Kód: Vybrať všetko

Přesto, že asi každý jen trochu přemýšlivý čtenář okamžitě pozná, že spisek Protokoly sionských mudrců je neumělý falzifikát, jedná se dodnes o jednu z nejzarytějších antisemitistických „pravd“ a byť jen asi nemnohý antisemita ji skutečně četl, její poselství o židovské konspiraci a mocenských snahách o ovládnutí světa žijí v nejrůznějších podobách dodnes hluboko zakořeněny i v jinak inteligentních lidech.
Představy o všeobecné židovské konspiraci, schůzkách židovských mudrců a rituálních vraždách křesťanských neviňátek mají své kořeny již dávno ve Středověku a v nejrůznějších variacích vyšly i tiskem. Přímým impulsem pro sepsání Protokolů však byla až Napoleonova snaha o zrovnoprávnění a asimilaci Židů do francouzské společnosti, kdy Napoleon I. v roce 1807 svolal novověký sanhedrin - schůzku rabínů a učených laiků, který měl řešit sporné otázky ohledně halachy a Tóry, avšak shromáždění se jednak nesetkalo s kladnou odezvou ze strany židovských učenců, ale rovněž dalo ožít starým představám o tajných židovských shromážděních, které Abbé Barruel sepsal ve spisku Mémoirevpour servir à l’histoire du jacobinisme, jež obsahuje většinu myšlenek, které byly dále použity i v Protokolech. Sahendrin pak rovněž vzbudil nebývalý zájem tajné policie v jejíž kruzích lze hledat prvotní impuls pro samotné sepsání Protokolů, kdy myšlenku židovských konspiračních teorií vzala do svého inventáře tajná ruská policie.
Někdy 90. letech dostal jeden z tajných ruských policistů, cenzor Mathieu Golovinskij, za úkol, aby v Paříži vymyslel dokument, který by se dal předložit caru Mikuláši II. jako důkaz o židovské hrozbě a rovněž jako záminku pro další represivní postup proti Židům, kterým ostatně bylo Rusko nechvalně prosluto. Golovinskij použil jako základ pamflet Maurice Jolyho Dialog v pekle mezi Machiavelem a Montesquieu z roku 1864 jež císaři Napoleonovi III. připisuje ambice na ovládnutí světa, kde zmínky o císaři Golovinskij zaměnil za tajnou konferenci židovských mudrců, jež mohla mít svou další inspiraci v I. sionistickém kongresu v Basileji v roce 1897.
Jolyho satirické dílo bylo sice vydáno v Bruselu, nicméně ve Francii byl Joly záhy odsouzen na 15 měsíců do vězení a ač byla valná část nákladu francouzskou policií zkonfiskována, žilo dílo svým vlastním životem, kdy inspirovalo Alexandra Dumase v díle Josef Balsamo a Hermanna Goedscheho, který ve své knize Biarritz popisuje úklady židovských rabínů, kteří se jednou za 100 let o půlnoci scházejí na židovském hřbitově v Praze, aby zde naplánovali další program židovské konspirace. V roce 1872 bylo Goedscheovo dílo přeloženo ruštiny a v roce 1891 obíhal jeho extrakt po celém Rusku a tak lze dovozovat, že Biarritz byl tím prvním impulsem pro sepsání Protokolů.
Ale car se nenechal falzifikátem oklamat, ba na dokument připsal: „Hodnotná věc, ale nedá se prosadit špatnými prostředky.“ Policie pak sice text veřejně vylepila, ba v roce 1905 Sergej Nilus vydal Protokoly i knižně jako dodatek ke své knize Velký v malém o příchodu Antikrista a říše ďáblovy na zemi, avšak nevzbudily větší pozornost, byť v letech 1903-06 proběhla v Rusku velká pogromová vlna.
Čas Protokolů tak přišel až s revolucí v roce 1917, kdy se zejména ve Francii, Anglii, USA a Německu rozšířila legenda o spojení bolševiků a Židů. Ve Francii byl antisemitismus znovu zakořeněn na přelomu XIX. a XX. století v tzv. Dreyfusově aféře, kdy se po stoletém období klidu a snášenlivosti, jež přinesla Francouzská revoluce z roku 1879, opět rozpoutaly protižidovské pogromy a vypalování synagog, a tak se zde Protokoly dočkaly velmi mnoha vydání. V doposud tolerantní Británii uvěřili v pravost Protokolů všichni přední nežidovští intelektuálové i novináři a britské noviny tak až do roku 1921, kdy se objevily první důkazy o podvržení Protokolů, pravidelně přinášely novinové články dokazující spojitost židovských mocenských ambicí s bolševismem. Obdobný průběh pak měl strach z bolševismu a trockismu v USA s důsledkem výrazného omezení přistěhovalců z východní Evropy, což mělo pro Židy katastrofální důsledky v letech 1933-1941, kdy bylo odmítnuta širší pomoc židovským uprchlíkům. Ve válečných letech pak v důsledku strachu z komunismu USA stálo na vrcholu svého antisemitismu, kdy polovina jeho obyvatelstva souhlasila s přijetím protižidovských zákonů, ne nepodobných těm Norimberských z fašistického Německa.
Ničivé důsledky pak Protokoly měly ve válkou demoralizovaném Německu, kdy se s jejich poselstvím zcela ztotožnil Adolf Hitler a postavil na nich celý svůj teoretický základ antisemitismu tak, jak jej prezentoval ve svém spisku Mein Kampf.
V komunistickém Sovětském Svazu našly Protokoly úrodnou půdu až po smrti Stalina, za jehož života byly protižidovské čistky součástí jeho boje o moc, a systematičnosti se jim dostalo aktem vyhlášení státu Izrael v roce 1948, avšak Židům nebylo nijak bráněno v emigraci. Systematické represe tak přišly až se Stalinovým nástupcem Nikitou Chruščovem, jež byl odchován ukrajinskými pogromy po roce 1945, kde se zasloužil o znemožnění návratu židovským válečným uprchlíkům. Za jeho éry byla zrušena drtivá většina synagog, zbylé byly vypalovány, propukaly antisemitické pogromy ale množily se i středověká obvinění z rituálních vražd. Druhá antisemitická vlna přišla po Šestidenní válce v roce 1967, kdy byla přijaty kvóty omezující vzdělání Židů, postupně se uzavírala možnost emigrace do Izraele, ale především se již od začátku padesátých let masivně zdůrazňovalo všeobecné židovské spiknutí a spojení sionismu s Protokoly siónských mudrců, jež byly součástí oficiální antisemitické doktríny až do konečného pádu komunistického režimu.
Ale byly-li Protokoly v Sovětském Svazu používány jen neoficiálně a potají, tak v arabském světě patří až dodnes k jedněm z nejvydávanějších knih vůbec a například egyptský diktátor Gamál Abd an-Násir, jež bezmezně věřil v jejich pravost, v roce 1957 prohlásil: „Je to natolik důležité, že byste si to měl přečíst. Dám vám jeden výtisk. Najdete tam nad slunce jasný důkaz, že tři sta sionistů, kteří se navzájem znají, fakticky řídí osudy evropského kontinentu, a že volí své nástupce ze svého středu“[1]. Velkého úspěchu pak ruský a arabský antisemitismus dosáhl dne 17. října 1972, kdy Valné shromáždění OSN odhlasovalo rezoluci odsuzující sionismus jako formu rasismu.
Použitá literatura:

   1.
      Protokoly sionských mudrců
   2.
      Paul Johnson, Dějiny židovského národa, Rozmluvy: Řevnice, 1996.
   3.
      The Protocols of the Elders of Zion
   4.
      Adolf Hitler, Mein Kampf.