makefake napísal:Izrael zautocil len 1 krat na okolite krajiny, Arabske krajiny 4 krat a vzdy prehrali.
http://www.hojko.com/post985275.html?highlight=#985275
makefake napísal:V Izraeli ziju v miery a prosperite Zidia, Araby, Beduiny, krestania, ateisty, Rusi.
http://www.hojko.com/post988954.html?highlight=#988954
Urobit zo seba takeho idiota dokazes snad len ty.
//autoeditácia príspevku ( 19 Oct 2008, 11:56 )
Židovská intelektuální a politická infrastruktura
Úspěchy
frankfurtské školy a dalších variant levicové ortodoxie nevyplývají pouze z jejich vojenského vynucení v nemalé části poválečné Evropy. Konec konců v USA nebo v jiných částech Evropy k takovémuto vynucování nedošlo, ačkoli frankfurtská škola a ostatní hnutí “kultury kritiky” zde měly rovněž velmi velký vliv.
Na územích, kde nepůsobily žádné dobyvatelské armády, lze vysledovat další ne zrovna nevýznamný zdroj vlivu, jenž je příznačný zejména v Americe: židovská intelektuální a aktivistická infrastruktura poválečné éry. Ideologie, která hlásá, že pozitivní vztah k rodině, národu a rase je následkem narušených vztahů mezi rodiči a dětmi, byla i přes svou vědeckou nedostatečnost prosazována nejprestižnějšími institucemi po celém západním světě coby ztělesnění vědecké objektivity, zejména pak elitními univerzitami a mainstreamovými médii.
Jedním z aspektů tohoto úsilí je sepsání mnoha dalších děl, která prohlubují základní myšlenky prezentované v The Authoritarian Personality a ostatních dílech autorů frankfurtské školy. Tento intelektuální nápor má svůj význam, neboť vytvořil duch doby mající mnohem efektivnější dopad než jedno nebo dvě díla izolovaných autorů.
Dobrým příkladem je The Politics of Unreason (Politika nerozumu) Toto dílo bylo jedním ze série nazvané Series Patterns of American Prejudice financované Anti-Defamation League (součástí B’nai Brith). Napsali ho Seymour Martin Lipset a Earl Raab, jež jsou rovněž autory díla Prejudice and Society vydaného ADL v roce 1959.
V prvé řadě lze zde vysledovat úzké propojení mezi židovskými aktivistickými organizacemi a akademickými pracemi na téma etnických vztahů. Kupříkladu projekt Studies in Prejudice Series, jehož výstupem byla i The Authoritarian Personality byl financován Americkým židovským výborem (AJC), což může posloužit jako jeden z příkladů napojení akademického výzkumu etnických vztahů na židovské aktivistické organizace typu AJC nebo ADL. Raabova profesionální kariéra byla kombinací akademického bádání a hlubokého ponoření se do vod židovského etnického aktivismu v podobě spolupráce s ADL. Raab je taktéž výkonným ředitelem Perlmutterova institutu pro obhajobu židovských zájmů na Brandeisově univerzitě, v minulosti byl rovněž sloupkařem Jewish Bulletin v San Franciscu.
The Politics of Unreason popisuje politická a ideologická vyjádření etnocentrismu lidí evropského původu jako iracionální a jejich snahu o uchování politického vlivu na etnocentrické bázi jako nelegitimní. Na hnutí, jejichž cílem je zachování nebo znovunabytí moci lidmi evropského původu v USA, je automaticky pohlíženo jako na “pravicové extrémisty.“ Jejich politika je pak označována za “politiku beznaděje.“ Pro Lipseta a Raaba je etnická tolerance a etnický pluralismus základním kamenem demokracie, čili skupiny, které jsou vůči tomuto názoru v opozici, jsou ze své podstaty extrémistické a antidemokratické.
The Politics of Unreason může proto být vnímána jako argument, na jehož základě by etničtí Evropané v USA i jiných oblastech západního světa neměli vzdorovat oslabování jejich kulturní a demografické dominance, zatímco analogické komentáře zpochybňující právo Izraele zůstat židovským státem se objevují jen velmi zřídka. Většinové pokusy o vzpírání se proti nárůstu moci a vlivu jiných skupin se staví proti “neměnnému duchovnímu centru demokratických politických procesů.“
“Extrémismus je antipluralismus… A srdcem extrémismu je potlačování rozdílnosti a opozičních hlasů.“
“Pravicový extrémismus“ je taktéž odsouzen vzhledem k jeho populistickým tendencím a nedůvěře k institucím, jejichž prostřednictví lid vykonává svou moc. The Authoritarian Personality se vskutku v poválečném světě stala důležitou ideologickou zbraní proti historickým americkým populistickým hnutím, zejména pak mccarthyismu. “Lid jako celek pramálo rozumí liberální demokracii a … důležité otázky veřejné politiky by měly být rozhodovány vzdělanými elitami, nikoli hlasem lidu.“
Poselstvím této analýzy je, že demokracie nespočívá v moci lidu prosadit své definované zájmy. Namísto toho je vláda považována za útočiště morálně a intelektuálně nadřazených elit, které necítí žádná pouta s majoritou evropského původu, v orwellovském duchu je zde demokracie definována jako garance, že většina nebude odporovat nárůstu moci menšin, i kdyby to mělo znamenat pokles jejího vlastního vlivu. Morální a intelektuální elity vzniklé na základě působení těchto hnutí dominovaly intelektuálnímu diskursu během poválečného kritického období a vydláždily cestu kontrakulturní revoluci let šedesátých. Následkem toho univerzitní studenti té doby byli účinně ponoukáni k převzetí si radikálně liberálních kulturních a politických souborů idejí.
Důležitost intelektuální infrastruktury lze rovněž vysledovat i u jiných politických a intelektuálních hnutí. Neokonzervatismus ilustruje společné rysy této intelektuální infrastruktury v podobě pevně ideologicky zakotvených autorů většinou židovského původu, jejichž texty obsahují stejná sdílená stanoviska. Jejich institucionální bází jsou univerzity a think-tanky, přístup do většinových médií a vzájemný obdiv. Moc těchto hnutí nevychází z prací několika jednotlivců, nýbrž z šíření jejich idejí prostřednictvím médií, etablování se jejich odkazu na univerzitní půdě, jejich prosazování židovskými aktivistickými organizacemi a jejich nekonečného opakování v lehce pozměněných formách pro různé publikum stejně smýšlejícími intelektuály a spisovateli.
Tato intelektuální struktura však nevznikla v politickém vakuu. Stejné důležitosti nabylo i “hnutí pro meziskupinové vztahy”, jehož cílem bylo schvalovat příslušnou legislativu a rozšiřovat svoje ideje na školách. Frankfurtská škola byla kritickou součástí procesu intelektuální obhajoby “hnutí pro meziskupinové vztahy” v jeho snaze o odstranění předsudků a diskriminace vůči rasovým, etnickým a náboženským menšinám v období po 2. světové válce. Toto hnutí využívalo mnohoúrovňových postupů, od podávání žalob, až po sklon k rasové profilaci v bytové politice, vzdělání a zaměstnanosti; legislativní návrhy a snahu o začlenění určitých pasáží textů do státních legislativ; formování mediálního vyznění zpráv; vzdělávací programy pro učitele i studenty a redefinování inteletuálního diskursu na univerzitách.
Stejně jako v případě jiných hnutí se silným židovským zastoupením zde byly vůdčimi elementy Americký židovský výbor, Americký židovský kongres a Liga proti pomluvám (ADL). Tyto organizace se staraly o financování projektů, vymýšlely taktiku postupu v různých případech a stanovovaly cíle hnutí. Kupříkladu v otázce otevření amerických hranic imigrantům ze všech oblastí světa se projevil cílený záměr hnutí zabránit nárůstu masových protižidovských hnutí v USA. Židovští aktivisté “viděli svůj přispěvek hnutí pro meziskupinové vztahy v preventivních opatřeních určených k tomu, aby se “to” (míněno nacistické vyhlazování evropského židovstva) nikdy nestalo v Americe.” Toto ustálené téma zdůrazňovalo výhody, kterých lze nabýt vzrůstající úrovní meziskupinové harmonie, nicméně nikdo se neobtěžoval zmínit, že některé skupiny, zejména pak evropského nežidovského původu, tímto ztratí ekonomickou a politickou moc a zažijí pokles svého kulturního vlivu.
Na základě prací frankfurtské školy hnutí rozšiřovalo ideologii hlásající, že etnocentrismus a diskriminace vůči skupinám z vnějška je duševní chorobou a doslova problémem veřejného zdraví. Útok na negativní postoje vůči jiným skupinám lze připodobnit k lékařským zákrokům proti smrtícím infekčním chorobám. Lidé trpící touto chorobou byli aktivisty popsáni jako “infikovaní”, rovněž tak byly vynalezeny pojmy jako “virulentní (prudce nakažlivý) antisemitismus.” Na negativní postoje vůči jiným skupinám nebylo nahlíženo jako na výsledek střetu skupinových zájmů, nýbrž jako na dopad individuální psychopatologie.
Příběh frankfurtské školy a hnutí pro meziskupinové vztahy jsou paradigmatickým příkladem Židů formujících účelové nátlakové skupiny, jež mají silný vliv na veřejnost, v jejímž středu žijí. V moderním světě tyto charakteristické rysy židovských skupin vyústily v mocný vliv v akademickém prostředí, politických rozhodovacích procesech a světových médiích. Ve své knize The Culture of Critique a monografii neokonzervatismu jsem odhalil několik velmi vlivných židovských intelektuálů a politických hnutí, zmínit zde mohu například boasiánskou antropologii, kampaně proti koncepci biologicky daných rozdílů mezi rasami, židovské zapojení ve strukturách politické levice, psychoanalýzu, frankfurtskou školu, newyorské intelektuály, americkou imigrační politiku a neokonzervatismus.
Konečným výsledkem triumfu těchto hnutí a koncepcí je masivní nárůst židovské moci a vlivu a současný pokles politické a kulturní moci národů evropského původu, jinými slovy etnický konflikt.
Realita je taková, že Židé se opakovaně stali elitní a mocnou skupinou v mnoha společnostech, v nichž jsou usazeni. I navzdory faktu, že Židé tvoři pouze tři procenta obyvatelstva USA, se holocaust stal kulturní ikonou coby přímý následek židovského aktivismu a mediálního vlivu, Izrael posvátnou krávou americké politiky, zatímco role židovských organizací v napomáhání zahájení masivních multietnických přistěhovaleckých vln do USA zůstala ve veřejné debatě nepovšimnuta. Jurij Slezkin vcelku správně nazval svou knihu o židovském vlivu na bolševismus v Sovětském Svazu “Židovské století.” Židé jednoduše stáli v centru všech důležitých převratů ve 20. století a nezdá se, že by tomu mělo být v 21. století jinak.
Článek je součástí předmluvy prof. MacDonalda ke knize Tomislava Suniće
Homo Americanus:Child of the postmodern age.
http://cz.altermedia.info/ze-zahranici/ ... _4891.html