Britové plánují odchod z Iráku, Američané jsou rozhněváni

Velitel britské armády generál sir Richard Dannatt se vyjádřil, že jeho jednotky mají plné ruce práce v Afghánistánu a nemohou tam poslat víc vojáků. Jeho výroky jen zvyšují tlak na britskou vládu, aby zrychlila stažení svých vojsk z Iráku.

Militantní duchovní Moqtada al Sadr se vysmíval britské armádě v rozhovoru pro deník Independent, že jeho jednotky prý britská vojska v oblasti kolem Basry porazily, a právě proto se prý nyní Britové chystají k odchodu. Britští velitelé sice tvrdí, že chtějí odejít z Basry, protože tam prý situaci britské jednotky úspěšně zajistily a oblast předaly irácké armádě, američtí vojenští analytikové s tím však nesouhlasí.

Britští velitelé jsou nyní přesvědčeni, že jejich úkolem je bojovat v Afghánistánu, a proto usilují o snížení počtu vojsk v Iráku, dokonce i o úplné odvolání britských vojsk.

Británie má nyní v Iráku asi 5500 vojáků (loni jich tam měla 7000) a plánuje je stáhnout na letiště v Basře a předat Basru plně letos na podzim irácké kontrole.

Ve Spojených státech sílí hněv proti Británii v době, kdy se Bushova vláda připravuje pokračovat se zvyšováním počtu amerických vojáků v Iráku.

Sunday Telegraph napsal, že vysokého britského důstojníka v Basře, generála Jonathana Shawa, američtí důstojníci v podstatě vypískali, když jim začal přednášet o tom, jak bojovat s povstalci. "Už zase nás otravoval s britskými zkušenostmi ze Severního Irska."

V některých amerických kruzích je odchod britských vojsk z Iráku kritizován jako kontraproduktivní v době, kdy Američané počet svých vojáků v Iráku zvyšují.

Zdroj: http://news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/6954802.stm

Libye za atentát v Lockerbie nemůže, tvrdí zbrojaři

27. srpna 2007 20:50, Dodnes se mělo za to, že atentát na letadlo u skotského Lockerbie, zorganizovala Libye. Výrobci rozbušky, která v roce 1988 vzala život 270 lidem, ale přišli s šokující zprávou. Zařízení prý dodali vyšetřovatelům až po nehodě. Ti ho pak "našli" v troskách letounu, aby mohli Libyi usvědčit.

Švýcarská zbrojařská firma Mebo dodala v roce 1985 Libyi dvacítku časovaných roznětek MST-13. Stejný typ se pak nalezl na v troskách amerického letadla, což se stalo jedním z hlavních důkazů proti Tripolisu.

Vyšetřování skončilo soudem v roce 2001. Jeden z libyjských agentů, kteří atentát údajně zorganizovali, dostal doživotí a odpykává si ho v Nizozemí. Libye se z mezinárodní izolace vymanila až poté, co vyplatila 2,7 miliardy dolarů jako odškodné rodinám obětí.

Podle šéfa firmy Mebo Edwina Bolliera bylo ale v roce 1988 všechno jinak. "Usvědčující důkazy byly zmanipulovány, aby vytvořily spojení mezi Libyí a atentátem," prohlásil Bollier.

Bývalý zaměstnanec jeho firmy Ulrich Lumpert, který v procesu svědčil, v pátek odpřisáhl, že roznětku ukradl a předal skotským vyšetřovatelům.

"Ukradl jsem prototyp MST-13... a bez svolení jej předal osobě oficiálně vyšetřující případ Lockerbie," uvedl Lumpert v prohlášení pro švýcarskou prokuraturu.

"Když jsem si uvědomil, že MST-13 byl zneužit, rozhodl jsem se zachovat mlčení, protože věc se mi mohla stát krajně nebezpečnou," dodal. Vyjádřil také lítost nad důsledky, které jeho mlčení mělo vůči libyjskému agentovi.

Důkazy v kauze Lockerbie nejprve svědčily proti malému palestinskému teroristickému seskupení. V roce 2001 soudci zavrhli i hypotézy, že by za atentátem stála Irán, Sýrie a Lidová fronta pro osvobození Palestiny. Vina padla definitivně na bedra Libye. Už na jaře 2007 ale Skotská nezávislá komise doporučila kauzu přezkoumat

http://zpravy.idnes.cz/libye-za-atentat ... ranicni_dp

Dick Cheney napísal: "Až vstoupíte do Iráku, ovládnete ho a svrhnete vládu Saddama Husseina, čím ji nahradíte? Je to velmi nestabilní část světa a jestliže svrhnete ústřední vládu Iráku, může se lehce stát, že se Irák rozpadne. Sýrie by ráda jeho západní část, Iránci by si rádi nárokovali jeho východní část, bojovali o ni osm let. Na severu máte Kurdy a pokud se Kurdové osamostatní a spojí se s Kurdy v Turecku, pak bude ohrožena teriotriální integrita Turecka. Pokud zajdete tak daleko, že se pokusíte ovládnou Irák, skončí to jako noční můra.

Více válek na obzoru

Paul Craig Roberts

4.9.2007

Neexistuje odchod z Iráku, dokud budu prezidentem, tvrdí George W. Bush.

Vzhůru na Írán, konstatoval viceprezident Cheney.

Funkcionář z úřadu vlády prohlásil, že Izrael je „mírumilovný stát,“ který od amerických daňových poplatníků potřebuje 30 miliard dolarů na válku.

Pokud demokraty ovládaný Kongres plně nestojí za válkou v Iráku, je jen otázkou času, kdy se situace obrátí.

Co se týče rozpoutání války s Íránem, ani Bushovu režimu nestojí Demokraté v cestě.

Vláda prezidenta Bushe se chystá označit část íránské armády – Revoluční gardy – za teroristickou organizaci, jejíž základny hodlá spolu s jadernými reaktory bombardovat. Tři americké letadlové lodě jsou již nasměrovány na Írán. Bombardéry B-2 jsou upravovány k tomu, aby unesly 30,000 librové "bunker-buster" bomby proti pevným cílům. Zpolitizovaní američtí generálové tvrdí, že Írán poskytuje zbraně a pomoc iráckému hnutí odporu proti americké okupaci. Také média balamutí americkou populaci tou samou propagandou o neexistujících íránských zbraních hromadného ničení stejně tak, jako nás balamutili neexistujícími iráckými zbraněmi hromadného ničení. Bývalý agent CIA pro střední východ Robert Baer napsal v časopise Time, že Bushův režim se rozhodl pro útok na Írán během následujících 6 měsíců. Dnes si „neocons“ myslí, že útok na Revoluční gardy osvobodí Írán od islámského vlivu a Íránci začnou podporovat Spojené státy proti své vlastní vládě.

Lži, nevyprovokovaná agrese, plané naděje – to samé, co způsobilo katastrofu v Iráku – opět znovu. Celý Bushův režim a obě politické strany jsou spolu s médii a spojenci Spojených států v této situaci komplici.

Podle Baera Bushův režim nemá na vybranou, jestli reakce Íránu na americký útok bude jiná než vítaná a chápaná jako osvobození. Co když Írán opravdu vyzbrojuje irácký odpor a nebo potopí naše válečné lodě? Jak může nějaká vláda, dokonce i ta nekompetentní a nezodpovědná jako je ta Bushova, iniciovat válku bez myšlenek na možné důsledky?

Útok proti Íránu plánuje Bushova vláda pod záminkou vysokého nárůstu zbrojení, kterým Spojené státy podporují Izrael. Chaos a občanská válka v Iráku a útok na Írán bude pro Izrael znamenat, že se bude už muset pouze vypořádat se Sýrií a Hizballáhem v severním Libanonu. S Palestinci nemůže Izrael skoncovat dokud nebude Hizballáh zničen. Díky izraelskému útoku na Sýrii, zatímco Spojené státy budou útočit na Írán, zůstane Hizballáh bez podpory a bude čelit novému izraelskému útoku.

Tento plán neokonzervatistů, Izraele a Cheneyho, který se pomalu rodí před našima očima, může být nástrojem k zmrazení Středního východu a k teritoriální expanzi Izraele.

Nicholas Burns prohlásil, že 30 miliard dolarů na vojenskou pomoc nebylo podmíněno žádnými izraelskými ústupky nebo nějakým pokrokem v palestinském konfliktu. Dál pokračuje ve vytváření ghett a v etnických čistkách.

Zatímco v Americe padají mosty a zabíjejí Američany, kteří věřili, že jim vláda poskytne bezpečnou infrastrukturu, vláda investuje čím dál více peněz do více válek. Americký dolar dále padá a vládní válečné dluhy v zahraničí stoupají.

Kde je zisk Ameriky z Bushových válek, kromě válečného průmyslu? Před Bushovo invazí do Afghánistánu vymýtil Taliban produkci drog. Americká invaze je vrátila zpět.

22. srpna řekl Bush válečným veteránům, že americké vojenské jednotky jsou „ty nejlepší síly osvobozující lidstvo, jaké svět kdy poznal.“ Řekněte toto 650,000 mrtvým Iráčanům a 4 miliónům vysídlených Iráčanů a desítkám tisícům zotročených Afghánců a budoucím zabitým civilistům v Íránu. Povězte to všem bombardovaným civilistům od Srbska po Afriku, kteří byli roztrháni na částečky na příkaz amerického prezidenta. Bush se dostal daleko za „Newspeak“ George Orwella v jeho románu 1984, když ztotožňuje americkou hegemonii s osvobozováním.

Americká hegemonistická arogance je na zvracení. Země, která toleruje válečného zločince, který nyní otevřeně plánuje útok na další zemi, není hodna své existence.

Zdroj: http://antiwar.com/roberts/?articleid=11497

Proč Bushovi projde útok na Írán

Když je odpor nahrazen zbožným přáním...

Jean Bricmont
Mnoho lidí v protiválečném hnutí se pokouší přesvědčit sebe sama: Bush prostě nemůže napadnout Írán. Nemá proto dostatek vojenské síly, nebo snad není tak hloupý, že by se pustil do tak riskantního podniku. K podpoře těchto názorů si lidé hledají různá zdůvodnění jako například: Kdyby zaútočil na Írán, Šíité v Iráku by přerušili dodávky ropy Americe. Kdyby zaútočil, Íránci by zablokovali úžinu v Ormuzu nebo probudili síť spících teroristických buněk v celém světě. Rusko by to nedovolilo. Čína by to nedovolila – začala by se zbavovat dolaru. Arabský svět by explodoval.

Všechny tyto důvody jsou pochybné. Šíité v Iráku neposlouchají Írán. Nepovstali-li proti USA ani když jejich vlastní země byla okupována Američany (resp. nepovstali systematicky), je nepravděpodobné, že by to udělali, bude-li napadena sousední země. Co se zablokování úžiny týče nebo vyvolání terorismu, poskytlo by to akorát Američanům důvody k ještě intenzivnějšímu bombardování Íránu. Konec konců, hlavním bodem obžaloby Íránu je (neuvěřitelné) tvrzení, že podporuje odpor proti americkým jednotkám v Iráku, jako kdyby tam ty americké jednotky byly doma. Je-li toto dostačujícím argumentem pro bombardování Íránu, pak cokoliv Írán učiní jako protiopatření, bude použito k ospravedlnění většího bombardování, možná i použití atomových bomb. Írán je odolný v tom smyslu, že nemůže být lehce obsazen, ale jen málo může udělat proti bombardování z výšky a raketám zdálky doprovázeném hrozbou jaderného útoku.

Rusko posílí svou armádu (která je nyní za americkou hodně pozadu) a to je tak asi všechno, co může dělat. A Washington ochotně a rád použije tuto skutečnost k ještě většímu posílení vlastní armády. Čínu zajímá výhradně svůj vlastní vývoj a nezbaví se dolaru z důvodu jiných než ekonomických. Většina arabských vlád (nikoliv její občané) bude příznivě reagovat, když uvidí ponížení íránských šíitských vůdců. Tyto vlády disponují dostatečnou policejní mocí na ovládnutí národní opozice – konec konců stejně byly schopny zakročit proti vlastním lidem i po útoku na Irák.

Výměnou Chiraca za Sarkozyho a téměř dokončenou eliminací toho, co zbylo po gaulistech (formou žalob z často triviálních důvodů) byla Francie konvertována z jedné z nejnezávislejší země Evropy do nejvíce závislé role pudlíka. Tohle bylo, de facto, hlavním subjektem posledních voleb, ačkoliv to v průběhu kampaně ani jednou nezaznělo nahlas. A navíc sekulární levicové hnutí ve Francii je hlavním motorem živené nenávisti vůči Íránu z obvyklých důvodu (ženy, náboženství). Ve Francii neproběhnou větší demonstrace ani před bombardováním, ani v jeho průběhu. A bez Francie v zádech bude Německo, kde je válka pravděpodobně velmi nepopulární, lehce umlčeno vzpomínkou na holocaust. Jinými slovy v Evropě nebude žádná větší opozice proti válce – s výjimkou muslimské komunity, což bude jen dalším argumentem a důkazem, že jsou „zpátečníci“ a „extrémisté“ a nepřátelé naší „demokratické civilizace“.

Všechny ideologické ukazatelé pro útok na Írán jsou už vztyčeny. Země byla pečlivě démonizována, protože se nechová hezky k ženám, k homosexuálům nebo k Židům. Tyto důvody jsou samy o sobě dostačující k neutralizaci velké části americké „levice“. Pochopitelně nejde o to, zda se Írán chová hezky nebo podle našich představ, ale o to, zda existuje nějaký legální důvod k jeho napadení. A žádný takový důvod neexistuje. Ale dominantní ideologie lidských práv už legitimizovala, zvláště na levici, své právo na intervenci na humanitárním základě. A to kdekoliv a kdykoliv. Tato ideologie úplně odstavila drobný problém s mezinárodním právem.

Izrael a jeho fanatičtí američtí stoupenci chtějí napadnout Írán za jeho politické zločiny – podporu práv palestinského lidu nebo za otázky o holocaustu. Obě americké politické strany jsou plně pod kontrolou izraelské lobby, stejně jako jsou pod kontrolou téže loby všechna média. Protiválečné hnutí je příliš zaměstnáno bezpečností Izraele na to, aby bránilo Írán a neobviní skutečné iniciátory této války – sionisty – v obavě, aby „neprovokovalo antisemitismus“. Obviňování naftových koncernů z podpory irácké války bylo celkem diskutabilní, ale v případě Íránu, který bude bombardován, ale nikoliv obsazen, není důvod si myslet, že za příští válkou stojí naftové koncerny, na rozdíl od sionistů. Říci pravdu, ve skutečnosti jsou nejspíše naftové koncerny proti další válce, ale – tak, jako my ostatní, – nejsou schopny s tím nic udělat.

Pokud jde o Izrael, jsou Spojené státy de facto totalitní společností – viditelnější opozice není akceptovatelná. Americký kongres schvaluje jednu proizraelskou nebo protiíránskou rezoluci za druhou se stalinskou kázní při hlasování. Lidi to – zdá se – nezajímá. Ale i kdyby je to zajímalo, co mohou dělat? Volit? Volební systém je nastaven tak, že je vyloučeno, aby se objevila třetí politická strana a obě stávající jsou plně pod vlivem sionistů.

Jediné, co by snad mohlo zastavit válku, by byly masivní nepokoje a civilní neposlušnost vlastních občanů, ale to se nestane. Podstatná část akademické levice se už dávno vzdala svého poslání informovat veřejnost o skutečném světě, namísto toho vedou pře, zda je kapitál signifikantní nebo formální (v originále "...whether Capital is a Signifier or a Signified" – nedokázal jsem si s tím poradit, editor), nebo se starají o stav svého fyzického a duševního já, zatímco kazatelé káží svým ovečkám, aby se radovali na každým novým znakem koncem světa. Pro děti v Íránu to bude dlouhá noc bez spánku, zatímco liberální intelektuálská Amerika bude dávat lekce zbytku světa o lidských právech. Pravdu říci, převládání „ujišťujících výše řečených argumentů“ dokazuje, že protiválečné hnutí je klinicky mrtvé. Kdyby nebylo, spoléhalo by se na své vlastní síly k zastavení války a nespekulovalo by o tom, jak tu práci za ně udělají jiní.

V mezičase bude svět zaplaven enormním množstvím nenávistí. Z krátkodobého pohledu to ale bude vypadat jako velké „vítězství“ Západu. Docela jako vypadalo vytvoření Izraele v roce 1948, jako vypadalo svržení Mossadegha (sloužil jako íránský premiér jmenovaný šáhem Rezou Pahlavím, poz. editora) pomocí CIA v roce 1953, stejně jako anexe Alsasko-Lotrinska se zdálo být velkým německým vítězstvím po porážce Francie u Sedanu v roce 1870. Bushova administrativa bude dávno v propadlišti dějin, a svět teprve pocítí katastrofální důsledky této války.

P.S. Tento článek nemá být proroctvím, ale urgentní výzvou k akci. Nic mě tak nepotěší, jako fakt, že jsem se mýlil.

Jean Bricmont vyučuje fyziku v Belgii a je členem Bruselského tribunálu. Jeho nová kniha Humanitární imperialismus vyšla v Monthly Review Press. Lze mu napsat na adresu [email protected].

rawstory.com napísal:Study: US preparing 'massive' military attack against Iran
The United States has the capacity for and may be prepared to launch without warning a massive assault on Iranian uranium enrichment facilities, as well as government buildings and infrastructure, using long-range bombers and missiles, according to a new analysis.

The paper, "Considering a war with Iran: A discussion paper on WMD in the Middle East" – written by well-respected British scholar and arms expert Dr. Dan Plesch, Director of the Centre for International Studies and Diplomacy of the School of Oriental and African Studies (SOAS) at the University of London, and Martin Butcher, a former Director of the British American Security Information Council (BASIC) and former adviser to the Foreign Affairs Committee of the European Parliament – was exclusively provided to RAW STORY late Friday under embargo.

"We wrote the report partly as we were surprised that this sort of quite elementary analysis had not been produced by the many well resourced Institutes in the United States," wrote Plesch in an email to Raw Story on Tuesday.

Plesch and Butcher examine "what the military option might involve if it were picked up off the table and put into action" and conclude that based on open source analysis and their own assessments, the US has prepared its military for a "massive" attack against Iran, requiring little contingency planning and without a ground invasion.

The study concludes that the US has made military preparations to destroy Iran’s WMD, nuclear energy, regime, armed forces, state apparatus and economic infrastructure within days if not hours of President George W. Bush giving the order. The US is not publicising the scale of these preparations to deter Iran, tending to make confrontation more likely. The US retains the option of avoiding war, but using its forces as part of an overall strategy of shaping Iran’s actions.

* Any attack is likely to be on a massive multi-front scale but avoiding a ground invasion. Attacks focused on WMD facilities would leave Iran too many retaliatory options, leave President Bush open to the charge of using too little force and leave the regime intact.

* US bombers and long range missiles are ready today to destroy 10,000 targets in Iran in a few hours.

* US ground, air and marine forces already in the Gulf, Iraq, and Afghanistan can devastate Iranian forces, the regime and the state at short notice.

* Some form of low level US and possibly UK military action as well as armed popular resistance appear underway inside the Iranian provinces or ethnic areas of the Azeri, Balujistan, Kurdistan and Khuzestan. Iran was unable to prevent sabotage of its offshore-to-shore crude oil pipelines in 2005.

* Nuclear weapons are ready, but most unlikely, to be used by the US, the UK and Israel. The human, political and environmental effects would be devastating, while their military value is limited.

* Israel is determined to prevent Iran acquiring nuclear weapons yet has the conventional military capability only to wound Iran’s WMD programmes.

* The attitude of the UK is uncertain, with the Brown government and public opinion opposed psychologically to more war, yet, were Brown to support an attack he would probably carry a vote in Parliament. The UK is adamant that Iran must not acquire the bomb.

* The US is not publicising the scale of these preparations to deter Iran, tending to make confrontation more likely. The US retains the option of avoiding war, but using its forces as part of an overall strategy of shaping Iran’s actions.

When asked why the paper seems to indicate a certainty of Iranian WMD, Plesch made clear that "our paper is not, repeat not, about what Iran actually has or not." Yet, he added that "Iran certainly has missiles and probably some chemical capability."

Most significantly, Plesch and Butcher dispute conventional wisdom that any US attack on Iran would be confined to its nuclear sites. Instead, they foresee a "full-spectrum approach," designed to either instigate an overthrow of the government or reduce Iran to the status of "a weak or failed state." Although they acknowledge potential risks and impediments that might deter the Bush administration from carrying out such a massive attack, they also emphasize that the administration's National Security Strategy includes as a major goal the elimination of Iran as a regional power. They suggest, therefore, that:

This wider form of air attack would be the most likely to delay the Iranian nuclear program for a sufficiently long period of time to meet the administration’s current counterproliferation goals. It would also be consistent with the possible goal of employing military action is to overthrow the current Iranian government, since it would severely degrade the capability of the Iranian military (in particular revolutionary guards units and other ultra-loyalists) to keep armed opposition and separatist movements under control. It would also achieve the US objective of neutralizing Iran as a power in the region for many years to come.

However, it is the option that contains the greatest risk of increased global tension and hatred of the United States. The US would have few, if any allies for such a mission beyond Israel (and possibly the UK). Once undertaken, the imperatives for success would be enormous.

Butcher says he does not believe the US would use nuclear weapons, with some exceptions.

"My opinion is that [nuclear weapons] wouldn't be used unless there was definite evidence that Iran has them too or is about to acquire them in a matter of days/weeks," notes Butcher. "However, the Natanz facility has been so hardened that to destroy it MAY require nuclear weapons, and once an attack had started it may simply be a matter of following military logic and doctrine to full extent, which would call for the use of nukes if all other means failed."

Military Strategy

The bulk of the paper is devoted to a detailed analysis of specific military strategies for such an attack, of ongoing attempts to destabilize Iran by inciting its ethnic minorities, and of the considerations surrounding the possible employment of nuclear weapons.

In particular, Plesch and Butcher examine what is known as Global Strike – the capability to project military power from the United States to anywhere in the world, which was announced by STRATCOM as having initial operational capability in December 2005. It is the that capacity that could provide strategic bombers and missiles to devastate Iran on just a few hours notice.

Iran has a weak air force and anti aircraft capability, almost all of it is 20-30 years old and it lacks modern integrated communications. Not only will these forces be rapidly destroyed by US air power, but Iranian ground and air forces will have to fight without protection from air attack.

British military sources stated on condition of anonymity, that "the US military switched its whole focus to Iran" from March 2003. It continued this focus even though it had infantry bogged down in fighting the insurgency in Iraq.

Global Strike could be combined with already-existing "regional operational plans for limited war with Iran, such as Oplan 1002-04, for an attack on the western province of Kuzhestan, or Oplan 1019 which deals with preventing Iran from closing the Straits of Hormuz, and therefore keeping open oil lanes vital to the US economy."

The Marines are not all tied down fighting in Iraq. Several Marine forces are assembling in the Gulf, each with its own aircraft carrier. These carrier forces can each conduct a version of the D-Day landings. They come with landing craft, tanks, jump-jets, thousands of troops and hundreds more cruise missiles. Their task is to destroy Iranian forces able to attack oil tankers and to secure oilfields and installations. They have trained for this mission since the Iranian revolution of 1979 as is indicated in this battle map of Hormuz illustrating an advert for combat training software.

Special Forces units – which are believed to already be operating within Iran – would be available to carry out search-and-destroy missions and incite internal uprisings, while US Army units in both Iraq and Afghanistan could mount air and missile attacks on Iranian forces, which are heavily concentrated along the Iran-Iraq border, as well as protecting their own supply lines within Iraq:

A key assessment in any war with Iran concerns Basra province and the Kuwait border. It is likely that Iran and its sympathizers could take control of population centres and interrupt oil supplies, if it was in their interest to do so. However it is unlikely that they could make any sustained effort against Kuwait or interrupt supply lines north from Kuwait to central Iraq. US firepower is simply too great for any Iranian conventional force.

Experts question the report's conclusions

Former CIA analyst and Deputy Director for Transportation Security, Antiterrorism Assistance Training, and Special Operations in the State Department's Office of Counterterrorism, Larry Johnson, does not agree with the report’s findings.

"The report seems to accept without question that US air force and navy bombers could effectively destroy Iran and they seem to ignore the fact that US use of air power in Iraq has failed to destroy all major military, political, economic and transport capabilities," said Johnson late Monday after the embargo on the study had been lifted.

"But at least in their conclusions they still acknowledge that Iran, if attacked, would be able to retaliate. Yet they are vague in terms of detailing the extent of the damage that the Iran is capable of inflicting on the US and fairly assessing what those risks are."

There is also the situation of US soldiers in Iraq and the supply routes that would have to be protected to ensure that US forces had what they needed. Plesch explains that “"firepower is an effective means of securing supply routes during conventional war and in conventional war a higher loss rate is expected."

"However as we say do not assume that the Iraqi Shiia will rally to Tehran – the quietist Shiia tradition favoured by Sistani may regard itself as justified if imploding Iranian power can be argued to reduce US problems in Iraq, not increase them."

John Pike, Director of Global Security, a Washington-based military, intelligence, and security clearinghouse, says that the question of Iraq is the one issue at the center of any questions regarding Iran.

"The situation in Iraq is a wild card, though it may be presumed that Iran would mount attacks on the US at some remove, rather than upsetting the apple-cart in its own front yard," wrote Pike in an email.

Political Considerations

Plesch and Butcher write with concern about the political context within the United States:

This debate is bleeding over into the 2008 Presidential election, with evidence mounting that despite the public unpopularity of the war in Iraq, Iran is emerging as an issue over which Presidential candidates in both major American parties can show their strong national security bona fides. ...

The debate on how to deal with Iran is thus occurring in a political context in the US that is hard for those in Europe or the Middle East to understand. A context that may seem to some to be divorced from reality, but with the US ability to project military power across the globe, the reality of Washington DC is one that matters perhaps above all else. ...

We should not underestimate the Bush administration's ability to convince itself that an "Iran of the regions" will emerge from a post-rubble Iran. So, do not be in the least surprised if the United States attacks Iran. Timing is an open question, but it is hard to find convincing arguments that war will be avoided, or at least ones that are convincing in Washington.

Plesch and Butcher are also interested in the attitudes of the current UK government, which has carefully avoided revealing what its position might be in the case of an attack. They point out, however, "One key caution is that regardless of the realities of Iran’s programme, the British public and elite may simply refuse to participate – almost out of bloody minded revenge for the Iraq deceit."

And they conclude that even "if the attack is 'successful' and the US reasserts its global military dominance and reduces Iran to the status of an oil-rich failed state, then the risks to humanity in general and to the states of the Middle East are grave indeed."

Larisa Alexandrovna is managing editor of investigative news for Raw Story and regularly reports on intelligence and national security stories. Contact: [email protected]

Iracký ropný zákon – licencia k rabovaniu

Okrem chaosu, USA už jeden z vojnových cieľov, pre ktoré na jar 2003 vojna proti Iraku začala, dosiahli: kontrolu nad irackým nerastným bohatstvom. Je verejným tajomstvom, že nový iracký Ropný zákon, vypracovaný ropnými americkými koncernmi bol v definitívnom znení predložený irackej bábkovej vláde na podpis. Vláda USA totiž poverila americkú poradenskú firmu Bearing Point skoncipovaním tohto zákona. Bagdadská vazalská vláda dňa 18. januára servilne prikývla a podpísala.

Zákon predpokladá, že ropné firmy (zväčša ide o americké) si môžu na dobu nasledujúcich 30 rokov ponechať 70% svojej irackej ťažby pre seba, a ďalších 20% produkcie má byť trvalo oslobodená od každej dane. Nový iracký ropný zákon sa dá prirovnať k licencii na legálnu lúpež – právne poistenie vojnovej koristi.

Ak by sa niekedy v Iraku navrátili stabilné pomery, budú americké ropné firmy fakticky kontrolovať 64% všetkých známych ropných rezerv krajiny (aj tých, ktoré nie sú v súčasnosti ešte sprístupnené). Ak tento odhad vyjde – a tak to aj vyzerá, podľa prognóz budúcich cien ropy – môžu ropné firmy rátať s výnosnosťou od 42 do 162%. Súčasný priemer v ropnom priemysle leží okolo 12%!

Zdroj: týždenník Zeit-Fragen, číslo 35 zo 4.9.2007; Podľa : Internationaler Hintergrundinformationsdienst für Politik, Wirtschaft und Wehrwesen, inter info, Folge 344, Juli und August 2007

Tomasito napísal:Greenspan otvorene hovorí: V Iraku ide o ropu

Nikdy by ma nenapadlo, ze taketo nieco budem citat prave od Greenspana

Tomasito napísal:supermario, kto je najvacsim vyvozcom terorizmu do sveta? Od akeho momentu sa pojem terorizmus stal fenomenom sucasnej doby? Ake okolnosti sa spajaju s tymto momentom? Co je nasledkom akcie? Komu najviac vyhovuje tento stav, resp. kto z tohto stavu tazi najviac? V duchu starej dobrej pravnickej otazky qui bono - v koho prospech - by to malo byt jasne kazdemu...

zelovoc napísal:ale dpc, ved je to spammer, nic ine nenapisal len to ze sme totalne od veci. ale ked uz ma patent na rozum tak nech nam ukaze kde sa skryva pravda.

"I will never apologize for the United States of America! I don’t care what the facts are!"

Vice President George H.W. Bush
August 2, 1988 Press conference
Referring to U.S. Navy ship's shootdown of Iran Air Flight 655 which killed all 290 onboard