zaujímavý (a dlhý) status od známeho.. nemusím tam súhlasiť so všetkým, ale napísané je to veľmi dobre
Mám nové zkušenosti, se kterými mám potřebu se tu rozepsat. Týden zpět jsem vzal konečně legální job továrního dělníka ve fabrice na kancelářské potřeby a už zde vedu řeči o dělnických odborech. Ta továrna je totiž potřebuje jako sůl. Celý objekt je jako učebnice historie současné a minulé ekonomiky, vystavěná v architektonickém stylu socialistického realismu, který se mi pro svou účelovost líbí, i když ho stavěli hlavně bolševici. Doby se ovšem mění, ale některé budovy zůstávají. Věděl jsem, že průmyslová dělnická práce je dnes vykořisťována, ale že až tak bezostyšně, na samou hranici možností, byl pro mě po nástupu šok. Není divu, že se se mnou při přijímání dost neochotně bavili o mzdě - ty lidi tam totiž nechávají dřít za samotnou minimální mzdu, a motivují je tím, že když splní určený plán výroby, tak dostanou výplatu skoro jako pro člověka. Jenže ouha. Stroje, na kterých se vyrábí, jsou muzeální kousky, které fungovali v 70tých a 80tých letech, které se ale dnes už každou chvíli rozsýpají, a údržbáři je opravují tak říkajíc "na koleni", aby vydrželi dalších pár hodin. Takže určený plán se na velké části strojů pro neochotu podnikatele investovat ani splnit nedá. Proč by ale ten do mašin investoval, když tak může krásně okrádat svoje zaměstnance? Není divu, že 75% dělníků tvoří ženy po třicítce s dětmi na krku, které by jinde nevzali, a krom pár lidí mého věku jsou tam samí již dlouhou dobu dospělí. Navíc většina lidí, včetně mě, je zaměstnána jen na pár měsíců (dobu určitou) s možností prodloužení, což poskytuje zaměstnavateli další výhody…
Zároveň ale s místními dělníky začínám pociťovat intenzivní pocit sounáležitosti. Dělnická třída se zdá evidentně jako ta, do které zapadám. Řekl bych, že existuje určité těžko popsatelné pouto, které k sobě svazuje všechny dělníky – osobně takového člověka už často poznám při prvním kontaktu. Zároveň ho často necítím od lidí, co si hrají na socialisty nebo anarchisty – což by měli být lidé s největším respektem právě k dělnické práci a třídě. I když u některých ho cítím, abych nekřivdil…Přemýšlím, čím to pouto vzniká. Asi tím prožitkem stejného příkoří k sobě dělníci dokáží přirozeně pociťovat určitou formu empatie. Nechci si zároveň ale na tento dělnický titul příliš hrát. Nejsem žádný novodobý Ernst Thällmann. Mám jen několikaletou praxi kurýra a k fabrikám jsem přičuchl až teď. Můj zesnulý děda, který býval řidičem z povolání, by to s humorem komentoval slovy, že jsem ve svých 22 letech zatím ještě „dělníkova hovna pára“ – a měl by pravdu.
Dnes jsem při půlhodinové pauze promlouval do duše skupině dělníků a dělnic ze tří linek naší směny o potřebě nenechat si takový stav věcí líbit. Potěšilo mě, že vyjádřili mým slovům podporu a zároveň jsem jim o formování vlastních nezávislých odborů nejspíš dal brouka do hlavy, ale zároveň jsem viděl strach v jejich očích, který mi vyjádřili i slovně. Bojí se, že přijdou o místo a nevěří, že by se dokázala vytvořit dostatečná solidarita mezi dělníky k odborovému a stávkovému boji, kdy by se postavil jeden za všechny a všichni za jednoho. Zároveň jsem vyslechl obavy, že by šéfové byli schopní propustit klidně všechny a najít nové lidi. Navíc, každý se bojí podnikatelů z Ruska.
Neméně zajímavý byl pro mě rozhovor s asi padesátiletou vedoucí naší linky, která ve fabrice pracuje již desítky let. Ta mi popsala, jak se vše změnilo k horšímu s příchodem soukromého podnikatele. Jak dříve zde dělnická práce byla placena rozumnější mzdou, zaměstnanci měli právo na obědy, které se dělali v místní kantýně, zaměstnanci byli sváženi z okolí podnikovými autobusy, pracovali zde generace po generaci dělníků a jak vše fungovalo lépe. Zklamání ze současné doby je té ženě vidět na kažém jejím pohybu. Také paní, které tam pracoval její rodinný příbuzný ještě za Husáka mi popsala její zklamání ze změněných poměrů. Nedivte se, že takoví lidé dnes volí KSČM – bolševický útlak byl pro ně mnohem snesitelnější než ten kapitalistický.
Zároveň na tomto příkladě se dá vyvrátit celá řada pravicových, a zejména pravicově libertariánských a anarchokapitalistických přeludů. Žvaní se třeba o tom, že není pravda, že je vše dnes od dob bolševismu pro člověka dražší – protože se prý adekvátně vůči cenám zvedly i mzdy. Kecy, přátelé. Mzdy se zvedli jen někomu, a to zejména podle vyučení, či studovanosti člověka. Nicméně značná část populace dělá práci, kde vzdělání nehraje roli. Takové práce jsou společensky významné, vážím si lidí co takovou práci dělají, ale zároveň je tato práce nejvíce vykořisťována, protože vzhledem k volnému trhu s otroky (rozuměj zaměstnanci) je na takovou práci každý snadno nahraditelný. Zároveň také lidé musí dnes platit za celou řadu nových věcí, za které dříve platit nemuseli (třeba co se právě týká oněch obědů a svozů do práce). Nebo kecy o tom, že když se dělníkovi někde nelíbí, tak může jít jinam. Můžete mi, pánové ze strany Svobodných, vysvětlit, kde má v současném prostředí nezaměstnanosti vzít na malém městě jinde práci padesátiletá žena, co má manžela a děti, co předchozích 30 let prolévala pot ve fabrice ? Šance, že práci najde je nízká, a když, tak nemusí být lepší než ta minulá. Další jsou kecy o zrušení či snižování minimální mzdy. Že prý čím bude nižší, tím více podnikateli zbyde peněz pro zaměstnání více lidí a klesne nezaměstnanost. Taková kravina! Zaměstnanců bude pořád stejně, jen se budou dřít za ještě menší kus almužny co doteď. Jaká by byla motivace pro podnikatele zaměstnat více lidí, když už předtím za více peněz mohl odírat stejný počet dělníků ? A to nejsou zdaleka jen tato tvrzení..
Vím, že je dnes populace naprogramovaná nesnášet komunismus, a že když se k němu veřejně přihlásím, tak dostanu od některých lidí výsměch – včetně těch co nemají potuchy, co to komunismus vůbec je – jen se naučili, že je to něco zlého co musí nesnášet. Také jsem byl takový, když mi bylo 15, takže vím, co se lidem honí hlavou, když se řekne slovo komunismus. Přesto je zjevné, že jiná cesta k lepší budoucnosti těžko může existovat než skrze vyvlastnění a socializaci soukromých výrobních prostředků, aby ty následně sloužili ku blahu lidu. A ne, není to krádež. Aby vůbec vzniklo soukromé vlastnictví výrobních prostředků, tak muselo od dob pračlověka, kdy vše patřilo všem, být někým přivlastněno - a tím ukradeno druhým. Tvrdit, že znárodnění je krádež je to samé jako obhajovat zloděje, co někomu něco ukradl ve smyslu, že zloději nyní tato ukradená věc přeci patří. A jsem proti útlaku lidí na základě jejich přesvědčení – to komunismus není.
V této práci vydržím teď už maximálně pár dní, než si seženu něco lepšího, což pro mě jako mladého člověka není problém, ale budu se cítit blbě, že opustím tyto dělníky. Cítím, že je zde potřeba udělat značný kus odborářské práce. A vy by jste taky neměli na takové lidi srát a přehlížet je. Nejsou jen někde v Asii a Africe, ale žijí mezi námi, jakožto v současnosti nejvíce ponižovaná a utlačovaná společenská třída. Možná máte nějakého takového člověka v příbuzenstvu. A ne, nejsou to lůzři, co se nezmohli na to si najít nic lepšího, protože „lepší práce“ prostě není dost pro všechy. Vlastně není ani dostatek práce jako takové…
