K tomu Bielorusku.... zaujímavé, že bývalý agent KGB a člen komunistickej strany Lukašenko tam založil fašistický režim .....
Skôr by som ho nazval autoritárskym, ale fašistickým isto nie....

Práve o tom hovorím, že to netreba brať doslovne a predstavovať si pod tým Mussoliniho režim.

Ako si napísal, ide o štát (režim) autoritatívny, v ktorom by sa dali nájsť fašistické prvky.

hughito napísal:Práve o tom hovorím, že to netreba brať doslovne a predstavovať si pod tým Mussoliniho režim.

Ja viem, preto anarchistov treba brat vzdy s rezervou.

Inak co su to fasisticke prvky?

Chytil si sa jedného slovka a ideš sa z toho pokakať...

Naštuduj si, na čom staval (na akých princípoch) fašistický režim a zistíš to. Následne zistíš aj to, že veľa vecí sa dnes aplikuje v Bielorusku.

//autoeditácia príspevku (13 Nov 2010, 15:21)
Dobrý zbojník Lucio alebo rozjímanie anarchistu

Anarchy in UK. toto ma kvalitne rozbilo

Dobré.

Nietzsche o společnosti

V každé zdravé společnosti se rozestupují, navzájem se podmiňujíce, tři fyziologicky různě gravitující typy, z nichž každý má svou vlastní hygienu, svou vlastní říši práce, svůj způsob citu dokonalosti a mistrovství. Příroda odděluje od lidí převážně duchových, i od lidí silných převážně svaly a temperamentem, lidi třetí, kteří nevynikají v tom ani v onom, lidi prostřední, – tyto co veliký dav, ony co výběr.

Nejvyšší kasta – říkám jim nejvzácnější – má pro svou dokonalost také výsady nejvzácnějších: k tomu patří představovat na zemi štěstí, krásu, dobrotivost. Jen nejduchovnější lidé mají dovolenu krásu, krásno vůbec: jen u nich dobrotivost není slabostí. Pulchrum est paucorum hominum: dobro je výsada. Leč nic jim nemůže být tak odepřeno, jako ošklivé způsoby nebo pesimistický pohled, oko, které zošklivuje, nebo dokonce rozhořčení nad tím, jak úhrnem vypadá svět. Rozhořčení je výsada čandalů; pesimismus taktéž. „Svět je dokonalý“ – tak dí instinkt nejduchovnějších, instinkt přisvědčující -: nedokonalost, věci všeho druhu pod námi, distance, patos distance, i čandala patří ještě k této dokonalosti.“ Lidé nejduchovnější nalézají tím, že jsou nejsilnějšími, své štěstí v tom, v čem by jiní našli záhubu: v labyrintu, v tvrdosti k sobě i k jiným, v pokusu; jejich radostí je přemáhat sebe sama: asketismus se jim stává přirozeností, potřebou, instinktem. V těžkém úkolu vidí svou výsadu; zotavení v tom, že si pohrávají s břemeny, které jiné drtí… Poznání – to forma asketismu. – Jsou nejúctyhodnějším druhem člověka: to nevylučuje, aby nebyli nejveselejší, nejroztomilejší. Panují, nikoli protože chtějí, ale protože jsou; není jim dáno na vůli, aby byli druhými.

Druzí: to jsou strážci práva, pečují o pořádek a bezpečnost, to jsou vznešení bojovníci, to je především král jakožto nejvyšší formule bojovníka, soudce a udržovatele zákona. Druzí jsou exekutivou nejduchovnějších, jsou nejbližší, co k nim patří, co z nich snímá všechno, co je hrubého v práci vladařské, -jsou jejich družina, jejich pravá ruka, jejich nejlepší žactvo. V tom všem, budiž znovu řečeno, není nic libovolného, nic „udělaného“; co je jiné, je uděláno, – pak je příroda zhanobena a zmařena… Pořadí kast, pořadí důstojnosti formuluje jen nejvyšší zákon života: odloučení těchto tří typu je nutné, aby se udržela společnost, aby se umožnily vyšší a nejvyšší typy, -nerovnost práv teprve je podmínkou, aby vůbec práva byla. – Každé právo je výsadou. V tom, jaký je, má každý také svou výsadu.

Nepodceňujme výsady prostředních. Čím výše, tím více přibývá tvrdosti života, -přibývá chladu, přibývá odpovědnosti. Vysoká kultura je pyramida: může stát jenom na široké základně, předpokládá především silně a zdravě konsolidovanou prostřednost. Řemeslo, obchod, zemědělství, věda, většina umění, jedním slovem celý souhrn činností v povolání snáší se naprosto jen s prostřední schopností a žádostí; něco takového by bylo nemístné mezi výjimkami, instinkt k tomu příslušný by odporoval jak aristokratismu, tak anarchismu. Být užitkem veřejnosti, kolečkem, funkcí, k tomu je určení od přírody: ne společnost, ale druh štěstí, nad nějž právě nejdou schopnosti největší většiny lidí, dělá z nich inteligentní stroje. Prostřednímu člověku je štěstí být prostředním; mistrovství v jediném, speciálnost přirozeným instinktem. Hlubšího ducha by bylo zhola nedůstojné, aby viděl v pouhém faktu prostřednosti už námitku. Prostřednost je dokonce především nutná, aby směly být výjimky: je podmínkou vysoké kultury. Dotýká-li se výjimečný člověk právě prostředních lidí jemnějšími prsty, nežli sebe a sobě rovných, není to pouze zdvořilost srdce, – je to prostě jeho povinnost…¨

Koho nejvíce nenávidím z té dnešní sběře? Sběř socialistů, apoštoly čandalů, kteří podkopávají instinkt, radost, skromnou spokojenost dělníka s drobným životem, – kteří ho dělají závistivým, učí ho pomstě… Křivda nikdy není v nerovných právech, je v nároku na „stejná“ práva… Co je špatné? Ale už jsem to řekl: všechno, co pochází ze slabosti, ze závisti, z pomsty. – Anarchista i vyznavač Krista jsou jednoho původu…



Krátký komentář :

Je důležité upozornit na tuto pasáž : „dotýká-li se výjimečný člověk právě prostředních lidí jemnějšími prsty, nežli sebe a sobě rovných, není to pouze zdvořilost srdce, – je to prostě jeho povinnost…¨

Pod pojmem „štěstí dělníka“ si rozhodně nelze představit otročení dvanáct hodin denně někde ve fabrice u stroje. Sám Nietzsche upozorňuje výše uvedenou citací na fakt, že s těmito lidmi musí být spravedlivě a ohleduplně nakládáno.

Celá tato kapitola se ohrazuje proti bojovníkům „za rovnost“. „Dělník“ nemůže, ba dokonce neumí, není schopen, vládnout. Analogicky tak „vládce“ nikdy nezvládne práci dělníkovu. Rovnostáři (ona „sběř socialistů, apoštolové čandalů… kteří dělají závistivým, učí pomstě “) ale tvrdí, že všichni jsou si rovni. Když se pak dostanou ke slovu, společnost dojde do stádia, ve kterém jsme dnes. A nejen že boj za rovnost vede k rozvracení popsaného systému, vede zároveň i k vytváření nejednotnosti mezi lidmi.

Našim cílem nesmí být jakékoliv sociální války; naopak, měli bychom jsme se všichni stavět proti nim. Proto je důležité uvědomit si, že novolevičáctví se svou mohutnou propagandou není nic jiného, než snaha rozeštvat lid proti sobě. Proč ? Ale vždyť to znáte: dva se perou, třetí se směje…

V poslednej vete si autor pekne serie do huby a to mi staci na utvorenie si nazoru.

Lub0$ napísal:V poslednej vete si autor pekne serie do huby a to mi staci na utvorenie si nazoru.

Ty asi tomu textu moc nechapes ze?

Proč ? Ale vždyť to znáte: dva se perou, třetí se směje…

Tak to je klasika, vieme, odkiaľ vietor fúka, ale to je jedno.

V podstate článok o ničom, ľudia si nie sú rovní vo vedomostiach, schopnostiach a možnostiach, to však neznamená, že by si nemali byť rovní ako Ľudia, ako bytosti vo vyššom chápaní. Dokiaľ bude existovať nerovnosť, dovtedy bude existovať aj útlak, zlo či iné negatívne javy.

Nikto nechce od robotníka, aby vládol či vykonával nejaké zložité administratívne úlohy. Ten robotník by si však mal byť rovný s hocikým iným a mal by mať možnosť spolupodieľať sa na rozhodovaní. Inak môže byť pokojne tým "kolečkom".

Krásne je to vidieť na argentínskych fabrikách, ktoré si robotníci vyvlastnili a spravujú ich sami - spoločne, rovnocenne. A sú šťastní a spokojní tak, ako nikdy predtým i keď to má tiež svoje muchy, ktoré bolo treba vychytať a tiež to vyžaduje istú aktivitu. Ale tu vidím cestu - aby ľudia začali byť aktívni, aby sa začali viac zaujímať o veci verejné - a to sa stane len vtedy, ak budú mať možnosť tie veci priamo ovplyvniť. V dnešnej spoločnosti vládne hlboká rezignácia a nezáujem, lebo tu máme Nietzschovských nadľudí "hore" a my "dole" sa absolútne na ničom nemôžeme spolupodieľať. Ak teda nerátame za aktivitu hádzanie akýchsi lístkov do urny po kvalitnej gumovačke hláv v kampani.

kali520 napísal:Ty asi tomu textu moc nechapes ze?

Ty asi niesi zdravy, ze?

hughito napísal:V podstate článok o ničom, ľudia si nie sú rovní vo vedomostiach, schopnostiach a možnostiach, to však neznamená, že by si nemali byť rovní ako Ľudia, ako bytosti vo vyššom chápaní

Co je to vyzsie chapanie? Vo vyzsom chapani si mozme byt rovni aj s opicou

hughito napísal:Nikto nechce od robotníka, aby vládol či vykonával nejaké zložité administratívne úlohy. Ten robotník by si však mal byť rovný s hocikým iným a mal by mať možnosť spolupodieľať sa na rozhodovaní. Inak môže byť pokojne tým "kolečkom".

Clovek hlupy, alebo s mentalitou ktora ho iba predurcuje na uzku cast cinnosti lebo ostatne neni schopny robit (ak osi sam povedal nizsie vedomosti schopnosti atd), clovek ktoreho prirodzenym instinktom sa stava hedonizmus sa nikdy nemoze spolupodielat na vlade. Je to nebezpecne pre celu spolocnost.

Co je to vyzsie chapanie? Vo vyzsom chapani si mozme byt rovni aj s opicou

Veľa ľudí si to aj myslí, ale nie len s opicami, ale zo zvieraťmi všeobecne.

Clovek hlupy, alebo s mentalitou ktora ho iba predurcuje na uzku cast cinnosti lebo ostatne neni schopny robit (ak osi sam povedal nizsie vedomosti schopnosti atd), clovek ktoreho prirodzenym instinktom sa stava hedonizmus sa nikdy nemoze spolupodielat na vlade. Je to nebezpecne pre celu spolocnost.

Áno, nájdu sa aj vyslovení debili (debil ako diagnóza) či aj horšie stupne, ale to je proste minimum.

Áno, nájdu sa aj vyslovení debili (debil ako diagnóza) či aj horšie stupne, ale to je proste minimum.

Ja som nehovoril vyslovene o debiloch a ani ten clanok nie.

kali520 napísal:Ja som nehovoril vyslovene o debiloch a ani ten clanok nie.

Pozri sa, podľa mňa aj podpriemerne inteligentný človek dokáže pochopiť, čo je pre neho dobré.

To, že sa tu ľuďom do palíc už tisíce rokov do hláv vtĺka, že musí byť niekto hore ešte neznamená, že to tak aj byť musí. Akurát ešte ľudstvo (resp. aspoň nejaká jeho väčšia časť) nedospela k tomu, že tí hore naozaj byť nemusia a že záležitosti by sa dali riešiť aj samosprávne.

Pozri sa, podľa mňa aj podpriemerne inteligentný človek dokáže pochopiť, čo je pre neho dobré

Co je pre neho dobre nemusi byt dobre pre spolocnost.

Čo by potenciálne bolo, resp nebolo dobré pre spoločnosť - na tom sa my dvaja nikdy nezhodneme, čiže nemá cenu na túto tému diskutovať.

//autoeditácia príspevku (28 Feb 2011, 23:58)
"Anarchia" v Belgicku.

//autoeditácia príspevku (10 Mar 2011, 22:39)
Masy vyrazili do ulíc Záhrebu

Správa o chorvátskych protivládnych demonštráciách od anarchosyndikalistického účastníka.

Masy vyšli do ulíc Záhrebu, Rijeky, Splitu a Đakova. Keď pochodovali ulicami svojich miest a požadovali zmenu, pridali sa k nim aj mnohí zvedaví okoloidúci, ktorí sa nechali zatiahnuť do tohto spontánneho prejavu nespokojnosti. Iluzórna „alternatíva", ktorú predstavuje oficiálna opozícia, poskytuje len malú útechu a po krajine sa šíri vlna hnevu, akcií a vzbúr proti sociálnej nespravodlivosti, rastúcej nezamestnanosti, korupcii a proti zlodejom z vládnucej triedy.

Vedúci predstavitelia oficiálnej opozície a ľudia ako Dragutin Lesar (chorvátsky labourista) a Ivan Pernar (samozvaný líder protestov) nám hovoria, že riešením je "viac kapitalizmu". Rázne odpovedáme: Nie! Aj keby sme súhlasili s ich politickým bojom (čo nesúhlasíme), malo by to znamenať, že s nimi súhlasíme aj v spoločensko-ekonomických otázkach? Od deväťdesiatych rokov podnes nám mnohokrát hovorili, že pred zákonom sme si rovní a že nás čaká svetlá budúcnosť, no my, ktorí okrem schopnosti pracovať nevlastníme nič, ktorí každodenne trpíme v podmienkach vynucovaných kapitálom, môžeme len ťažko veriť takýmto vyhláseniam o rovnosti. Dnes, keď sa výzva "viac kapitalizmu" znova stala len urážkou znechutených más, je jedinou rozumnou odpoveďou požiadavka sociálnej spravodlivosti.

Hoci sa „hrdinsky" vyhlasujú za našich lídrov, hovoríme: Nie! Ľudí nemôže reprezentovať a masy nemôže viesť nikto iný ako oni sami a ich autonómne organizácie. Na proteste v Rijeke jedna žena kričala: "Musíte bojovať za svoje práva! Musíte vo vašich miestnych komunitách organizovať stretnutia ako je toto! Systém musí byť zničený zdola!" A mala pravdu. Nespravodlivosť, ktorá nás obklopuje, môže ukončiť len skutočne libertariánsky duch. Preto sme vždy podporovali a podporujeme solidaritu a priamu demokraciu, autonómny boj a samoorganizáciu a vyhlasujeme ich za základné princípy našej teórie aj praxe. Z betónu zamrznutého mesta v týchto marcových dňoch pomaly ale rozhodne klíčia princípy také drahé pre každého libertariána.

Keď nám hlasy „zhora" hovoria, že obsadenie ulíc nie je odpoveď, hovoríme: Nie! Ulice predstavujú jeden z posledných ostrovov slobody, široký priestor patriaci každému – ľuďom, ktorí vyrastali pri hrách na tom istom chodníku, ľuďom, ktorí študovali, pracovali a milovali na tých istých miestach, kde sa dnes zhromažďujú pri protestoch. Len tam môže vzniknúť skutočná nová alternatíva. Jeden z demonštrantov v Záhrebe niesol transparent s nápisom: "Veríme v nový sen." Aj my veríme v nový sen. Pridajte sa k nám!

Záhrebská skupina siete anarchosyndikalistov

zaujimjave:

O pravicovém anarchismu

Autor: Karlheinz Weißman

Koncept pravicového anarchismu se jeví paradoxním, ne-li přímo jako protimluv, počínaje představou toho, že všechny “pravicové” politické názory obsahují obzvláštní důraz na princip řádu. Ve skutečnosti k pravicovému anarchismu dochází pouze při zvláštních příležitostech, kdy se doposud skryté příbuzné rysy mezi anarchismem a konzervatismem stanou více zjevnými.

Ernst Jünger popsal toto zvláštní spojení ve své knize Der Weltstaat (1960): “Anarchista ve své nejčistší formě je ten, jehož paměť sahá nejdále: do předhistorických, dokonce až předmýtických časů; a ten, kdo věří, že člověk v té době naplňoval skutečný smysl svého bytí. … V tomto smyslu je anarchista Ur-konzervativec, který vystopovává to zdravé a nemocné ve společnosti až zpět ke kořenům.” [1] Jünger později nazýval tento typ “pruským” … nebo “konzervativním anarchistou” – Anarchou, a odkazoval na svoje vlastní désinvolture (uvolněnost) jako na přitakání s tímto: krajní nezúčastněností, která živí sebe sama a riskuje sebe v hraničních situacích, avšak nachází se pouze v pozorovatelském vztahu k okolnímu světu, kdy mizí veškeré známky skutečného řádu a “organické uspořádání” ještě není, nebo už není, možné.


Přestože byl Jünger bezprostředně ovlivněn četbou Maxe Stirnera, je podoba tohoto myšlenkového celku s dandysmem obzvláště zjevná. V období dandysmu, kultuře dekadence na konci 19. století vystupoval do popředí charakter, který byl na jednu stranu nihilistický a ennuyé (znuděný), na druhou stranu nabízel kult hrdinství a vitalismu jako alternativu k idejím pokroku.

Odmítnutí tehdejších morálních hodnot a žebříčků, připravenost být “nezpůsobilý, v tom nejhlubším slova smyslu, pro život” (Flaubert) odhaluje společný bod mezi dandysmem a anarchismem; jeho učená emocionální chladnost, jeho hrdost a jeho obdiv pro obleky šité na míru a vybrané způsoby, stejně tak jako proklamovaná snaha o ustavení “nového druhu aristokracie” (Charles Baudelaire) [1] staví dandysmus do těsné blízkosti k politické pravici. K tomu lze doplnit tendenci politicky orientovaných dandyů otevřeně projevovat náklonnost myšlenkám konzervativní revoluce, nebo jejím předchůdcům, jako byli například Maurice Barrès ve Francii, Gabriele d’Annunzio v Itálii, Stefan George anebo Arthur Moeller van den Bruck v Německu. Japonský spisovatel Jukio Mišima náleží k pozdějším pokračovatelům tohoto trendu.

Kromě této pravicově anarchistické tradice zde však existoval ještě jeden, starší a více nezávislý směr, spojený především s francouzským prostředím. Zde na konci 18. století, v poslední fázi existence ancien régime, vznikl anarchisme de droite, jehož protagonisté o sobě tvrdili, že se nacházejí na pozici “mezi dobrem a zlem,” majíce vůli žít “jako bohové,” a jež neuznávali jiné morální hodnoty než osobní čest a odvahu. Světonázor těchto volnomyšlenkářů byl úzce spojen s agresivním ateismem a pesimistickou filosofií historie. Osobnosti jako Brantôme, Montluc, Béroalde de Verville a Vauquelin de La Fresnaye považovali absolutismus za komoditu, která byla bohužel v protikladu principům starého feudálního systému a která sloužila jen lidské touze po prospěchu. Tyto postoje bylo možné později znovunalézt v 19. století u Arthura de Gobineau a Léona Bloye, ve století dvacátém např. u George Bernanose, Henry de Montherlanta a Louis-Ferdinanda Célina. Rovněž se objevila i specifická “tradicionalistická” verze Julia Evoly, jehož myšlenky se soustřeďovaly okolo “absolutního individua.”

Ať už se pravicový anarchismus objevil v jakékoli formě, byl vždy poháněn pocitem dekadence, znechucením nad vládou mas a intelektuálním konformismem. Jeho vztah k politice není jednoznačný; ačkoli se krajní nezúčastněnost častokrát přeměnila v aktivismus. Každá další shoda je předem negována prudkou touhou po individualismu pravicových anarchistů. Nota bene, tento termín je občas přisvojen lidmi jako byli např. George Orwell (tory anarchist) nebo Philippe Ariès – kteří nevykazovali žádné relevantní známky pravicově anarchistické ideologie; zatímco jiní, kteří objektivně tyto znaky vykazovali – například Nicolás Gómez Dávila nebo Günter Maschke – tento koncept nevyužívali.

Bibliografie:

Gruenter, Rainer. “Formen des Dandysmus: Eine problemgeschichtliche Studie über Ernst Jünger.” Euphorion 46 (1952) 3, pp. 170-201.
Kaltenbrunner, Gerd-Klaus, ed. Antichristliche Konservative: Religionskritik von rechts. Freiburg: Herder, 1982.
Kunnas, Tarmo. “Literatur und Faschismus.” Criticón 3 (1972) 14, pp. 269-74.
Mann, Otto. “Dandysmus als konservative Lebensform.” In Gerd-Klaus Kaltenbrunner, ed., Konservatismus international, Stuttgart, 1973, pp. 156-70.
Mohler, Armin. “Autorenporträt in memoriam: Henry de Montherlant und Lucien Rebatet.” Criticón 3 (1972) 14, pp. 240-42.
Richard, François. L’anarchisme de droite dans la littérature contemporaine. Paris: PUF, 1988.
______. Les anarchistes de droite. Paris: Presses universitaires de France, 1997.
Schwarz, Hans Peter. Der konservative Anarchist: Politik und Zeitkritik Ernst Jüngers. Freiburg im Breisgan, 1962.
Sydow, Eckart von. Die Kultur der Dekadenz. Dresden, 1921.

Poznámka:

[1] Srovnej Oswald Menghin: “Zkoumání prehistorie je, či přesněji řečeno by mělo být, jádrem duchovní bitvy naší doby. Nemyslím si, že se mýlím ve svém odhadu, že se věda o prehistorii stane vůdčí disciplínou budoucích generací.“
[2] Dandysmus dokonce není, jak si ne dost soudných lidí zřejmě myslí, ani přemrštěná záliba v oblékání a v hmotné eleganci. Tyto věci jsou pro dokonalého dandyho jen symbolem aristokratické nadřazenosti jeho ducha. Proto v jeho očích, milujících především vybranost, záleží dokonalost oblečení v absolutní prostotě, jež je vskutku nejlepším prostředkem, jak vyniknout. Co je to tedy ta vášeň, která se stala doktrínou a získala si takové panovačné adepty, ta nepsaná instituce, která utvořila tak povýšenou kastu? Je to především potřeba vytvořit si ve vnějších mezích konvencí originalitu, jistý kult sebe samého, kult, jenž možná přežije pachtění po štěstí hledaném u druhých, například u ženy, jenž dokonce přežije i to, čemu říkáme iluze. Je to potěšení budit úžas a pyšné uspokojení, že sám nikdy nežasnu. Dandy může být člověk blazeovaný, dandy může být člověk trpící; ale i tehdy se bude jako Lakedaimoňan smát kousnutí lišky. Jak vidíme, na několika místech se dandysmus dotýká spiritualismu a stoicismu. Nikdy však dandy nemůže být člověk nízký. Kdyby se dopustil zločinu, neklesl by tím možná; ale kdyby ten zločin pramenil z triviality, byla by to nenapravitelná pohana.” Charles Baudelaire: O dandysmu a další texty in Katolická dekadence, 2. ledna 2007.

Článek Karlheinz Weißmana, “Anarchismus von rechts” vyšel v Lexikon des Konservatismus, ed. Caspar von Schrenck-Notzing (Graz and Stuttgart: Leopold Stocker Verlag, 1996). Anonymní překlad do angličtiny, pod názvem Right-Wing Anarchism vyšel na stránkách Attack the System dne 6. června 2010, poté byl přetištěn 11. srpna 2010 na stránkách Counter-Currents Publishing

Slovak utopian manifesto

Namiesto vzdušných zámkov slovenská utópia

Naša spoločnosť atomizuje a komodifikuje – aspoň tak sa vyjadruje veľká časť sociálnych vedcov. Nech tieto slová znejú akokoľvek komplikovane, ich obsah je jednoduchý. Znamenajú asi toľko, že človek seba a svet chtiac-nechtiac vníma ako tovar a že jeho život, prežívanie a túžby sa izolujú a majú sa stať výlučne jeho vlastnou záležitosťou. Tento trend sa prejavuje vo všetkých aspektoch života, počnúc intimitou a končiac oblasťami, ktoré sa ľudská spoločnosť vo väčšine svojej histórie usilovala viac alebo menej úspešne riešiť kolektívne. Ide predovšetkým o tri riziká, ktorým je vystavený počas svojho života každý jednotlivec: starobu, chorobu a hlúposť. Pre mnoho ľudí sa tak stalo úplnou samozrejmosťou presvedčenie, že zdravie, vzdelanie a opatera v starobe je tovar, ktorý si kúpia a skonzumujú, a že množstvo tohto tovaru nahonobeného počas života je len ich vlastnou zodpovednosťou.

Použiť v tomto kontexte privlastňovacie zámeno „naša", napríklad v slovnom spojení „naša spoločnosť" je nielen nepatričné, ale dokonca aj podozrivé. Do slovníka neslušných výrazov sa postupne dostávajú všetky slová a frázy, ktoré neuprednostňujú trh (komodifikáciu) a špecifickú individuálnu snahu jednotlivca (atomizáciu). Veď už len samotné slovo utópia, utopistický, sa dá preložiť ako nemiestny! Zatiaľ takýto slovník nevznikol – možno len preto, že slovníky nebývajú individuálnym počinom a zostavuje ich kolektív autorov, ale sme presvedčení, že ak vznikne, bude v úvode obsahovať inštrukcie takéhoto typu: Nevarte a nejedzte doma, ničíte pracovné miesta v gastronómii. Nespite doma, pretože budú stagnovať hotelové služby. Nesexujte, ruinujete zábavný (porno) priemysel, čiže umenie. Alebo možno nakoniec aj: Nevychovávajte vlastné deti, poškodzujete tým obchod s adopciami aj obchod s orgánmi. Čo k tomu dodať - tým všetkým bránite univerzálnemu reprezentantovi jedinej možnej ľudskej slobody, ktorej sa aj u nás už zopár rôčkov hovorí "trh".

Jedným z privilegovaných slov tohto slovníka bude určite aj slovo utópia, ktoré už dnes slušný (rozumej: ako tak úspešný a zatiaľ aspoň vo svojich politických presvedčeniach výdatne komodifikovaný a atomizovaný) človek do úst nevezme. A keď ho aj začuje, dá poriadne ostentatívne najavo nechuť a pohŕdanie.

Takže prečo sme si zvolili názov utópia.sk? Práve preto – aspoň sčasti. Podstatnejšie sú však tri iné dôvody. Prvým a asi najpodstatnejším je skutočnosť, že každý človek je vo svojej podstate utopista. Jednou z najdôležitejších ľudských potrieb je predsa dať svojmu životu zmysel. Preto dennodenne vynakladá úsilie o vytvorenie lepšieho sveta, minimálne vo svojich snoch. Pre väčšinu ľudí sa táto snaha našťastie ani zďaleka nekončí zarábaním peňazí a konzumáciou. Mnohí svoje úsilie pretavujú do rozličných aktivít, projektov a združení, ktoré pracujú na vylepšovaní situácie napr. marginalizovaných skupín, chorých a bezbranných ľudí, dbajú a bojujú za ochranu prírody či za skvalitnenie svojho bezprostredného okolia alebo zefektívnenie lokálnych inštitúcií. Aj tieto aktivity a združenia však ovplyvňuje trend, ktorý tlačí na jednotlivcov. Sú atomizované a často sa ohraničujú len na lokálne miesto a konkrétnu činnosť, o ktorej málokto vie a nemôže ju tak podporiť. A taktiež sa musia komodifikovať a svoje aktivity zabaliť ako tovar. To, čo by ich pred týmito vplyvmi mohlo aspoň trochu chrániť a zároveň im dať väčší potenciál, je spoločné miesto, kde by si mohli vymieňať skúsenosti a informácie, získavať novú inšpiráciu a vytvárať širšie koalície pri presadzovaní vlastných cieľov.

A práve tento fakt vedie k druhému dôvodu, prečo sme sa rozhodli pre názov utópia.sk. Toto slovo znamená nemiesto, respektíve miesto, ktoré fyzicky neexistuje. Jedným z našich cieľov a zároveň jednou z prvých aktivít je vytvorenie internetového portálu, čiže virtuálnej entity – (ne)miestom spájajúcim konkrétne miesta a aktivity. Zatiaľ čo prvé utópie vychádzali z predpokladu, že skutočný svet má príliš veľa chýb a preto je nepoužiteľný, my sme presvedčení, že v skutočnom svete je veľa dobrého. Len sa málokedy dostane do centra pozornosti. Zatiaľ čo utopisti vytvárali „lepšie svety" na izolovaných neexistujúcich miestach ako „dokonalé" projekty, my chceme spájať a rozvíjať konkrétne „malé lepšie svety - utópie", ktoré sa realizujú za oknami našich domov – zväčša bez toho, aby sme si ich vôbec všimli.

Tretí dôvod sa opiera o presvedčenie, že tieto malé utópie nemusia fungovať len ako lokálne opravy problémov – ako symptomatologická liečba dnešných chorôb, ale že sa môžu stať návodmi, ktoré jednotlivé problémy pošlú do histórie preto, že im jednoducho budú predchádzať. Ich spájaním a vzájomnou komunikáciou môže vzniknúť nový model spoločnosti ako výsledok úsilia zdola. Naším cieľom nie je dokonalý svet, ale nechceme zostať pri opakovaní vraj definitívnej „múdrosti", že naša spoločnosť síce nie je dokonalá, ale nikto lepšiu nevymyslel (a ani sa vraj vymyslieť nedá). Nechceme len počúvať o vzdušných zámkoch, ktoré sľubujú, že ak našu ekonomiku dáme do rúk zahraničným investorov, budeme prosperovať, a ak našu politiku vložíme do rúk politických strán, budeme demokratickí. Nič z toho sa nenaplnilo a takýmto spôsobom sa ani nenaplní.

Jednoducho a v skratke: Namiesto vzdušných zámkov chceme realizovať slovenskú utópiu.

Našim najväčším politickým problémom nie je Robert Fico či Ivan Mikloš, Smer či SDKÚ. Nie je ním ani nedostatok politickej kultúry alebo akékoľvek iné nedostatky a chybičky krásy, ale samotný politický systém, ktorého logickým dôsledkom je vláda politických strán, ktoré nie sú ničím iným ako biznis projektom pre úzku skupinu zainteresovaných. Preto je nevyhnutné hľadať, vytvárať a realizovať modely lokálnej a priamej demokracie.

Naším najväčším ekonomickým problémom nie sú nadnárodné korporácie, štát ako „zlý vlastník", (ne)dostatok regulácie, či „nenažraní" burzoví makléri, ale samotný ekonomický systém, ktorý uvedené javy odmeňuje a podporuje. Preto je nevyhnutné hľadať, vytvárať a realizovať alternatívne ekonomické modely a štruktúry.

Naším základným cieľom je preto vytvorenie demokratického hnutia zdola, ktoré nemá ambíciu vytvárať ani „slušnejšiu" politickú stranu ani expertnú skupinu smerujúcu k vytvoreniu „lepšej" mocenskej elity. Z týchto dôvodov sa utopia.sk hneď na úvod svojej existencie pokúsi realizovať tieto dva kroky:

A/ Bude fungovať na princípe kooperatívu a bude sa podieľať na procese vytvárania modelu pre IT kooperatív (združenia živnostníkov podnikajúcich v IT oblasti);

B/ Bude realizovať iniciatívu za participatívny rozpočet mesta Bratislava, ktorého cieľom bude zaviazať mestskú samosprávu k umožneniu využiť časť mestského rozpočtu na základe požiadaviek občanov;

Motiváciu a ciele projektu utópia.sk tvoria nasledujúce východiská:

* Ľudská prirodzenosť je skrz-naskrz utopistická, pretože človek túži dať svojmu životu zmysel a pretvárať seba a svet tak, aby sa z jeho pohľadu stal lepším;
* Ľudská prirodzenosť je skrz-naskrz spoločenská, pretože človek túži žiť vo vzťahoch, ktoré majú povahu blízkosti, vzájomnosti a intimity. Preto je jednotlivec vždy členom niekoľkých skupín zároveň, na základe ktorých si vytvára vlastný sebaobraz a sebaporozumenie;
* Ľudská prirodzenosť je skrz-naskrz aktívna a túži po moci. Spôsob, akým sa aktivita a moc realizuje, je vždy daná kultúrou a pravidlami spoločnosti, v ktorej žije. Napriek rôznorodosti týchto pravidiel sa dá s istotou povedať, že človek viac túži po tom, aby bol užitočný a akceptovaný, než aby víťazil a bol prvý;
* Ľudská prirodzenosť je skrz-naskrz empatická. Schopnosť vciťovať sa spolu so snahou o aktivitu a moc vzbudzujú v človeku túžbu pomáhať a byť solidárny;
* Ľudská prirodzenosť sa vyznačuje tvorivosťou a vynaliezavosťou, preto človek nevyhnutne k životu potrebuje slobodu, zároveň však nedokáže žiť bez istoty a bezpečia, ktoré si nikdy nedokáže zabezpečiť sám, ale len v spolupráci s inými ľuďmi;
* Najdôležitejšou ľudskou vlastnosťou je jej neuveriteľne variabilný potenciál, ktorého realizácia v konkrétnom ľudskom živote vždy bezprostredne vyplýva zo životnej skúsenosti jednotlivca a spoločnosti, ktorej je súčasťou. To je najdôležitejší dôvod, prečo sa ľudská prirodzenosť môže „zhovadiť" do rôznorodých nechutných podôb, ktoré sa však vždy vyznačujú nepriateľským postojom a snahou profitovať na úkor iných;

Z nich odvodzujeme nasledujúce princípy:

1. Akákoľvek nadvláda človeka nad človekom je minimálne podozrivá, vo väčšine existujúcich prípadov však neopodstatnená a preto neakceptovateľná.

2. Nerovnosť na základe pohlavia, rasy, etnicity alebo svetonázoru je neprijateľná.

3. Rovnosť šancí nemôže byť len formálnym právom v zákonoch, ale musí byť skutočnosťou pre každého člena spoločnosti.

4. Základnou ľudskou interakciou nie je obchodná transakcia, ale reciprocita, ktorá neočakáva priamu výmenu „tu a teraz", ale v dlhodobom horizonte a neviaže sa priamo na aktérov interakcie.

5. Súťaživosť má svoje miesto aj význam, ale spolupráca je omnoho lepšia.

6. Jednotlivec má práva a hodnotu sám o sebe, avšak človek sa stáva človekom len v rôznorodých vzťahoch s inými ľuďmi. Bez nich slová "právo" a "hodnota" strácajú význam.

7. Základným princípom slobodnej a dlhodobo sa rozvíjajúcej spoločnosti je samospráva, ktorá sa viaže na lokálne komunity a vzťahuje sa nielen na politické, ale aj ekonomické právomoci.

8. Neexistuje nijaký konkrétny politický a ekonomický model, ktorý by bol najlepší a preto všeobecne aplikovateľný, a už vôbec nie násilím. Evolúcia ako hybný mechanizmus života jednoznačne ukazuje, že základom života je rôznorodosť – prežitie ľudstva a vôbec živých organizmov sa bezprostredne viaže na túto vlastnosť.

9. Ekonomický model, ktorý nerešpektuje obnoviteľnosť prírodných zdrojov je neprijateľný.

10. Existujú však princípy, o ktorých sme presvedčení/é, že by sa mohli stať spoločným základom rôznych spoločností a ktoré sme vymenovali vyššie.

//autoeditácia príspevku (25 Apr 2011, 17:03)
John Holloway: změnit svět bez uchopení moci

John Holloway je sociolog a politický filozof původem z Irska. Již dvacet let žije v Mexiku a působí jako profesor na autonomní univerzitě ve městě Puebla. Letos zavítá do České republiky na přednášku, kterou přednese v rámci 4. ročníku May Day festivalu. Přednáška má název Vztek proti vládě peněz. Jelikož bude po jeho projevu prostor k diskuzi a jelikož toho, co stojí za diskuzi s ním, je mnoho, pokusíme se vám na následujících řádcích alespoň ve zkratce představit a místy i interpretovat nosné body jeho úvah a knih. V češtině vyšel z jeho díla pouhý zlomek – třeba se to po letošním prvním máji změní.

Křičet!

Přestože se Holloway nechal inspirovat dílem Karla Marxe, v mnohém je k jeho myšlenkám i historickým pokusům o jejich realizaci více než kritický. V návaznosti na obecnou anarchistickou kritiku odmítá Holloway chápání politické strany coby předvoje sociální změny a vymezuje se rovněž, jak se ukáže níže, i proti státu coby nositeli změny. Kriticky se staví také k deterministickému náhledu na historii a nám dobře známému „vědeckému“ a předpověditelnému marxismu. Revoluce není vepsaná do logiky historie a nebude nutným a racionálním vyústěním nekonečného sváru dvou tříd. Holloway se snaží vystoupit z bahna vědecké racionality a navrátit se zpátky ke konkrétnímu člověku, respektive konkrétním lidem. Ti jsou aktéry historie, nikoli abstraktně chápaný a nadhistorický svár dvou tříd. Člověk není dokonalý a bezchybný a tento dlouhodobě opomíjený rozpor mezi teoreticky propracovanou ideologií a prakticky jednajícím člověkem se Holloway snaží promýšlet a překonat. Marx je pro něj inspirací do té míry, do které hovoří o myšlence dialektické jednoty mezi teorií a praxí. Holloway se usilovně snaží nacházet praktický význam teorie na jedné straně a podmínky praxe na straně druhé. Jde mu o konkrétního člověka, kterého klasický marxismus paradoxně opomíjel, respektive ho redukoval na součást třídy, jejíž historickou úlohou je uvědomit si své vykořisťování a na základě tohoto uvědomění racionálně činit kroky, jež nevyhnutelně dojdou k sociální revoluci. Je ale člověk racionálně jednající bytost? Je vůbec možné lidské jednání rozplánovat a předurčit nějakou ideologií a teorií? Holloway říká, že nikoliv, a v tom se s Marxem jednoznačně rozchází.

Ke kritice společnosti člověk totiž nedochází kalkulujícím rozumem, ale hněvem – křikem, jak říká Holloway. Křik – anglicky scream – doprovázený negativními zkušenostmi člověka s kapitalistickou společností je hnací silou člověka při odmítání kapitalismu a praktického hledání alternativ. Tak jako svého času jihomexičtí zapatisté vykřičeli do světa Ya Basta! – A dost!, tak křičí po celém světě milióny lidí ve svých každodenních lokálních bojích: „Když píšeme či čteme, je snadné zapomenout, že na začátku není slovo, ale křik. Z konfrontace s mrzačením lidského života kapitalismem vychází křik smutku, křik hrůzy, křik hněvu, křik odmítnutí: NE… Myšlenky se rodí z hněvu, nikoli z rozumu.“ V kapitalistickém uspořádání společnosti se člověku chronicky nedostává vlastní důstojnosti. Její trvalé pošlapávání a popírání vede člověka k hněvu a k onomu křiku. Opakovaným křikem se člověk stává kritickým a prochází tak klíčovou revolucí – totiž revolucí v sobě samotném, v rámci které nabývá nové důstojnosti – důstojnosti kriticky myslícího a jednajícího člověka, důstojnosti bojovníka, kterou mu kapitalismus vzít nemůže. Křik je sdílený, člověk se napojuje na ostatní křičící lidi a společně utváří různá sociální hnutí – utváří to, co Holloway nazývá antimocí neboli protimocí (víc o antimoci viz text „Dvanáct tezí o antimoci“ v časopisu A-kontra 1/2004).

Moc je potřeba rozložit, nikoliv převzít

Jestliže Holloway odmítá spásu světa v podobě stranického chápání politiky a strany coby předvoje sociálních změn, staví se stejně tak i do role tvrdého kritika státu samotného a pokusů změnit společnost převzetím a uchopením státní moci. Holloway apeluje: „Je potřeba rozbít klamnou představu státu, jež ho klade do středu konceptu radikální změny.“ Společnost nelze změnit skrze stát (úvahy o státu viz článek „Reforma státu: globální kapitál a národní stát“ ). Mocenské vztahy nelze změnit tím, že se jejich kritik dostane do pozice mocného. Tím se ale sociální hnutí usilující o změnu dostávají do hlubokého paradoxu: „Náš křik je křikem frustrace, nesouhlasem bezmocných. Ale když jsme bezmocní, tak přeci neexistuje nic, co můžeme dělat. Když dosáhneme moci tím, že vybudujeme stranu, chopíme se zbraní či vyhrajeme volby, pak nebude existovat rozdíl mezi námi a ostatními mocnými v historii. Takže neexistuje cesta pryč, neexistuje možnost rozbít začarovaný kruh moci.“ Skutečně neexistuje cesta pryč? Musí nutně sociální hnutí končit praktickým popřením svých počátků tím, že v boji uspějí a převezmou moc? A nebo se s Hollowayovými skeptickými úvahami zbavují veškeré své síly a preventivně si požírají vlastní ocas a znemožňují jakékoli vlastní aktivity? Holloway však u těchto pesimistických tvrzení nekončí a říká: „Co můžeme dělat? Změnit svět bez převzetí moci!“ Do základu jeho nejslavnější knihy Change the World without Taking Power (Změnit svět bez uchopení moci) staví tvrzení: „Jedinou možností, jak dosáhnout radikálních změn, není dobytí moci, ale její rozložení.“

Domníváme se, že dnešní svět je mimo jiné bojem o schopnost svobodné představivosti, která je v současné společnosti permanentně oklešťována a zbavována jakékoli subverzivní povahy. V boji o představivost člověk ztrácí schopnost představit si jinou politiku než tu, která je mu předkládána jako přirozená a samozřejmá, tedy tu, která vychází z logiky existence státu, politických stran a delegované nezodpovědnosti v podobě zastupitelské demokracie. Ztrátou svobodné imaginace se člověk podřizuje logice boje o státní moc, ve kterém se rukojmím stává on coby volič. Holloway tuto logiku boje o státní moc odmítá a pokouší se prosazovat dělání mimostátní politiky a hledat a aktivně utvářet autonomní sociální procesy, projekty a prostory. Ne neprávem je často označován jako teoretik autonomismu. Při hledání inspirace v různých autonomních projektech uchvátila Hollowaye Latinská Amerika, do které se přestěhoval natrvalo (náhled Hollowaye na současnou Latinskou Ameriku viz rozhovor „Proti státu a mimo něj“ ). Hlavním zdrojem inspirace se mu stalo zapatistické hnutí z jihovýchodního Mexika, ve kterém se ztělesnilo hned několik klíčových bodů jeho přemýšlení. Z Johna Hollowaye se postupně stal přední interpret politické teorie zapatismu a rovněž jeden z nemnoha intelektuálů, kterého samotní zapatisté uznávají a ke kterému mají respekt.

Zapatisté, utrpení a důstojnost

Zapatistické hnutí usiluje v jihomexickém státě Chiapas o utvoření politicko-správního systému autonomie, který bude plně nezávislý na státu. Indiánští povstalci se snaží změnit svět, jak zdůrazňuje Holloway, nikoli jeho dobytím a uchopením moci, nýbrž jeho přetvořením. Ve své každodennosti zapatisté utváří v Chiapase svět zcela nový. Budují paralelní politický systém, který k životu nepotřebuje mexický stát.

Nutnost utvářet mimostátně uspořádánou společnost, která je realizována prostřednictvím procesu autonomizace, zapatisté navíc obhajují zejména argumenty s bytostně morální rovinou. Neoliberální kapitalismus a státní uspořádání jsou špatnými systémy primárně proto, že neumožňují člověku žít důstojně, být respektován a místo toho mu působí utrpení. Zapatisté nepovstali proto, že to byl historicky nevyhnutelný krok na cestě k revoluci, jak by řekli klasičtí marxisté, ale proto, jak zdůrazňuje Holloway, že potřebovali garanci možnosti žít důstojně a skoncovat s každodenním utrpením ve vlastních životech: „Hovořili jsme sami se sebou, pohlédli jsme do svého nitra a podívali se na své dějiny: uviděli jsme své dávné předky trpící a bojující, viděli jsme své dědy bojující, viděli jsme své otce třímající svůj vztek, a viděli jsme, že nám nebylo odebráno všechno, že máme to nejcennější, to, co nás přivádí k životu, to, co nás vede o krok nad rostliny a zvířata, to, co klade kámen pod naše nohy; a viděli jsme…, že to, co máme, je DŮSTOJNOST, a viděli jsme, že by bylo velkou hanbou na ni zapomenout, a viděli jsme, že DŮSTOJNOST je dobrá pro člověka, aby se stal znovu člověkem, a že se důstojnost vrací do našich srdcí a jsme znovu mladí, a mrtví, naši mrtví, viděli, že jsme znovu mladí, a volají nás znovu k důstojnosti, k boji.“ Garancí vlastní důstojnosti a zbavení se utrpení se zapatistům stalo jejich povstání a revoluce, kterou vyhlásili mexickému státu a armádě – tedy vlastní činy, které by za ně nikdo jiný neudělal a které nikdo neočekával a nepředpovídal. Činy, jež se ve své době vzbouřily všem ideologiím a teoriím.

Zapatistický projekt autonomie je projektem otevřeným – bez konce. Důležitý je samotný praktický proces autonomizace a nikoli teoretické a prakticky nerealizovatelné debaty o tom, kam směřuje a kde je jeho cíl. Morální rovina jejich povstání umožňuje zapatistům bytostně svázat a propojit teorii s praxí – svá slova s vlastními činy. Nejsou dokonalí, ale jsou důstojní. Zapatistické propojení slov a činů, teorie a praxe popisuje mluvčí povstalců subcomandante Marcos takto: „Odpovědi na otázky o zapatismu nejsou v našich teoretických reflexích a analýzách, ale jsou v naší praxi. A praxe v našem případě nese těžké morální, etické břemeno. To jest, my se pokoušíme jednat (ne vždy úspěšně) v souladu nejen s teoretickou analýzou, ale také, a především, podle toho, co považujeme za svou povinnost dělat… Když… analyzujeme, když diskutujeme a argumentujeme; to vše děláme nejen proto, abychom věděli, co se děje a abychom tomu porozuměli, ale také a především proto, abychom to zkoušeli měnit.“

Naděje a nejistota po zkušenostech 20. století

„Jak můžeme snít o změně světa po zkušenosti 20. století, kdy tolik snů selhalo a kdy tolik snů skončilo katastroficky a mizerně?“, ptá se John Holloway a snaží se tak vyrovnat s mementy 20. století, ve kterých revoluce končily v masových hrobech, koncentrácích a gulazích. Odpověď ale nenachází, protože neexistuje. Z historie lze ale čerpat určitá poučení. Ukázalo se, že žádný historicky nevyhnutelný vývoj živený různými variacemi marxismu nás k revoluci nedovede. Člověka je potřeba vysvobodit z jeho chápání coby mechanicky a racionálně fungujícího stroje, který dokáže v praxi realizovat ideologický plán z chytrých knih. Je potřeba mu přiznat jeho praktickou a každodenní existenci, jeho nedostatky, chyby, touhy, emoce a pocity, protože jedním z jeho ústředních pocitů se mu může stát hněv, naštvání a křik. Člověk je aktérem dějin. Stejně tak se ukázalo, jak iluzorní a tragické je chápání revoluce „ve smyslu získání nebo dobytí moci.“ „Tento pokus,“ říká Holloway, „byl naprostým omylem, protože při tvoření společnosti sebeurčení nemůže existovat žádná jistota.“ Opět: člověk není dokonalý jako ideologie na papíře. Důležitá je trvalá reflexe procesu samotného – neoddělitelná vazba praxe a teorie. Pokusy o aplikaci marxistické ideologie a jejích různých variací za pomoci státní moci v Evropě, Asii či Latinské Americe naštěstí skončily a logicky po sobě zanechaly obrovskou skepsi, deziluzi, vystřízlivění a ztrátu naděje na změnu světa k spravedlivějšímu. Holloway k tomu podotýká: „Zužujeme své horizonty, redukujeme svá očekávání. Naděje z našich životů odchází, naděje odchází z naší práce, naděje se ztrácí ze způsobu, jakým myslíme. Revoluce, ba i emancipace se stávají směšnými a posmívanými slovy.“ Neoliberální kapitalismus plundruje naší planetu stále. Je potřeba mu čelit, ale jak? „Ztratili jsme veškerou jistotu, na druhou stranu být otevřený nejistotě je klíčové pro revoluci. ‚Kráčíme s otázkami,‘ říkají zapatisté… Sebeurčení je nutně nejisté. Skoncování se starými jistotami je vysvobozením… Neptáme se pouze proto, že neznáme cestu (neznáme ji), ale rovněž proto, že ptaní se a hledání cesty je součástí samotného revolučního procesu,“ říká John Holloway. Je potřeba dát opět prostor k imaginaci jiného světa, je potřeba živit naději, ale zároveň se učit z krutostí historie. Holloway tento moment formuluje jasně: „Odmítat vystřízlivění neznamená ignorovat krutost dějin… Neznamená to ignorovat všechnu tragédii, nashromážděnou ve jménu boje za komunismus.“ Je potřeba hledat nové naděje a nezapomínat na minulost: „Naděje znamená současnost, která je otevřená, naplněná možností důstojnosti, ale také plná Oswiecimi, Hirošimy a Actealu nejen jako minulých zrůdností, ale jako křičících znamení možné budoucnosti.“

Holloway novou naději hledá a nachází, jak se píše výše, v povstaleckém hnutí mexických zapatistů, kteří ztělesňují „jedinou naději, která je nyní představitelná“, totiž „naději, která jde za klam státu a za iluzi moci.“ Bolestný přechod od deziluze k naději a úlohu (k tomu viz článek „Zapatismus a sociální vědy“), kterou v něm musí sehrát současná antikapitalistická a mimostátní sociální hnutí, zachycuje subcomandante Marcos v textu z roku 1995 k prvnímu výročí zapatistického povstání: „Něco v tomto roce narušilo nejen falešný obraz modernosti, který nám prodává neoliberalismus, nejen věrolomnost vládních projektů, plánů a institučních almužen, nejen nespravedlivé odmítání původních obyvatel jejich vlastní zemí, ale také strnulá schémata levice žijící v minulosti a z ní. Uprostřed tohoto směřování od bolesti k naději se politický boj ocitá obnažený, zbavený zašlého oděvu zděděného od bolesti: je to naděje, která ho zavazuje ke hledání nových forem boje, to jest nových forem toho být politický, nových forem dělání politiky: nová politika, nová politická morálka, nová politická etika, to nejsou pouhá přání, to je jediná cesta k tomu jít vpřed, dostat se na druhou stranu.“

Praskat kapitalismus

John Holloway nenechává své čtenáře v klidu. Je inspirativní a v mnohém i kontroverzní. Nutí čtenáře přemýšlet o sobě samých. Vyzývá je ke křiku a sám neúnavně křičí – v současné době prostřednictvím své poslední knihy Crack Capitalism (možné přeložit jako "Praskat kapitalismus" či jako "Kapitalismus s trhlinami") z roku 2010, ve které se zamýšlí nad současnými možnostmi boje proti kapitalismu. Do centra svých úvah staví hledání a utváření trhlin v kapitalismu, který nahlíží metaforou pokoje, jehož zdi se stlačují k sobě, zmenšují tak prostor k životu a ničí tím vše, co jim stojí v cestě: „Toto hledání (a utváření) trhlin je prakticko-teoretická aktivita, v rámci které se člověk vrhá proti zdem na jedné straně, ale zároveň stojí opodál a snaží se najít či vyrobit trhliny a chyby na povrchu. Tyto dvě aktivity se doplňují: teorie nedává příliš smyslu pokud není chápána jako součást zoufalého pokusu najít cestu ven, utvářet trhliny, které se vzpírají domněle nezastavitelnému postupu kapitálu, tedy zdí, které nás tlačí k vlastní destrukci.“

___________________

Zdroj.

Poznámka na úvod: pôvodný citovaný príspevok je v téme "Romovia na Slovensku", keďže som reagoval len na túto časť, dal som to do tejto témy, aby to v pôvodnej téme neskĺzlo do OT

hughito napísal:Tu vychádzam aj z mojich anarchistických pozícií - v takej spoločnosti by každý zdravý a schopný človek musel participovať, príživníctvo by nebolo tolerované.

Celá anarchia je myšlienka, ktorú je nemožné realizovať (Preto som ju zavrhol). Maximálne, (aj to si nie som istý, či vôbec) keby sa ľudstvo rozdelilo na niekoľko malých oddelených komunít, lebo čím väčšie stádo, tým ťažšie ho udržíš na uzde.

A nepríde ti to trochu protirečivé, že na jednej strane sa označuješ za anarchistu, a na druhej strane tvrdíš "v takej spoločnosti by každý zdravý a schopný človek musel participovať, príživníctvo by nebolo tolerované", čo tak trochu sedí na popis nejakého totalitného štátu? A vôbec, kto by tých lenivých donútil nejak prispieť? Anarchizmus totižto uznáva myšlienku, že človeka nemožno k ničomu donútiť, ani keby za to bola väčšina. "Jedinec musí mať možnosť sám rozhodovať o svojom živote a osude. Nikto nemá právo nútiť ho do niečoho, čo by sám nechcel, ani ak je k tomu nútený väčšinovou spoločnosťou."