Můj srpen 1968. Bylo to jako ve válečném filmu, po ulicích jezdily tanky, neustále se ozývala střelba

V neděli si připomínáme výročí počátku sovětské okupace, známé také jako „bratrská pomoc“. Okupace, která ukončila zdánlivé demokratické reformy a především sny o lepším životě v socialismu.

Onen rok 1968 byl pro mě ve všech ohledech „annus mirabilis“ – v červnu jsem totiž maturoval na SVVŠ (tak se tehdy nazývalo gymnázium) v Roudnici nad Labem, dostal jsem se bez problémů na vysněnou Přírodovědeckou fakultu UK a někdy od března jsem fascinovaně sledoval neuvěřitelný politický vývoj, kterým jsem byl naprosto nadšen. Zdálo se nám tehdy, že se před námi otevírá fantastická budoucnost. Naivně jsme si mysleli, že dubčekovský „socialismus s lidskou tváří“ je to, co vyřeší neduhy světa. Opravdu jsme si v těch několika jarních měsících připadali jako nejsvobodnější národ světa, opravdu jsme doslova milovali tehdejší představitele „strany a vlády“ i odvážné novináře a spisovatele.

Lepší tváře Východu
Počátkem srpna jsme se spolu se dvěma kamarády z gymplu vypravili na vandr do Bulharska a Rumunska. Do Burgasu jsme dojeli vlakem a pak jsme se stopem přemísťovali po pobřeží, spali pod širákem – a občas měli potíže s bulharskou milicí.

Jednou nás v Sozopolu zadrželi a předvedli na služebnu. Výslech se změnil ve dvouhodinovou politickou diskusi (pochopitelně v ruštině, však jsme z ní před dvěma měsíci maturovali), ve které jsme ohnivě hájili náš skvělý „socialismus s lidskou tváří“, zatímco milicionáři říkali, že Čechoslováci zrazují socialismus a že to brzy špatně dopadne.

Potom jsme stopem odjeli do Rumunska, ve kterém tehdy vládl mladý, sympatický a vůči SSSR poněkud odbojný Nicolae Ceausescu. Lidé nám tam vyjadřovali sympatie, a tak jsme byli ochotni vidět, že je tam všechno „objektivně“ mnohem lepší než v Bulharsku.

Od černomořského pobřeží jsme se následně vydali stopem na cestu zpět do naší progresivní vlasti. V Kluži jsme se v hospodě zase potkali s člověkem, který o sobě říkal, že je nevlastním bratrem Vasila Bilaka; neodvažovali jsme se mu říci, jak málo sympatický nám zrovna tento politik je, a oportunisticky jsme mu jen říkali, že je „velmi důležitý“ – odměnou nám bylo, že nás vzal přespat k sobě domů do pokoje pro hosty, který byl na rozdíl od zbytku bytu skutečně parádně zařízený.

Na rumunsko-maďarské hranice jsme dorazili 20. srpna velmi brzy ráno. Hraniční přechod byl ještě uzavřen a motali jsme se okolo něj tak nešikovně, že na nás vyběhl rumunský voják s namířeným samopalem a předvedl na strážnici. Nastalo vzrušené telefonování a za 20 minut přijeli dva důstojníci, kteří uměli na rozdíl od vojáka rusky. Rychle se vysvětlilo, že nejsme maďarští špioni, kteří právě pronikli ze spřátelené lidově demokratické země, ale že se pokoušíme dostat se směrem právě opačným.

V nejbližším maďarském městě jsme už únavné cestování stopem a spaní v pankejtě vzdali a za poslední peníze si zakoupili vlakovou jízdenku do Prahy. Už za tmy jsme dorazili do Budapešti a pak už jsme zmoženi únavou spali až do Prahy, kam měl náš vlak dorazit něco po páté ráno. Později se ukázalo, že to byl poslední vlak, který ještě projel přes hranice. Kolem čtvrté ráno jsem v polospánku zaslechl z chodbičky řeči jakéhosi pána o vojácích a tancích, ale myslel jsem si, že je to jen nějaký sen.

Pražské probuzení
Když jsme vystoupili na hlavním nádraží, bylo to jako v nějakém válečném filmu: po ulicích jezdily tanky, ale i náklaďáky, na jejichž korbě mladíci mávali zkrvavenými československými prapory. Na křižovatce Na Florenci stálo před semaforem několik aut; poslední z nich byl malý fiat. Hned za ním stála kolona tanků. Ten první troubil a dával najevo, že chce okamžitě projet a že ho nějaký semafor nezajímá. Po chvilce tank na fiata prostě najel, řidička v poslední chvíli vyskočila a kolemstojící už jen pomohli odnést placaté auto na chodník…

Na Václaváku byla spousta tanků a skoro se tam nedalo vydržet pro štiplavý kouř z jejich výfuků. Kolem tanků byla spousta lidí, kteří s vojáky vzrušeně diskutovali – ti však evidentně příliš nechápali, o co jde. Někteří lidé na tanky vyskakovali, krumpáči se snažili proděravět sudy s palivem, jiní zase zaplétali do pásů tlustá ocelová lana – bylo s podivem, že je vojáci nepostříleli… Šokující byl pohled na čerstvé díry v průčelí Národního muzea. Střelba se ozývala neustále, zvláště od rozhlasu. Snažil jsem se tam dostat, ale naštěstí se mi to pro nesmírný nával lidí nepodařilo.

Na Staroměstském náměstí se mi naskytl vskutku neobvyklý pohled – bylo tam rozmístěno několik protiletadlových kanónů s pětimetrovými hlavněmi. Dal jsem se tam do řeči s nějakým kapitánem; rozčileně jsem se ho ptal: „Jak dlouho tady budete?“ Podíval se na mě s opovržením (vypadal jsem po těch třech týdnech cestování stopem opravdu jako vagabund – špinavý, vlasy na ramena…) a řekl: „Dokud tady budou takoví, jako ty.“ Vlastenecky jsem mu namítal, že je to přece naše země, ale moc to na něj nezapůsobilo.

Potom jsem se prozaicky dopravil autobusem (kupodivu i v ten den jezdily!) do podřipské vesnice Straškova, kde jsme s rodiči bydleli. Maminka samozřejmě skoro omdlévala hrůzou, kde asi jsem…

Heroické konce bez herojů
Není bez zajímavosti, že pro naši rodinu byl 21. srpen vždy významným dnem – toho dne se v roce 1951 totiž narodil můj mladší bratr. Takže mě uvítal sdělením, že letos se na oslavu jeho narozenin dokonce střílelo…

To, co následovalo potom, bylo nejprve docela heroické. Věřili jsme, že si naši milovaní představitelé budou stát na svém, že vypukne mimořádný 14. sjezd KSČ, který jarní reformy ještě zradikalizuje a „bratrské vstupce“ vypudí, ale po týdnu už začalo jít všechno z kopce, i když jsme si ještě několik měsíců dělali iluze. Nejméně do května příštího roku bylo totiž poměrně svobodno – dobře si pamatuji, že dokonce ještě v červnu jsme spolu s několika dalšími kolegy-studenty ve veřejném autobusu rozjařeně zpívali na melodii „Johna Browna“ slova velmi žalovatelná (cosi o tom, že ráj na zemi nastane, teprve až se Gustávu Husákovi, Brežněvovi a komunistům stane cosi velmi nepříjemného – je mi až žinantní ta krvelačná slova opakovat).

Pak ale v dubnu 1969 nastoupil místo Dubčeka Husák a v srpnu 1969 už do demonstrantů stříleli „naši“ milicionáři, vojáci a esenbáci (a Dubček, v té chvíli předseda Národního shromáždění, to schvaloval). Na tohle, a vůbec na všechen ten hnus, který potom následoval, je ale už opravdu lepší raději ani nevzpomínat…

Ještě že i v SSSR se 15 let poté objevil jakýsi nový Dubček a v roce 1989 jsme se přece jen dočkali, a to dokonce něčeho podstatnějšího než jen „socialismu s lidskou tváří“ pod vedením „hodných komunistů“…

V srpnu 1968 však nikdo nečekal, že to bude trvat tak dlouho. Na druhou stranu, třeba v roce 1985 zase nikdo nečekal, že to „praskne“ tak brzy. A stalo se.