Po stažení americké armády z Afghánistánu plní světová média zprávy o tom, co všechno na místě zůstalo a jak moc to Tálibánu pomůže. Opuštění techniky je sice z vojenského hlediska nežádoucí, ale nejde o žádnou anomálii.
Defenzíva je vždy sekundárním druhem bojové činnosti, protože neumožňuje dosažení hlavního cíle ozbrojeného konfliktu – vítězství. Většinou je vynucena činností nepřítele. Pokud se podíváme na historii moderních válek, zjistíme, že defenzívní činnost, která může přerůst v ústup nebo stažení jednotek z oblasti, byla prakticky vždy spojená se ztrátami techniky, kterou nebylo možné odsunout.

Další v pořadí je technika založená na hi-tech nebo embargovaných technologiích, kterou nepřítel do té doby nedisponoval. Z tohoto hlediska je v Afghánistánu nejproblematičtější ukořistění souprav k nočnímu vidění.
Vždycky někde něco zůstalo
Typickými příklady byly Dunkirk, kde Britové zanechali prakticky veškerou techniku, operace Barbarossa, kde Němci ukořistili množství sovětské techniky, nebo naopak německý ústup z Afriky. Z modernějších konfliktů třeba odchod amerických sil z Vietnamu. A tak bychom mohli pokračovat v různých dobách na různých místech, s různými armádami a v různém rozsahu.

Ve většině případů se techniky zmocnil nepřítel. To, zda ji využíval ve větší či menší míře, vždy záleželo na okolnostech. Rozhodně neplatí, že každá kořist je vítaná. Některá technika je zastaralá, jiná opotřebovaná. Pokud se nepodařilo ukořistit takové množství techniky, aby stačila na vyzbrojení aspoň základní jednotky, byly logistické problémy spojené s jejím zavedením často větší než skutečný přínos. Výjimkou mohly být jen speciální technika nebo zbraně, kterých byl aktuálně nedostatek.


Uvést můžeme československé tanky LT-35 a LT-38 zavedené do výzbroje Wehrmachtu jako Panzerkampfwagen 35(t) a 38(t) v takovém počtu, že například útok na Polsko by byl bez nich těžko realizovatelný. Vzácnou cennou kořistí byly britské dělostřelecké tahače a přepravníky tanků Scammel Pioneer s velkou průchodivostí, které Němci drali, dokud se nerozpadly. Nedostatkovou výzbrojí byla například víc než tisícovka „německých“ protitankových kanonů 7,62 cm FK 36(r) a Pak 36(r), která vznikla úpravou sovětských divizních kanonů F-22 a ZIS-3. Vlastní 7,5 cm Pak-40 totiž nebyly k dispozici, a když, tak v nedostatečném množství.

Opuštěný tank Char B1 ve Francii v roce 1940, obraz který se s jinou technikou...
Opuštěný tank Char B1 ve Francii v roce 1940, obraz, který se s jinou technikou a na jiných místech opakuje pravidelně.

Německá obsluha spokojená s ukořistěným dělostřeleckým tahačem Scammel Pioneer...
Německá obsluha spokojená s ukořistěným dělostřeleckým tahačem Scammel Pioneer R10.

Důvodů k zanechání techniky je několik. Prvním je rychlost. Lhostejno, zda mluvíme o rychlosti postupu nepřítele nebo o rychlosti ústupu či stažení vlastních vojsk. Výsledek je stejný. Čím více se ústup podobá útěku, tím víc techniky na místě zůstane.

Druhým je dostupnost odsunové techniky. Některé vybavení vyžaduje speciální odsunové prostředky, které nemusejí být v daný okamžik k dispozici nebo nemusí být bezpečné je do ohrožené oblasti vyslat.

Počet typů letadel, schopných naložit tank, se dá spočítat na prstech jedné ruky
Počet typů letadel schopných naložit tank se dá spočítat na prstech jedné ruky.

Typická je přeprava tanků. Na světě existují jen tři (respektive čtyři) typy letadel schopné naložit hlavní bojový tank: americké C-5 Galaxy, C-17 Globemaster III a ruské An-124 Ruslan a An-225 Mrja (jen jeden kus). Z tohoto hlediska je poněkud „odvážné“ spoléhat na techniku „sdílenou“ se spojenci, protože v době krize chtějí přepravní prostředky všichni a hned. Je otázkou, kdo a jaké pořadí přidělování stanoví.

Co s sebou a co nechat na místě
Dalším důvodem jsou přepravní kapacity. Pokud jsou někde jednotky nasazené dlouhodobě (pět a více let), je pochopitelné, že se na základny postupně navozí značné množství techniky z důvodu posílení vlastních sil, nahrazení ztrát, kvůli modernizacím nebo generační obměně.

Kromě zbraní se na místo dopravuje i zbytné vybavení zpříjemňující vojákům pobyt v oblasti. Přece jen je ověřené, že najedený a vyspalý voják s kvalitní výstrojí bojuje efektivněji než hladovějící otrhanec trpící spánkovou deprivací.

Ale ani v případě spořádaného odchodu nemá smysl všechen materiál dopravovat zpět. Často se předává místním jednotkám nebo samosprávě, protože politický přínos „daru“ převyšuje hodnotu materiálu v mateřské zemi nebo náklady na odsun.

Vzhledem k tomu, že odsun může probíhat kvapněji, než se původně zamýšlelo, nemívá „hromada“ materiálu, který se nebude vracet „domů“, konstantní velikost ani složení. Někdy je to „zbytná“ paleta denních dávek potravin MRE (Meal Raedy to Eat), jindy to může být i letadlo.

Nezbytným prvkem je zajištění dostatku paliva a náhradních dílů. S porouchaným strojem bez paliva se nikdo nikam nedostane. Tato logistika musí být zajištěna i na ústupové nebo odsunové trase. Konfliktů, kde se nepřítel zmocnil techniky ponechané na místě (na trase) bez paliva nebo kvůli poruše, je tolik, že kratší by byl seznam válek, v nichž k něčemu takovému nedošlo.

Tato ukořistěná technika bývá často v dobrém stavu, protože osádky většinou odjíždějí s nadějí, že se dostanou k vlastním jednotkám, a často nepočítají s tím, že by se to nemuselo podařit. Na zničení techniky nemají vojáci prostředky, s prázdnými nádržemi nedisponují dostatkem hořlavin, aby stroj aspoň zapálili. A pokud se zhroutí vlastní obrana, není čas ani na nějaké nouzové postupy.

Dále je potřeba udržet „otevřené“ ústupové cesty. Pokud dojde k obklíčení nebo odříznutí jednotek, zbývá jen odsun leteckým mostem. Ten je možný pouze za předpokladu, že lze udržet alespoň časově omezenou lokální vzdušnou nadvládu, ustupující doposud ovládají letiště či mají k dispozici přistávací plochu pro vrtulníky.

Kolem přistávacích ploch musí být vyčištěný koridor umožňující letadlům při vzletech a přistáních nabrat a vytratit výšku mimo dosah prostředků nepřátelské PVO, především přenosných systémů, pokud je má nepřítel k dispozici. Letecký odsun má limitované možnosti a slouží zpravidla jen k záchraně lidí, a to se ještě nemusí na všechny dostat.

UH-1 jde přes palubu USS Midway, aby měl kde přistát major jihovietnamského...
UH-1 jde přes palubu USS Midway, aby měl kde přistát major jihovietnamského letectva.

Dokonce ani úspěšný odlet z oblasti ještě nemusí znamenat úplnou výhru. Známý je případ jihovietnamského majora Buanga-Ly, který během operace Frequent Wind opustil Vietnam s rodinou v Cessně O-1 Bird Dog, ale neměl kde přistát. Nakonec bylo nutné udělat místo pro přistání na palubě letadlové lodi USS Midway (CV-41) svržením několika vrtulníků přes palubu.

Někdo to má „snadné“
Povinností každého příslušníka ozbrojených sil je zabránit tomu, aby se výzbroj, výstroj a citlivé informace dostaly do rukou nepřítele. Ozbrojené síly, armáda, letectvo (i námořnictvo) na to mají zpracované postupy. Existují pro všechny úrovně. Zničením osobní zbraně a dokumentů počínaje a likvidací tanku, letadla nebo lodi konče.

Relativně snadno se mohou z ohrožené oblasti dostat příslušníci letectva. Příkladem může být přelet části iráckého letectva do Íránu, afghánského do Uzbekistánu a údajně i do Tádžikistánu. Tím osádky zároveň zabránily ukořistění bojeschopné techniky nepřítelem.

Pokud jde o dopravní nebo transportní letouny, berou osádky na palubu další osoby, často daleko mimo rámec běžných předpisů. Z tohoto hlediska je pozoruhodná izraelská evakuační operace Solomon, kdy bylo 34 lety C-130 Hercules (Karnaf) přepraveno 14 325 osob a na palubě Boeingu 747 cestovalo 1 122 osob. Aktuální vzlety přeplněných letadel z kábulského letiště nemají k těmto počtům příliš daleko.

Přeplněná paluba Boeingu 747 s více než 1000 osob
Přeplněná paluba Boeingu 747 s více než tisícovkou osob

Ani zdánlivě jednoduchý letecký odsun z ohrožených oblastí není žádná selanka. Čím později je odsun zahájen, o to samozřejmě hůř. Nutno říct, že létající personál téměř vždy plnil svou povinnost, dokud to šlo. Výjimkou nebyly, nejsou a asi nebudou vzlety ze základen pod palbou nepřítele.

Přitom přechod z role zachránce do role zachraňovaného může být velmi rychlý. A to i bez „účasti nepřítele“. Přesvědčila se o tom například osádka amerického C-5A Galaxy (registrace 68-0218) převážející během operace Babylift děti z Vietnamu. Letoun havaroval po explozivní dekompresi vrat nákladového prostoru v důsledku technické závady a následné ztrátě řiditelnosti. Z 314 lidí na palubě přežilo 176.

Někdy dojde k nejhoršímu a letecká technika se musí ponechat na místě například kvůli nedostatku náhradních dílů nebo paliva. Zneschopnění letadel je poměrně snadné, nemusí se jednat o žádnou pyrotechnickou show.

V každém případě by měly být odvezené nebo zničené prostředky spojení, radiolokátory, zaměřovače, odpovídače, prostředky REB a výzbroj. Výhodou je, že jde o poměrně citlivá zařízení. Toho využívají například odstřelovači s protimateriálovými puškami, takže likvidace letadel před odchodem ze základny může být založena na obdobném principu, například dostatečně výkonnou střelnou zbraní nebo malými náložemi trhavin.

Kromě toho je v letadlech vždy nevyčerpatelný zbytek paliva a oheň je poměrně spolehlivý způsob ničení již od starověku. Největším problémem bývá odkládání rozhodnutí, následný nedostatek času, případně nedostatek vůle. Omezením může být snaha odejít nepozorovaně, zvláště pokud nejsou k dispozici časové rozněcovače nebo prostředky pro dálkový odpal.

Nejhorší je být na zemi
Z hlediska stahování sil jsou na tom pochopitelně nejhůře příslušníci pozemních sil. Čím dále jsou nasazeni od „domova“, tím hůře. Ač to leckdy nevypadá, každé stahování sil – ať plánované nebo vynucené – má svá pravidla.

Tento ukořistěný Humvee už má své nejlepší dny zjevně za sebou. Výzbroj tvoří sovětský PL dvojkanon ZU-23-2.
Německá obsluha spokojená s ukořistěným dělostřeleckým tahačem Scammel Pioneer R10
Počet typů letadel, schopných naložit tank, se dá spočítat na prstech jedné ruky
Opuštěný tank Char B1 ve Francii v roce 1940, obraz který se s jinou technikou a na jiných místech opakuje pravidelně.
11 fotografií
Jako první jsou stahovány nebojové složky, tedy (podle rozsahu) ranění, civilisté, šifranti, zpravodajci a IT specialisté, týlové jednotky, lékaři a zdravotnický personál. Poslední odcházejí příslušníci bojových jednotek. V případě, kdy je jasné, že na místě zůstane technika, která padne do rukou nepřítele, se v poslední skupině nechávají i ženisté s příslušným množstvím trhavin a dalších prostředků na její zničení.

V případě vynuceného odchodu se v každém případě bojuje především o čas. Úkolem bojových jednotek je vést boj na zdrženou, jehož cílem je způsobit nepříteli ztráty a zpomalit jeho postup. Následně musejí jednotky co nejdéle udržet obranný perimetr, aby byla umožněna evakuace. Tolik tedy teorie, která se s praxí nemusí vždy shodovat.

Při stahování sil je důležité zničit nejprve věci, které může nepřítel zneužít k dopadení nebo zabití dalších příslušníků vlastních jednotek. Jedná se především o šifrovací kódy a spojovací prostředky, případně seznamy osob. Proto se již v minulém světovém konfliktu šifry tiskly na rýžový papír, který se dal sníst.

Pokud je dostatek času, je při opouštění základny ideální tištěné dokumenty skartovat. Pod časovým tlakem je vhodné dokumenty alespoň spálit, a to i s rizikem, že část nehoří nebo shoří nedostatečně. Navíc se „cenné“ dokumenty za jistých podmínek dají přečíst i po spálení.

Dnes se většinou používá elektronické šifrování a většina dokumentů existuje v elektronické podobě. Výhodou je, že paměťová média mají obrovskou kapacitu při malých rozměrech, takže se dají snáze odnést do bezpečí, případně zlikvidovat. Totéž platí pro elektroniku. Nicméně stále je ve hře lidský faktor.

Ruční jednotka HIIDE (Handheld Interagency Identity Detection Equipment) na...
Ruční jednotka HIIDE (Handheld Interagency Identity Detection Equipment) na pořizování databází biometrických údajů

Z tohoto hlediska je potenciálně největším průšvihem stahování amerických jednotek z Afghánistánu ztráta ručních jednotek HIIDE (Handheld Interagency Identity Detection Equipment), určených k pořizování databází biometrických údajů.

Každá jednotka má paměť na nejméně deset tisíc biometrických profilů sestávajících z dvou scanů oční duhovky, deseti otisků prstů, snímku obličeje a identifikačních údajů. Pokud je pravda, že se Tálibán zmocnil přístrojů i databází, budou následky pravděpodobně mnohem horší než ukořistění veškeré ostatní vojenské techniky.

Další v pořadí je technika založená na hi-tech nebo embargovaných technologiích, kterou nepřítel do té doby nedisponoval. Z tohoto hlediska je v Afghánistánu nejproblematičtější ukořistění souprav k nočnímu vidění. Otázkou samozřejmě je, v jakém je kořist stavu. Podle hodnocení inspektora pro rekonstrukci Afghánistánu dokázala afghánská strana udržovat v dobrém stavu jen asi 12 až 15 procent dodaného materiálu, a to včetně budov.

Filmová pohádka o granátech
Jak jsme zmínili, na likvidaci veškeré techniky a výzbroje existují postupy. Pravdou zůstává, že ne vždy musí být na jejich přesné dodržení dost času a prostředků. Proto existují i postupy nouzové, jejichž cílem je zabránit využívání techniky nepřítelem alespoň dočasně nebo v plném rozsahu.

Na rozdíl od filmových scén je použití ručních granátů až tím posledním způsobem. Granáty – především útočné – mají malou účinnost a jejich výbuchy rozhodně nejsou „ohnivé koule“ z filmových pláten. Střepiny obranných granátů by mohly zranit příslušníky „demoliční čety“ dříve, než se stihnou vzdálit. Mají smrtící účinek přes 100 metrů, granát exploduje za tři až čtyři sekundy. Tak rychle stovku nikdo nedá.

Mnohem pravděpodobnější je použití usměrněných táhlých náložek nebo plastické trhaviny. Toto řešení nabízí spolehlivé zničení vybraného prvku (například bloku motoru) přiměřeně velkým množstvím trhaviny s dostatečnou časovou rezervou pro odchod do bezpečné vzdálenosti. Velmi účinné jsou ohebné nálože Semtex Razor nebo obdobné, schopné „amputovat“ hlaveň tanku nebo rotorovou hlavu vrtulníku. Navíc je možné nálože propojit pomocí bleskovice a zlikvidovat celou skupinu techniky s předem nastaveným intervalem nebo dálkovým odpalem tak, aby nepřítel nebyl předem varován.

Techniku samozřejmě není nutné „roztrhat na kusy“. U těžké techniky to nemusí být ani žádoucí, protože pár tun „železa“ znehybněných na nevhodném místě může nepřítele zdržet. Často to ani není možné, protože by zbytečně rostlo množství potřebných trhavin, navíc může jít o riskantní operaci. Výbuchem utržené pancéřové dveře letící těžko odhadnutelným směrem nejsou tím, co chcete při opouštění základny potkat.

Podobně jako u letadel je nutné demontovat nebo zničit klíčové prvky: zbraně, zaměřovací systémy, spojovací prostředky a munici. Bez nich je jakákoli technika jen těžké vozidlo s velkou spotřebou a náročnou údržbou. Pokud je to možné, je vhodné zničit i motory, jejich řídící jednotky a převodovky.

Zničení střelných zbraní se dá nouzově provést například demontáží úderníků nebo jiných součástek závěru. Což však vyžaduje čas, takže uvedený postup není vhodný v případě skladů, kde jsou tisíce nebo desítky tisíc kusů zbraní. Dlouhé střelné zbraně a „měkké technické vybavení“ je možné hromadně znehodnotit přejetím těžkou technikou.

Zničení techniky je možné provést i dodatečně leteckým nebo jiným úderem. Výsledek však nemusí být úměrný vynaloženému úsilí a realizace může narážet na problém kolaterálních ztrát a přecitlivělost veřejnosti.

F-14 Tomcat íránského letectva
F-14 Tomcat íránského letectva

Poslední šancí, jak je možné nepříteli zkomplikovat využívání ukořistěné techniky, je důsledné embargo na dodávky náhradních dílů. Je tím účinnější, čím je technika složitější a technická úroveň nepřítele nižší. Největší slabinou této strategie je podceňování schopností nepřítele. Viz například letouny F-14 Tomcat v Íránu. Na černém trhu se dá totiž sehnat téměř vše, zvláště když se platí ropou nebo opiáty.

Zdroj: https://www.idnes.cz/technet/vojenstvi/ ... all-locked