdy se tak stane, nikdo neví. Dokud bude válka, tak nejspíš neskončí. S tím jsou odvedenci krajně nespokojení, už víc než rok slouží v naprosto příšerných podmínkách, mají hrozné ztráty a mezitím jejich vrstevníci, kteří nebyli odvedeni, vedou dál každodenní život. Takových lidí je několik milionů.
Mezi mobilizovanými se tedy šíří požadavek, aby byli propuštění. Splnili jsme povinnost vůči vlasti, vůči Putinovi, ať teď na naše místo nastoupí jiní. O tom hovoří hlavně jejich ženy, které dnes vytvářejí jakési hnutí. Jejich pozice je následující: odvedli jste mého muže, svoji povinnost splnil. A teď ať ji splní soused a můj muž se vrátí. To těžko může politické vedení rozporovat. Lidé z Putinova okolí proto dnes říkají, že tuto kategorii vojáků je třeba demobilizovat a odvést nové. Generálové tvrdí, že to není možné. Nově mobilizované bude třeba znovu vycvičit a to znamená, že armáda bude během takové výměny značně oslabena. Ano, mobilizace je nutná. K pozemním vojskům, které nyní čítají asi 600 000 mužů, je třeba nejdřív přidat 200 000 až 300 000 mužů a teprve potom zvažovat demobilizaci. Každopádně další vlna mobilizace je nevyhnutelná, protože jinak se lidé mobilizovaní před rokem a půl vzbouří.
Čeho dnes Vladimir Putin na Ukrajině může dosáhnout? A kolik mu na to zbývá času?
Pojem ruského vítězství na Ukrajině se v průběhu času mění. Na začátku války bylo řečeno, že cílem speciální vojenské operace je denacifikace a demilitarizace Ukrajiny a zabezpečení jejího neutrálního statusu, tedy zabránění jejího vstupu do NATO. A také zajištění bezpečnosti takzvaných národních republik v Doněcku a Luhansku. Teze o denacifikaci postupem času zmizela nebo byla změkčena. Už proto, že nikdo nechápe, co to taková denacifikace má být. Na Ukrajině nacistické hnutí neexistuje, řeč je tedy nejspíš o fyzické likvidaci lidí, kteří aktivně zastávají vlastenecké názory. Demilitarizací se myslí přísné omezení ozbrojených sil Ukrajiny, například počtu vojáků a tanků.
Dnes se za cíl války považuje uznání nových geopolitických skutečností. Ukrajina a její spojenci by měli souhlasit s tím, že čtyři ukrajinské oblasti a Krym jsou součástí Ruské federace. Putin se ovšem během Přímé linie (televizní debata s národem, pozn. red.) v polovině prosince opět vrátil k denacifikaci, demilitarizaci a zajištění neutrálního statusu Ukrajiny plus přiznání nových geopolitických reálií. To je deklarovaný cíl. Reálné počáteční zadání, a to je dokázáno na základě dokumentů ukořistěných na začátku války ukrajinskými vojáky, však bylo začlenit Ukrajinu v té či oné formě spolu s Běloruskem do jednoho svazového státu s Ruskem. De facto to znamená anexi Ukrajiny. Takový cíl dnes nelze realizovat a to podle mě chápou i v Moskvě. Abyste kontrolovali zemi, kde dnes žije přibližně 30 milionů lidí, k tomu potřebujete obrovské policejní a vojenské síly. Statisíce mužů, možná více. Takové síly Rusko nemá.
S jakým cílem by tedy dnes Putin usedl k potenciálním jednáním?
Nejspíš by chtěl závazek Ukrajiny a dalších účastníků, že Ukrajina nevstoupí do NATO a zdrží se dvoustranných a vícestranných spojeneckých dohod. Plus omezení ukrajinské armády a přiznání okupovaných teritorií za součást Ruska. Podobné konzultace údajně už tajně probíhají, ale my nevíme, o čem se tam hovoří. Spekuluje se, že Putin chce, aby Mezinárodní trestní soud zrušil zatykač na jeho osobu, aby Ukrajina uznala okupovaná území jako součást Ruska. To je asi minimum, co Rusko může požadovat. Ale to jsou jen klepy, mně z Moskvy ani Washingtonu nikdo nehlásí, o čem si povídají diplomaté kdesi v kuloárech.
Ukrajina se tento rok, zdá se, soustředí hlavně na defenzivu. I prezident Zelenskyj nařídil výstavbu nových obranných linií. Ale co příští rok? Bude mít Ukrajina dost sil, zbraní a lidí na novou protiofenzivu?
Z toho, co čtu v tisku, co mi říkají ukrajinští novináři, mám dojem, že v Kyjevě myšlenku na novou ofenzivu v letošním roce úplně nezavrhli. Takové rozhodnutí by rozhodně nešlo označit za moudré. Rozumná strategie by měla spočívat v přechodu k strategické obraně, přičemž některé úseky fronty, kde dnes klade nejintenzivnější odpor, určitě není třeba bránit do posledního vojáka. Cílem moderní války není obsazení území, ale rozdrcení protivníka. Území můžete osvobodit nebo obsadit poté, co bude protivník oslaben nebo zničen.
analytik Jurij Fjodorov.
Vaše nová kniha se jmenuje Ukrajinská fronta třetí světové války. To mě trochu vystrašilo. Znamená to, že třetí světová už začala a my si toho ještě nevšimli?
Ano, věřím tomu, že třetí světová válka už probíhá. V horké formě už probíhá na Ukrajině, do jisté míry i na Blízkém východě a v hybridních formách probíhá po celém světě. Na jedné straně stojí Rusko plus Írán plus různé teroristické skupiny, jako je Hamás. Tento blok má podporu Číny. Na druhé straně je to, co se v ruském prostoru nazývá kolektivní Západ. Tedy demokratické země Evropy a Severní Ameriky plus Austrálie, Japonsko a Jižní Korea. Jsou to rozvinuté demokratické země, které jsou pionýry vědecko-technického pokroku. Je to tedy válka mezi kolektivním Západem a autoritářskými a totalitárními režimy.
Tento pohled potvrzuje například fakt, že dva měsíce před začátkem války na Ukrajině předložila Moskva ultimátum NATO, aby se stáhlo ze střední a východní Evropy. Fakticky to představovalo ultimativní požadavek, abychom se vrátili k situaci studené války, kdy země střední a východní Evropy plus země Pobaltí, které tehdy byly součástí SSSR, byly součástí takzvaného vnějšího sovětského impéria.
Smysl tohoto kroku spočíval v tom, že současně s vydáním ultimáta bylo rozhodnuto o zahájení agrese proti Ukrajině. Kalkulace Moskvy spočívala v tom, že Západ buď přistoupí na její požadavky a kapituluje a Ukrajina jí pak spadne do náruče jako přezrálý plod. Nebo Západ na podmínky Moskvy nepřistoupí a pak ruská vojska obsadí Ukrajinu a dojdou na hranice Polska a Rumunska. Pak bude ultimátum nastoleno znovu s tím, že vítězné ruské divize a brigády s pokořenou Ukrajinou za zády mohou vtrhnout do Polska nebo Pobaltí. Z vystoupení Putina a z jeho článků je zřejmé, že ruská válka proti Ukrajině je především válkou proti Západu. Dnes je z toho dominantní element ruského strategického myšlení. Možná to zní divně, ale já v tomto s Putinem souhlasím. Rusko dnes na Ukrajině bojuje se Západem. A politické vedení Západu to pomalu začíná chápat.
Otázka dnes nezní, jestli je toho Rusko technicky schopno, ale kdy toho bude schopno. Dnes je ruská armáda zaneprázdněna válkou na Ukrajině, Rusové na to nemají síly.
Do jaké míry se blok zemí, který dnes stojí proti Západu, navzájem koordinuje? Myslíte, že byl například říjnový výpad Hamásu na území Izraele domluvený s Moskvou?
Existují jisté důkazy, že Moskva o útoku na Izrael věděla nebo ho očekávala, ale nejsou příliš přesvědčivé. Jestli mu poskytla vojenskou pomoc, tedy dodávky zbraní nebo vojenské poradce, těžko říci. Izrael zatím žádné konkrétní důkazy nepředložil. Nedávno se nicméně objevilo zajímavé svědectví jednoho z vedoucích pracovníků stavebního a architektonického institutu v Novosibirsku, podle nějž ústav projektoval a konzultoval výstavbu takzvaného „metra v Gaze“.
Víme, že spolupráce existovala. Šéfové Hamásu čas od času jezdili do Moskvy a dočkali se oficiálního přijetí u ministra zahraničních věcí. To je dobře známo. Ale konkrétní důkazy, že Moskva Hamásu pomáhala s útokem ze 7. října, zatím nemáme a je možné, že je nikdy mít nebudeme.
sklik
Pojďme se přesunout na Ukrajinu. Letní protiofenziva ukrajinské armády nesplnila očekávání, strategická iniciativa je dnes na straně Ruska. Čeho ruská armáda může letos na bojišti dosáhnout?
Ano, ukrajinská protiofenziva nedosáhla vytyčených cílů, ale těžko můžeme říci, že zcela selhala. Na některých úsecích fronty ukrajinské ozbrojené síly postoupily o sedm, osm, někde až deset kilometrů. Cíle však splněny nebyly.
Od začátku října ruská armáda provádí to, čemu se ve vojenském jazyce říká útočné akce. Ve vojenské terminologii to znamená permanentní útoky nevelkých jednotek, které mají dosáhnout taktických cílů. Ruská armáda tak podél tisíc kilometrů dlouhé fronty od Orechova po Kupjansk provádí útočné akce a v některých úsecích se posunula o několik kilometrů, ale větších úspěchů nedosáhla. Dokazuje to, že možnost velkého ofenzivního průlomu ruských vojsk v tomto roce je třeba brát velmi skepticky.
Proč se Rusům nedaří?
Mám za to, že ruské velení porušilo některé axiomy vojenského umění, které jsou známé už od dob Napoleona. Jedním z nich je, že útok je třeba koncentrovat ve směru, který považujete za nejdůležitější, nebo v úseku, kde je obrana protivníka nejslabší. Ruská armáda vede útočné akce podél celé fronty. Vidíme nejméně pět úseků, kde se Rusové pokoušejí prolomit obranu Ozbrojených sil Ukrajiny: u Orichiva, u Avdijivky, pod Doněckem, u Bachmutu a ještě u Lymanu a Kupjansku. To je značné rozmělnění sil. Kdyby to viděl Napoleon, trhal by si vlasy.
Jurij Fjodorov
Ruský bezpečnostní expert Jurij Fjodorov (18. ledna 2024)
Ruský vojenský a bezpečnostní expert. Na počátku tisíciletí pracoval pro Institut pro aplikovaný mezinárodní výzkum, který založil Michail Chodorkovskij. Později odešel do zahraničí, od roku 2008 žije v Praze. Intenzivně spolupracuje s ukrajinskými a ruskými exilovými médii. V Praze mu nyní v ruštině vyšla kniha Ukrajinská fronta třetí světové války.
Ruské armádě navíc chybějí zbraně. Přišla minimálně o dva a půl tisíce tanků a obří množství další techniky a ruský průmysl ještě není ve stavu, aby tyto ztráty dokázal kompenzovat. Třetím faktorem je fakt, že plánovači v ruském generálním štábu vybrali pro útočné akce ty směry, kde má Ukrajina velmi dobře připravenou obranu a kde jí navíc hraje do karet reliéf terénu.
A pak je tady otázka kvality ruského vojenského personálu. Rusko před dvěma lety zaútočilo na Ukrajinu s přibližně 190 000 vojáky. Tito lidé už padli, nejsou bojeschopní nebo byli demobilizováni. Nahradili je noví vojáci a důstojníci, kteří však mají slabou bojovou zkušenost nebo příliš krátký výcvik. Pro výcvik kvalitního pěšáka potřebujete mnoho měsíců, nestačí jen běhat s automatem a s výkřikem „urá“ se vrhat do útoku. Efektivitu ruských ozbrojených sil navíc snižuje pozice Putina, který se dožaduje taktických úspěchů. Je známo, že osobně nařídil dobytí Avdijivky, kde si ukrajinská armáda během osmi let po okupaci Donbasu vybudovala nesmírně silné obranné pozice. Jenže Putin potřebuje vojenské vítězství, které by v politickém smyslu mohl využít před takzvanými volbami.
Rusko nelze porazit, Ukrajina skončí jako Afghánistán, prohlásil Lavrov
Hodně se mluví o další vlně mobilizace. Dočkáme se jí ještě před březnovými prezidentskými volbami?
Ne, podle mě na ni dojde až po volbách. Musíme mít na paměti, že personální složení ruské armády se skládá ze tří komponentů, které mají rozdílný právní status. Na podzim roku 2022 bylo mobilizováno 320 000 mužů. Kromě toho na Ukrajině bojují profesionální vojáci a takzvaní kontraktnici, tedy lidé, kteří dobrovolně uzavřou kontrakt s ministerstvem obrany. Mobilizovaní by podle rozhodnutí prezidenta měli v řadách ruské armády bojovat až do konce období mobilizace. Kdy se tak stane, nikdo neví. Dokud bude válka, tak nejspíš neskončí. S tím jsou odvedenci krajně nespokojení, už víc než rok slouží v naprosto příšerných podmínkách, mají hrozné ztráty a mezitím jejich vrstevníci, kteří nebyli odvedeni, vedou dál každodenní život. Takových lidí je několik milionů.
Mezi mobilizovanými se tedy šíří požadavek, aby byli propuštění. Splnili jsme povinnost vůči vlasti, vůči Putinovi, ať teď na naše místo nastoupí jiní. O tom hovoří hlavně jejich ženy, které dnes vytvářejí jakési hnutí. Jejich pozice je následující: odvedli jste mého muže, svoji povinnost splnil. A teď ať ji splní soused a můj muž se vrátí. To těžko může politické vedení rozporovat. Lidé z Putinova okolí proto dnes říkají, že tuto kategorii vojáků je třeba demobilizovat a odvést nové. Generálové tvrdí, že to není možné. Nově mobilizované bude třeba znovu vycvičit a to znamená, že armáda bude během takové výměny značně oslabena. Ano, mobilizace je nutná. K pozemním vojskům, které nyní čítají asi 600 000 mužů, je třeba nejdřív přidat 200 000 až 300 000 mužů a teprve potom zvažovat demobilizaci. Každopádně další vlna mobilizace je nevyhnutelná, protože jinak se lidé mobilizovaní před rokem a půl vzbouří.
Putin: Ukrajina dostane nenapravitelnou ránu | (0:26) | video: Reuters
Válka na Ukrajině
SLEDOVAT DALŠÍ DÍLY NA IDNES.TV
Čeho dnes Vladimir Putin na Ukrajině může dosáhnout? A kolik mu na to zbývá času?
Pojem ruského vítězství na Ukrajině se v průběhu času mění. Na začátku války bylo řečeno, že cílem speciální vojenské operace je denacifikace a demilitarizace Ukrajiny a zabezpečení jejího neutrálního statusu, tedy zabránění jejího vstupu do NATO. A také zajištění bezpečnosti takzvaných národních republik v Doněcku a Luhansku. Teze o denacifikaci postupem času zmizela nebo byla změkčena. Už proto, že nikdo nechápe, co to taková denacifikace má být. Na Ukrajině nacistické hnutí neexistuje, řeč je tedy nejspíš o fyzické likvidaci lidí, kteří aktivně zastávají vlastenecké názory. Demilitarizací se myslí přísné omezení ozbrojených sil Ukrajiny, například počtu vojáků a tanků.
Dnes se za cíl války považuje uznání nových geopolitických skutečností. Ukrajina a její spojenci by měli souhlasit s tím, že čtyři ukrajinské oblasti a Krym jsou součástí Ruské federace. Putin se ovšem během Přímé linie (televizní debata s národem, pozn. red.) v polovině prosince opět vrátil k denacifikaci, demilitarizaci a zajištění neutrálního statusu Ukrajiny plus přiznání nových geopolitických reálií. To je deklarovaný cíl. Reálné počáteční zadání, a to je dokázáno na základě dokumentů ukořistěných na začátku války ukrajinskými vojáky, však bylo začlenit Ukrajinu v té či oné formě spolu s Běloruskem do jednoho svazového státu s Ruskem. De facto to znamená anexi Ukrajiny. Takový cíl dnes nelze realizovat a to podle mě chápou i v Moskvě. Abyste kontrolovali zemi, kde dnes žije přibližně 30 milionů lidí, k tomu potřebujete obrovské policejní a vojenské síly. Statisíce mužů, možná více. Takové síly Rusko nemá.
S jakým cílem by tedy dnes Putin usedl k potenciálním jednáním?
Nejspíš by chtěl závazek Ukrajiny a dalších účastníků, že Ukrajina nevstoupí do NATO a zdrží se dvoustranných a vícestranných spojeneckých dohod. Plus omezení ukrajinské armády a přiznání okupovaných teritorií za součást Ruska. Podobné konzultace údajně už tajně probíhají, ale my nevíme, o čem se tam hovoří. Spekuluje se, že Putin chce, aby Mezinárodní trestní soud zrušil zatykač na jeho osobu, aby Ukrajina uznala okupovaná území jako součást Ruska. To je asi minimum, co Rusko může požadovat. Ale to jsou jen klepy, mně z Moskvy ani Washingtonu nikdo nehlásí, o čem si povídají diplomaté kdesi v kuloárech.
Ukrajina se tento rok, zdá se, soustředí hlavně na defenzivu. I prezident Zelenskyj nařídil výstavbu nových obranných linií. Ale co příští rok? Bude mít Ukrajina dost sil, zbraní a lidí na novou protiofenzivu?
Z toho, co čtu v tisku, co mi říkají ukrajinští novináři, mám dojem, že v Kyjevě myšlenku na novou ofenzivu v letošním roce úplně nezavrhli. Takové rozhodnutí by rozhodně nešlo označit za moudré. Rozumná strategie by měla spočívat v přechodu k strategické obraně, přičemž některé úseky fronty, kde dnes klade nejintenzivnější odpor, určitě není třeba bránit do posledního vojáka. Cílem moderní války není obsazení území, ale rozdrcení protivníka. Území můžete osvobodit nebo obsadit poté, co bude protivník oslaben nebo zničen.
sklik
Ukrajina může k obraně využít specifika terénu v Donbasu. To není step, ale složitý terén tvořený Doněckou pahorkatinou. Máte tam poměrně vysoké kopce, rokle a tak dále. Pokud zde Ukrajina vytvoří pevnou obranu, kterou se Rusové budou pokoušet prorvat, může získat čas k vybudování nových jednotek a nashromáždění západních zbraní. Západ je bude dodávat dál, byť je otázkou, v jakém množství. A na začátku příštího roku tu budou dvě možnosti: buď dojde k nové ofenzivě Ukrajiny s novými silami. V Rusku chápou, že takové ofenziva může být pro ruskou armádou katastrofická, a proto mohou dát přednost rozhovorům s více či méně akceptovatelnými podmínkami pro Ukrajinu. To jsou dvě varianty.
Ukrajinská armáda se stále snaží udržet předmostí na levém břehu Dněpru u vesnice Krynky. Je to spíš politické rozhodnutí, nebo má skutečně nějaký vojenský význam?
Určitý vojenský význam to má. Ztráty ruské armády jsou tam mnohem větší než ztráty Ozbrojených sil Ukrajiny. A svědčí to o tom, že ruská armáda nemá v této oblasti výraznou převahu, protože předmostí nedokáže eliminovat. Minimálně pro ruské důstojníky je to velmi demoralizující. Z politického hlediska to má smysl jako důkaz, že Ukrajina dosáhla určitého úspěchu na bojišti. Ale pokud by se ukrajinská armáda pokusila z takových předmostí zahájit ofenzivu směrem na Krym, nejsem si jist, že to může skončit úspěchem. Všechny logistické komunikace by bylo nutné vést přes Dněpr, který je až kilometr široký. Pontonové mosty by byly velmi zranitelné a postupující vojska by byla ve velmi obtížné pozici.
Nad Azovským mořem se před několika dny zřítil ruský špionážní letoun A-50. Už se ví, jestli ho sestřelili Ukrajinci, nebo to byl omyl ruské protivzdušné obrany? A jak je na tom obecně ruské letectvo?
Ruské vojenské letectvo je z kvantitativního hlediska velmi silné. Čítá více než tisíc bojových letadel různých modifikací. Hlavní problém však není v počtu letadel, ale v počtu vyškolených posádek, které se mohou v moderních strojích zapojit do bojových operací. To je slabé místo ruského letectva, kromě toho je poměrně zranitelné vůči ukrajinské protivzdušné obraně. Je obecně známo, že ruská letadla se obávají létat do oblastí, které jsou kontrolovány ukrajinskou protivzdušnou obranou. Co se týče konkrétního případu A-50, je to záhada. Není zcela jasné, jakým způsobem bylo toto letadlo sestřeleno a jak bylo poškozeno druhé letadlo Il-22. To první je letadlo radioelektronické rozvědky, Il-22 je létající velitelské stanoviště.
Sestřelení létajícího obra je pro Rusko tvrdá rána a může ovlivnit další boje
Ukrajina teoreticky mohla přiblížit k frontové linii baterii systému Patriot, jejichž rakety mohou mít dolet až 160 kilometrů. Ukrajina má tři baterie Patriotů. Jedna je u Kyjeva, další u Oděsy a třetí v oblasti Dnipra. Brání velká města a podle mě by nebylo moc chytré riskovat jejich přesun do blízkosti frontové linie. Existuje i verze, že tyto letouny byly sestřeleny stíhačkami F-16, které jsou už údajně na Ukrajině a jsou vybaveny raketami vzduch–vzduch dlouhého doletu. V zásadě to může být pravda, o přítomnosti některých západních zbraňových systémů na Ukrajině se dozvídáme až post factum.
Třetí možností je přítomnost diverzní skupiny někde na azovském pobřeží, která je vybavena přenosným protiletadlovým systémem Stinger. A poslední možností je, že tato letadla zasáhly ruské protiletadlové systémy dislokované v oblasti Kerčského mostu. Pokud je pravdivá tato verze, tak můžeme konstatovat, že výcvik a disciplína operátorů ruské PVO se rapidně blíží nule.
V poslední době se toho hodně napsalo o možné ruské agresi proti NATO. Podle Bildu už Bundeswehr chystá scénáře pro případ ruského útoku na Pobaltí, teď takovou možnost připustil i německý ministr obrany Boris Pistorius. Má Rusko na něco takového sílu?
Scénáře ruské invaze do pobaltských států jsou minimálně osm let staré. Po anexi Krymu a okupaci Donbasu se tato otázka podrobně řešila v západních akademických institucích i vojenských centrech, na toto téma bylo napsáno několik set článků. V roce 2016 RAND Corporation na základě několika válečných her vydala studii, podle níž by ruské armádě trvalo 48 až 72 hodin, než by obsadila pobaltské státy a dostala se k polským hranicím nebo dosáhla Visly. Pak by Moskva dala Západu ultimátum, aby uznal tyto nové geopolitické skutečnosti, tedy okupaci pobaltských států. Alternativou by byla jaderná válka. Tak si vyberte.
Otázka dnes nezní, jestli je toho Rusko technicky schopno, ale kdy toho bude schopno. Dnes je ruská armáda zaneprázdněna válkou na Ukrajině, Rusové na to nemají síly. Ano, vznikají nové sbory a divize, určené pro západní bojiště, ale ty existují spíše na papíře než ve skutečnosti. Až válka na Ukrajině skončí – a to bez ohledu na to, jak skončí, tedy pokud to nebude úplnou porážkou ruské armády –, bude mít Rusko určitý počet let na to, aby svou vojenskou sílu obnovilo. A to s ohledem na zkušenosti z války, což je velmi důležité. Ukrajina i Rusko totiž získávají z hlediska vojenských operací neocenitelné zkušenosti.
Německá společnost pro zahraniční politiku nedávno zveřejnila studii, podle níž ruská armáda po konci války bude potřebovat pět až sedm let, aby byla obnovena na novém základě. To mi připadá jako mnohem realističtější scénář. Předpokládat, že příští rok bude Rusko schopno napadnout pobaltské státy, to mi připadá nereálné. V případě onoho článku Bildu však nejde o scénář toho, na co se musíme připravovat, ale o scénář vojenských cvičení Bundeswehru, které by se mohly letos nebo příští rok uskutečnit.
Hlavním faktorem pro úspěch Ukrajiny bude pokračující pomoc Západu. Ta teď ovšem v Kongresu a u Bruselu naráží na své limity. Vy jste to v jednom ze svých textů označil termínem „paralýza vůle“. Co tím myslíte?
Dá se to chápat tak, že vládnoucí elity na Západě nebyly připraveny k tomu, aby se Rusku rozhodně postavily na odpor. Pomoc ze strany USA a evropských zemí není dostatečná na to, aby Ukrajina mohla zvítězit. Vojenská pomoc přichází výrazně později po tom, co je jí nutně potřeba, a navíc v nedostatečném množství. Spojené státy velmi dlouho odmítaly poslat Ukrajině tanky Abrams. Nakonec to schválily, ale s půlročním zpožděním a jenom jedenatřicet tanků, přestože jich mají plné sklady. To samé se děje s letadly F-16, to samé se děje v Německu s raketami Taurus. Téměř všechny politické síly kromě AfD a Levice trvají na tom, že by Ukrajina tyto rakety měla dostat, nicméně kancléř Scholz to nechce udělat a tento týden to odmítl i Bundestag.
Tomu říkám paralýza vůle. Jak k ní došlo? Důvod je víceméně jasný už třicet let. Západní elity vycházely z koncepce konce dějin. Domnívaly se, že k válce s Ruskem nikdy nedojde. Když jsem pracoval v Británii a říkal svým kolegům, že podceňují nebezpečí Ruska, dívali se na mě jako na obecního blázna. Veškeré vojenské struktury vycházely z jiných politických předpokladů: mohou se provádět mírové operace ve třetím světě, mohou probíhat regionální války jako například v Perském zálivu nebo Afghánistánu – a tak ostatně ukázaly, že bude lepší, pokud se Západ do nich nebude vměšovat.
Nyní v západních politických a vojenských kruzích probíhá velmi bolestný proces přehodnocování. V klíčových doktrinálních ustanoveních NATO se už předpokládá, že válka s Ruskem je možná. A dokonce docela pravděpodobná, pokud nebudou proti Rusku použity dostatečné odstrašující schopnosti.
Zdroj:
https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/ ... =LN_banner
TG je ruska socialna siet. Siri sa nou ruska propaganda. Ak som si chcel sam citat ake bajky vymysla nepriatel, chcelo to mne telefonne cislo. Neviem kde si zobral co si o FB. Ale takto v nedelu poobede ti celkom ide karta, tak co sa ja vlastne pytam.
A prvou vetou o KGB som s tebou dokonca suhlasil.