Nebudeme posílat vojáky do velkých útoků, řekl poradce ukrajinského prezidenta.
V USA roste tlak na vyzbrojení Ukrajinců balistickými raketami ATACMS, které by mohly zasáhnout například ruské základny na Krymu.
Nedostatek pozemních jednotek nutí Rusy zajišťovat některé úseky fronty žoldáky z Wagnerovy skupiny.
Přinášíme shrnutí situace na ukrajinském bojišti sestavené z informací různých ministerstev obrany a nezávislých analytiků.

Informace v tomto textu jsou shrnutím výsledků bojů ze čtvrtka 28. července. Aktuální stav na některých místech již může být jiný.

Přehled potvrzených ztrát je na konci článku.

Rusové brání jih. V Chersonské oblasti se Rusové pokusili o pozemní útok na ukrajinské pozice, ale podle ukrajinského generálního štábu se jim to nepodařilo.

Ukrajincům se v posledních týdnech podařilo osvobodit několik vesnic v tomto regionu, Rusové se nyní snaží tyto zisky smazat. Na mnoha místech jižní fronty pokračovalo dělostřelecké ostřelování. Ruské dělostřelectvo se zaměřilo zejména na předmostí u řeky Inhulec severovýchodně od Chersonu, které se Ukrajincům podařilo vybudovat v druhé polovině července.

Olexij Arestovyč, poradce ukrajinského prezidenta, se ve svém denním shrnutí rovněž zabýval taktikou Ukrajinců. V podstatě potvrdil to, co odhadovali někteří západní pozorovatelé, že Ukrajinci nevidí smysl v masivním pozemním útoku, při kterém by se postavili proti ruským obranným liniím. Místo toho se snaží vyčerpat a rozdělit okupační jednotky dálkovými útoky na mosty, zásobovací trasy nebo sklady.

„Nehodláme posílat naše vojáky do velkých útoků. Nejdříve se ujistíme, že Rusové nemají žádné palivo, munici ani velení, a pak nastoupí naše pěchota. Ještě jsme nedosáhli úrovně NATO, kdy můžete nepříteli způsobit většinu škod na dálku, ale už se k tomu blížíme,“ řekl Arestovyč.

Zapamatujte si novou zkratku: ATACMS. Jedná se o zkratku Army Tactical Missile System, což je řada amerických taktických balistických raket krátkého doletu. Jedná se o rakety, které odpálí z kolového nebo pásového vozidla, vystoupají do výšky, přeletí potřebnou vzdálenost a udeří.

Ukrajinci o ně neúspěšně žádali Bidenovu administrativu a nyní se dozvěděli, že členové Kongresu jejich ambice podporují.

Důležitým parametrem raket ATACMS je jak přesnost (jsou naváděny pomocí GPS), tak číslo 300, o kterém v současnosti hovoří média a analytici: dostřel až 300 kilometrů.

Dnes již všeobecně známé mobilní raketomety HIMARS s municí M142, které Ukrajinci dostali od spojenců, mají dostřel do 80 kilometrů. I to stačilo k tomu, aby Putinovu invazi v uplynulých týdnech výrazně zkomplikovali. S jejich pomocí ničí Rusům jeden muniční sklad za druhým.

Podle ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského se i díky tomu podařilo snížit počet ukrajinských obětí ze 100 až 200 mrtvých vojáků denně na třicet mrtvých denně. Někteří ukrajinští důstojníci si do amerických médií pochvalovali, že ruské ostřelování bylo po jejich nasazení desetkrát slabší.

„Bylo tu peklo, ale když jsme dostali HIMARS, všechno se změnilo, je tu větší klid,“ řekl jeden z frontových vojáků.

Nyní se hovoří o tom, že by Ukrajinci mohli odpálit i raketu s téměř čtyřnásobným dostřelem oproti HIMARS.

„Města Oděsa a Sevastopol jsou od sebe vzdálena asi 300 kilometrů. Dosah střel ATACMS odpalovaných ze systému HIMARS je stejný. Dejte tyto rakety Ukrajině a přístav Sevastopol přestane být použitelný pro ruskou černomořskou flotilu. To také ukončí ruské raketové útoky na civilisty,“ napsal na Twitteru generál ve výslužbě Ben Hodges, bývalý velitel amerických pozemních sil v Evropě.

Až dosud politicky neprůchodné. Rakety tohoto typu Američané dosud nechtěli poskytnout. Prvním důvodem mohlo být to, že tyto rakety nejsou levné a americká armáda jich nemá neomezené množství: před válkou se hovořilo o tom, že by jich mohla mít na skladě asi 2500. To je stále několikanásobně více, než kolik měli Rusové naváděných raket Iskander, které spadají do podobné kategorie (i když mají větší dolet).

Druhý a pravděpodobně významnější důvod americké zdrženlivosti je bezpečnostně-politický. Bidenova administrativa se obává, že dodávky raket ATACMS by mohly vést k nekontrolované eskalaci konfliktu. Ukrajinci by je mohli použít k ostřelování cílů daleko v ruském vnitrozemí, případně útočit na Krym.

„Je to příležitost vyřešit velké množství problémů na ruských letištích (v Rusku i na okupovaném Krymu), logistických základnách (zasáhneme Voroněž, aniž se přiblížíme k hranicím), velitelských stanovištích, komunikacích,“ řekl před časem Oleg Katov, šéfredaktor ukrajinského portálu Defense Express.

Anektovaný poloostrov považují za ruský i běžní Rusové, kteří by takové útoky vnímali hůře než například útoky na okupovaná území Donbasu, která jsou pod kontrolou separatistů. Najednou by Ukrajinci měli na dostřel i Kerčský most, chloubu Putinovy propagandy, který vybudovali po anexi v roce 2014, aby spojil Krym s ruským územím. Těchto souvislostí si je vědoma i americká vláda.

„Válku mezi NATO a Ruskem si nepřejeme. Jakkoli s Putinem nesouhlasím a jeho činy považuji za hrozné, Spojené státy se ho nebudou snažit z Moskvy vyhnat. Nepodporujeme, respektive neumožňujeme, aby Ukrajina střílela za svými hranicemi,“ napsal Biden koncem května.

Od té doby uplynuly dva měsíce. Rusové mezitím podnikli řadu raketových útoků, při nichž zasáhli civilní budovy daleko od frontové linie – například obchodní centrum ve městě Kremenčuk. Po těchto útocích Ukrajinci vždy zintenzivnili svůj lobbing za dodávku raket ATACMS s argumentem, že i oni mají legitimní právo disponovat raketami s dostřelem stovek kilometrů.

Tento týden obdrželi povzbudivý signál. Kongresmanka Elissa Slotkinová, která působí v bezpečnostním výboru Sněmovny reprezentantů, pro CNN uvedla, že jak demokraté, tak republikáni v Kongresu souhlasí s tím, že Ukrajina by měla tyto zbraně dostat. Je to další tlak na Bidenovu administrativu, aby povolila export raket ATACMS.

Zda se tak skutečně stane, je zatím otevřené. CNN připomíná, že prezidentův bezpečnostní poradce Jake Sullivan před několika dny zopakoval, že USA tyto systémy neposkytnou.

Důvodem je právě obava, že by je Ukrajinci vystřelili na ruské území, a není jasné, jak by Putin reagoval. Od začátku války se objevují obavy, že by Kreml mohl sáhnout i k použití takzvaných taktických jaderných zbraní.
Raději kvantita než dostřel. Znamenala by dodávka raket ATACMS obrat ve válce?

Vojenský publicista Vladimír Bednár si to nemyslí. Z vojensko-taktického hlediska je podle něj pro Ukrajince důležitější mít co nejvíce střel i s kratším doletem než několik raket s dostřelem 300 kilometrů.

„Dnes mají k dispozici systémy HIMARS, které nesou kontejner se šesti střelami. Nyní diskutujeme o možnosti, že by mohly nést kontejner pro jednu balistickou raketu. Kdybych si měl vybrat, preferoval bych více zbraní prvního typu,“ říká Bednář.

Ještě důležitější je podle Bednára jiná novinka, která se může brzy projevit na bojišti: americké salvové raketomety M270 Multiple Launch Rocket System (MLRS) nebo jejich evropské deriváty.

Kyjevu je přislíbila Británie, nebo dokonce Německo. Ukrajinci převzali první kusy v polovině července. Ukrajinský ministr obrany tehdy napsal, že „budou dobrou společností pro systémy HIMARS“.

Ukrajinci by měli obdržet munici pro systémy MLRS s podobným dostřelem jako pro raketomety HIMARS, ale její účinek bude větší. Jejich kontejnery nevezou šest střel, ale dvanáct.

„Země NATO vyvinuly tyto systémy již během studené války, aby jimi dokázaly zastavit masivní útok sovětských tankových vojsk. Devět takových raketometů dokáže zničit obrněná vozidla i živou sílu protivníka na ploše jednoho kilometru čtverečního. A to už je přirovnáváno k malé atomové zbrani,“ dodal Bednár.

Srovnání

tažené houfnice M777 (USA): dostřel do 24 km, munice ráže 155 mm
moderní samohybné houfnice (např. polská AHS Krab, francouzský Caesar): dostřel kolem 40 km, munice 155 mm.
raketomety M142 HIMARS: dostřel do 70–80 km (s raketami dodanými Ukrajincům), munice ráže 227 mm.
taktické rakety MGM-140 ATACMS: dostřel až 300 km, munice 610 mm

Institut pro studium války
Ruské jednotky v Doněcké oblasti se po dobytí Vuhlehirské tepelné elektrárny snaží udržet iniciativu a postupovat na Bachmut. Zdá se, že se nyní soustředí na dobytí tohoto města. Jeho obsazení se ale zdá nepravděpodobné.
Rusům se nedaří další linie postupu v této oblasti, která vede k severněji položenému Siversku. Úsilí o získání Siversku by mohlo brzy ztratit na síle.

Britské ministerstvo obrany
Postavení takzvané Wagnerovy skupiny, což je soukromá vojenská společnost, se válkou na Ukrajině výrazně změnilo. Po roce 2015 se skupina účastnila misí, které neměly nic společného s hlavními operacemi ruské armády – například v Iráku nebo v několika afrických státech. Nasazení na východní Ukrajině je jiné; ozbrojencům z Wagnerovy skupiny byly zřejmě přiděleny konkrétní úseky fronty, podobně jako standardním armádním jednotkám.
Úloha Wagnerovy skupiny se pravděpodobně změnila, protože ruské ministerstvo obrany má zásadní nedostatek bojové pěchoty. Ani tento krok ale pravděpodobně nebude stačit k výraznému posunu ve válce.
Videa dne
Život ukrajinských vojáků v první linii: největší strach mají, když jim nad hlavou proletí průzkumný dron, po kterém může přijít smrtelný úder.
Kvůli hrozbě sestřelení létají ukrajinské Mi-8 extrémně nízko, třeba i jen dva metry nad zemí.

Jaké jsou ztráty

Rusko podle údajů z pátečního rána přišlo o 4975 kusů těžké techniky (ve čtvrtek ráno 4966). Z toho 3165 (ve čtvrtek 3158) kusů zničili Ukrajinci, 103 bylo poškozeno, 323 opuštěno posádkami a 1384 ukořistěno. Rusko zároveň přišlo o 900 tanků, z toho 544 bylo zničeno.
Ukrajina podle stejného zdroje prokazatelně ztratila 1378 kusů techniky (ve čtvrtek 1374), z toho 725 (722) bylo zničeno, 30 poškozeno, 36 opuštěno a 587 ukořistěno. Tanků je v tomto počtu 229, z nich 108 zničeno v boji.
Poznámka: Žádná ze stran pravidelně neinformuje o svých mrtvých nebo o zničené technice. Ukrajina denně zveřejňuje počty ruských obětí a zničené techniky, které však nelze nezávisle ověřit. V tomto přehledu vycházíme z dat projektu Oryx, který od začátku války sestavuje seznam výhradně fotograficky zdokumentovaných ztrát techniky.

Jakmile se okupovaná území oficiálně stanou součástí Ruské federace, snaha Ukrajiny o jejich osvobození může být z pohledu ruského vnitrostátního práva chápána jako útok na zemi, říká v rozhovoru pro Lidovky.cz Jan Šír, expert na současné Rusko a východní Evropu.

Lidovky.cz: Můžete popsat, jak Rusové posilují svou moc v již dobytých oblastech na Ukrajině?
O územích, která Rusové zaberou, oficiálně tvrdí, že je neokupují a že to ani nemají v plánu. Jejich reálné kroky ale nasvědčují opaku. Dochází k vraždám a únosům dle předem sestavených seznamů. Odebrané děti jsou dávány na „převýchovu“ do Ruska, aby z nich nevyrostli jedinci, kteří by se mohli identifikovat s ukrajinským národním projektem. Mění se školní osnovy, mizí z nich zmínky o Ukrajině. Cílem je, aby výuka probíhala podle ruských standardů. Také je vytlačován ukrajinský jazyk. V úhrnu dochází k likvidaci ukrajinské národní identity. Dalším příkladem je ničení národní symboliky, pomníků, stahování knih ukrajinských autorů z knihoven či zákaz oběhu ukrajinské hřivny.

Přerušují se vazby těchto území na zbytek Ukrajiny, ať už jde o rozhlasové či televizní vysílání, internet. Telefonní linky jsou převáděny na ruská čísla. Rusové navrch dosazují okupační komandaturu, která spolupracuje s místními kolaboranty. Na okupovaných územích panuje tvrdá represe. Ti, co chtějí okupovaná území opustit, procházejí „filtračními tábory“.

Lidovky.cz: Jaká je další perspektiva?

Tu už jsme viděli na Krymském poloostrově, který Rusko okupuje od roku 2014. V chodu jsou masivní demografické přesuny v podobě státem regulované a řízené imigrace Rusů z centrálních částí Ruska na nově okupovaná území sousední země. Už se to děje v Doněcku, Luhansku, Chersonu i v Záporoží. Funguje to tak, že ruská vláda nabírá „doma“ osoby ochotné se přesídlit na nově dobytá území a ty tam pak plní úkoly, typicky ve veřejném sektoru. Řeč je například o státních úřednících, učitelích a podobně.

Dále se mažou stopy, které by mohly nasvědčovat o příslušnosti těchto území k Ukrajině. Zabíráno a plundrováno je vše, co je ve vlastnictví Ukrajiny. Symbolickým kvazi-právním prvkem této politiky je i aktivní pasportizace okupovaných území, to jest udělování ruského občanství chráněným osobám nacházejícím se na okupovaných územích. Tito lidé jsou poté logicky vázáni loajalitou k Ruské federaci coby okupační mocnosti, a ne pouze poslušností, jak předpokládá mezinárodní humanitární právo. To má samozřejmě závažné právní dopady.

Lidovky.cz: Ve z velké části Ruskem již ovládnuté ukrajinské Chersonské i v Záporožské oblasti, jejíž část také padla, chystají Rusové dle vlastních slov referenda o připojení k jejich území. Co reálně můžou obyvatelům těchto částí Ukrajiny nabídnout?
Rusové nemají potřebu jim něco nabízet. Z jejich strany v tom vidím jinou snahu. Jakmile budou tato území oficiálně součástí Ruské federace, snaha Ukrajiny o jejich osvobození a deokupaci může být z pohledu ruského vnitrostátního práva chápána jako útok na Rusko. Rusové by pak mohli vyhrožovat třeba použitím jaderných zbraní.

Je ale nutné dodat, že ruská propaganda je natolik silná, že pro někoho může být Ruskem předkládaná alternativa skutečně atraktivní. Jde například o ty obyvatele okupovaných území, kteří si nebyli schopní vytvořit pouto k ukrajinskému státu, či některé sociálně slabší skupiny a příslušníky nejstarší generace, jež lze nalákat na příslib vyšších důchodů.

Lidovky.cz: Jaký očekáváte průběh těchto takzvaných referend?
Jestli k nim Rusové sáhnou, nebo ne, neumím předjímat. Ale fakt, že o tom vůbec mluví, svědčí o tom, že se danou myšlenku snaží protlačit na veřejnosti. K tomuto tématu musím doplnit, že mám problém vůbec něco takového nazývat referendem; takové označení je pouze součástí ruského informačního válčení a prosazovaných dezinformačních narativů. Proč to nazývat referendem, víme-li, že k Rusy nárokované změně mezinárodního postavení dotyčných území nedošlo na základě vyjádření vůle obyvatel, ale na základě ruské ozbrojené agrese tím, že Rusko napadlo cizí zemi, zavedlo tam okupační správu a následně se to snaží legitimizovat ve veřejném prostoru přes zmíněné PR kroky.

Lidovky.cz: Zmínil jste PR. Jak nyní funguje zpravodajství a celkově komunikace s lidmi v Rusku v kontextu invaze na Ukrajinu?
Termíny denacifikace a demilitarizace, tedy dva původní cíle, které ruský prezident Vladimir Putin vyhlašoval, jsou stále používány ruskými státními agenturami a sdělovacími prostředky. Denacifikace je ultimátní argument, jímž jde obhájit a zdůvodnit jakýkoliv přehmat a zvěrstvo, kterého se Rusové dopustí. Můžou říct, že tak konali při plnění ušlechtilého cíle – vykořeňování nacismu. Tahle propagační linka se soustřeďuje na dehumanizaci Ukrajinců.

Rusové jsou zároveň schopní propojit aktuální agresi se slavným obdobím své vlastní historie, což je pro ně Velká vlastenecká válka v letech 1941–1945. Maskují tím ale skutečné cíle. Zároveň tím diskreditují Ukrajinu, tedy oběť ruské agrese, a to tak, aby nedokázala mobilizovat pomoc v zahraničí. V poslední době tam vidím také snahu trochu více popisovat situaci jako konfrontaci mezi Východem a Západem. To ukazuje, že operace nejde zcela podle plánu.

Lidovky.cz: Které další oblasti, kromě těch, o kterých jste už mluvil, by Rusové mohli chtít ještě uzmout a připojit ke své zemi?
Kromě Chersonské a Záporožské oblasti jde určitě o Doněck a Luhansk, kde okupaci skrývají za ozbrojené struktury, jež operují na okupovaných územích a které Moskva považuje nově za nezávislé státy – tedy Doněcká a Luhanská lidová republika. Rovněž kontrolují nejméně třetinu Charkova. Teritoriální ambice Ruska ale sahají ještě dál. Vše závisí na tom, zda se Rusům na prozatímních územích podaří uchytit, či ne. Mezi území, jež by si přáli těsněji připojit, jistě patří zbytek jižní Ukrajiny. To znamená Mykolajiv, Oděsa a zřejmě i Dněpropetrovská oblast.

Lidovky.cz: Připojení území lze tedy pokládat za hlavní cíle Moskvy?
Dle mého je primárním cílem zničit Ukrajinu jako stát. Technicky vzato: k tomu, aby to vyšlo, nemusíte anektovat hned celé území, stačí vždy pouze část, kousek po kousku. Zbytek budete jen okupovat, ať už přímo, nebo zástupně. To byl například postup, ke kterému Rusové sáhli v Donbasu. Ostatní destabilizujete tím, že tam nadále budou probíhat ozbrojené srážky. Zbytek napadené země se pak může ukázat neživotaschopným.

Ostatně samotná anexe je dost riskantní s ohledem na to, že takovou změnu hranic země nikdo ve světě neuzná. Tedy kromě pár ruských klientských států, jako je třeba Asadova Sýrie. To pro Rusko logicky vytváří rizika. Myslím, že anexe Krymu, jak ji Rusové provedli před osmi roky, byla největší strategická chyba, jíž se Putin dopustil. Právě s ohledem na dlouhodobé dopady kroku. Vytvoříte-li na okupovaných územích loutkový kvazi-stát, vždy od toho můžete dát ruce pryč. Ale jakmile území formálně připojíte, následná deokupace – jež je nevyhnutelná a dříve či později nutně nastane – může ohrozit integritu celého státu.

Lidovky.cz: Nakolik je reálné, že Rusové teď skutečně zničí Ukrajinu?
Záleží na nás, jak se k tomu postavíme. Konflikt teď přešel do stádia opotřebovávací války, přičemž zdroje na válčení Rusové vždy najdou. Chceme-li, aby válka skončila co nejdříve, musíme podpořit Ukrajinu natolik, aby zvládla invazní armádu ze země vytlačit.

Lidovky.cz: Představitelé Kremlu jsou v poslední době aktivní v diplomacii. Nejprve summit v Íránu, následně v Turecku podepsaná dohoda o vývozu ukrajinského obilí, poté návštěva čtyř afrických států. Za hranice Ruska vyrazili Putin, ministr obrany Sergej Šojgu i ministr zahraničí Sergej Lavrov. Jak jejich výjezdy okomentovat?
Ze strany Ruska jde jistě o snahu ukázat světu, že se nenachází v mezinárodní izolaci. Dokázat, že omezení vztahů se Západem nepředstavuje pro Rusko problém, protože je nadále schopné udržovat styky s jinými částmi světa.

Tyto cesty však mají i praktické důvody. V Íránu šlo o snahu Moskvy získat vojenskou pomoc v podobě nákupu bezpilotních letadel. V Turecku se řešila zmíněná dohoda ohledně odblokování ukrajinských přístavů pro export zadržovaného obilí. V případě Lavrovovy cesty do Afriky se dle mého jednalo o propagandistickou akci, která měla dokumentovat, že za potravinovou krizi, již v první řadě odnese Afrika, Rusko nemůže.

Lidovky.cz: Má Rusko šanci vybřednout z mezinárodní izolace?
Do značné míry to záleží na výsledku války. Dokážou-li Rusové rozbít stávající systém a na Ukrajině uspějí, povede to z povahy věci k přeformátování mezinárodního uspořádání a rozdělení světa na různé mocenské bloky. Pokud Putin neuspěje, tak to může mít dopady na vnitropolitickou situaci v Rusku, pak by se vidělo, co dál.

Představa, že by dnes s Putinem kdokoli na Západě seriózně jednal, mi osobně přijde jako z jiné planety. Ale to samé jsem si myslel i v roce 2014 (po anexi Krymu – pozn. red.), a nakonec se ukázalo, že lidé rádi zapomínají a preferují krátkodobé výhody před dlouhodobým strategickým plánováním. To nás dovedlo tam, kde jsme teď.

Zdroj: https://www.lidovky.cz/svet/rusove-rusk ... LN_otvirak