Američané se už několik měsíců před ruskou invazí na Ukrajinu (říjen 2021) na základě tíživých poznatků ze satelitních snímků, zachycené komunikace a lidských zdrojů zcela bezprecedentně rozhodli předat spojencům zpravodajské informace o ruských přípravách na skutečnou válku. Co vám v první chvíli blesklo hlavou, když jste taková varování amerických kolegů slyšel?
Situaci jsme docela vážně řešili ve Vojenském výboru NATO. Ty indikace ze strany Spojených států tam pochopitelně byly a já osobně jsem nepochyboval o správnosti těchto informací, protože shromažďování ruských jednotek kolem hranice s Ukrajinou trvalo poměrně dlouho a gradovalo do nějaké úrovně. Tedy co se týká množství vojáků a techniky.

A věřil jste osobně tomu, že by k invazi skutečně mohlo dojít? Většina evropských lídrů byla do poslední chvíle k naléhavým americkým varováním skeptická. Nevěřili tomu. Francouzský prezident Emmanuel Macron po telefonátu s Putinem jásal, že má možný průlom. Spojenci z NATO nebyli zdaleka jednotní v tom, jak s Moskvou jednat.
Ano, já jsem tomu věřil. A hodně. Kapacita amerických zpravodajských služeb je ohromná, a pokud už začnou řešit takové věci netradičně veřejně, tak hrozba byla poměrně intenzivní. Dalším podpůrným efektem byl fakt, že v lednu 2022 byl svolán mimořádný výbor náčelníků generálních štábů, na kterém jsme měli jediný bod jednání – Ukrajinu.

Mimořádné jednání nebylo svoláno od pádu Sovětského svazu, takže šlo o docela silné indikátory a silné informace. Evropa k tomu bohužel přistoupila jako vždy. Nehledal bych v tom nic zásadního. Evropští lídři se tak zkrátka chovají, některé věci nejsou schopni dostatečně zhodnotit a udělat si v nich jasno.

Český prezident Miloš Zeman například varování označil jako další „blamáž amerických tajných služeb“. Myslíte, že ta skepse a nedůvěra byla odrazem „pošramocené americké pověsti“ kvůli Iráku, chaosu po stažení z Afghánistánu nebo nepřetržitému čtyřletému okopávání Aliance ze strany amerického prezidenta Donalda Trumpa?
Osobně nepochybuji o vojenských hodnoceních situace ze strany USA. Není to jen o zpravodajské informaci, která musí být prověřena z několika zdrojů. Zpravodajské schopnosti a technologie jsou dnes zcela někde jinde, než v době války v Iráku. Dívám se na to tak, že Evropa upřednostnila své zájmy nad bezpečností.

Nemusíme chodit pro podobné případy příliš daleko. Vzpomeňme si v roce 2014. Okupace Krymu byla zvednutým prstem a varováním, že Rusko změnilo své chování a prosazování svých zájmů. A jak Krym dopadl? Rusové poloostrov anektovali, chvíli se o tom mluvilo, udělalo se pár jednání a nakonec to zcela utichlo. Plyn z Ruska jsme brali dál, udělala se určitá opatření v podobě velmi omezeného embarga, které se ani neblížilo dnešním sankcím. Na chování Ruska jsme se vůbec nepřipravili a evropští lídři se na tom významnou mírou podíleli.

S odstupem času lze říci, že Spojené státy získaly doslova mimořádné podrobnosti o tajných plánech Kremlu na válku, i když to Moskva rezolutně dokola popírala. Čas, místo, způsob i operační strategie, všechno sedělo.
O zpravodajských informacích USA jsem na vojenské úrovni nikdy nepochyboval. A v historii byla celá řada těchto informací zcela zásadních. S USA jsme společně působili v Afghánistánu a v celé řadě dalších operací a naše vzájemná důvěra a v rámci NATO se budovala řadu let. Řekl bych i desítky let, takže bych v tom hodnocení situace z pohledu USA neviděl jako voják žádný problém.

Ten problém se generoval ve vnímání Ruska z úrovně evropských lídrů. Ještě před rokem závislost na ruském plynu a ropě podporovala evropský blahobyt a evropský ekonomický rozvoj. Je zcela zřejmé, že evropští lídři se toho nechtěli zříci jen tak a donutila je k tomu až vzniklá situace.

Vidím jako paradoxní, když si vzpomenu, jak prezident Macron jednal s Putinem, seděli v pracovně u velikého stolu a jednali o tom, jak by se situace měla na Ukrajině deeskalovat. A to bylo přitom přesně v momentě, kdy Putin bezpochyby už dávno musel vydat svým jednotkám rozkazy, aby se připravily k útoku na Ukrajinu. Takže si myslím, že to byla jedna z dalších chyb evropské bezpečnostní politiky.

Lze nyní prozradit, jaký byl váš první krok? Česká reakce, především co se týká okamžité pomoci Ukrajině, byla blesková.
Už počátkem ledna jsme zpracovali vojenské scénáře, jak to může na Ukrajině vypadat a kam to může směřovat. Seznámili jsme s nimi ministryni obrany a posléze premiéra. Ukrajina nežila ve vzduchoprázdnu, měli jsme intenzivní vztahy už před ruskou invazí. Ukrajinský náčelník generálního štábu se pravidelně účastnil jednání Vojenského výboru NATO, ale také jednání V4 (Pozn. autora: Visegrádskou čtyřku tvoří ČR, Polsko, Slovensko a Maďarsko). Koneckonců asi dva nebo tři týdny před invazí jsem ho měl v Česku na oficiální návštěvě.

Byli jsme na vojenské úrovni ve velmi blízkém kontaktu a myslím, že potřeby Ukrajinců byly poměrně dobře předem identifikovány. Měli jsme ucelenou představu, co Ukrajina potřebuje pro zlepšování a budování svých obranných schopností. Myslím, že postoj českého státu byl zcela zásadní a jasný. Jsem nesmírně rád za to, že od samotného počátku konfliktu se k tomu Česká republika postavila tak, jak se postavila.

Myslel jste v tu chvíli i na ty nejhorší scénáře, že by se válka mohla rozšířit?
Jako mimo Ukrajinu? Upřímně jsem si to nemyslel. Krym byl budíček a bezprostředně po jeho obsazení se v NATO začaly připravovat obranné plány a celá řada dalších opatření, které nejsou úplně veřejné. Jsem si stoprocentně jistý, že NATO je obranný nástroj, který zaručuje bezpečí. Neznám silnější vojenské spojenectví.

Jakmile Rusko napadlo Ukrajinu – svrchovaný stát bez jakékoliv záminky, ze dne na den a zahájilo svůj postup do hloubi ukrajinského území, ve stejném okamžiku Aliance už posílila své východní křídlo po celé jeho hranici. Při podrobnějším zkoumání zjistíte, že Aliance rozmístila stejné množství sil a prostředků letectva a námořnictva, které Rusko využilo k invazi.

Reakce byla velice rychlá, Aliance se na podobnou situaci připravovala dlouhodobě. Osobně si nemyslím, že by si Rusko dovolilo napadnout některou ze členských zemí NATO. V Kremlu stoprocentně vědí, co by to pro ně znamenalo.

Věřil jste, že se Ukrajina bude bránit a navíc tak úspěšně?
Věřil, protože jsem na toto téma několikrát mluvil s Valerijem Zalužným (náčelníkem generálního štábu ukrajinských sil, pozn. autora). Ukrajinská armáda se pochopitelně po Krymu začala měnit. Na Krymu proti sobě bojovaly dvě typově stejné armády. V té době totiž moc rozdílů mezi ukrajinskou a ruskou armádou skutečně nebylo.

Ale od roku 2014 se začala ukrajinská měnit a modernizovat. Nejen v rovině techniky a materiálu, ale hlavně z hlediska přístupu k výcviku, velitelům, řízení jednotek. Ukrajina prakticky naplno adoptovala západní systém výcviku i vedení boje a v podstatě i naše doktríny. Například decentralizovala systém velení a řízení na nejnižší taktickou úroveň. Velitelé se naučili, že mají pravomoc a hlavně odpovědnost a schopnost rozhodovat. A myslím, že to byl hlavní klíč k tomu, že se ukrajinská armáda začala měnit.

Další zásadní věcí je pak obrovská podpora ukrajinského obyvatelstva. Myslím, že Putin stvořil něco, na co ve svém chorém mozku nikdy nepomyslel. Z Ukrajiny udělal opravdu jednotný stát. Ta podpora civilního obyvatelstva armádě je fenomenální, proti Rusku bojuje doslova celý národ.

A třetím klíčovým faktorem byla zahraniční podpora Ukrajině, která se rozjela od prvního dne války. Určitě v tom hrály důležitou roli hlavně bývalé země někdejšího východního bloku, od Pobaltí, přes Polsko, Českou republiku a Slovensko, protože všechny měly zkušenost s ruskou okupací, věděly, co to znamená a velice rychle pomoc Ukrajině začaly akcelerovat. Byly motorem evropského a celosvětového společenství.

Prostá matematika ale Ukrajině příliš nakloněna nebyla. Rusko mělo a stále má více vojáků, více tanků, více dělostřelectva, více stíhaček a řízených střel a v předchozích konfliktech prokázalo svou ochotu uchýlit ke skutečným zvěrstvům, což už bohužel ukázalo i na Ukrajině. Myslíte, že za úspěchem Ukrajiny stojí ta semknutost, že dokáže vzdorovat papírové silnějšímu nepříteli?
Dívám se na to z vojenského pohledu trochu jinak. Nemyslím si, že je Rusko neporazitelný soupeř nebo supervelmoc. Ano, sice ho můžeme k nim počítat, protože má jaderné zbraně, ale co se týká konvenční armády, nepatří v současnosti mezi supervelmoci. Ať už jde o lidi nebo zbraně. To, že se uchyluje Rusko k různým zvěrstvům, válečným zločinům, to jen potvrzuje skutečný stav jeho armády. Tam, kde armáda není připravená, dobře vycvičená, vybavená a zásobovaná, tak k takovým věcem prostě dochází, protože tím systém ukazuje své vlastní chyby a požírá se zevnitř.

Atomovky bez kontroly. Svět vstupuje do nebezpečné jaderné éry

Kouzlem ukrajinského úspěchu bylo to, že dokázali zastavit plnění strategických cílů ruské armády. Ukrajinci zastavili postup ruských sil na Kyjev, což byla za mě fatální porážka na strategické úrovni. V podstatě Ukrajina posunula ruskou armádu téměř na hranice toho konfliktu, kde začal. A tam jsou navíc Ukrajinci schopní ruskou armádu blokovat, držet a efektivně s ní bojovat. Osvobodili města jako Charkov, Cherson, to jsou obrovské aglomerace. Na tom jsou vidět schopnosti ukrajinské armády, jak se změnila, jak začala chápat vojenské umění.

David úspěšně čelí Goliášovi?
Ruský model zkrátka odpovídá tomu, co Rusové dělali od druhé světové války a jak tehdy válčili. Ruská válka není postavena na taktických lídrech, ale na generálech a Putinovi, který je tím, kdo rozhoduje o všem, co se na zemi děje. A vojáci k němu vzhlížejí málem jako ke svatému obrázku. Pro mě je hlavním viníkem právě ruský prezident Putin a nikdo jiný.

Řada analytiků po prvních týdnech předpovídala, že Kyjev možná nepadne tak rychle, jak Rusové očekávali, ale že nakonec padne.
Je to o schopnostech armády a nejen o zpravodajských informacích. Ukrajinská armáda vedla učebnicovou manévrovou obranou operaci, ačkoliv byla papírově slabším hráčem konfliktu. Jde o jednu z klíčových zkušeností, způsob manévrové obrany.

Kyjev ani Moskva své ztráty ze strategických důvodů nezveřejňují. Podle šéfa sboru amerických náčelníka Marka Milleyho přišlo Rusko o nejméně 100 tisíc vojáků. Ukrajinské ztráty budou rovněž vysoké. Podle norského ministerstva obrany ztratilo Rusko od počátku války dokonce přes 180 tisíc mužů (byli zabiti, zraněni, pohřešují se nebo byli zajati). Svědčí to o intenzitě konfliktu, který si v 21. století nikdo nepřipouštěl a vlastně ani nedovedl představit?
Intenzita bojů je z pohledu ztrát obrovská a myslím, že ty odhady jsou relevantní. Válka na Ukrajině je nesmírně krutá a tento konvenční konflikt velice agresivní. Dokazuje to brutalita na jedné straně, ale také odhodlání Ukrajinců nedat Rusům nic zadarmo. V novodobé historii po druhé světové válce v žádném regionálním konfliktu nikdy k takovým ztrátám nedošlo.

„Válka se ještě nějakou dobu potáhne a nejsem si jistý, jestli klíčem k ukončení bude Krym. Za mě je tím klíčem jediné to, že se Rusko stáhne z území Ukrajiny.“
O výsledku války na Ukrajině se podle některých rozhodne během dvou měsíců, podle dalších potrvá i roky. Někdejší šéf amerických sil v Evropě Ben Hodges tvrdí, že rozhodující bude bitva o Krym. Dokud totiž tento poloostrov ovládají Rusové, Ukrajinci podle něj nikdy nebudou v bezpečí. Jak je váš názor?
Já nejsem takový optimista. Myslím, že konflikt potrvá ještě dlouho. Bude o schopnosti obou stran generovat vojenskou podporu a zásobování. Je zcela zřejmé, že obě strany podporu v udržitelnosti mají. Rusko má své továrny a zázemí, které je schopné generovat dostatek munice a zbraňových systémů, i když ne zrovna těch hi-tech. A zahraniční podpora Ukrajině je obrovská. Válka se ještě nějakou dobu potáhne a nejsem si jistý, jestli klíčem k ukončení bude Krym. Za mě je tím klíčem jedině to, že se Rusko stáhne z území Ukrajiny.

Bude v tomto ohledu rozhodující další a ještě intenzivnější pomoc ze Západu?
Nepochybně. Pomoc bude klíčová. Přestože má Ukrajina obrovskou operační hloubku svého území, její výroba a opravy vojenské techniky nejsou v bezpečném prostoru, jako to mají Rusové. Ukrajina musela přenést část své výroby a opravárenské kapacity západněji.

Na sklonku roku Rusko okupovalo téměř 20 procent území Ukrajiny. Věříte, že se Ukrajině podaří znovu své území získat?
Věřím tomu. Co Ukrajina dokázala v uplynulém roce je naprosto famózní, a věřím, že se Ukrajině podaří v nějaké podobě své území získat zpět. Země si vyzkoušela, že je schopná se Rusku efektivně bránit a Rusko to už tvrdě zakusilo na vlastní kůži. Je to jediná cesta. Zatím neexistuje žádná jiná možnost s Ruskem jednat o míru, dokud neopustí ukrajinské území.

Víte, musím se na to zeptat s narážkou na vaši knihu. Jste bojovník a čistě hypoteticky, tváří tvář vládci Kremlu – „smahnul“ byste ho?
(Smích) Na to asi v současnosti nemám odpověď. Ta hrozba, problém, to všechno, co se děje kolem konfliktu, je bezesporu v rukou Putina. On je akcelerátor konfliktu, problémů a zvěrstev, které se na Ukrajině dějí.

A myslíte, že existuje vůbec nějaká reálná šance nebo plán na Putinovo odstranění?
V současné době si nemyslím, že nějaká taková možnost připadá v úvahu. V Rusku sice existuje opozice, která je perzekvovaná, lidé jsou zavírání a poměrně často vypadávají z oken, ale není to tak silná vnitřní opozice, která by měla zásadní vliv na případné Putinovo sesazení. Jeho pozice je v současnosti pevná a postupné nahlodávání bude trvat asi dlouho. Významný vliv by na to ale mohly mít ztráty ruských vojáků.

Zdroj: https://www.idnes.cz/zpravy/nato/opata- ... r_nato_inc