Nacionalizmus je len slovo.
NÁROD /PEUPLE, VOLK, ETHNIE/
Etnicky (kmenově) definovaná skupina lidí s biologickými, historickými a kulturními rozlišovacími znaky a teritoriálním zakotvením, které se nazývá vlast.
Národ je všechno jiné než statistická veličina. Již samo slovo je dnes u kosmopolitické levice raději zakázáno, hraničí už s oblastí politické nekorektnosti. Národ je organicky členěná pospolitost, transcendentální jednota předků, žijících a potomků. Povznesen nad čas, naplněn zduchovnělou imanencí, proniká národ svými kořeny do minulosti a zároveň vrůstá do budoucnosti. Je spoután biologickou, genetickou matérií, avšak zároveň se vyžívá /sich ausleben/ jako historická a duchovní skutečnost.
Příslušnost k národu je nejdůležitější charakteristikou člověka, je tím, co ho teprve dělá člověkem. Pro egalitářské ideologie moderního Západu, ať merkantilistického či marxistického druhu, nejsou národy ničím jiným než nediferencovanými sociálně-ekonomickými shluky lidí, ačkoli ve skutečnosti tvoří opěrný pilíř lidského druhu. Tyto ideologie koncipují svého ideálního člověka nanejvýš jako „emancipovaného“ jedince, který je oddělen od jakékoli organické, etnické vazby, jako jednu buňku uvnitř lidské masy.
Zde připomínám – a tato poznámka míří především na adresu určitých křesťanů – že láska ke svému národu je neslučitelná s dnešním křesťanským kosmopolitismem. Jestliže lze například (z uvedeného tábora) slyšet, že „katolický Afričan je nám bližší než nekřesťanský Evropan“, tak takový výrok vyjadřuje univerzalistické stanovisko, podle něhož pojem „národ“ neznamená vůbec nic. V tom spočívá celá tragika evropského křesťanství, které ještě stále nese mateřské znaménko paulinismu. Katolík, který miluje svůj národ a ví o biologickém a kulturním rozkladu, kterému je vystaven, by měl naopak říci: „Respektuji všechny křesťany světa a modlím se za ně, ale hic et nunc bojuji v první řadě za lidi mého národa, nedbaje jejich náboženství.“
Jezuitský duch by ostatně tento rozpor mohl překonat odkazem na hebrejskou tradici Starého zákona: Babylon, nebo-li míšení národů, čteme tam, byl prý trest boží; bůh chtěl národy oddělené, rozdílné; lidstvo je jedno v nebi, ale rozmanité na zemi. Židovskému národu, co se jeho týče, se nicméně podařilo sloučit striktní udržování své identity a jedinečnosti jako národa s (teoreticky) monoteistickým a univerzálním náboženstvím. I arabský islám mohl snadno sloučit pojem národa (pod slovíčky „arabský nation“ nebo „arabská preference“) s přikázáním světového náboženství. Ze strany Židů nebo muslimů není nikdy slyšet pochybná morální kázání proti „xenofobii“ nebo „etnocentrismu“, která jsou při každé vhodné i nevhodné příležitosti pronášena zdrcenou křesťanskou církví. Islám a židovství nejsou masochistické…
Jako pojem antropologický není pojem „národ“ pochopitelně nic matematického, absolutně přesného. Národ nevykazuje stoprocentní biokulturní jednotu, ale spíše příbuznost mezi jeho příslušníky. Národ je totiž výsledkem jakési organické alchymie, při níž jsou sloučeny „podskupiny“ (kmeny, národnosti): Bretonci, Katalánci, Skoti, (Moravané, pozn. překl.) atd. mohou být v tomto smyslu považováni za „klasifikace“ vyšší skupiny – národa Evropanů.
Pojem „národ“ se přitom ukazuje jako nejednoznačný: univerzalistické myšlení vzešlé z francouzské revoluce ho zaměňuje s „celkem obyvatel, kteří mají státní občanství“ – nehledě k jejich původu. Z toho plyne, především v průběhu masové imigrace a naturalizací, že pojem „francouzský národ“ byl vytunelován (ze stejných důvodů dnes postihuje stejný osud i pojmy „německý národ“ nebo „britský národ“). Aniž bych zde chtěl rozněcovat bezbřehou polemiku o „regionálních“ nebo „státních“ národech, či o jejich nynější legitimitě, doporučuji tuto otázku dialekticky překonat a hájit historickou legitimitu evropského velkonároda, povolaného k tomu, aby uskutečnil své historické sjednocení a spojil všechny národy kontinentu, které po tisíciletí mají stejný etnicko-kulturní a historický původ. Nebyli snad černí Afričané, nehledě na jejich mezinárodněprávní, resp. nacionální, jazykové (nebo kmenové) rozdíly Nelsonem Mandelou nebo senegalským Hammadou Diopem (nyní s francouzským státním občanstvím) vybídnuti k tomu, aby se „vnímali jako jeden národ“? Arabové, od Násira nebo Arafata až ke Kaddáfímu, nikdy nepřestali být nabádáni, aby se chápali jako „arabský národ“. A Evropané by měli být jediní na světě, jimž smí být tento prostý etnický reflex zakázán?
Co se zastánců „regionálních národů“ týče, tak levicovým regionalistům, kteří si rádi hrají na „anticentralisty“ a „antiglobalisty“, je třeba ostře odporovat: s perfektní podporou „územního práva“ (ius soli) francouzského či amerického ražení zaměňují občany s obyvateli a opovažují se tvrzení, že každý, „kdokoli“ (tedy i neevropan), může být akceptován jako Bretonec, Alsasan, Korsičan atd., jestliže se tam chce usadit a usadí. Příslušnost k národu se však nezakládá na vůli jeho příslušníků se k němu hlásit. Pojem národ má i politickou dimenzi. Proto lze říci, že národ je průsečíkem biologického, teritoriálního, kulturního a politického imperativu. Pouhý pocit jazykové a kulturní příslušnosti však za žádných okolností nemůže stačit, aby člověk byl příslušníkem národa, když biologický kořen chybí. Migranti z národa X, kteří se ve velkém počtu usazují na území národa Y, se např. nikdy nemohou stát jeho příslušníky, i když přebírají kulturní prvky hostitelského národa. De Gaulle byl názoru, že z tohoto pravidla mohou existovat nepatrné výjimky, které smí platit pro malé menšiny, jako např. lidi z francouzského Karibiku.
Stejně tak při definici pojmu národa nelze pustit ze zřetele teritoriální, geopolitickou dimenzi: národ se nemůže spokojit s tím, být jen v diaspoře. Židé vždy pociťovali potřebu znovudobýt „zemi zaslíbenou“, Palestinu, protože podle Theodora Herzla „bez zaslíbené země jsou Židé pouhou náboženskou diasporou, kulturou, společenstvím, ale nejsou národem.“
Dnes je často v levicových i v pravicových kruzích zastávána teze, že národ může být „deteritorializován“ /entterritorialisiert/, tzn., že se může bez následků vzdát svého usídlení nebo ho ztratit. Ve skutečnosti to tak není: zdravý národ, i když má početné diaspory (jako Číňané, Arabové, Indové atd.), se spojení s vlastí nikdy nevzdává.
Morální apoštolové modernity odedávna tvrdí, že budoucnost již nepatří národům, nýbrž lidstvu, které má tvořit jediný národ. Tak to ale není: navzdory globalizaci, ba právě jako reakce na ni, bude 21. století víc než kdy jindy érou oddělených, rozdílných národů. Jen blouznící Evropané, uchylující se ke konejšivým iluzím dekadence, si namlouvají, že národy zmizí. Na jejich místo by nastoupil míšený „světoobčan“. Ve skutečnosti jsou dnes zmizením ohroženi jen Evropané. Soumrak národů jen tak nenastane!
Zánik jednoho nebo několika národů naproti tomu možný je. Severoameričtí Indiáni, Egypťané, zmizeli vnitřní erozí a okupací cizími národy, na což se až příliš často zapomíná. Dějiny jsou hřbitovem národů, národů slabších, vyčerpanějších nebo rezignovanějších.
Zde je ostatně třeba varování: „etnopluralističtí“ teoretici levice i pravice, kteří z dobrého důvodu přitakávají pluralitě národů a chtěli by ji udržet, si berou obzvlášť rádi do úst „věc národů“ s tím, že všechny národy prý zasluhují, aby zůstaly zachovány. Ve skutečnosti jsou však pouze zesláblé národy – tedy dnes Evropané – ohroženy národy likvidujícím systémem (titul jedné mé knihy, kterou jistí intelektuálové využili pro sebe a špatně pochopili), a snad také „zbytkové národy“ /Restvölker/, které jsou zajímavé už jen jako muzejní kulturní statky /museale Kulturgüter/. Je absurdní a k tomu utopické věřit, že by všechny národy zůstaly „zachovány“ ve formalinu dějin. Tento úhel pohledu je naivní a egalitaristický zároveň.
Vlastním nebezpečím pro identitu a existenci velkých národů naproti tomu vždy bylo vzájemné působení znekulturnění a okupace jinými národy. Tedy přesně to, co dnes v Evropě prožíváme. Silné národy nemůže západní globální systém nikdy zlomit: Araby, Číňany, Indy atd. Právě naopak: ještě – jako reakce – posiluje jejich vědomí identity a vůli k vítězství.
Národ v nebezpečí je tedy dnes ten náš, jak biologicky, tak i kulturně a geopoliticky. Tato situace vznikla z velké části naší vinou. Proto je načase, nahradit v zásadě egalitářskou ideologii „věci národů“ jinou: věcí našeho národa!
Ohledně „věci národů“ ostatně existují tři možná stanoviska:
1. Národy neexistují nebo již neexistují. Tato kategorie myšlení náleží minulosti. Počítá se jen „lidstvo“. To je egalitářský, univerzalistický postulát.
2. Všechny národy si zaslouží existenci a ochranu. To je „etnopluralistická“ teze. I ona je egalitaristická a utopická, protože prokazatelně nebyla v žádné době uskutečněna.
3. Jen zdravé národy se silnou vůlí mohou dlouhodobě přetrvat v dějinách, které jsou silovým polem zápasu a výběru nejzdatnějších. To je teze voluntaristická. Inegalitářská a realistická zároveň.
Tato třetí pozice je samozřejmě jediná obhajitelná. Hlavní věc je, že si opět osvojujeme pojem „národ“, a že ho aplikujeme a rozšiřujeme na celý evrosibiřský kontinent. Neboť to, co se dnes v Bruselu rozumí pod „Evropany“, nese jednoznačně punc francouzské jakobínské ideologie: v žádném případě se nejedná o etnicky a historicky rostlý evropský velkonárod, nýbrž o pestrý mišmaš všech možných nahodilých usedlíků v geografické lokalitě „Evropa“. Tento trend je třeba zvrátit.
Dnes jsou evropské národy již jen objektem historie. Jde o to, přivést je k tomu, aby se opět staly subjektem svých dějin. V nastávajícím století, které bude tragické, je životně důležité, ujasnit jim, že nyní, poprvé za staletí, tvoří osudové společenství, právě vzhledem k dramatickým ohrožením, jimž jsou dnes masivně vystaveny. Tato „Nová aliance“, neboť o něco takového se jedná, by mohla znovuvzkříšením, proměnou a zjasněním Evropy založit velkoevropský národ a ve víru zániku opět nechat vzlétnou Fénixe z popela. Ale toto znovuzrození se jistě nepodaří bezbolestně.
NÁROD /NATION/ „nacionalismus . nový nacionalismus“
Etymologicky je „národ“ politická národní pospolitost se společnými etnickými kořeny, tzn. ze společného „rodu“ (nascere=narodit se).
Národ zde nesmí být zaměňován se státním národem /Staatsnation/. „Národ“ a „etnikum“ /Ethnie/ jsou jedno a totéž slovo, obě ukazují na rodné společenství. Jestliže je národ stavěn proti říši, tak je to sémantická záměna. Neboť říše, v pozitivním smyslu slova, je svazkem, spolkem, blízce spřízněných národů, tedy přesněji řečeno: „federalistický národ“.
Nacionalismus se konečně musí přestat spojovat s obranou jakobínského, kosmopolitického, státního národa. Nacionalismus jako hyperonymum musí prodělat proměnu významu:
1. Bezpodmínečně musí obsahovat etnickou, ne pouze politickou, spiritualizovanou dimenzi; to znamená, že musí opět navázat na své etymologické kořeny.
2. Nacionalismus by měl být už nyní i v budoucnosti chápán v širším smyslu, rozšířený na celou Evropu, jako „evropský nacionalismus“, který zahrnuje všechny národy našeho kontinentu indogermánského původu.
V tomto smyslu by se lokální a regionální patriotismy vzájemně spojily jako složky vyššího celku, velkoevropského, imperiálního nacionalismu. Takový nacionalismus lze označit jako nový nacionalismus. Podívejme se nyní trochu blíže na „případ Francie“. Ožehavé, složité téma. Francouzský nacionalismus může holdovat nemožné tradici jakobínského nacionalismu, protože je kosmopolitický, tzn. antietnický, a tím paradoxně ničí právě tu „Francii“, o které na druhé straně tvrdí, že ji miluje (to je „francouzský paradox“). Stejný postřeh ostatně platí i pro instituce dnešní oficiální „Evropské unie“, jejichž hlavní úkol očividně spočívá v tom, zničit evropské národy a etnika. Bylo by možné jiné řešení, jiná cesta – trojstupňová cesta podle konceptu říše:
1. regionální, emocionální domov („půda“),
2. státní příslušnost k zemi ukuté dějinami,
3. příslušnost k „velkoevropskému národu“ na základě etnických a historických znaků, která musí zahrnovat celý kontinent.
Vzájemné spojení těchto tří bodů je příliš složité než aby mohlo být uskutečněno na první pokus. O tom rozhodne jen historie. Problémy Evropy vyžadují řešení shora dolů, které překoná všechny protiklady, řešení, kterému by nestála v cestě ani láska k rodné půdě, ani věrnost k historicky vytvořeným pojmům Španělska, Francie nebo Německa (s jejich jazyky a kulturami), ani futuristická konstrukce evropského velkonároda. Ne vyčlenění, myšlenka zahrnutí musí mít přednost.
NÁRODNÍ UVĚDOMĚNÍ „etnické, národnostní uvědomění“
Vědomí, resp. probuzení uvědomění jak jednotlivce, tak i národního celku, že je nutno chránit biologickou a kulturní identitu vlastního národa, protože toto úsilí je nepostradatelnou podmínkou dlouhodobé kontinuity jeho kultury a nezávislosti.
Co dnes univerzalismem a měšťáckým individualismem nakaženým Evropanům nejvíce chybí, je etnické uvědomění.
Stojí mu v cestě „antirasistický“ předsudek i známý etnomasochismus. Vládnoucí ideologie démonizuje národní uvědomění tím, že ho srovnává s rasistickou perverzí a fanatickou perzekucí. Všem ostatním národům etnické uvědomění přísluší, jen Evropanům ne.
Velkou ideologickou překážkou opětovného vzniku zdravého národního uvědomění v Evropě je měšťácký individualismus. Ten se pojí s popřením kořenů a historicky zformované identity s lhostejností k budoucnosti příštích generací. Absence etnického uvědomění je kolektivní nemoc doby, která přímo patologicky slučuje zapomnění předků a zdráhání se mít potomstvo. Narcistický nombrilismus je metlou Západu.
A přece právě národní uvědomění vtiskne pečeť nastávajícímu století: Židé, Číňané, Arabové, Indové to dávno pochopili. Jen Evropané na seznamu ještě chybí.
Demokracie může být myšlena vážně a je životaschopná jen když je vykonávána etnicky jednotným, sebevědomým národem. Etnické uvědomění je základem, podložím demokracie, spravedlnosti a sounáležitosti mezi všemi příslušníky jednoho a téhož národního celku. Tak si přeje řecká tradice.
http://cz.altermedia.info/ze-zahranici/ ... _6709.html
Zbytočnejšie mi prídu hádam len náboženské vojny.
)